V jako Vojtěch Rynda v Reflexu je vedle

Když se tak podívám na filmy, na které se v letošním roce opravdu těším, většina z nich jsou komikové adaptace od tvůrců, kteří mají převážně dobré jméno a výsledné podoby filmu se nebojím, ať již se jedná o Bryana Singera a jeho návrat ke kořenům Superman returns či s mírnými obavami třetí pokračování X-Menů, které po Singerovi právě přebral rutinér Brat Rattner, avšak upoutávky vypadají slibně a psychologii postav tentokrát asi nebudu moct vyžadovat, ale pokud bude zvládnuta dobře akce, ničeho se obávat nemusím. A abych pravdu řekl, pokud oba výše zmíněné filmy budou alespoň tak dobré jako Vendeta, mám se opravdu nač ještě těšit, protože ono pozitivní hodnocení a umístění do tabulky 250-ti nejlepších filmů všech dob na IMDB jsou protentokrát výjimečně zasloužené a i když se z české strany ozývají spíše negativní ohlasy, ať již se jedná o Civalovu recenzi na MovieZone.cz či právě Ryndův článek v Reflexu, většinou se zmůžou jenom na konstatování, že kulisy jsou opravdu ateliérové, ve filmu je opravdu velice málo akce a její milovníci si ani pořádně neužijí a na to, že ta alegorie na bushovskou administrativu je velice laciná a předem jasná, nejhůře však, že některé scény nejsou údajně dotáhnuty k dokonalosti a presskity jednoduše lžou.

Abych se hned zprvu přiznal, jedinou knihou, kterou jsem od legendárního komiksového autora Alana Moora četl, bylo Z pekla a ani se mu nedivím, že se od Vendety hned v počátku distancoval a potvrdil mu to ještě navíc scénář bratrů Wachowských na počátku 90. let, protože filmová verze se nevyhne pochopitelně několika zjednodušením a zploštěním či vyškrtáním postav anebo rovnou několika scén. Ale Vendeta rozhodně nedopadla tak špatně jako Liga výjimečných, která je zábavná pouze nechtěně a uzpůsobena dnešní popcornové mládeži, a přináší s sebou několik filozofických zamyšlení, hojných citací anglických literárních osobností a hlavně skvělou žánrovou vyprávěnku, která je mimochodem i onou alegorií. I když o tu tu ani tak moc nejde, protože hlavním motivem filmu je pomsta, následně vztah mezi Evi (Natalie Portmanová, kterou rozhodně nezastiňuje v žádné scéně její herecký kolega) a V (Hugo Weaving, známý jako Elrond z trilogie Pán prstenů či Smith z trilogie Matrix, který i přesto, že není vůbec vidět, má dostatečné charisma na to, aby si udržel divákovu pozornost) a až poté nějaký terorismus, mediální zastrašování vymytých oveček sedících nehybně u televize apod. Ohledně filmu se také rozpoutala debata kolem toho, že znalí komikové předlohy si budou odškrtávat jen scény na plátně vyobrazené a vůbec nic je, krom diskutabilního závěru nepřekvapí, a oné aktualizace tématu a výpovědní hodnoty, protože se komiks V jako Vendeta, starý něco kolem 20 let, navážel docela otevřeně do tehdejší ušlápnuté thecherovské politiky, nyní je to ovšem kovbojská politika bushovská.

Vojtěch Rynda ve svém nesmyslném textu v Reflexu doslova píše: „Nesmyslnost filmu V jako Vendeta spočívá v tom, že vypráví o revoluci naprosto nerevolučním způsobem, že je dokonale konformním spektáklem o nonkonformitě, že populistickými prostředky oslavuje vůli jít proti proudu.“ S tím je nutné zásadně nesouhlasit, protože takhle krásně buřičský film, který vyvolává v dnešní době toliko potřebných debat a bývá přirovnáván k Fincherově Klubu rváčů (Vendetu ke Klubu přirovnal např. Ondřej Vosmík v Cinemě), se jenom tak nevidí, produkovaný navíc majorem Warnerbros. Nejsem si jistý, co se myslí konkrétně oněmi populistickými prostředky, ale Vendeta rozhodně nevybízí k tomu, aby šel divák proti proudu a nesouhlasil s nabízenou politikou, protože dle znalců komiksu není hlavní postava Evi nijak politicky angažovaná, ale vše vnímáme jejíma očima, a jak je z filmu patrné, budoucnost záleží na ní, protože stačí si nenechat jenom vymývat mozek Pokud konformní špektákl má tak protichůdné reakce a vyjadřuje se k nějakému aktuálnímu politickému či jinému problému, rozhodně není tak konformní, jak by si Vojtěch Rynda přál a Vendetě zcestně přisuzoval.

