Poznáte ji?

MRTVÁ ZÓNA - malé putování cronenbergovským vesmírem č. 5

Opravdu povedených adaptací Kingových děl bychom mohli spočítat na prstech jedné, chirurgicky upravené ruky (řeč je samozřejmě o jeho hororových knihách a nebo povídkách, tzn. mimo Darabontovy filmy Vykoupení z věznice Shawshank či Zelená míle), a Cronenbergova Mrtvá zóna se hned vedle De Palmovy Carrie a Kubrickova Osvícení řadí i Misery nechce zemřít mezi ty nejlepší z nich. A to i přesto, že si bere jenom ústřední nápad, založený na skutečných událostech psychicky nadaného (a nebo spíš prokletého?) muže Petera Hurkose, který spadl ze žebříku a bouchnuvše se do hlavy najednou dokázal věštit budoucnost. a jednotlivé vedlejší dějové linky osekává, co to jde. V rámci Cronenbergovy tvorby se jedná o vůbec první film, který nevznikl na základě jeho námětu a to je na výsledku (bohužel) znát, protože se několika pikantností dočkáme ve velice omezeném a navíc skromném množství, na druhou stranu je Mrtvá zóna přijatelná pro širší diváckou obec a slepých odboček je zde poskrovnu.

Cronenbergův druhý celovečerní film Rabid měl reklamní slogan se zněním: „Modli se, aby se to nestalo tobě,“ v Mrtvé zóně se tento slogan uvádí do praxe a dodává se: „Ve své mysli má schopnost vidět budoucnost, ve svých rukou má moc ji změnit.“ Příběh filmu vypráví o školském profesorovi s nezvyklým jménem John Smith (David ho chtěl původně změnit, protože „nikdy nepojmenoval nikoho Johnny Smith a nebo neznal nikoho s takovým jménem“, ale nakonec od toho opustil), který se jednoho večera vybourá a po pěti letech kómatu se dozvídá nejen to, že jeho snoubenka má manžela a s ním dítě, ale že má i věštecké schopnosti, které se zprvu zdají darem, později však ale se ukáží být prokletím, když má vizi, v níž se mu zjeví potenciální atomová hrozba z rukou možného příštího prezidenta Spojených států. Cronenberg si vždy uměl vybírat témata, která nezestárnou a budou stále i po velké řádce let a nejinak je tomu i právě u Mrtvé zóny, která díky kovbojskému jednání prezidenta George W.Bushe a válce s Irákem dává na vědomí, že jeden psychicky labilní prezident tady je a lid by potřeboval nového Johnnyho Smithe.

Hlavní roli ztvárnil Christopher Walken, který se do inteligentního muže zmítaného vnitřními démony převtělil až s mrazivou přesvědčivostí a i na castingové volbě je znát, že v 80. letech Cronenberg vybíral herce podle toho, jestli mají co po psychické a nebo fyzické stránce společného s postavou filmu, což vyvrcholilo Mouchou s Jeffem Glodblumem. Ve snímku je několik aluzí na konkrétní hororové tvůrce, bez udání jména je zde na začátku filmu čtena Walkenem báseň Havran Edgara Alana Poea a poté svým studentům doporučí k přečtení Legendu o Ospalé díře, v které později hrál úlohu bezhlavého jezdce ve filmu Tima Burtona. Velice malou roli zde ztvárňuje Charlie Sheen, dalo by se to až nazvat prodlouženým cameo výstupem, jehož postava pronese větu o tom, že bude jednou americkým prezidentem, což se Sheenovi splnilo alespoň v seriálech Západní křídlo a Kennedy (jak příznačné). Příjemně nekomediální, profesionálně odvedený part si zde střihl i Herbert Lome, který si ze svých komediálních rolí vzal smysl pro načasování a významotvorné pauzy (vzhledem k tomu, že hraje postavu doktora, je to docela vhodné). Ostatní zde mají ještě menší a nebo skoro žádnou roli, a tudíž se o nich nebudu ani zmiňovat, protože nikdo nijak výrazně nevybočuje z vod průměru či mírného nadprůměru a pozornost na sebe stejně strhává jenom hlavní herecký představitel Christopher Walken v době, kdy vypadal ještě jako docela normální jedinec.

Pokud se Cronenberg v tomto poněkud pro něj co do tématu atypickém filmu nezapře, je to v budování postupně depresivnější a bezútěšnější atmosféry pomocí chladných barev apod., čemuž hlavně napomáhá kameraman Mark Irwin, který s Cronenbergem spolupracoval před tím na filmu Videodrome a poté na Mouše (i když Peter Suschitzky je co do vyvolání nejistoty jenom jeden, co si budeme povídat). Výprava je věrohodná a například johnnyho dům je propracovaný do nejmenšího detailu, také ji měl na svědomí Carol Spier, další ze stálých spolupracovníků. Svůj úkol plní dokonale i hudba nikoli dvorního skladatale Howarda Shorea, ale Michaela Kamena, který před tím pro studio skládal hudbu pro film Venom z roku 1982, protože studio Paramount chtělo nějakého známějšího skladatele (jedná se tak o první a poslední Cronieho film, pro který nesložil hudbu Howard Shore!). Ohledně skládání hudby se traduje úsměvná historka o tom, jak Kamen doma v Londýně skládal hudbu a přišly mu stížnosti od sousedů s tím, jestli by nemohl přestat hrát hudbu, protože rodina žijící vedle něj nemohla spát a děti z ní měly noční můry. To si, myslím, svědčí dostatečně o kvalitě samotné nahrávka, ač kvalit jednotlivých kompozic od Shorea nedosahuje, ale v rámci žánru plně dostačuje. Mrtvá zóna, za níž je střihačky odpovědný Ronald Sanders, je podána na tvůrcovy filmy velice nezvykle přehledně i co se týče rozlišování mezi vizemi a skutečností a pomalu graduje film až do nevyhnutelného smutného finále. Na atmosféře a věrohodnosti jistě dodával také fakt, že Christopher Walken na své výslovné přání požadoval, aby Cronenberg z ničeho nic vystřelil pistolí, aby se vylekal a postavu Johnnyho Smithe tak mohl zahrát zranitelnější.

Výše jsem zmínil, že ve filmu je velice málo typických znaků pro Cronenbergovu tvorbu, ale jisté vystopovatelné zde jsou, i když jich moc není. Tak jednak má hlavní hrdina nehodu v automobilovém prostředku, pomocí které nabude nových schopností po ošetření na klinice, což někomu může připomínat jeho druhý celovečerní film Rabid, v němž měla taktéž hlavní hrdinka nehodu a na klinice se probudila s novou schopnosti, o které nejdřív nevěděla – a obě postavy vlastně skončily totožně, jak v Rabid, tak v Mrtvé zóně (zničeny a pohlceny virem). Také vztah Cronenberga ke klinice je víc jak patrný, když ji vykresluje jako sterilní a nelibé prostředí a doktory na ní jako „frankensteinovské overreachery“, naopak gore efektů je zde překvapivě málo a krom lahodné scény nabodnutí na nůžky zde není ani jeden, Cronenberg je znát jen v několika postapokalyptických vizí. Nešťastné je, že spousta příběhových linií je ukončena velice zbrkle a také černý humor zde chybí, dokonce i scéna s hořící holčičkou a plyšovým E.T. - Mimozemšťanem v pokoji musela být kvůli právům přetočena a E.T. musel být odstraněn (ale je velká škoda, že scéna musela být přetočena, protože by tak po Rabid následovalo ničení dětských ikon, po Santa Clausovi by přišel E.T.). Většina drsnějších scén byla oproti scénáři bohužel zjemněna, asi na nátlak studia kvůli přístupnosti filmu, protože Martin Sheen měl v (SPOILER) sekvenci vize nukleární katastrofy zastřelit generála a až poté použít jeho ruku pro spuštění bomby (konec spoileru).

Mrtvá zóna je bezpochyby nejkonvenčnější a nejmainstreamovější (ve smyslu nejpřijatelnější pro širší diváckou obec) Cronenbergovým filmem, a to včetně takové Mouchy či zatím jeho posledním filmu Dějiny násilí. Lidé, kteří kritizovali tvorbu kanadského tvůrce kvůli tomu, že s postavami nemůžeme nijak zvlášť sympatizovat a nebo se do nich nemůžeme aspoň vcítit a že z dramaturgického hlediska je v jeho filmech moc zbytečných odboček, budou Mrtvou zónu rozhodně kvitovat s povděkem, protože má začátek, prostředek a konec právě v tomto pořadí a hlavního hrdinu, kterému rozumíme a chápeme ho. Na druhou stranu ale Mrtvá zóna zklame hororové fanoušky obeznámené s Crnenbergovou ranou tvorbou už kvůli své univerzálnosti. No a fanoušci či čtenáři Kingovy knihy sice budou nadávat na to, že ve výsledku toho ve filmu hodně chybí a slušel by mu spíše televizní seriál, kterého se také kniha dočkala (a který je v zahraničí k sehnání s českými titulky na dvd), ale uznají, že Mrtvá zóna patří mezi nejlepší kingovské adaptace, i když potenciál nebyl rozhodně zcela vytěžen.

I přesto, že se jedná ve své podstatě vlastně převážně o thriller s hororovými prvky, jak Kingova kniha, která by se dala označit za psychologický horor, protože vyvolává strach téměř bez užití krve, tak Cronenbergův film jsou na velice vysoké úrovni a potvrzují, že když se zajímavého materiálu chopí někdo schopný, může vzniknout skutečně nestárnoucí dílo. Mrtvá zóna byla v pořadí sedmou, u nás však první vydanou Kingovou knihou, Cronenberg si za její adaptaci odnesl cenu Saturn od Akademie science-fiction, fantasy a hororových filmů pro nejlepší film a byl nominován v kategorii režie, hlavní herecký představitel a nejlepší scénář. Mezi další významná žánrová ocenění patří cena diváků i poroty za nejlepší film na Fantafestivalu a cena kritiky a na Festivalu fantastických filmů Avoriaz. Režisér Martin Scorsese (Zuřící býk, Mafiáni, Casino, Gangy New Yorku, Letec), který mj. o Cronenbergovi prohlásil, že nerozumí svým vlastním filmu a on mu dokonce dal i za pravdu, o Davidových filmech řekl, že na rozdíl od kritiků si myslí, že mají srdce (jeho filmy) a v jejich srdci se Cronenbergovy filmy shodují s konceptem lidského selhání kontroly bezprostřední destrukce sebe sama...

RABID - malé putování cronenbergovským vesmírem č. 4

„Ze všeho nejdřív odpovídám: Viděl jsi Frenzy? (Kde je spousta nechutných scén.) Ten člověk ty věci dělal. Chtěl je dělat. Nikdo jej k tomu nenutil. Domnívám se, že Hitchcockovu rezervovanost ukazovat tyhle věci měla daleko víc na svědomí atmosféra doby než nějací jeho vnitřní démoni. Já musím ty věci ukazovat zkrátka proto, že to jsou věci, které si lidé představit nemohou.“ - Cronenberg on Cronenberg

Rabid je druhým celovečerním Cronenbergovým filmem (mezi ty středometrážní patří Stereo a Crimes of the Future, debutoval Shivers), který patří mezi nízkorozpočtové hororové exploatační snímky 70. let. Ty se vyznačovaly tím, že po technické stránce nebyly nijak výjimečné a dobře zvládnuté, za což mohl i nízký rozpočet filmů spadajících do tohoto (sub)žánru, ale vycházeje z hororového žánru a dokumentů a nesnažíc se o vysoké umění zobrazovaly explicitně násilí, sex a nahotu. Výrazného zájmu se jim právě dostalo v oněch již jednou zmíněných 70. letech, v nichž panovala uvolněná morálka, a v letech 90. se exploatation setkal i zájmu z akademických kruhů. Rabid je někde mezi sexploatation, které by se dalo pro zjednodušení přirovnat k soft pornu (hlavni zápletka Rabid spočívá také v tom, že žena bezcílně bloudí městem a nechá se osouložit každým, kdo má zájem), a shock exploatation (shock film), navrhnutými pouze proto, aby šokovaly diváka otevřeným zobrazováním násilí. Rabid se ve své době dostalo docela drtivé kritiky ze stran recenzentů, kteří mu vytýkali přílišný negativní a pesimistický pohled, ale Cronenberg kontroval tím, že točí jenom obrazy světa, ve kterém žije(me). Říká se, že Cronenberg svými ranými filmy nastolil nový žánr – biologický horor, ve kterém mu jde hlavně o pohled dovnitř nitra hlavního hrdiny/hrdinky s tím, že v tradičním hororu se naopak bojíme toho, co je nebo může být skutečné, nikoli však našeho světa.

