RABID - malé putování cronenbergovským vesmírem č. 4

„Ze všeho nejdřív odpovídám: Viděl jsi Frenzy? (Kde je spousta nechutných scén.) Ten člověk ty věci dělal. Chtěl je dělat. Nikdo jej k tomu nenutil. Domnívám se, že Hitchcockovu rezervovanost ukazovat tyhle věci měla daleko víc na svědomí atmosféra doby než nějací jeho vnitřní démoni. Já musím ty věci ukazovat zkrátka proto, že to jsou věci, které si lidé představit nemohou.“ - Cronenberg on Cronenberg

Rabid je druhým celovečerním Cronenbergovým filmem (mezi ty středometrážní patří Stereo a Crimes of the Future, debutoval Shivers), který patří mezi nízkorozpočtové hororové exploatační snímky 70. let. Ty se vyznačovaly tím, že po technické stránce nebyly nijak výjimečné a dobře zvládnuté, za což mohl i nízký rozpočet filmů spadajících do tohoto (sub)žánru, ale vycházeje z hororového žánru a dokumentů a nesnažíc se o vysoké umění zobrazovaly explicitně násilí, sex a nahotu. Výrazného zájmu se jim právě dostalo v oněch již jednou zmíněných 70. letech, v nichž panovala uvolněná morálka, a v letech 90. se exploatation setkal i zájmu z akademických kruhů. Rabid je někde mezi sexploatation, které by se dalo pro zjednodušení přirovnat k soft pornu (hlavni zápletka Rabid spočívá také v tom, že žena bezcílně bloudí městem a nechá se osouložit každým, kdo má zájem), a shock exploatation (shock film), navrhnutými pouze proto, aby šokovaly diváka otevřeným zobrazováním násilí. Rabid se ve své době dostalo docela drtivé kritiky ze stran recenzentů, kteří mu vytýkali přílišný negativní a pesimistický pohled, ale Cronenberg kontroval tím, že točí jenom obrazy světa, ve kterém žije(me). Říká se, že Cronenberg svými ranými filmy nastolil nový žánr – biologický horor, ve kterém mu jde hlavně o pohled dovnitř nitra hlavního hrdiny/hrdinky s tím, že v tradičním hororu se naopak bojíme toho, co je nebo může být skutečné, nikoli však našeho světa.

Zatímco v Shivers se pracuje se stísněným prostorem a jako metafora slouží něco, co je hnědé a tenké a připomíná to exkrement a mělo to údajně představovat nákazu jakoukoliv ideologií (viz dokument American Nightmare), v Rabid máme hlavní ženskou hrdinku bloumající bezcílně městem a s novým orgánem v podpaží připomínající falus, pomocí kterého zprvu nevědomky mění lidi na zombie-upíry. Silná inspirace Romerovými zombie filmy (zvlášť Dawn of the Dead, i když Cronenberg fandí víc lidem, ač se také zaobírá pocity odcizení) stejně jako De Palmovou Carrie se zde nezapře, bohužel vize postapokalyptického světa je i díky výši rozpočtu vykreslena lépe v Romerových filmech v čele s Crazies. Dá se tak vlastně říct, že David využil populární vlny zombie filmů s tím, že mu ale šlo o něco vyššího a hlubšího. Film byl po sice výdělečném debutu Shivers (nejvýdělečnějším kanadským filmem do té doby!), ale kontroverzně přijatém (útoky za stran „ochránců morálky“ a speciální zasedání parlamentu), produkován malou distribuční firmičkou Cinepix, kterou vlastnil Ivan Reitman, pozdější tvůrce hororových komedií jako Krotitelé duchů I a II či Policajt ze školky a Junior.

„Nemyslím si, že by tělo mělo být nutně zlé, zrádné. Je vzpurné a je nezávislé. Klíčem všeho je myšlenka nezávislosti. Motiv těla v mých filmech je právě o tomhle, moje filmové postavy vypovídají právě o této rozšiřující se revoluci těla. Jde o nezávislost těla, jeho vztah k procesu myšlení a dilema v přijímání toho, k čemu může podobný vývoj směřovat.“ – Cronenberg on Cronenberg