A co se týče revoluce nerevolučním způsobem vyprávěné – nejsem si jist, jestli důvěra v inteligenci diváka s neustálé pohrávání si s ním, patrná již od úvodní sekvence, kdy hrdinku napadnou úchylové v temné uličce při zákazu vycházení, ale nakonec se z nich vyklubou noční policisté – Prsty, je a nebo není revoluční, avšak práce s vyprávěním, časem a prostorem revoluční rozhodně JE. Spousta diváků anebo spíše novinářů znalých presskitů filmu vyčítá, že v nich nevzbuzuje žádné emoce, což musím říct, že v mém případě se emoce dostavily, ať již se jednalo o nelibé mrazení či pobavení (jistě záměrné). Musím také nesouhlasit s onou častou výtkou na adresu stříhání a dehonostace Natalie Portmanové, protože byť sebemenším vypíchnutím oné scény by se narušilo vyprávění jako takové, založené na dlouhé jízdě kamery, při které se opět příznačně propojují dva osudy – Evi, naší „hrdinky“, a lesbické herečky, která si prošla tím samým, přičemž obě scény jsou v přímém kontrastu (šerosvit a zaprýskané místnosti vs. prosluněná louka a útulný byt). Dramatickým vrcholem filmu tak rozhodně není působivý závěr, na rozdíl od zbytku filmu natažený do několika dlouhých minut, ale ona známá scéna z upoutávky, při níž V složí kostky domina a vše do sebe najednou začne pomalu zapadat a spět do úchvatného finále; emociálním vrcholem Vendety je poté prolnutí osudů Evi a V ve scéně na balkóně, v níž se Evi znovu zrodí a V povstane doslova z popela (opět se zde pracuje s různým čase a prostorem a znovu i kontrastem – oheň, z něhož povstává V, a déšť, který očišťuje Evi).

„Zbytek je zoufalý pokus o styl. Zatímco do svých Matrixů bratři Wachowští nastrouhali mesiášské motivy snad z každého náboženství světa, do Vendety - adaptace komiksu Alana Moorea, jenž se od výsledku distancoval - semleli všechny filmové utopie, které jim přišly pod ruku, a předali ten mišmaš k natočení svému pomocnému režisérovi.“ Pokud pominu Ryndovo pejorativní označení „pomocný režisér“ a vůbec celou fabulaci ohledně onoho předání a užití slovíčka mišmaš (ve skutečnosti se jedná o pastiš, ale to bych chtěl po Ryndovi asi opravdu už moc), je potřebné dodat, že většina filmových utopí semlela jednoho jediného autora, George Orwella – ať již se jedná o Gilliamův nejlepší film Brazil či Lucasův debut THX 1138, o kterém jsem zde na blogu psal nedávno. Střídání makrodetailů s velkými celky dopomáhá utvářet perfektní atmosféru utopického světa, jenž se povedlo vykreslit i přes nízký rozpočet velice přesvědčivě a záleží jen na divákovi samotném, jak dlouho mu osobně potrvá, než se do něj dostane (mně k tomu stačila pouze úvodní sekvence) . Nehovoříc o tom, že s postupem času jsou jednotlivé scény snímány až s komikovou přesností a působí jako rozpohybované okénko, nikoli ale tak jako v Sin City, ale že jsem měl skutečně pocit, že kmitám očima po comic-booku a sleduji jednotlivé, po sobě jdoucí výjevy (nejpatrnější je to na snad jediné větší akční scéně v úplném závěru, která pomocí zpomalených záběrů připomíná slavný bullet-time z Matrixu a v níž rozhodně nechybí krev). Pro mě osobně hned po Leeově mistrovském Hulkovi nejlepší přenesený pocit ze čtení comic-booku na plátno, čili Vendeta má místo v dějinách komiksového filmu již předem doufám jisté. No a pomocný režisér byl James McTeigue, který ale u Wachowskyćh působil na celé trilogii Matrix a v případě Reloaded a Revolutions to musel být opravdu zápřah, tudíž to o jistých schopnostech člověka také svědčí a zdá se, že velkorozpočtová trilogie je evidentně velice dobrým hřištěm na odzkoušení si toho, jestli asistent zvládne ukočírovat vlastní film.