Zatímco v Shivers se pracuje se stísněným prostorem a jako metafora slouží něco, co je hnědé a tenké a připomíná to exkrement a mělo to údajně představovat nákazu jakoukoliv ideologií (viz dokument American Nightmare), v Rabid máme hlavní ženskou hrdinku bloumající bezcílně městem a s novým orgánem v podpaží připomínající falus, pomocí kterého zprvu nevědomky mění lidi na zombie-upíry. Silná inspirace Romerovými zombie filmy (zvlášť Dawn of the Dead, i když Cronenberg fandí víc lidem, ač se také zaobírá pocity odcizení) stejně jako De Palmovou Carrie se zde nezapře, bohužel vize postapokalyptického světa je i díky výši rozpočtu vykreslena lépe v Romerových filmech v čele s Crazies. Dá se tak vlastně říct, že David využil populární vlny zombie filmů s tím, že mu ale šlo o něco vyššího a hlubšího. Film byl po sice výdělečném debutu Shivers (nejvýdělečnějším kanadským filmem do té doby!), ale kontroverzně přijatém (útoky za stran „ochránců morálky“ a speciální zasedání parlamentu), produkován malou distribuční firmičkou Cinepix, kterou vlastnil Ivan Reitman, pozdější tvůrce hororových komedií jako Krotitelé duchů I a II či Policajt ze školky a Junior.

„Nemyslím si, že by tělo mělo být nutně zlé, zrádné. Je vzpurné a je nezávislé. Klíčem všeho je myšlenka nezávislosti. Motiv těla v mých filmech je právě o tomhle, moje filmové postavy vypovídají právě o této rozšiřující se revoluci těla. Jde o nezávislost těla, jeho vztah k procesu myšlení a dilema v přijímání toho, k čemu může podobný vývoj směřovat.“ – Cronenberg on Cronenberg

Do hlavní role byla tedy obsazena pornoherečka Marilyn Chambersová, která nejenže ukáže divákovi své "přednosti", ale také umí víc jak obstojně hrát, i když její role spočívá jenom v procházení městem a tím, že se nechá svádět od mužů, které poté promění v uslintané neživé, kteří vysávají ostatní jako upíři. Scéna v pornokině, v kterém se hrají filmy „Party Swapers“ a „Models for pleasure“ a jehož logem jsou roznožené nohy, tak díky její účasti dostává na novém rozměru i přesto, že ze samotných filmů nic neuvidíme a uslyšíme jenom velice nablbé dialogy a lacinou hudbu. Původně měla roli ztvárnit Sissy Spaceková, která hrála v De Palmově adaptaci Kingova románu Carrie, ale byla odmítnuta kvůli svému údajnému texaskému přízvuku a tomu, že se producentovi Ivanu Reitmanovi zdála málo sexy. Když ve filmu Marilyn Chambersová vychází z kina, lze si všimnout plakátu právě na Carrie! Rabid je, co se týče hrdiny, podobný pozdějším dílům Moucha, Mrtvá zóna a Videodrome, ale s nimi jsme soucítili, což se nedá říct o hlavní hrdince Rabid.

Make-up a prostetika vůbec jsou na velice vysoké úrovni, onen nový orgán je proveden velice věrohodně a odpudivě, zamrzí akorát několik lacinějších efektů s ustřiženými prsty apod. Rabid v roce 1977 vyhrálo cenu za speciální efekty pro Ala Griswolda a Cronenberg za scénář na katalánském festivalu. Stejně jako v Crimes of the Future a poté později nejvýrazněji ve Scanners pracuje Cronenberg hlavně se zvukovými efekty, které scéně dodávají na působivosti (tlukot srdce apod., oproti tomu je jemná hudba až otravná). Skvěle je vykreslena celková atmosféra téměř postapokalyptického světa, která je plná šedých barev a na pesimistickém ladění snímku přidává i to, že se záměrně točilo na podzim. Hustou atmosféru odlehčuje několik sarkastických vtípků a legendárních dialogů, od: „Koukej, jak Bramborový muž miluje Kečupového muže,“ po památné zabití Santa Clause v nákupním středisku!

„Nemám dojem, že by mé filmy byly bůhvíjak radikální. Je pravda, že je lidé takhle často vnímají a že cenzoři je považují za jiný druh hororu. Je to ale věc ztvárnění, a ne filosofického pozadí. V první řadě je udeří do očí především obraznost a teprve pak celková zneklidňující atmosféra.“ - Cronenberg on Cronenberg

Sex, zbaven svého původního účelu, se zjevným politickým podtextem (protesty žen proti nechtěným těhotenstvím, potratům a experimentům, druhá polovina filmu upomínající na stanné právo v Quebecu z roku 1970 apod.), rychlá jízda a motorky, přeměna člověka (vnější, tou vnitřní se začal zajímat až později, ve své „dospělejší“ tvorbě), nemocnice a různé experimenty jako zlo a několik bizarních vychytávek - David se skutečně nezapře. Je ale poněkud překvapivé, že detailů na onen nový orgán je poměrně málo a jednotlivá úmrtí nejsou nijak zvlášť krvavá, ale očekávat něco podobného je jako chtít po Shivers scény soulože. Když jsem zmínil Shivers, musím podotknout, že svou brutalitou aspoň pro mě překonávají Rabid, protože zde nenalezneme žádná rozřezaná těla apod. Když už jsem u té kritiky, ve filmu je několik nevyjasněných věcí, seč je sympatické, že Cronenberg se nesnaží být doslovný a jasně nám neříká, co způsobilo onu nákazu, a příběh je neskutečně slabý a z některých scén má člověk pocit, že ve snímku jsou jenom z toho důvodu, aby se mohla Marilyn Chambersová ukázat nahá.

Z výše zmíněného tak jasně vyplývá, že mám víc v lásce Shivers či Brood (Mláďata), ve kterých se vyrovnával s rozchodem své ženy a dá se říci, že Rabid je ve skutečnosti o manželské krizi či o postupně se rozpadajícím manželství. Jedná se tak tedy o romanci, i když výstřední. Širší divácké obci budou vyhovovat Cronenbergovy konvenčnější filmy jako Moucha či Mrtvá zóna, ostatní, kteří to mají rádi ale trochu odlišné, dají přednost jeho prvotinám, či Videodromu, v němž je vyřknuta teze aplikovatelná i na Rabid: „Long live the new flesh!“

CRIMES OF THE FUTURE a FAST COMPANY - malé putování cronenbergovským vesmírem č. 3

Dnešní pozastavení nad dalším filmem (konkrétně filmy) Davida Cronenberga, bude založené na kontrastu – nejdřív se podívám na jeho druhý středometrážní počin Crimes of the Future, ve kterém jsou patrná již jeho témata, kterými se zabýval později, sic mě mrzí, že jsem se Sterea, jeho prvního středometrážního filmu, nedopídil a mé vzpomínky na něj jsou mizivé a splývají navíc s Crimes. Jako druhý bude jeho atypický, třetí celovečerní počin, který v zahraničí vyšel ve dvoudiskové verzi právě se Stereem a Crimes of the future na druhém disku jako bonusy. Možná to vypadalo, že putování po cronenbergovském vesmíru bude stejně dramaturgicky „neukázněné“ jako jeho prvotní tvůrčí počiny, ale nejdřív jsem se rozhodnul věnovat jeho komerčnějším a známějším titulům, což je patrné na výběru Dějin násilí a následně i Mouchy, a poté jeho méně známým filmům, prvotinám či kultovním, u nás však většinou jen z povídání známým filmům, jakými jsou Scanners apod., a pak se zaměřím na filmy, které toho mají co nejvíc společného, např. eXistenZ a Videodrome. A zastavím se i u jeho krátkometrážní prvotiny, bohužel jeho televizní počiny jsem neviděl a ani je nemohu nikde sehnat (ale co bych za ně dal... popř. se ozvěte, nějak se domluvíme), takže těch se tu ode mne nedočkáte.

Crimes of the Future (Zločiny budoucnosti)

„Nemám dojem, že by mé filmy byly bůhvíjak radikální. Je pravda, že je lidé takhle často vnímají a že cenzoři je považují za jiný druh hororu. Je to ale věc ztvárnění, a ne filosofického pozadí. V první řadě je udeří do očí především obraznost a teprve pak celková zneklidňující atmosféra.“ - David Cronenberg

Jeden z prvních Cronenbergových filmů (Mrtvá zóna, Videodrome, Moucha, Nahý oběd, eXistenZ, Pavouk), který silně připomíná jeho první snímek "Stereo", akorát je barevnější a hypnotičtější. Stále jde o výzkum různých, hlavně sexuálních a násilných emocí, přičemž je hodně velký důraz kladen na práci se zvukem a zvukovými efekty - ve filmu nejsou normální dialogy, jenom velice zvláštní voice-overy, zvuková paleta je tvořena z mixu zpěvů ptáků, nárazu příboje na moře a mávání křídel ptáků a poté ještě dalších neidentifikovatelných zvuků, vytvářející skvělý obraz postapokalyptické společnosti spolu s dokonalou kamerou, často využívající podhledů či "významotvorného" rámování. Po formální stránce je Crimes of the Future avatgardním dílem, které zapojuje diváka přímo do dění ve filmu pomocí zvukových efektů suplujících hudbu (něčeho podobného poté využil ve Scanners) a střih kladoucí důraz na přizpůsobení diváka obrazové složce prostřednictvím orientace v prostoru. David Cronenberg Crimes of the future jak režíroval, tak k nim i napsal scénář, produkoval je a dokonce je i nasnímal a sestříhal. Film, který nejzjevněji demonstruje Cronenbergův pesimistický náhled na sterilitu gynekologie, ale chvílemi nesmírně nudí. Ovšem to vynahradí příjemné mrazení na zátylku a to, že již zde jsou patrné znaky a témata, kterými se později detailněji zabýval.

„Je třeba oprostit se od viktoriánského sentimentu i v otázce nemocí, virů a bakterií. Proč ne? Virus koná jen svoji práci. Vše, co dělá, je snaha žít si svůj vlastní život. A to, že nás svojí činností ohrožuje, ničí, to není přece žádná chyba. Jde o to, snažit se pochopit vnitřní vazby mezi organismy, dokonce i těmi, které považujeme za nemoci. Porozumět tomu ze zorného úhlu nemoci a hledět na to jako na životní podstatu. Mám dojem, že by plno nemocí bylo velmi šokováno zjištěním, že jsou vůbec za nemoci považovány. Je to velmi negativní postoj. Pro nemoci je pozitivní, když se prohryžou našimi těly a zničí nás. Je to triumf.“ - David Cronenberg

Virus vždy zvítězí, to je leitmotiv prolínající se všemi Cronenbergovými filmy a zde tomu není jinak, navíc změna je zde obohacující a člověk má díky ní navrch, i když jenom částečně a vede to poté ke zkáze. Pokud David v „Cronenberg on Cronenberg“ prohlásil, že sami si musíme vyřknout své soudy a říct, co nám sedí víc, ač jen na nepatrnou dobu. Navíc Crimes of the future se blíží snad nejvíce z jeho filmů představě, že měníme nejen svoji planetu, ale i sami sebe a on není ani marxista, který věří ve spění k něčemu velkému, ani viktoriánec a ani romantik, věřící v pozitivní vývoj událostí. Objevuje se zde také postava osamělého hrdiny, známého z jeho toliko oblíbených hrdinů, který je sice distingovaný a inteligentní, ale má své vnitřní démony. Nepochybuji o tom, že pravý cronenbergovec ve filmu nalezne další témata, která jsou typická pro jeho následující, hlavně celovečerní tvorbu, ale já si prozatím vystačím s tímto krátkým výčtem.

„Jiným důvodem, proč gynekologie na muže působí tak tajemně, je žárlivost. Gynekologové chápou lépe než vy, co se děje a jak to vše funguje. Je to jejich zaměstnání. On může vaši ženu srovnávat s jinými. Jsou to informace, o jakých nemáme nejmenší tušení. Ve filmu Crimes of the Future vyprávím o světě, kde neexistují žádné ženy. Muži jsou nuceni absorbovat do sebe ženství, které zmizelo z celé planety. Muži začínají projevovat svoji ženskost, neboť dualita a rovnováha je nutná. Konečným důsledkem by pak bylo to, že muž by měl zemřít a narodit se jako žena, která by si byla vědoma své předcházející mužské podstaty. Byl by to zvláštní druh velmi fyzického spojení dvou lidských polovic. Přesně o tom je Crimes of the Future. Ivan Reitman mi jednou řekl, že bych s tím filmem mohl mít obrovský komerční úspěch, kdybych jej udělal přesně podle této šablony.“ - David Cronenberg

Crimes of the future, trvající necelou hodinu a pět minut, je jak svým pojetím, tak i nasnímáním a atmosférou velice komorní záležitost, která může jednoho unudit smrti stejně jako druhého bezmezně nadchnout, přičemž jak jeho první známější středometrážní film Stereo, i Crimes of the future jsou k vidění jednak oficiální cestou při zakoupení dvoudiskové verze Fast of the Company, o kterém píši v dnešním postu o něco níže, nebo také „pokoutně“ po internetu. Nesmím také zapomenout zmínit, že hlavní představitel z Crimes of the Future, jenž si u Cronenberga zahrál již v jeho prvním středometrážním filmu Stereo doktora, neuvěřitelně charismatický polský herec Ronad Mlodzik, se objevil i v jedněch z prvních celovečerních Davidových fimů, ať již se jedná o Shivers, v nichž hrál Merricka, nebo o Rabid, ve kterém ztvárnil postavu mužského pacienta (ovšem tam měl bohužel jen malé role).