Do hlavní role byla tedy obsazena pornoherečka Marilyn Chambersová, která nejenže ukáže divákovi své "přednosti", ale také umí víc jak obstojně hrát, i když její role spočívá jenom v procházení městem a tím, že se nechá svádět od mužů, které poté promění v uslintané neživé, kteří vysávají ostatní jako upíři. Scéna v pornokině, v kterém se hrají filmy „Party Swapers“ a „Models for pleasure“ a jehož logem jsou roznožené nohy, tak díky její účasti dostává na novém rozměru i přesto, že ze samotných filmů nic neuvidíme a uslyšíme jenom velice nablbé dialogy a lacinou hudbu. Původně měla roli ztvárnit Sissy Spaceková, která hrála v De Palmově adaptaci Kingova románu Carrie, ale byla odmítnuta kvůli svému údajnému texaskému přízvuku a tomu, že se producentovi Ivanu Reitmanovi zdála málo sexy. Když ve filmu Marilyn Chambersová vychází z kina, lze si všimnout plakátu právě na Carrie! Rabid je, co se týče hrdiny, podobný pozdějším dílům Moucha, Mrtvá zóna a Videodrome, ale s nimi jsme soucítili, což se nedá říct o hlavní hrdince Rabid.

Make-up a prostetika vůbec jsou na velice vysoké úrovni, onen nový orgán je proveden velice věrohodně a odpudivě, zamrzí akorát několik lacinějších efektů s ustřiženými prsty apod. Rabid v roce 1977 vyhrálo cenu za speciální efekty pro Ala Griswolda a Cronenberg za scénář na katalánském festivalu. Stejně jako v Crimes of the Future a poté později nejvýrazněji ve Scanners pracuje Cronenberg hlavně se zvukovými efekty, které scéně dodávají na působivosti (tlukot srdce apod., oproti tomu je jemná hudba až otravná). Skvěle je vykreslena celková atmosféra téměř postapokalyptického světa, která je plná šedých barev a na pesimistickém ladění snímku přidává i to, že se záměrně točilo na podzim. Hustou atmosféru odlehčuje několik sarkastických vtípků a legendárních dialogů, od: „Koukej, jak Bramborový muž miluje Kečupového muže,“ po památné zabití Santa Clause v nákupním středisku!

„Nemám dojem, že by mé filmy byly bůhvíjak radikální. Je pravda, že je lidé takhle často vnímají a že cenzoři je považují za jiný druh hororu. Je to ale věc ztvárnění, a ne filosofického pozadí. V první řadě je udeří do očí především obraznost a teprve pak celková zneklidňující atmosféra.“ - Cronenberg on Cronenberg

Sex, zbaven svého původního účelu, se zjevným politickým podtextem (protesty žen proti nechtěným těhotenstvím, potratům a experimentům, druhá polovina filmu upomínající na stanné právo v Quebecu z roku 1970 apod.), rychlá jízda a motorky, přeměna člověka (vnější, tou vnitřní se začal zajímat až později, ve své „dospělejší“ tvorbě), nemocnice a různé experimenty jako zlo a několik bizarních vychytávek - David se skutečně nezapře. Je ale poněkud překvapivé, že detailů na onen nový orgán je poměrně málo a jednotlivá úmrtí nejsou nijak zvlášť krvavá, ale očekávat něco podobného je jako chtít po Shivers scény soulože. Když jsem zmínil Shivers, musím podotknout, že svou brutalitou aspoň pro mě překonávají Rabid, protože zde nenalezneme žádná rozřezaná těla apod. Když už jsem u té kritiky, ve filmu je několik nevyjasněných věcí, seč je sympatické, že Cronenberg se nesnaží být doslovný a jasně nám neříká, co způsobilo onu nákazu, a příběh je neskutečně slabý a z některých scén má člověk pocit, že ve snímku jsou jenom z toho důvodu, aby se mohla Marilyn Chambersová ukázat nahá.

Z výše zmíněného tak jasně vyplývá, že mám víc v lásce Shivers či Brood (Mláďata), ve kterých se vyrovnával s rozchodem své ženy a dá se říci, že Rabid je ve skutečnosti o manželské krizi či o postupně se rozpadajícím manželství. Jedná se tak tedy o romanci, i když výstřední. Širší divácké obci budou vyhovovat Cronenbergovy konvenčnější filmy jako Moucha či Mrtvá zóna, ostatní, kteří to mají rádi ale trochu odlišné, dají přednost jeho prvotinám, či Videodromu, v němž je vyřknuta teze aplikovatelná i na Rabid: „Long live the new flesh!“