Aby ale celý dnešní post o V for Vendeta nevyzníval jako adorace filmu samotného, musím Ryndovi dát za pravdu, ač bych rozhodně nebyl tak nabubřele přísný, že „ten film pod všemi těmi okázalými citacemi a ikonickými atributy nabízí jen velké prázdné nic“ – už proto, že se s těmi různými citacemi zachází poněkud nešetrně a někdy to vyznívá, jako kdyby tvůrci nechtěli, aby se divák nějak do filmu zapojil a přemýšlel nad ním, ale pouze se opájeli svou literárností a všeobecným přehledem, od Shakespearea po Monte Christa s tím, že monte-christeovská paralela mezi touto dějinnou postavou a V nefunguje moc dobře. To ale nemění v mém hodnocení nic na tom, že až budu sestavovat svůj seznam filmů, které na mne nejvíce letos zapůsobily, Vendeta mezi nimi bezpochyby bude, protože si to za práci s žánrem, neotřelý pohled na věc, revolučnímu přístupu k jistým věcem a kvalitním hereckým výkonům (musím zmínit ještě britské osazenstvo – přehrávajícího Johna Hurta a přesného, ač nevyužitého Stephena Reu) a vhodně zvolené hudbě, evokující stejně anarchistický Kubrickův Mechanický pomeranč, 100% zaslouží.

Filmová setkání 2006 ve fotografiích

Filmová setkání, den druhý a třetí

Protože si přesně nepamatuji, jak co šlo za sebou, udělám jen takový průřez druhým a třetím dnem s tím, že se opět zaměřím na jednotlivé filmy. Z nich jsem sice zhlédnul 2. den pouze jeden, protože ostatní znám velice dobře a viděl jsem je několikrát, plus, abych se přiznal, nemám vůbec potřebu je vidět víc jak třikrát-čtyřikrát. To platí jak o Parkerově Angel Heart, který byl poněkud prognosticky zařazen ještě o den dříve, než bude mít (měl) Douglas přednášku o filmu noir, a Vymítač ďábla, který se promítal ve "Verzi, kterou jste neviděli", ale ve skutečnosti je to verze, "kterou jste ani nechtěli vidět". Místo toho jsem prožil den tak, že jsem o filmu četl a nebo hrál v tělocvičně... ano, (chvíle obdivu) sportoval jsem (můžete vydechnout), já.

Jediné, co si pamatuji ze snídaně, která byla velice chutná, bylo, že jsem ještě nemě pořádně otevřené doširoka oči (nebo spíše zavřené), a už byl první úvod, který měl na starost Douglas, jenž by sice mohl méně gestikulovat rukama, protože poté připomíná nechtěně jistého Duceho, ale jinak mluví velice zajímavě, bohužel ale i krátce, protože o Zpívání v dešti by se dalo mluvit hodiny, ne necelých 10 minut. Následovaly trailery, o které se staral samotný pan Cival, který zde dorazil jenom na svůj oblíbený snímek Zpívání v dešti a poté představil upoutávky roku 2005 a 2006, které jsou dle něj nejlepší. Takže došlo na tak provařené koušky jako X-Meni či M:I-3 z tohoto roku a z miulého Sin City apod. Vysvětlil rozdíl mezi teaserem a trailerem, jemuž jsem se věnoval v případě Clerks a ještě věnovat snad i budu, a vhodně zvolenou koláží trailerů představil to nejzásadnější, ač se nedostalo na mé favority, méně zprofanované snímky jako V for Vendeta, History of violence apod., což je opravdu škoda.

Protože se měl promítat Oldboy, ale DivX má veliké problémy se zvukem, skončilo to u neonoirovky Angel Heart Alana Parkera, která vyhnala několik lidí dokonce ze samotného "sálu" kvůli ponuré atmosféře a jistým expresivním scénám (a mě ke Karlu Theinovi, protože počtvrté to vidět, na rozdíl od Shoot the Moon či Pink Floydů: Zdi, nemusím), která všechny překvapila pointou (teze o tom, že je to něco nového, neberu, protože tyhle pointy byly na běžném pořádku v 30. letech, tudíž je Angel Heart pastiší) a nekonvenčně zobrazenými scénami násilí a sexuálního aktu. Ze všeho nejzajímavější, překvapivě trochu živější a normálnější, byla diskuze po filmu, kdy se diváci snažili zařadit film do jistého žánru a došlo se k tomu, že je to mysteriózní thriller, možná detektivka, rozhodně však neonoir.