Fast company (Rychlá společnost)

To, co pro Verhoevena znamenalo Showgirls, znamená Fast Company pro Davida Cronenberga. U obou filmů je velice důležité vědět pozadí vzniku, u Showgirls, tématicky pro samotného tvůrce i optikou pohledu téměř totožnou s Fast Company. Verhoeven chtěl překonat svůj erotický kasaštyk thriller, Cronenberg zase dostal víc jak milion dolarů na natočení filmu na vlastní téma zrovna v době, kdy zažíval velice nehezký rozvod, o čemž svědčí i nelichotivý snímek ze stejného roku (1979) Brood (Mláďata), pojednávající o otci, který již své dcery, u nichž objeví podlitiny, nechce vozit na víkendy k matce, která jim je možná způsobuje. A pokud se v něm vyzpovídal ze svých démonů (opravdu mu je nezávidím, abych se přiznal), ve Fast Company se upíná ke své druhé lásce, tentokrát jsou to (pro některé jistě překvapivě) auta a rychlé závodění. Kdo ale čeká další erotický thriller, který překvapivě v kinech ale propadl (vinou hlavně kvůli půlroční prodlevě), jakým byl Crash, tak ten ať si nechá zajít hned chuť.

Za pozornost stojí i herecké obsazení, už proto, že se ve filmu objevilo hned několik lidí takříkajíc "z branže" a navíc je opravdu zajímavé sledovat, jak Cronenberg v 70. letech obsazoval herce proti jejich škatulce, aby pak v 80. dělal úplný opak (ať již se jedná o Mrtvou zónu nebo Mouchu). William Smith, u kterého jsem na IMDb našel snad jen dvě postavy, které jsou pozitivní a nejedná se o padouchy, to snad dostatečně dokazuje. (Ve skutečnosti je to člen francouzské pobřežní hlídky, vítěz 31 utkání v boxu a světový šampion v zápase, ale i nositel Purpurového srdce či učitel ruštiny na UCLA.) John Saxon jakožto záporná postava je naprosto vynikající a střídá chvíle naprosté umírněnosti s neuvěřitelně přehnaným, opravdu „béčkovým“ přehráváním... a je prostě zatraceně cool. Za zmínku jistě stojí i bývalá Playmate Playboye Claudia Jennings, která má jisté přednosti, inu popravdě ty herecké to rozhodně nejsou, avšak svůj part zvládá bez větších problémů a zajímavé na jejím osudu je jistě to, že přesně rok od vzniku filmu zahynula při automobilové nehodě!

Jedná se o přiznané béčko, které je neuvěřitelně chytlavé, slušně napsané (jedná se o vůbec první film, který David nenatočil dle svého scénáře!) a i když je na něm zřetelné, že vzniklo jako klasický exploatační produkt 70. let, mezi hlavními představiteli to neskutečně jiskří, zápolení mezi jednotlivými týmy funguje víc jak dobře a krásná kamera, dokonale snímající scény závodů z ptačí perspektivy, tomu filmu na bodech také přidává. Jistě že zde nechybí drogy, skupinový sex a láska k autům, i když ne tak, jako tomu bylo v Crash, a už vůbec ne tak explicitní, ale... lepší béčkový film o autech a závodění nenajdete a ani snad nikoho nepřekvapí, že Croniemu nabídli režii Top Gunu, avšak velice rozumně odmítl, protože v té době už byl někde jinde. Cronenbergův nejčistší, dramaturgicky nejjasnější a úžasně zábavný počin, který si snad užijí pouze lidé seznámení pořádně s jeho osobou a filmy. A ta chytlavá rocková hudba a jemná kritika společnosti je taky fajn.

„Umělec není běžným členem společnosti. Umělec je nucen zkoumat každou možnost lidské zkušenosti, i ta nejtemnější zákoutí, a když je nucen tam vstoupit, tak to učiní. Nesmíte brát ohledy na to, co naše společnost považuje za špatný zvyk, dobrý zvyk, dobrou zkušenost, zlou. V okamžiku, kdy jste umělcem, nejste už občanem. Nemá tu žádnou sociální odpovědnost. Nabokov řekl, že po něm nikdo nehodil kamenem. Řekl bych to úplně stejně: jsem občanem a mám sociální odpovědnost a tu beru zatraceně vážně. Ale jako umělci by mi tato odpovědnost měla umožňovat absolutní svobodu. To je věc, kvůli které tady vlastně jsme. Společnost a umění vedle sebe existují odnepaměti. Kdyby umění nebylo antirepresivní, pak by umění a civilizace neměly k sobě žádný vztah. Nemusíte být nutně freudovci, abyste tohle pochopili. Tlak podvědomí slouží k tomu, aby o něm bylo slyšet. Je to nepotlačitelné. Nějak se to nakonec projeví.“ - David Cronenberg

MOUCHA - malé putování cronenbergovským vesmírem č. 2

Moucha je krásným příkladem filmu, kterým zavřete ústa každému, kdo namítá, že hororové remaky dopadají vždy hůře než své předobrazy. Tedy tomu tak aspoň bylo kdysi, když se jich chytali nikoli rutinní, ale naopak vizionářští a progresivní tvůrci s odvahou experimentovat, jakým byl a stále ještě je rodilý Kanaďan David Cronenberg.

Jak ve filmu pronese hlavní postava Seth Brundle: „Cítím, že mám nemoc, která dává smysl.“ A v 80. letech také dávalo velice dobrý smysl, aby klasický horor z roku 1956 znovu natočil divný režisér David Cronenberg, protože tématika byla pro něj jak zrozená, od transgrese po postavu doktora až k hororovým prvkům. Zatímco v původním filmu došlo z přeměny člověka na mouchu ihned a zbytek obstaralo řádění všude kolem, v remaku je oné přeměně věnována skoro celá stopáž snímku s tím, že je „moucho-člověk“ ztvárněn opravdu nechutně díky vydařeným maskám (oceněným zaslouženě Oscarem) a podání hlavního herce Jeffa Goldbluma, který má opravdový muší vzhled. Navíc Moucha snad ze všech Cronenbergových filmů nejlépe dokazuje jeho tezi, že jedině sebevražda dává tomu celému lidskému snažení a pachtění se nějaký ten smysl. Sic zlí jazykové tvrdí, že se vůbec nejedná o remake původního filmu, ale spíše o adaptaci klasické povídky George Langelaana, z níž si bere jenom námět, stejně jako tomu třeba je u Schaffnerovy verze Planety opic a Burtonova „znovu-uchopení“... ale superlativ na adresu Cronieho Mouchy není nikdy dost.

Bezpochyby nejlepší na Mouše je fakt, že zde metamorfóza nevyznívá absurdně a komicky, jako tomu bylo o několik let předtím, avšak záměrně v Burroughsově adaptaci Nahého oběda (kdo by zapomněl na velkého švába mluvícího řitním otvorem?), a také to, že se v ní nejvíce projevuje Cronenbergova posedlost frankensteinovsky střiženým vědcem i gynekologie jako taková. Tvůrce jednou sám prohlásil, že věci a scény, které jsou v Mouše označovány fanoušky za cronenbergovské, byly ve scénáři již tehdy, když mu ho Mel Brooks předával. David si také střihnul malou roličku gynekologa ve filmu při snové, velice nechutné scéně porodu, která jistě nenechá váš žaludek jenom tak na pokoji, na základě osobního setkání s režisérem Martinem Scorsesem, který mu řekl, že vypadá jako plastický chirurg z Beverly Hills. Je možné diskutovat o tom, jestli tahle malá cameo rolička měla i jiný, symbolický význam vzhledem k jeho názoru na gynekologii, kterou považuje za „špínu“ a zároveň „krásnou metaforu rozdělení těla a duše“.

Pokud sám tvůrce vnímá své filmy jako vždy jednu kapitolu ve velice obsáhlé knize, Moucha má nejblíže k jeho středometrážnímu filmu Crimes of the Future, ve kterém se také setkáme s šílenými vědci bez obav provádějících experimenty na sobě a s dějem odehrávajícím se jen na několika málo prostranstvích s tím, že pokud v Crimes of the future zastupují muži částečně pozice žen a jsou tak genderově nevyhranění, v Mouše je přidán zvrácený románek, vzdáleně upomínající na legendární Krásku a zvíře. Onu krásku si zde zahrála Geena Davis, která, ruku na srdce, nikdy nebyla nijak zvlášť dobrá herečka, ale zde naštěstí nedostala ani tolik potřebného prostoru, aby se její spíše neherecké (ne)kvality projevily a role neustále z něčeho vystrašené, avšak citlivé a díky novinářské profesi i otravné postavy jí jde víc jak dobře. Jeff Goldblum ztvárnil naopak zvíře a lepší castingová volba snad ani na nikoho jiného padnout nemohla, protože skutečně svým vzhledem připomíná mouchu, o jeho hereckých kvalitách nemůže být pochyb a jedním z dalších kladů filmu je bezpochyby to, že i zamaskován k nepoznání má dostatek prostoru na to, aby si každou scénu, ve které se objeví, takříkajíc „ukradnul pro sebe“ – a to ne díky dokonalé masce, ale díky dikci, pohybu a skvělému načasování i svému charismatu. Na Jeffovi mě neustále zaráží fakt, že hrál skoro v každém blockbusteru 90. let, od Jurského parku po Den nezávislosti, a přesto nikdy nedosáhl na hvězdný status. Nejdůležitější však je, že chemie mezi ním a Geenou Davis funguje skvěle, snad ještě lépe než mezi Geenou Davis a Susan Sarandonovou ve Scottově majstrštyku Thelma a Louise. (Tomu napomáhá i neselhávající Shoreova hudba, o které je, myslím, zbytečné se dál rozepisovat.)

"Proč proces stárnutí a umírání nechápat jako proměnu? Přesně to jsem udělal ve filmu Moucha. Stáří nebo nemoc vypadá na první pohled strašně, nechutně. Vůbec to není krásné. Tomuto procesu přeměny je velmi těžké přizpůsobit naše estetické vnímání. Říkáme: "Jen koukněte na toho starce. Vypadá skvěle. Jistě, trochu smrdí a ve tvářích má takové legrační vrásky." Dobře, ale říkáme to. Je v tom cítit snaha přizpůsobit naši estetiku procesu stárnutí. To samé bychom mohli dělat i s nemocí. "To je ale prima chlapec s rakovinou." I s nemocí člověk musí žít, tak proč se tím užírat? Právě proto se mi zdá velmi přirozené porozumět nemoci. To ale neznamená, že bych chtěl zrovna nějakou dostat. Je to však jeden z důvodů, proč se s tím snažím vyrovnat. Vím, že nevyhnutelně dřív nebo později nějakou nemoc dostanu. Jak nás ale tahle nemoc vnímá?" - Cronenberg on Cronenberg

Moucha je druhý film v pořadí, který vlastně započal „novou“ éru Davida Cronenberga, v níž se přiklonil více k mainstreamu a natočil divácky přijatelný a až na několik scén i lehce sledovatelný film, který není dle jeho námětu či scénáře... a tak tomu bylo až do eXistenZ. V původní verzi filmu, stejně jako v jednom z prvních scénářů filmu, nebyl vědec osamělý, ale měl manželku – krom postupného rozpadu, resp. přeměny hlavního hrdiny považuji jeho osamělost za jeden z nejlepších kladů této předělávky, protože tak může vyniknout i perverzní romantická linie filmu. Všechny postavy mají velice dobré ukotvení v ději a jejich motivace je zřejmá na první pohled, Seth chce být lepší než všichni ostatní vědci, novinářka za ním i po proměně chodí prostě proto, že ho tolik milovala apod. Když si člověk odmyslí všechny ty chuťovky, které jsou nám zvlášť s postupující se metamorfózou servírovaný, jedná se jen o něco drsnější a temnější osudovou romanci, jenž by se mohla líbit i ženskému publiku.

Nechybí nechutnosti, povinné pro spoustu filmů z hororového žánru, od odlupování nehtů až po slavnou, chtělo by se napsat až nechvalně známou scénu, v níž Seth téměř úplně proměněný na mouchu demonstruje postup požívání poživatin, které se musí nejdřív rozložit na kašičku pomocí šťáv a až poté sníst. Nebyl by to Cronenberg, aby nám to neukázal v celé své „kráse“ a tam, kde by ostatní tvůrci scénu střihli, on ještě několik minut následně nepokračoval, ač se nejedná z jeho strany o samoúčelnou provokaci. Překvapí ale, že zde máme postavu bývalého přítele hlavní hrdinky, který zde vlastně supluje pohled diváka na celou věc a jako kdyby se jednalo o ústup vůči většinovému publiku, ovšem tato postava je vykreslena značně nelichotivě, s bachorem a odpudivými vousy i sobeckou pobavou. Jako kdyby se ani divákovi nepodbízel, ale vracel to kritikům svých raných děl velice inteligentním způsobem. („Nejnechutnější filmová perverze, jakou jsem kdy spatřil,“ kritika Shivers, Marshall Delaney ) Pokud se tvrdilo, že měl původně režírovat předělávku temný mág Tim Burton, většině je jasné, že by evidentně fandil mouše a nikoli lidem, jako to udělal Cronenberg. To je dle mého hlavní důvod, proč ze scénáře vymizely tak „kontrovezní“ scény jako pojídání stařenky v temné uličce či umlácení zmutovaného psa železnou tyčí.

I když si myslím, že u tak notoricky známého titulu je naprosto zbytečné popisovat, o čem vypráví (a proto jsem se také celou dobu zaměřoval na to, jaký ve výsledku je), pro těch několik lidí, kteří snad žili delší dobu zmraženi na jiné planetě či měli velice přísné rodiče, kteří jim nedovolili zhlédnout tento film na jedné z našich komerčních stanic s velice povedeným dabingem, zde máte popis děje: Seth Brundle, živící se jako vědec, zkouší nově vynalezený způsob teleportace (přemísťování se z místa na místo) sám na sobě a postupně se začne proměňovat na mouchu, která se přemístila spolu s ním, čímž se jejich genetické kódy začaly míchat. Má jen velice málo času na to, aby našel protilék, pokud ho najít vůbec chce... Jak píše Roman Gazdík ve svém profilu Davida Cronenberga na Filmpubu, Cronenberg pracuje s postavou vědce ve významu „overreachera“, který je osamělý, odřízlý od ostatních lidí, inspirovaný zjevně frankensteinovskou postavou z románu M.Shelley, který chtěl taktéž natočit. Moucha ve výsledku zůstává jeho nejmainstreamovějším filmem a zároveň komerčně nejúspěšnějším (je poměrně smutné, že tak kvalitní dílo bylo znehodnoceno extrémně nepovedeným pokračováním, které není ani nechutné, ani děsivé, ani dojemné, ale prostě nudné, což je to nejhorší, co se může hororovému snímku vůbec stát) a i dobrým příkladem toho, že se dá natočit hororová klasika, která přesáhne svými kvalitami původní verzi s Vincentem Pricem. Ta byla neskutečně campy, se špatnými dialogy, ale opravdu neuvěřitelně špatnými, a naivita z ní sálala každou minutu..

V případě Mouchy se vedou neustálé dohady, jestli se jedná ze strany Cronenberga o ústup k normálnosti, nebo o ústup normálnosti. Pokud bych měl soudit sám za sebe (vy na to máte komentáře pod článkem), největší přínos mouchy je bezpochyby v tom, že posunula hranice zobrazování gore, čili krvavých efektů na plátně v mainstreamovém filmu a že to byl jeden z mála skutečně krásně podvratných filmů, který narušoval zažitou recepci již tím, že divák fandil hlavní, s postupem času ale záporné a divácky odporné postavě. Je to snad první a také poslední Cronenbergovo nejčistší, žánrově nejvyhraněnější mistrovské dílo bez zbytečných odboček. A navíc jím krásně vyjadřuje, že není rozdíl mezi odporným a krásným, ale že je to jedna strana téže mince.

DĚJINY NÁSILÍ - nejlepší film minulého roku (recenze ze Studna.net)

Psát svou první recenzi na hororový server Studna.net o filmu, který není v pravém smyslu hororem, není zrovna nejlepší možná volba. Ale když si člověk uvědomí, jak moc jsou Dějiny násilí žánrově nevyhraněný film a že je má na starosti pro mnohé z hororových geeků bůh David Cronenberg (Rabid, Brood, Mrtvá zóna, Moucha, eXistenZ), zařazení zrovna tohoto filmu zde na Studně je doufám pro většinu lidí pochopitelné.

David Cronenberg v dokumentárním filmu o hororech American Nightmare, který je jako bonusový materiál k sehnání na polské verzi Romerova debutu Night of the Living Dead, prohlásil, že nehodlá filtrovat své myšlenky nikdy v žádném případě a že se snaží poukázat na to, že věci mohou být nebezpečné a úžasné zároveň, odpuzující i přitažlivé-krásné. Spousta lidí tvrdí, že Cronenberg od dob svých nespoutaných, z dramaturgického hlediska nezvládnutých filmů se spoustou odboček vedoucích nikam strašně vyměkl a točí divácky přijatelná a nijak kontroverzní díla. Zde je ale nutné na tomto místě recenze opět se odvolat k jednomu z prohlášení Cronenberga, které zaznělo v „Cronenberg on Cronenberg“ v roce 1997 o tom, že má rád klasické filmy 60. a 70. let od Feliniho či Bergmana proto, že člověk vstoupil do jejich světa, který byl film od filmu provázanější. Pokud se dal tedy třeba Cronenbergův eXistenZ, asi jeho poslední výstřední počin, vnímat jako persifláž (stylová nápodoba, podtrhávající to špatné a komické na předobrazu) či pastiš (stylová nápodoba, snažící se přesáhnout kvalit svého předobrazu) jeho Videodromu. Otázkou ale potom zůstává, na co navazují Dějiny násilí, které spíše dle původního názvu filmu – History of Violence – odkazují na násilnou minulost hlavní postavy?

Možná proti sobě poštvu některého hororového fanouška následujícím prohlášením, ale Dějiny násilí mají právě nejblíže svým podáním k jeho prvotinám Shivers, Rabid či Brood, které pojednávaly také o nákaze jinou, subverzivní (podvratnou) ideologií, a odehrávaly se na velice malém prostoru. Ale co se tématiky týká, Dějiny se přibližují umírněnému cronenbergovskému dílu Pavouk, které pojednává o stárnutí a schizofrenie hlavního hrdiny se odráží i na syžetu filmu, o následujícím krátkém filmu Kamera ani nemluvě. Dějiny násilí, ač spojené s jinými Cronenbergovými filmy a působící jako další kapitola v jedné knize cronenbergovského universa, se liší a snad i pro někoho ční svou unikátní a vytříbenou prací s žánrem. Je to podobný výsměch hodnotám, hledáním něčeho, co nikdy nemohlo a ani nemůže být, upnutí se na jednu věc, která víc bere, než dá, jako tomu bylo u jeho snad necyničtějšího filmu Crash, ve kterém se taktéž vysmívá jistým americkým hodnotám a obsesím. A stejně jako v Crash, i zde je nejvíce diskutovaný onen závěr, z kterého by Freud neměl radost už kvůli tomu, co kdysi napsal o rodině a jednání matek, a také díky tomu, že jsou Dějiny násilí jeden velký paradox co se týče výstavby a práce s formou v rámci narativu jako takového.

Dějiny jsou hlavně poučeným dílem vyzrálého tvůrce, který neodbíhá, nezavádí, ale svádí, sice na špatnou cestu, ale cestu, z které je možnost se vrátit, přičemž na recenzovaném snímku je nevzrušivější fakt, že se dá vykládat různými způsoby, přičemž ani jeden bych neoznačil za chybný. Budu se věnovat pouze práci s žánrem, formální stránkou a narativem a tím, jak Cronenberg pracuje se svými stálými tématy a to, co filmem říká, ať již se bude jednat o dědičnost v chování a násilných činech či manipulovatelnost médií a nebo rozpad rodiny, nechám čistě na vás. David bere westernovou postavu, která jako kdyby vypadla z neowesternových podívaných Sergia Leoneho, na kterého mj. režisér několikrát sofistikovaně poukazuje a odkazuje výstavbou scény, prací s kamerou a okázalostí hudby, a uvrhává onu postavu do čistě gangsterského světa, těžícího z klasických filmů noir.

Zlí jazykové tvrdí, že Dějiny jsou moc komerční, aspoň takové ohlasy se ozývaly z festivalu v Cannes. Ve skutečnosti je to ale tak, že se zde akorát stírají hranice mezi zhnusením a obdivem, protože všechny násilné akty jsou snímány „krásně“. Přitom člověk slyší všechno to odpudivé praskání kostí a poté, co je násilí vystaveno jako obdivuhodný a v některých případech až krásný akt, je nám ukázán jakožto zainteresovaným recipientům jako odpudivý. To proto, že vidíme všude možně tu tryskající červenou tekutinu a bezvládná těla. Přesto jsou brutální činy pro diváka ve filmu uspokojující, protože i když tušíme, že s hlavní postavou není všechno zcela v pořádku, fandíme jí, aby se vypořádala s tím, co možná kdysi zažila v minulosti (a nebo také naopak nezažila). Navíc nestihneme odvrátit svůj zrak těsně předtím, než uvidíme zrůdný dopad onoho násilí, kterým ale Croneberg rozhodně samoúčelně nešokuje a ani se nesnaží moralizovat. Chceme se dočkat očisťujícího závěru s nadějí, ke kterému ale vedou litry lepkavé tekutiny (a sperma to není). Má to podobný účinek jako v Cronenbergově Mouše, na mysl se mi dere hlavně scéna demonstrování toho, jak taková moucha pojídá (nejdříve se jídlo musí rozložit pomocí slizu… ble). Násilí bývalo u Davida stylizované, tentokrát je ale realistické se vším, co se s tím dá spojovat. Právě kvůli jeho otevřenému vyobrazování bývá řazen do hororového žánru, ale strach není fyzický, pochází z iracionálna. A opět je zde násilí vysvobozujícím aktem, tělesná proměna či organická deformace ulevujícím činem (vzpomeňme na konzoli v eXistenZ, kazetu z Videdromu, hlaveň namířenou na vlastní hlavu v Mouše, automobilovou nehodu v Mrtvé zóně atd.).

Zajímavá na tomto filmu je také, krom intertextuálních narážek od westernů po gangsterky až k vlastním filmům, i práce s formou a narativem – ty nejodpornější akty, jakým zabití nedospělého jedince bezpochyby je, jsou ukázány na začátku, v kterém je všechno záměrně snímané přeexponovaně, ale s přibývající minutáží se film halí více do tmy, zatímco postavy se probojovávají na světlo. A zatímco ze začátku sledujeme gangsterské road-movie, pomalu se od psychologického dramatu s prvky thrilleru (potenciální únos, vstupující postava záhadného muže a hloupého nemohoucího policisty) dostáváme k černé a absurdní komedii s parodickými prvky, v níž všichni herci najednou okatě přehrávají a pomrkávají na diváka znalého daných žánrových kódů. Na dokonalém budování atmosféry má i velkou zásluhu stálý Cronenbergův spolupracovník – kameraman Peter Suschitzky. Dá se to nakrásně dokázat na v recenzích toliko zmiňovaném úvodním záběru, z kterého díky jisté pokroucenosti cítíme, že tady není něco v pořádku - prostě „něco nehraje“. Jeho délka a i scénáristické hrátky s diváckým očekáváním a záměrně matoucí dialogy dávají příjemný pocit nejistoty, potřebné mrazení samozřejmě nechybí.

Vynikající práci odvedl i Howard Shore - stálý spolupracovník režiséra, který se ale proslavil až díky své práci na Jacksonově Pánovi prstenů. K Dějinám složil odpovídající, atmosférotvornou hudbu, jež - ač by to v některých scénách bylo víc jak vhodné - není nijak výrazná a jen dotváří samotnou pochmurnost celého dílka. To kontrastuje s přepjatě heroickým, evidentně nadsazeným závěrem, vrcholícím záměrně patetickou a neskutečně sentimentální scénou, u níž opravdu chybí jen americká vlajka jako drsný políček americkým hodnotám a výsměch všemu svatému, vlastně tomu nejsvatějšímu – rodině. A přitom se jedná jen k dokonalosti dovedenou tezi, kterou Cronenberg vyřknul v již jednou zmiňovaném dokumentu American Nightmare: „Na velice zásadní úrovni se bojím revoluce a nechtěl bych ji zažít. A přesto si uvědomuji, že existují období, kdy jsou tyto věci absolutně potřeba, protože neexistuje žádný jiný způsob, jak věci změnit.“

Pokud by někdo z potenciálních čtenářů chtěl stále namítat, že i přes osobu režiséra zde nemají co Dějiny násilí dělat, musím se zmínit o těch hororových prvcích, seč jich bohužel moc není. Jedním z hlavních atributů hororu je jeho tělesnost, práce s monstrozitou a jejím překračování, uvědomování si nově nabitých zkušeností a jejich následné vymknutí kontrole, což splňuje do puntíku výstavba Dějin. Ale když se to vezme do detailu, Cronenberg nikdy, snad krom Mrtvé zóny a její podzápletky s objevováním vraha, nikdy nenatočil horor v pravém slova smyslu (Moucha je spíše zvrácená romance). Zatímco Shivers či Rabid reflektovaly v 70. letech narůstající sexuální svobodu a s tím společnou možnost nákazy (ale měly v sobě něco opojného), o čem jiném než o násilím, tak aktuálním tématu zrovna v těchto dobách, by Cronenberg měl mluvit a vyjadřovat se k němu. Jinými slovy explicitně řečeno: špinit vlajku? Tak ještě jinak, ať máme v tom hororovém žánru jasno: tvůrce zde opět využívá svého oblíbeného tématu transgrese (čili překračování jistých pevně daných hranic) a opět je zde představeno ono překračování jako jistým způsobem obohacující, resp. hlavní hrdina se rozpomíná na své „zážitky“ před lety a tomu, jak mu to hezky „v branži“ šlo, ale nakonec jsou pro „hrdinu“ pohlcující a vyobrazeny jako odsouzeníhodné a špatné, rád by byl bez nich. To platí i pro ústřední postavy z Mrtvé zóny, Mouchy či Příliš dokonalé podoby, o jejichž hororové výstavbě snad nemůže být, doufám, pochyb.