Po velice chutné večeři (sýr, Gromite, sýr!) a relaxu na sluníčku, kdy jsem si hezky četl jako správný hardcore pseudo intelektuál :-), měl Tetsuo přednášku o hypertrofickém akčním filmu s velice dobře zvolenými ukázkami filmů, které ne zrovna jsou tolik známy, ať již se jedná o Robina Hooda, který vyvolával u většiny lidí smích kvůli jistým nedokonalostem, daným samozřejmě dobou, po New Police Story, která byla označena za komedii, čemuž bych se zuby nehty bránil, ale ukázka to demonstrovala dostatečně. Nejzábavněji však působil pro někoho až nechutný sestřih přípravy kulturistů v čele s Colemanem, což je osminásobný vítěz soutěže Mr.Universe. No a vzhledem k tomu, že se člověk z přednášky dozvěděl o tom, že akční herci nejsou herci ve skutečnosti (podobně jako mimové), ale permormeři, a že se již nedbá na konstrukt koherentního narativu, ale inkoherentní skrumáže záběrů, založených a postavených na hudbě, o čemž dobře vypovídá ukázka z druhého Terminátora. A protože jsou akční filmy maskulinní a většinou silně pravicově a anti-demokraticky orientované, dalším filmem byl "na vyváženou" Friedkinův Vymítač ďábla.

I přesto, že Tetsuo opravdu explicitně zdůrazňoval při svém úvodu, že se jedná o film o hledání víry či o její ztrátě, reflektující politickou situaci 70. let, od nesouhlasu s válkou po návrat vojáků z nich, deziluzi a také bouření se dětí proti rodičům, několik lidí se na konci při vymýtání smáli, odcházeli kvůli zdlouhavé expozici a dle pověsti slyšeli, že je film násilnější či nechutnější. Neznabozi, neví, co je dobré :-), přičemž bych rád vypíchl, že - jak pravil Tetsuo - ten film využil svou nelibou pověst jako propagaci. Ale teď již k jednotlivým filmům za druhý den...

Zpívání v dešti: Jsou filmy, na které se díky různým parodiím na ně nemohu dívat s čistým štítem, abych se u nich na nepatřičných místech nesmál (to je třeba i případ Vymítače ďábla, u kterého si vždy vybavím Scary movie 2) - pokaždé, když uslyším ústřední píseň Singing in the rain, nevybavím si legendární muzikál Gena Kellyho a Stanelyho Donena z roku 1952, nominovaný na 2 Oscary za herečku ve vedlejší roli (Jean Hegenovou) a hudbu, ale Kubrickův Mechanický pomeranč a rozdováděného Malcolma McDowella. Snad jeden z nejoptimističtějších muzikálů vůbec, neobsahuje ani jednu původní píseň a i když je toliko protižovaná "ústřední" Singing in the rain, u mě vždy vítězí Good Morning, Good Moorning!, už kvůli tomu, že ji předchází výtečně vystavěná a dobře vypointovaná scéna plná gagů a choreografie je opravdu na špičkové úrovni. Vůbec nevadí, že se jedná jenom o shluk jednotlivých písní a děj i scénář vůbec jsou nekonzistentní, o závěrečné taneční půlhodince, nemající souvislost s předcházejícím a ani nadcházejícím dějem, ani nemluvě. I když ve své době Zpívání v dešti neproměnilo ani jednu ze dvou oscarových nominací a dokonce bylo i na čas staženo studiem MGM z kin, aby nezaclánělo úspěšnému Američanovi z Paříže taktéž s Genem Kellym, dnes má po těch letech status klasiky zasloužený.