Hlavní hrdina Tom Stall vede klidný a spořádaný život se svou rodinou, jistě by vynášel odpadky své domácí, kdyby nějakou domácí měl a nežil by v rodinném domku a nevedl restauraci, do které jednoho večera přijdou lupiči a on briskně zareaguje a zabije je, čímž se stane hrdinou města a to přiláká média a i jednoho nezvaného hosta. Zatímco se jeho syn potýká se šikanou ve škole a manželka by ráda dováděla jako za studií, protože si toho moc tenkrát neužili, do města přijíždí jednooký muž v černém, který tvrdí, že Tomy býval gangster a pracoval pro ty druhé a díky němu přišel o oko – a měl by se již konečně postavit své minulosti čelem. Jenže on si nic nepamatuje, nebo si spíše nechce nic pamatovat?


Jak jste jistě dle popisu děje poznali, na přetřes přijdou typicky cronenbergovská témata, dokonce je zde i jedna scéna rychlé jízdy, upomínající k jeho filmům, ale jinak to, na co jsme u Cronenberga zvyklí, se zde objevuje v hojné míře: rozpad osobnosti, animalita a hlavně sex i ústřední násilí. Sexuálním scénám jsem se rozhodl věnovat zvlášť, už z toho důvodu, že z té první má člověk pocit onoho laškovného užívání si jako za středoškolských dob a Cronenberg se rozhodně nebojí ukázat víc, než bývá zvykem, což mnohé cenzory jistě pobouřilo stejně jako dávka krve ve filmu vyobrazené. Druhá sexuální scéna, v níž nevyhrává rozšafné dovádění, ale maskulinní zmocňování se a nemající daleko ke znásilněni, je surově drsná, animální, způsobem nasnímání nepříjemná pro diváka, postaveného do pozice voyera. Nejsem si jist, jak to bylo u komiksových předloh, z nichž Dějiny násilí vycházejí (vydávalo je stejné nakladatelství jako Road to Perdition, zfilmované Samem Mendesem), ale co jsem měl možnost číst pouhý jeden jediný díl z obsáhlé várky vydaných knih (a to ještě v originále, takže jsem vše nepochytil a nerozuměl jsem pořádně), Dějiny jsou věrnou adaptací, posouvající svět komiksu do jiného, filmového média.

Bylo by hříchem nezmínit se o hereckých výkonech, Viggo Mortensen sice nedokázal ustát svůj part v Návratu krále, ale zde se jeho nehybná a obtížně čitelná tvář přesně hodí k samotnému tématu filmu a nahrává tak tomu, že ani samotný divák neví, na čem s postavou Toma ve skutečnosti je – a Mortensen to pomocí jemných náznaků dává velice chytře najevo. William Hurt byl za svou miniroličku nominován na Oscara, což je podivuhodné, protože ve filmu nestráví snad ani celých 5 minut, ovšem prostor, který je mu věnován, si ukradne pro sebe (horší frázi teď na paměti nemám) a jeho smysl pro načasování a gesta v pravou chvíli je neodolatelný. Maria Bello není jen krásná žena, ale i zatraceně dobrá a věrohodná herečka. Ed Harris je neselhávající poslední dobou všude a zde tomu není výjimkou, jen škoda toho, že na plátně pobude jen o něco víc než Hurt a snová scéna s ním a Viggem byly odstraněna proto, že by moc upomínala Videodrome... což mě přivádí zpátky k té hlavní osobě...

A Cronenberg je vyzrálý tvůrce, který pracuje se svými tématy v rámci žánru, tím ho o hodně obohacuje a navíc bez jakéhokoli patosu či sentimentu ukazuje násilí ve všech možných i nemožných podobách – pokud tohle se nehodí na hororový server, tak už nevím, co by mělo.

“Myslím, že tuhle někdo řekl: ,Panebože, že by Cronengerg mohl zase natočit něco věcného?´ A tak jsem se zeptal všech svých přátel: ,Myslíte si, že jsem teď víc věcný?´ Bylo zřejmé, že tahle věc měla větší komerční potenciál než Pavouk nebo Crash.”- movies.about.com

Filmy na Zlínském "psisku"

Filmy Zlínského psa, ač jsem všechny vyjma jednoho-dvou viděl již předtím, ač ne přímo v kině, válcovaly z mého pohledu hlavní festivalový program a i když bych mohl zlínskému psu vytknout mnoho věcí, od přeorganizování promítání 16mm filmů po dramaturgicky nezvládnutou sestavu v případě 28 dní poté zařazených do zombiackých filmů či promítání Zlodějů Johna Woo před Killerem a Hardboiled, musím si uvědomit, že se jedná o studentský mimoběžný festival – a jako takový je kvalitní a skutečně povedený. Ano, zamrzí, že již se šlo na jistotu a nešahalo se po obskurních filmech, jako tomu bylo u Muže s copem a dalších šíleností z minule´ho roku, na druhou stranu filmům vždy předcházel distingovaný a sofistikovaný úvod, takže se to opět vyrovnává. A teď již k jednotlivým filmům, řazených do sekcí, jako tomu bylo ve festivalovém programu, 1. Současné asijské trendy, 2. John Woo – heroic bloodsheet a 3. Filmové podivnosti – zombie filmy.

1. SOUČASNÉ TRENDY - ASIE

CESTA DOMŮ: Protože Českou republiku křižuje přehlídka asijských filmů, s některými filmy z přehlídky jsme se mohli setkat i zde na festivalu, ať již se jedná o „hlavní“ – Mezinárodní filmový festival pro děti a mládež, či o ten „vedlejší/studentský“ – Zlínský pes. Sice se jednalo o pouhé dva filmy, a to ještě oba od Zhanga Yimou, ale to nic nemění na tom, že pro mě osobně je jeho Cesta domů mým snad nejoblíbenějším snímkem od něj, který má nepopsatelnou melancholickou atmosféru a z kterého sice je hodně znát, že chtěl natočit „svůj“ Titanic, na což odkazuje i plakátem na zdi, ale jeho způsob vyprávění a malebný obraz spolu s poetickou virtuozitou je jednoduše nenapodobitelný a osobitý. Příběh vyprávějící o navrátivším se synovi kvůli pohřbu svého otce a poslouchajícího příběh seznámení otce s matkou za těžké doby, je velice citlivý a a pozornost rozhodně stojí fakt, že v něm debutovala ještě nezkažená a přirozeně působicí kouzelná dívka Zhang Ziyi.

- 100%

SPOLU S TEBOU: Nebudu tvrdit, že ve výsledném procentuálním hodnocením pod textem nesehrálo mé vysoké očekávání velkou roli, ale ono taky co jiného než geniální počin čekat od tvůrce Kaige Chena, který má na svém kontě filmy jako Sbohem, má konkubíno či Císař a vrah? Příběh je prostý, no o to jímavější a „údernější“ – jak všichni pomáhají nadanému chlapci, hrajícímu na housle, k tomu, aby z něj něco bylo. Krásně natočená podívaná, balancující na hraně kýče a jeho pravého opaku, nabízí sice neskonale banální příběh a několik scén tak okatě ždímajících slzy, až je to opravdu na hranici, ale jinak proti Spolu s tebou nemám vlastně žádnou pořádnou výtku, k čemuž napomáhá i úchvatná hudba, civilní herecké výkony a úžasná práce se zatajováním informací a jejich postupným odkrýváním, vedoucí až do emociálního závěru, který vás buď totálně smete, nebo k.revsky nasere. Dle výsledného hodnocení je snad jasné, jak jsem na tom byl já…

- 100%

DĚTI SE VRACEJÍ: První ze dvou „kitanovek“ (tou druhou bylo Kikudžiro), nese sice jeho znaky, ať již se jedná o pomalé plynutí času, komické a černohumorné výstupy, mírnou brutalitu či práci s juxtapozicí a epizodním vyprávěním, ale kdyby u toho filmu nebyl uveden režisér, ani bych neřekl, že příběh o klucích, kteří flákají školu, vyprávějící o kamarádství tak jedinečným způsobem, natočil on. Na Dětech, které se vrací, je zajímavý fakt, že zde nehraje Takeshi Kitano pod svým pseudonyme Beat Takeshi a jedná se tak o jeden ze tří filmů, které jsou geniální i bez něj (těmi dalšími jsou Dokos a Scény u moře). Silný snímek o přátelství, na němž je mj. dokonalé i to, že se jedná vlastně celou dobu o hóóódně dlouhý flashback, protože film je uvozen, či spíše rámován povídáním dvou chlapců. Děti se vracejí je film, který člověka nabije dobrou náladou a i těch několik opravdu malinkatých chyb mu rád odpustí, třeba zbytečnou zápletku s šikanujícími, když je to vyváženo kouzelným smyslem pro humor, hraničícím až někdy s pokleslostí a vulgárností.

- 100%

KIKUDŽIRO: Druhý ze dvou v rámci Zlínského psa promítaných filmů japonského boha Takeshi Kitana, od kterého jste měli možnost vidět v rámci filmového klubu Scény u moře či v kinech Samuraje a nebo v půjčovnách narazit na Bratra/Ve spárech zakuty, je typický jeho absurdním smyslem pro humor, krásně nadpozemským a kouzelným, pomalu plynoucím, ale chytlavým vyprávěním a tím, že hraje jednu z hlavních rolí, při které se samozřejmě dočkáme jeho charakteristických tiků. Ve filmu se objeví i několik obrazů a zde stojí za pozornost to, že je namaloval on sám a i když Kikudžiro ztrácí na konci na tempu a vyznívá více hořce než sladce a je zbaven brutálních excesí, pro Kitana tak typických, jedná se o jeden z těch filmů, které si člověk pustí v hluboké depresi,l aby se z ní hned dostal – a on zabere.

- 100%

2. JOHN WOO – HEROIC BLOODSHEET

KILLER: Nevím už kdo to kdy a kde napsal či prohlásil, ale je již odvěkou pravdou, že fanoušci tvorby Johna Woo se dělí na „hardboiled-ovce“ a „killer-ovce“, přičemž hned zprvu přiznávám, že i když bych ohodnotil Killera maximální možnou známkou, spadám do oné první jmenované skupiny z důvodů, které uvedu níže. Popisovat příběh tak notoricky známého a kultovního akčního filmu je snad u nás naprosto zbytečné a navíc pokud o něm víte co nejmíň, tím lépe pro vás, protože si Killera ve vší své neočekávatlenosti vychutnáte ještě více. Vlastně se dá napsat, že pokud Kulka v hlavě byla remakem a variací na Woovy milované americké filmy (muzikál a válečný film) s klasickými americkými žánry jako West Side Story a Lovec jelenů, Killer si hodně vypůjčuje z Mellvilova Samuraje – a hlavní hrdina, který také začne něco cítit ke zpěvačce a tím se naruší jeho vnitřní kodex, neskončí zrovna dobře, což podtrhuje jenom nehollywoodský a emocionálně těžko zvládatelný závěr. Killer je filmem Johna Woo, který má opět dokonale zrežírované akční scény, zvyklé zvát „krvavý balet“, s bezchybnou choreografií a překvapivě sebejistou a přehlednou režií při přestřelce více mužů, homoerotický náboj je zde nepřehlédnutelný a Woo asi v Killerovi zachází nejdál (pokud nepočítám jeho americkou tvorbu a válečný opus Kod Navajo) a hlavně se příběh soustřeďuje na hlavní postavy.

K nim je nutné poznamenat, že „chemie“ mezi nimi funguje tak, jak má a Chow-Yun Fat je zde ještě větší drsňák než v Hard-Boiled a každý mu musí po opětovném zhlédnutí Killera odpustit jeho americké paskvily, protože způsob, jakým je snímán, ho staví do pozice boha. Zdánlivě povrchní, ale do důkladu promyšlené kamerové jízdy, při nichž se buď fetišizují zbraně anebo stírá hranice mezi Dobrem a Zlem tak, jak ho většinou chápeme a vnímáme, povyšují tenhle film o třídu výš od ostatních podobě laděných bijáků. Lidský náboj i přes silný cynismus hlavních hrdinů a schopnost Wooa zabydlet filmový svět postavami a učinit ho uvěřitelným, ho činí nejlepším akčním režisérem všech dob, který sice nepřekoná své předobrazy v podobě Cimina či Peckinpaha, ale pro Killera, jeho druhý (pro někoho však první) nejlepší Johnův film je příznačné to co pro filmy francouzské nové vlny, když si bere od jednoho z nich – je pročištěn od všelijakých zbytečností a vedlejších nadbytečných línií.

A na závěr ještě to slíbené odůvodnění, proč je pro mě Hard-boiled lepší – sice si z něj stejně jako z Killera pamatuji převážně akční scény, ale braková estetizace násilí a comicsové pozérství mě v Hard-boiled dostávalo více a i když bych bez problémů vyčetl mému oblíbenému Woovi laciné ždímání emocí, musím přiznat, že na mě rozpor mezi dobrem a zlem - tedy promiňte, Dobrem a Zlem, - zapůsobil více v H-B než v Killerovi.

- 100%

ZLODĚJI: John Woo se se svou hongkongskou tvorbou rozloučil opravdu stylově, klidně řeknu i tak, jak žádný režisér před ním. Zloději jsou parodií subžánru, kterému postavil krásný – pokud se to v tomhle kontextu dá vůbec použít – náhrobní kámen (stejně jako Peckinpah postavil náhrobní kámen westernu a Welles filmu noir): heroic bloodsheet, do češtiny překládané nezvučně jako „hrdinné prolévání“ či „hrdinské prolévání“. Na Zlodějích je úchvatné, krom kompozice akčních scén, celkový trhlý hongkongský humor a přehnané herecké výkony i to, jak rychle dokáže Woo měnit žánry, přičemž v první půlhodině jich vystřídá hned několik, od akce k heist movie (loupežnému snímku) po romanci (recitace!) k rodinnému dramatu atd. Chow i Leung zde parodují své ultra-drsné postavy známé z předchozích Johnových snímků, a scéna přestřelky na vozíčku je prostě nezapomenutelná. Ač se mi stále Zloději zdají jako to nejslabší, co John Woo v období od ´86.-´ 90. natočil, absolutní známce unikli jenom tak tak, kvůli stopáži a tomu, že si asi nikdy nezvyknu na tento typ humoru.

- 90%

HARD-BOILED: S tímto filmem bývá často spojováno to, že se jedná o „akční inferno“, ale popravdě, tenhle přívlastek nevystihuje to, co se děje v samotném závěru filmu, který zabírá skoro polovinu dvouhodinové minutáže a v kterém zamře víc jak 200 lidí! Zatímco závěr Lepších zítřků trval 6, resp. 8 minut u pokračování a Killer dosahoval dobré 16, Hardboiled trvá skoro víc jak 40 minut, což spolu s úvodní scénou, při níž umře víc jak 20 lidí, činí Hardboiled nejakčnějším filmem, jaký jsem kdy viděl a popravdě i nejlepší akcí, jakou jsem kdy zhlédnul. Hard-boiled není poctou, parafrází či pastiší konkrétního filmového titulu, jako je tomu u Kulky v hlavě či Killera, ale spíše stylovou upomínkou na drsné detektivní příběhy, jejichž hrdinové byli skuteční „hard-boiled“. Chow Yun-Fat je neskutečný bůh, ať už s párátkem v puse, nebo s miminem v náručí, Mat Dog je jeden z nejlepších záhoráků, kteří se drží kodexu cti, a dlouhý, asi 5minutový záběr průchodu nemocnicí je nezapomenutelný, ač je v něm ve skutečnosti jeden střih a není bez střihu, jak mnozí tvrdí. I když považuji za nejlepší film Johna Woo jeho čistou Kulku v hlavě, v níž je jakákoliv akce vlastně zbytečná, Hard-boiled je hned mým druhým nejoblíbenějším HK snímkem od Wooa. Už proto, že ten film je boží a ač se může některým zdát v akčních scénách chaotický, není tomu tak a práce s mizanscénou je naprosto dokonalá.

- 100(0)%

KULKA V HLAVĚ: Dvouapůlhodinové peklo, které emociálně vyždímá skoro každého, natočil John Woo jako takovou parafrázi svého oblíbeného filmu Lovec jelenů, přičemž vypráví o „přátelství až za hrob“, což je patrné již z úvodní, muzikálově podané scény ala West Side Story. Velkým pluse ulky v hlavě, krom dokonalé scény ze zajateckého tábora, která funguje ještě lépe než v Ciminově Lovci jelenů, je fakt, že všechny možné odbočky, třeba ta se zpěvačkou drženou násilí, fungují perfektně. Jedinou slabinou tak u Kulky v hlavě zůstává samotný závěr, v němž se málo mluví a moc ukazuje, ale propojení jednotlivých motivů je naprosto skvělé a neznám nikoho, koho by to „nesejmulo“. Ač zde nehrají stálí Wooovi herci, všichni do jednoho podávají excelentní výkon, který se může zdát někomu jako přepjatý, ale Asiaté se tak údajně běžně chovají a pořád lepší než nehybné tváře. Woo má neskutečné muzické nadání a v Kulce v hlavě to zatím ze všech svých filmů prokázal nejlépe a popravdě je mi líto lidí, kteří za jeho nejlepší film považují Tváří v tvář, silně se odvracející od toho, co točil v HK, či lidí neznalých jeho HK pecek. Jen škoda toho, že jsou jeho komedie u nás nesehnatelné a všude jinde vlastně také, aby si člověk doplnil vzdělání.

- 100%

3. FILMOVÉ PODIVNOSTI – ZOMBIE FILMY

28 DNÍ POTÉ: Sice doteď nechápu, co v zombie sekci dělal 28 dní poté, který nemá se zombiekami vůbec nic společného, ale když se to tak vezme, je jako klasický zombie film vystavěn. Co na tom, že se jedná o dost okatou vykládačku geniálního a legendárního Dne triffidů a fakt, že zatímco ta podívaná mohla být opravdu drsná a upomínat na Mělký hrob svou cynickou a satirickou tečkou v závěru, producenti bohužel určili jinak a na konec byl přilepen happy-end, který se ale také dá číst jako pouhý sen. Danny Boyle, který to vždycky uměl s atmosférou, jak dokázal ve svém asi nepřekonaném a nepřekonatelném filmu Trainspotting, točil na digitální kameru, což je znát na kvalitě obrazu (v dobrém slova smyslu) – zrnitost, neostrost, pře- či podexponovanost apod. To všechno spolu s dokonalým Cillianem Murphym, který se zde ukáže „v celé své kráse“, činí 28 dní poté zatraceně kvalitní kousek do thrillerově-hororového žánru, s několika opravdu sugestivními scénami, na němž je nejlepší to, že se nikdo nestydí ukázat tolik brutality vyobrazené realisticky na plátně.

- 90%

ÚSVIT MRTVÝCH: Bohužel se nejednalo o Romeův skvostný, i když z mého pohledu přeceňovaný originál, ale o Snyderův remake z roku 2004, který sice ničí úplně všechno to dobré na původním filmu z roku 1978, ale na druhou stranu je to neskutečně zábavná a procesuálně zvládnutá akční jízda od začátku do konce, jež se dá číst jako kritika médií a přístupu lidí k informacím, ale to je spíš nadinterpretace. Zombie masky a efekty včetně výbuchů hlavy jsou zdařilé a většina postav se v rámci žánru chová překvapivě a potěšitelně logicky a uvěřitelně, o zábavné scéně s odstřelováním zombieků podobajících se známým osobnostem či zombie-dítěti ani nemluvě, ale prostě to není horor a ani dobrá pocta originálu. Pokud vám tohle vadí, odečtěte si z mého výsledného hodnocení dobrých 20-30% procent, ale jestli berete Úsvit mrtvých jako samostatný a s ničím nespojený film, je to za čistou 100%, ovšem pouze v rámci žánru, který řádně inovoval díky pobíhajícím zombiekům. Ještě poznámka na okraj: pouštěla se rozšířená, režisérská verze, která má ještě více krvavých efektů a jiných nechutností, plus jsou zde lépe prokresleny některé postavy (z jedné se vyklube dokonce homosexuál!) a film rozhodně nekončí happy-endem… záleží jenom na tom, jestli se podíváte někdy i na ty závěrečné titulky toho filmu, a nebo ne.

- 100%

ZEMĚ MRTVÝCH: Výkřiky o tom, že Romero to dokázal, opravdu nebyly scestné a tento "hororový stařík" nakopal prdel "svým" mladším tvůrcům, ať už se jedná o Snydera s jeho remekam Dawn of the Dead či Boyleův snímek 28 dní poté. Pokud v Night of the Living Dead šlo o sílící násilí ve válkách apod., v Dawn of the Dead o konzumerismus a v Day of the Dead o strach ze studené války a experimenty, v Land of the Dead jde o bushovskou administrativu ("Nevyjednávám s teroristy," pronese Hopperova postava žijící ve "slonovinové" věži) a dělení vrstev lidí na ty vyšší a nižší. George měl větší rozpočet (14 mil.), což se odrazilo i na úžasné výpravě, plné lahůdkových gore efektů a dokonalém vykreslení postapokalyptického stádia světa. Vyčítat primitivní vykreslení postav, které jsou jen nadhozenými typy, otevřený konec či žánrovou nekonzistentnost je naprosto hloupé, protože tohle platí pro všechny předchozí zombie počiny tohoto "zakladatele žánru" - naopak je nutné s potěchou sledovat, jak každá věta, slůvko či gesto má druhotný význam. Zombies, stejně jako teroristi, si jenom hledají místo na Zemi, George A.Romero ho po průměrné Creepshow a nedoceněném Drtiči našel taky. Už za tu dokonalou práci s atmosférou (mrazivá scéna vynoření zombíků z vody), pomrkávání na diváka (včetně cameo rolí, od tvůrců Soumraku mrtvých po Toma Saviniho) a Asii Argento v jedné z rolí, díky níž jsem měl permanentní erekci, si těch 100% Land of the Dead zaslouží.

- 100%

Filmy na MFFDM

KACHNÍ SEZÓNA: Na konci 20. a v počátku 21. století se začalo v českých kinech objevovat čím dál tím více kvalitních mexických filmů většinou zachycující nelichotivou tamní politickou situaci a soustřeďující se na příběhy hrdinů, což platí jak o filmech Alfonsa Cuaróna, jmenovitě Mexické jízdě, tak i o Alexandrovi Gonzálezi Iňárituovi, jmenovitě Amores Perros – Láska je kurva, tvůrců, kteří se poté vydali do země za velkou louží, aby svůj způsob vyprávění ještě více propracovali: Cuarón se opět zaměřil na problémy dospívající mládeže ve třetím díle Harryho Pottera s podtitulem Vězeň z Azkabanu a Iňáritu více roztříštil naraci na jednotlivé různě proházené kousky skládačky v případě 21 gramů. Pokud pominu Guillerma del Tora, výhradně se soustřeďujícího na fantasy a hororové žánry již od svého ceněného debutu Cronos po americké adaptace comicsů jako Blade 2 a Hellboy, do stejné skupinky mexických tvůrců spadá i na poli celovečerního filmu debutující Fernando Einbcke, který vystudoval na Centro Universitario de Studios Cinematografico, na níž natočil své první krátké filmy a dokumenty, avšak uznání získal až na poli rockové hudby díky svým videoklipům.

Kachní sezóna, jejíž název vychází z kresby letící kachny visící na zdi, přesně toho druhu obrazu, který by si nikdo nekoupil, ale do bytu se přesně hodí, byla podpořena právě Einbckeovou bývalou školou Centro Universitario de Studios Cinematografico a přichází k nám s pověstí nejúspěšnějšího mexického filmu roku 2004 s „tak jemným humorem, až ho skoro nepostřehnete“ (jak praví reklamní slogan), který byl oceněn neuvěřitelnými 18 cenami výročních cen (za film, režii, herce a herečku v hlavních rolích, scénář, hudbu, zvuk atd.), cenou mexických MTV Movie Awards za nejoblíbenější herečku Danny Perenu a nominací za herce Diega Cataňoa i filmovou píseň a Speciální cenou poroty na Pařížském filmovém festivale. Známý americký kritik Roger Ebert ve své recenzi tvrdí, že „se toho moc v Kachní sezóně nestane, ale na druhou stranu má spoustu bohatých detailů, které připomínají, jak nekonečný se může každý den zdát, když je člověku 14 let“ a pokračuje s tím, že „popisovat nějakou akci ve filmu by bylo jednak špatné proto, že se děje vám v reálném čase a také proto, že ten film není o tom, co se děje, ale o tom, jak se to děje a proč, a člověk nesmí hledět na to opravdu hluboké jak a proč“.

Fernando Einbcke, ač známý díky svým videoklipům, si ve svém celovečerním debutu pohrává s plynutím času (neustále kapající kohoutek či opakující se pokusy upéct dort) a nestříhá každou třetí sekundu, ale kamera ve většině případů postavená na stativ či snímající hrdiny často z podhledu anebo netradičního místa či pomocí velkých detailů „jede“ až v některých případech pět minut, což upomíná na režisérský styl prvních děl amerického nezávislého režiséra Jima Jarmusche. Atmosféru snímku také dotváří minimální či snad vůbec žádné použití hudby, natáčení na černobílý materiál nejen kvůli velice nízkému rozpočtu, ale také díky tématickým prvkům a co největší autentičnosti díla, a děj převážně se odehrávající krom několika výletů do exteriérů na začátku a konci filmu v jednom interiéru vyhlížejícím poněkud kýčovitě, ve skutečnosti však odrážející nevyřčené otázky visící ve vzduchu a mísící novější věci jako videohra Halo, coca-cola či mobily se staršími, hlavně poničené domy v ulicích apod.