Angel Heart: Alan Parker je znám převážně jako režisér hudebních filmů jako Bugsy Malone, Pink Floyd, Comitmments či Evita, ale ve skutečnosti je to tvůrce mnoha rozličných žánrů, od biografického dramatu Půlnoční express přes melodrama Shoot the Moon až po neonoir Angel Heart z roku 1987 s excelujícím Mickey Rorkem (jeho nejlepší role, kam se na to hrabe Marv ze Sin City) a démonickým Robertem DeNirem, který se údajně pro svou roli Lou Cyphera s vlasy do culíku a vousy inspiroval Martym Scorsesem. Vynikající ponurá atmosféra za pomocí ostrého kontrastu mezi světlem a stínem, hlavní hrdina na scestí sváděný osudovou ženou (hraje ji Lisa Bonetová, známá do té doby s Coshy Show!) a celé pesimistické ladění snímků tvoří jeden z nejlepších filmů Alana Parkera a díky pro někoho možná předvídatelné, ale zatraceně psůobivé pointě i jeden z nejlepších neonoirů, nebo mysteriózních thrillerů, chcete-li.

Vymítač ďábla: Klasický horor Williama Friedkina z roku 1973 podle románu Williama Petera Blattyho, nominovaný na 10 Oscarů (včetně hlavních kategorií jako nejlepší film, režie, herec ve vedlejší roli - Jason Miller - a herečka v hlavní - Ellen Burnstynová - a vedlejší - Linda Blayrová - roli + vypráva, kamera a střih), byl nakonec oceněn "pouhými" dvěma za scénář a zvuk. Vymítače ďábla předchází pověst velice kontroverzního hororu, který ve své době plnil kina až tak, že režisér lidem čekajícím na lístky rozvážel prostřednictvím autobusu jídlo a pití - ten samý režisér, který na natáčení doslova terorizoval své herce pomocí nahodilých výstřelů z pistole, aby byli dostatečně vystrašení, a záměrným podchlazováním pokoje při scénách vymítání, kdy se pohybovala teplota 30-40°C pod nulou! I po letech se jedná o vynikající horor, který posunuje hranice žánru ještě dál, protože i přes působivé a stále šokující scény zvracení či masturbace s krucifixem se spoustou obscénních replik se jedná o vynikající psychologické drama, které nabízí hned několik možných interpretací, od sporu mezi iracionálnem a racionálnem po "pouhý" strach z dospívání a puberty vůbec.

V roce 2000 byla uvedena do kin "verze, kterou jste nikdy neviděli" a poté následně spolu se 75-minutovým dokumentem a 3 upoutávkami na DVD a videokazety, přidávající několik hudebních motivů a napravující jisté nelogičnosti v rozmístění herců po scéně apod., ale hlavně celým filmem teď prostupuje fotografie samotného ďábla, připomínající památnou masku z Onibaby, byla přidána scéna vyšetření u doktora, pomocí efektů upraven legendární "spider-walk" a poněkud nadbytečná závěrečná dialogová scéna citující Casablancu. Roku 1977, 4 roky od uvedení prvního dílu, se Vymítač ďábla dočkal naprosto příšerného pokračování v režii Johna Boormana (Vysvobození, Excalibur), ve kterém se vše snaží psychiatři a vědci vysvětlit racionálně. V roce 1990 se k Vymítači ďábla vrátil jeho románový otec William Peter Blatty, aby natočil třetí pokračování s podtitulem Kacíř, které bylo rozporuplně přijímáno - na jedné straně jako výborná kriminálka, v níž je záporák nadpřirozeno, se skvěle napsanými dialogy a několika nekonvenčními scénami, na druhé jako brak bez špetky hororové atmosféry. O 14 let později přišel prequel původního Vymítače, který má hodně ponutou historii vzniku - natočil ho původně Paul Schrader, jenž se údajně přiblížil atmosféře původního Friedkinova díla, ale protože se zdál výsledek studiu málo komerční, byl nahrazen Renny Harlinem, který do filmu přidal spoustu krve a násilí a extrémně špatnyćh digitálních triků a udělal z něj tak krajně nelogické, nezáživné a sice kvalitně nasnímané (kameramanem byl Wittorio Storaro) a slušně zahrané (Stellan Skrasgard), ale povrchní nic se spoustou laciných lekaček.