Kachní sezóna, která by se dle popisu děje mohla snadno zaměnit za kteroukoli běžnou teenagerovskou americkou komedii s minimálním přesahem snažící se hlavně o vtip za každou cenu, taková není a jedná se o pohled na dospívání, nabývání důvěry v sebe sama, poznávání toho, že nic nebude tak lehké a snadné, jak se na první pohled zdálo – to všechno ve filmu, ve kterém se toho moc neděje, s přirozenými a uvolněnými hereckými výkony, velice zajímavou výpravou, pozvolným střihem a statickou kamerou a jemným humorem či stylem upomínajícím k českému černému a hlavně černobílému koni Nuda v Brně, akorát s tím rozdílem, že tentokrát je ta nuda v Mexiku.

- 90%

WALLACE A GROMIT: PROKLETÍ KRÁLÍKODLAKA: Opakovat historii o tom, že po dlouhých dvaceti letech se konečně jedni z nejlepších hrdinů filmového plátna představují v celovečerním filmu, který snad i překonává jejich krátké animované příhody, z nichž dvě poslední byly oceněny Oscarem (Nesprávné kalhoty a O chloupek, přičemž cena za Cesta na Měsíc unikla díky jinému Parkově kraťasu Pohodlíčko), považuji za zcela zbytečné, ať již znáte jejich úžasně vystavěné příhody, pracující s diváckým očekáváním a do posledního naplňující žánrová schémata, nebo ne. Samozřejmě že ti znalí předchozích dobrodružství, v nichž se cestovalo na Měsíc pro kus výborného sýru a rozveselila se smutná lednička, chytil se manipulátorský a nebezpečný zloděj diamantů tučňák a Wallace se poprvé zamiloval do ženy manipulované robotickým psem zneužívajícím ovce pro vlnu, uvidí hlavně syntézu všeho jmenovaného. Bylo by možné Wallaceovi a Gromitovi vytýkat, že odloučení mezi Wallacem a Gromitem v případě „nezvané návštěvy“ či „poblouznění zrzkou“ není tak propracované a emocionálně působivé jako v kratších předchůdcích, ale je potřeba být za každou cenu kritický i v případě filmu, který nemá ani jednu jedinou chybu a je dokonalý? Navíc filmu (zacházejícím v antropomorfizaci dál než předchozí krátké příhody), v němž jsou tak roztomilí králíčci? :-)

Diegeze: Co je podstatné na celovečerním filmu s Wallacem a Gromitem, krom toho, že má dostatečný nosný příběh a vyvážený temporytmus na rozdíl od taktéž na Oskara za nejlepší celovečerní animovaný film nominované Mrtvé nevěsty, je rozšíření světa nešikovného pána a racionálně založeného věrného přítele, kdy jsou již součásti většího celku a hlavně dokonale uvěřitelného a do nejmenšího detailu propracovaného fikčního světa a také se ukazuje, že ve městečku nežijí jenom antropomorfizovaná zvířata, ale i ostatní, převážně sobečtí anebo snobští obyvatelé. Když budu brát ohled na neznalé předchozích dobrodružství, ač běžely v rámci jednoho ročníku Projektu 100 a mohli jste se s nimi setkat před Vánoci na české televizní obrazovce s mírně nadprůměrným dabingem, musím říct, že příběh Wallace a Gromita: Prokletí králíkodlaka – ochraňování ostatních a nalézání cestu k sám sobě – je minimálně stejně nosný, avšak vyváženější než například Mrtvá nevěsta Tima Burtona, už kvůli zabydlenosti města a propracovanosti postav. Zatímco Tim Burton představí obyvatele jenom při úvodní písničce a věnuje nedostatečný prostor záporné postavě, působící díky tomu jako Deus ex Machina v závěru filmu, tam si Nick Park se Stevem Boxem vyhraje i s docela nedůležitou postavou faráře a o většině postav z jím vytvořeného světa máme zájem poznat i ty další, se svébytnými vlastnostmi, které dokázal i třeba na ploše jedné scénky vypíchnout (policistovi je věnována důležitá role na začátku a poté prostupuje celým děním, farář sehraje své, ale je nám předtím představen, většina postav je charakterizována svým vztahem k zelenině, od všežravé starší paní po nerudného souseda odvedle).

Žánrové čtení: Ale co je na Wallaceovi a Gromitovi v celovečerní podobě jedinečné a přesahuje tak v některých ohledech i vrcholný animovaný snímek studia Pixar, Úžasňákovi, je práce s jeho žánrem, resp. naplňování – od „prvního vegetariánského hororu“ po vážně míněné drama přes romanci k dobrodružným filmům. Jak již správně poznamenali někteří kritici přede mnou, především Kamil Fila ve své recenzi v Cinemě a Radomír D.Kokeš na FilmPubu, jedná se o pastiš, čili vyrovnávání se svým předobrazům se stejnou atmosférou a pojetím, nikoli parodii, jak bývá velice často a mylně zmiňováno všude možně. Komika většiny scén nespočívá tak v tom, že se tady otevřeně cituje druhý díl Harryho Pottera anebo se odkazuje na legendární bullet-time v Matrixu (a to jsou jenom ty nejzjevnější, nemluvím o „fajnšmekrovských“ narážkách), ale v tom, že to samé je nám představováno za pomocí plastelínových postaviček, o které se neobáváme, ale (paradoxně) se obáváme o jejich zeleninu – bez legrace. Něco jiného je, když Parker se Stonem v případě Team America: Světový policajt vyberou ikonické scény z akčních filmů páně Bruckheimera a Baye, aby je loutkovou podobou zesměšnili a ukázali tak jejich tupost (=persifláž), a když Park s Boxem nejen že vytvoří velice stylovou nápodobu, ale dokonce krom stejné atmosféry je dílo stejně vystavěné a jde o stejné věci, akorát ve vegetariánském provedení (vrcholem je tak bezpochyby závěrečná scéna ala King Kong z 30. let).

Percepce vs. recepce: Nejúžasnější ze všeho je však hra s diváckým očekáváním, která je splněna do posledního puntíku a i když se zdá, že byla narušena finální akční sekvence komickou vsuvkou, snižující tempo, jedná se jenom o připomenutí toho, že se pohybujeme v animovaném, fikčním světě. Překvapivé je to u úplně závěrečné scény uzavírající dějovou linii s p. Tottingtonovou, u které diváci znalí sad-endu v O chloupek čekají další zklamání ve Wallaceově životě a diváci neznalí jejich předcházejících příhod zase šťastný konec se vším všudy, žánrová výstavba zůstane v tomto případě zachována a nenaruší se jako v posledních minutách Mrtvé nevěsty, která sice na romantiky může emocionálně zapůsobit, ale ruší dosud vystavěný fikční prostor obývaný postavami a jejich předešlou a pochopitelnou motivaci změnou optiky.

Intertextualita: Ať už znáte většinu hororových počinů, ke kterým je odkazováno – a že se jedná především o pilíře žánru – anebo nezaznamenáte nepřeberné množství detailů vizuálních (Wallaceova knihovna, obsahující knihy jako Na východ od Rexů či Čekání na Goudu) či verbálních (některým suchý britský humor připadal až moc suchý, viz scéna s tupé anebo policistou Macintoshem), stále se jedná o geniální a na poli animovaných filmů na delší dobu zjevně nepřekonatelný počin. V případě WaG je nutné mluvit i o hereckých výkonech se vším všudy, ale pro potřeby DVD recenze jenom ve zkratce: Sallis jako Wallace s dokonalou dikcí britského divadelního harcovníka zůstává, přidává se k němu ale Helena Bonham-Carterová jako Lady Tottingtonová a Ralph Fieness jako hlavní záporák Viktor – a nesmím opomenout nejlepšího nmlčenlivého herce plátna – Gromita, vyjadřujícího emoce pouze díky své mimice. Jistí teoretikové a kritikové sice tvrdí, že se s intertextuálními odkazy pracuje v rámci příběhu a staví se na stejných, fanouškům Wallace a Gromita známých situacích, v kterých Gromit štrikuje či si čte noviny s vtipnými titulky a Wallace zase něco vynalézá, ale je nutné nesouhlasit s nezáživností druhé poloviny filmu před akčním finále (viz předchozí odstavec).

Shrnutí: A i když byla laťka nastavena u kinodistribuce docela vysoko „díky“ krátkém předfilmu s tučňáky z Madagaskaru, Wallace a Gromit nejen že ustál celovečerní stopáž a mohl si navíc dovolit i několik známějších jmen, ale dokázal, že rukodělná práce s „menším“ přilepšením pomocí triků (údajně až na 700, převážně lítající hlína, voda apod.!) okouzlí a dojme i pobaví přes poněkud obhroublejší vtípky srážející na bezchybnosti (krabice s nápisem „křehké“, rozsvícení světla na autě ve chvíli, kdy Wallace dostane nápad…). Ten nejlepší otevírací víkend a Oscar za nejlepší animovaný celovečerní film má zaslouženě, třeba – přestože - už proto, že nebere ohledy na diváky tolik jako v případě parafráze na Velký útěk Slepičí úlet. A nic na tom nemění fakt, že se jedná o minoritní záležitost a někdo může být zklamán tím, že závěrečná půlhodinová akce je jen variací na hitchcockovské finále v O chloupek.

- 100%

KARCOOLKA: Vyloženě odfláklá animace s podprůměrným stínováním dává vyniknout nápaditému příběhu, poměrně slušně zvládnuté režii a tomu, že si tenhle animák na nic nehraje a dokonce, což je hodně velké plus, se nesnaží nijak poučovat, nebo jsem si toho aspoň nevšiml. Tahle kurosawovská variace, v níž se vypráví jeden příběh ze 4 různých úhlů, aby do sebe následně všechny skládačky zapadly, funguje dobře a pobaví i přesto, že hlavní záporák je odhadnutelný od prvního objevení se, ač stopy jsou dobře zameteny, a parodické narážky na XxX či Sherlocka Holmese zaručeně fungují, což platí i pro neurotické a hyperaktivní zvířátko, které na rozdíl od Za plotem vyvolává salvy smíchu zaslouženě (a překvapivě působí svěže). Tomu všemu napomáhá střídmá stopáž, seč biják ztrácí na konci tempo a jedná se jen o exhibici, a zpívané pasáže jsou otravněkší a nepadnoucí do děje ještě více než v prvním či druhém Toy Story dohromady.

- 60% (Normálně by to bylo za lepších 50%, ale vzhledem k tomu, že ty jsem udělil vyloženě slabému a podprůměrnému animáku Za plotem, nemohu jinak než dát lepších šedesát a říct, že tahle shrekovská variace je skutečně svěží a povedená, jenom doufám, že ten závěrečný fórek nebude vést k pokračování, protože by bylo naprosto zbytečné.)

ZA PLOTEM: Je opravdu osvěžující vidět film, v kterém není snad ani jedna jediná narážka na jakýkoliv slavný letní hit, i když k tomu v případě jedné laserové scény přímo vybízí. Jenže to je asi jediná pochvala, kterou na konto Za plotem mohu říct, protože to už i velice slabý a nevtipný, jednoduchý Madagascar byl lepší kvůli hrátce s písmeny a právě těmi intertextuálními aluzemi. Možná bych vůči Za plotem nebyl tak kritický, kdybych den předtím neposlouchal přednášku Jana Pinkavy (oscarová Geriho hra), který tvrdil, že na filmu, byť sebelíp animovaném, je důležitý příběh - a v případě Za plotem je premisa neskutečně jednoduchá a nedostačující ani na tu 80min. stopáž. Díky filmům jako Za plotem vynikne, jak moc tvoří Pixar kvalitní filmy, protože jak syžetem, tak narací připomíná Za plotem první Toy Story, taktéž odehrávající se na velice omezeném prostoru, založeném na kontrastu, ale Příběh hraček krom stylové animace sloužící příběhu (u Za plotem je to naopak) měl i propracované a zajímavé postavy (vztah mezi Rjem a želvou je identický jako u Buzze a Woodyho, jenže jsou naprosto nezajímavý a celé je to tak schématicky vyprávěno). A představa, že vrazím do filmu nějaké hyperaktivní zvířátko a nechám ho pořádně řádit na konci, aby byla legrace v plném proudu, mě už vyloženě krká. Ale ano, Za plotem vydělá a nejmenším se film bude líbit, ale já stále vyhlížím toužebně Cars...

- 50% (Správně by to mělo být za 30%, protože jsem se max. 5x ušklíbl a jednou opravdu na hlas zasmál, ale nechci, aby to vypadalo, že mám nějaké předsudky vůči téhle vlně neinvenčních a dle mustru dělaných animáků.)

MARTA: Nejsem si jistý, jestli je úplně košér hodnotit co se týče postprodukce úplně nedokončený film, který má premiéru až někdy v srpnu, ale vzhledem k tomu, že mé výtky se skládají z něčeho jiného než zrovna k nedodělání ostrosti apod., udělám to. Příběh pojednává o otci, který skrývá svého syna, jenž nešel na odvod, a ženě, kterou oba ukrývají - ovšem pojednává velice schématicky, předvídatelně, samoúčelně, nudně a televizně. Ono umístění do bezčasí je velice dobrý nápad stejně jako ona nespecifická řeč, ale smysl záběrů jako kdyby z vrtulníku, jež vytrhávají z rytmu filmu, mi zůstal utajen stejně jako neobjasněné motivace postav (proč udělá otec to, co udělá, když musí tušit, že syn bude reagovat tak, jak nakonec zareagoval?). Popravdě takhle by nějak dopadl Tarkovskij, kdyby se mu vše zvrhlo v nudný chaos nenabízející žádnou transcendenci. Já těm postavám jejich city prostě nevěřil, sáhodlouhé záběry mě iritovaly snad ještě více než laciné a trapné kostýmy, o hudbě, která sice dává scénám dramatický náboj, ale je hnusně kýčovité v rámci syrového příběhu, taktně pomlčím.

- 60% (Je to ale velice smutných 60% s ohledem na to, v jaké p.či je česká kinematografie.)

XIAOYANIN PŘÍBĚH: Velice jednoduchá storka o mladé holce, která je ve věku, v kterém by si měla někoho vzít (v 15 letech!), ale ona chce dál studovat na škole, jenže do konce prázdnin musí sehnat 24.80 yuenů, aby mohla pokračovat. Nemůžu si pomoct, ale ten film mi silně připomínal některé rané Yimouovy filmy jako Nikdo nesmí chybět a Cesta domů, ale bez skutečných emocí, promyšlené, nikoli kýčovité vizuality a chytré kritiky ubohého stavu školství. Jistě, že vše končí happy-endem, ale nebýt střídmé stopáže (90 minut) a zábavných vedlejších postaviček (potenciální manžel, slepý muž apod.), moje výsledné hodnocení by bylo mnohem nepříznivější.

- 60%

TOMMYHO INFERNO: Vítězný snímek v mládežnické sekci festivalu je tím nejlepším teen-filmem za posledních několik let, který jsem viděl, protože je po režijní, scénáristické, herecké a hlavně dramaturgické stránce naprosto skvěle zvládnutý, ale abych se přiznal, je mi z morálního hlediska odporný. Protože ale nemohu napsat konkrétní výtky, které k tomu filmu mám a spoilery by vám nevadily, doporučuji si myší označit nečitelnou část, v níž jsou závratná dějová obsazení prozrazena. (Samozřejmě to vše dopadne „dobře“, kluk zjistí, že jeho otec není mrtvý a nebyl kněz, najde si jinou holku, s níž bude asi skórovat, jeho bývalá přítelkyně se stane lesbičkou a jeho kamarád drží 30 dní půst proto, aby šel s jednou dívkou ze školy do kina, ale to, co provede, aby se z rozchodu s přítelkyní titulní hrdina Tommy vzpamatoval, je odporné – „zabití“ nového přítele „bývalky“, ač se z toho vyklube na konci jen hra, pracující s frankenstainovskými motivy.) Příběh pojednává o páru na střední škole, který spolu chodí již celé tři roky, ale kluk (!) se se svou dívkou nechce vyspat, protože je věřící a čeká na sex až po svatbě, což vede k dvoutýdenní pauze a zjištění nových věcí, které mu možná obrátí život naruby. Za velice dobrý nápad považuji vedlejší linku s kamarádem, který vede kurs za sebeuznávání, v němž je spoustu opravdu vtipných nápadů a i když působí jako z jiného světa, dodává filmu na spádu a správné říznosti. Velice mě potěšilo, že to celé neskončilo tak, jak se od začátku mohlo zdát a ač se mi zdály některé osudy postav zvlášť na konci nedůvěryhodné a některé motivace neopodstatněné, o jedné katarzní, ač funkční scéně zbytečně přepjaté. Potěšující je i ten fakt, že ač se jedná o norský teenagerovský film, z nichž jsem viděl všechny, které se k nám dostaly (namátkově např. Šup sem, šup tam), nejedná se o další realisticky působící, digitální kamerou snímaný jednoduchý příběh plný uvěřitelných dialogů, ale od začátku se hraje s otevřenými kartami nadsázky.

- 80%

JAK SE KROTÍ KROKODÝLI: Jsem necitlivá kurva, která nemá duši (nebo aspoň tak se vyjádřila paní režiséra o jednom pánovi, kterému se film líbil a nechápe tu kritiku kolem, že má "duši, citlivou"). Takhle dramaturgicky nezvládnutý (různé roviny, na jiném stupni, podány jednou s vážností, poté jako crazy komedie - ale no tak, go fuck yourself), žánrově nedotaženou a hlavně nevyjasněnou, příšerně zahranou (kdo najde někoho, kdo se nekouká do kamery, dostane ode mě cukříček) melodramatickou (uslzené, blbé a patetické) kýčovitou sračku (z posledního záběru jsem málem defekoval) jsem už zatraceně dlouho neviděl. Film bez vtipu (ok, jeden tam je, ale je maximálně úsměvný - žádný vtip není dohraný, spočívá v tom, že se někdo šklebí a to e vrchol vtipnosti!), tempa, s postsynchrony naprosto v prdeli (nač ty písně, zvlášť od zrůdy jménem Nekonečný?), a scénami, které jsou buď naprosto dementní svým pokusem o humor (prdění apod.), nebo uslintané, trapné a křečovité (všechny záběry na kozy!). Marie Poledňáková neumí vyprávět (způsob narace připomíná sled scének, které dohromady nedávají smysl a jsou samoúčelné, aby se už tak odporně velká stopáž natáhla na neúnosné dvě hodiny), nedokáže gradovat, což u dvouhodinového filmu prostě není zrovna to nejlepší, ale plete si seriál s filmem, už nikdy více!

- 30% (Jen za Postráneckého, ten je dobrý snad všude... proč nehrál v Kameňáku?... a Dubovu kameru, ale to jsou jediné jistory, které ten film nepotápí na úplné filmařské dno.)

ZATRACENĚ, KDO JSOU BONNIE A CLYDE: Asi tak před rokem jsem si stěžoval na to, že bych moc rád viděl nějaký alespoň průměrný či při nejlepším špatný maďarský film, když se k nám na festivaly a poté i většinou do běžné distribuce dostávají jenom samé povedené kousky jako Revizoři či Distrikt!, ale Zatraceně, kdo jsou Bonne a Clyde… mi tohle přání nesplnilo, protože v Maďarsku umí točit filmy pro mladé. Ten film se nebojí být explicitní jak v násilných scénách, tak i v erotických, které mají vyvedenou atmosféru a jsou vzrušivé. Festivalový program sice lákal na film, v němž není řečeno, jestli hlavní hrdinové skutečně ukradli ty peníze, nebo k nim přišli nějak náhodou – a pokud se pracuje celou dobu s tím Macguffinem, přičemž jde o vztahy mezi nimi, jedná se o povedený žánrový kousek, ale když v závěru dojde na prozrazení toho, jak to ve skutečnosti bylo, strhává to filmu z mého pohledu plusové body a činí to Zatraceně, kdo jsou Bonnie a Clyde vcelku slušnou persifláží, ovšem s menší problematikou co se týče tempa, které narušují flashforwardy, nejdříve důmyslně vkládané tak, aby působily jako juxtapozice k nastávající situaci, ale postupem času čím dál tím víc otravnější a moc vyzrazující.

- 70%

OBČANSKÁ VÝCHOVA: výchova, další německý politicky zaměřený film, který má na svědomí Hanz Weintgartner a hlavní roli v něm hraje Daniel Bruhl (Goodbye, Lenin!), je opravdu svěží a v dobrém slova smyslu mladé dílo (hodně tomu napomáhá užití digitální kamery a přesvědčiví herečtí představitelé), které raději otázky pokládá, než aby na ně jednoznačně odpovídalo, i když levicová orientace tvůrce je zde nakonec patrná. Hlavní hrdinové filmu, Jan, Petr a Jule, se vloupávají do bytů zbohatlíků a přestavují majetek a nakonec nechají zprávu „Tučná léta skončila“, ovšem jednou se jeden z těch bohatých vrátí domů dřív a oni ho unesou do alpských hor na chatu jako rukojmího, navíc s ním měla Jule jisté finanční nesrovnalosti z minulosti. I když jsem asi v menšině, druhá polovina filmu, která od radovánek přechází k přímo generačnímu střetu rozdílných lidí a jejich názorů je pro mě lepší už kvůli krásné alpské přírodě a skvěle použité písni Allelujah, ač se vše odvíjí předpokládaným směrem a tvůrci se nevyhnuli několika klišé (románek rozvrátivší skupinu apod.).

- 70%

KOUZELNÁ CHŮVA NANY MCPHEE: Nedá mi to, abych se nepozastavil nad naprosto dementním překladem tohoto jinak překvapivě kvalitního filmu, protože anglické slovo „Nany“ znamená chůva, tudíž ono Kouzelná chůva Nany McPhee doslovně znamená: Kouzelná chůva chůva McPhee. Ale teď již k samotnému filmu, který má na svědomí Emma Thompsonová, která si střihla i ústřední part filmu, zprvu ošklivé, s postupující proměnou dětí k lepšímu ale čím dál tím krásnější chůvy, která je možná čarodějnice… a nebo také není. Každou scénu, ve které se objeví, najednou prostoupí její šarm a grácie i přesto, že je zošklivěna k nepoznání a k „nekoukání“. Nutné je se také zmínit o Colinu Firthovi, který i přesto, že jeho postava je vlastně neustále se dějem zmítající figurka, vyrovnal velice dobře a překvapivě „stvořil“, či spíše na plátně předvedl živelnou a dýchající postavu, která se vymaňuje z pohádkového světa filmu. A nesmím zapomenout na Angelu Lansburyovou, známou většině jako Jessicu Flatcherovou z To je vražda, napsala, protože každá scéna s ní je neuvěřitelně zábavná a její smysl a správné načasování pro nadsázky je nepopsatelný. A když už jsem v tom, neměl bych zapomenout ani na povedenou výpravu, hýřící všemi barvami, až to někdy působí přehnaně, nevkusně a odporně kýčovitě. Nehodlám filmu hlavně pro děti vytýkat, že je hodně předvídatelný (snad i pro děti) a některé vtipy jsou až moc podbízivé, protože, ruku na srdce, kolik opravdu povedených rodinných podívaných – pohádek dokážete vyjmenovat za poslední dobu?

- 80%

NIKDO NESMÍ CHYBĚT: Ani po letech, co jsem poprvé viděl tento Yimouův film viděl v Uherském Hradišti na Letní filmové škole, jsem si na něj nespravil názor a zůstává pro mě jeho zatím nejslabším, protože nejtezovitějším a nejdidaktičtějším počinem. Pryč je úchvatná malebná vizuální stránka, poetický a uhrančivý, až hypnotický způsob vyprávění, a hlavně pryč je jak Gong Li, tak Zhang Ziyi, což je poněkud velký problém, když v hlavní roli je někdo nevýrazný a nezajímavý, chovající se naivně a s postupujícím časem i otravně. Kritika školského systému v chudších oblastí Číny je zde sice chytřejší než v ceněném Xiaoyaniném příběhu a Zhang je přece jen lepší vyprávěč než režisér výše zmíněného filmu, jenže krom citlivé scény z televizního studia a zábavných eskapád ve městě či při vydělávání na cestu do něj, se jedná o jednu dlouhou nudu s minimálním přesahem a – jak jsem se už zmínil výše – nejslabší Yimouův film.

- 60%

JEN POČKEJ SE VRACÍ: Kdo by neznal, nebo spíš kdo by nevyrůstal na známé dvojici vlka a králíka, ruské obdoby kočky a myši Tomma a Jeryho? Seriálové pokračování, které již neměl na starost tvůrce původního seriálu, ale jeho syn, Kotěnočkin Jr., doznalo několika zásadních změn, od toho, že ústřední dva hrdinové nejsou již takoví nepřátelé až po zásadní změnu osobnosti vlka, který již nemá v hubě žváro jednoduše proto, že by se díly špatně prodávaly do Ameriky a jiných podobných zemí, kde s tím mají problémy. Tou nejzásadnější změnou je ale celková modernizace – kresba i úvodní znělka je zachována, ale jednotlivé díly nabraly až kusturicovsky zběsilé tempo, poháněné mixem moderní a „obstarožní“ hudby. A hlavně, zásadní změna, celé díly nejsou vystavěny na jejich eskapádách, ale na jednotlivých vtipných detailech, zábavných tím, že se jedná o narážky na současné věci (Vlk má v domečku časopis Playvlk apod.). Nemohu říct v závěrečném resumé, jestli horší a nebo lepší než původní, i když bych se více samozřejmě přikláněl k němu, protože tam pracuje nostalgie, ale prostě – nové, jiné, přesto s puncem toho starého. Ale když si představím, jak dopadají pokračování českých večerníkových pohádek, musím říci, že Jen počkej se vrací je silný nadprůměr.

- 70%