Fillmová setkání, den první

Vzhledem k tomu, že jsem celý víkend na Filmových setkáních v Hustopečích u Brna, setkáte se zde se třemi posty, které se budou zaobírat jednak úrovní oné samotné akce (ale kritizovat někoho, koho znáte, je vždy těžké, i když tady zatím není co... :-)), druhak jednotlivých filmů, které sice z dramatrgického hlediska jsou vleice dobrou volbou o tom, co je to ten žánr, ale jsou natolik zprofanované, že na jejich nosnou půdu není možné cokoliv nového říct.

Protože se toho první den moc nestalo a stejně se začínala až ve večerních hodinách přednáškou Tetsua ve 21:00 a následným promítnutým Jonzeho filmu Adaptace z pera Charlieho Kaufmana, který svůj žánr teprve hledá, zaměřím se nejdříve na svou velice strastiplnou cestou. Ta začala telefonátem na informace, v kolik že mi to jede (údajně 10:30 ze Zlína do Brna z 1. nástupiště), 10:21 žádný autobus a na nástupišti ani noha, na čež se dozvídám, že paní za okénkem na drahách je úplně píča, která vás ještě seřve za to, že svoji práci dělá na hovno. A protože takovou krávu nejvíc naserete tím, že se na ni ještě víc usmějete, raději jsem se poroučel poté, co jsem se jí vysmál a zjistil spoj přes Hradiště do Brna, který se ovšem po cestě dvakrát zastavil kvůli přehřátí motoru, a tak jsem na místo určení dorazil o půlhodiny později. Tím místem určení nemyslím ještě Hustopeče, protože by tam nikdo nebyl, ale hospodu Pegas poblíž Špalíčku, kde jsem si - v případě některých kvůli rodinným povinnostem jenom chvíli - s databázovými identitami jako Jalu, Brouk, velky_blb a Garfielď či Matrix, pročež se šlo na 16:45 na V for Vendeta, o čemž (nebo spíše "o které") Vám poreferuji v příštích dnech, ale díky ní, ač to za to stälo, mně ujel autobus i vlak do Hustopeč. Sjel jsme tedy do Olympie a tam si stopnul hodného kluka s přítelkyní, ovšem bez dálniční známky, a tak jim cesta trvala skoro hodinu a požadovali za ni 150,-, což je o jednu polovinu větší cena než cesta do Brna, a to za necelých 17 km, grr. A stejně jsem dorazil pozdě, ale teď již k samotnému programu...

Tetsuo vyl na začátku svého úvodu, který byl proložen opravdu vtipnými vtípky a navíc Tetsuo má tu schopnost vysvětlit složitější věci tak, že je pochopí i úplný filmologický antitalent, i když se mu to třeba v jednom případě (v tom dotazovaném) u sémantiky, sémiotiky a pragmatiky příliš nezdařilo. V rychlosti projel vývin žánru, jeho dobové změny, odkazoval se k různým autorům a poté si vzal i slovo před Adaptací, která dle něj teprve svůj žánr hledá, avšak diskuze po ní se bohužel nekonala a jedni se odebrali spinkat, popř. provést hygienu a něco si ještě číst (do této ksupiny jsem spadal i já a četl jsem si Karla Theina - Rychlost a slzy) a druzí se dívali na Mrtvou nevěstu Tima burtona, kterou jsem viděl již tento měsíc 3x, tudíž jsme zhlédnul jenom úvodních dvacet minut, které mám nejradši, a šel spinkat. Mimochodem moje recenze na DVD Mrtvé nevěste, kde se zaobírám i žánrovým čtením, je na stránkách Kinemy a již jsem na ni jednou odkazoval, tak hledejte. :-)

Adaptace: Rád bych zmínil, že to není tak šílené, jak se může dle synopse zdát a že se ta změť témat nakonec stejně v závěru slije jenom do jednoho - každý se musí přizpůsobit, jinak je sežrán okolím. Film o tom, jak těžké je něco napsat, zaobalený do řádné mystifikační hry, v které se začíná uvěřitelně archivními záběry z natáčení V kůži Johna Malkoviche, se v geniálním závěru zvrtne a scénáristického žezla se ujme Andyho úspěšnější bratr, scénárista béčkových, do sebe zamotaných a samožerských filmů, Donald a Charlie Kaufman najde svůj pravý konec ještě dřív, než začne koktat a plešatět ve skutečném životě. A obdivuji herce, kteří dokázali tak nejednoznačně napsané postavy zahrát s takovou ironií! Tak jak tak nejumírněnější, nápady tryskající a mému srdci nejblížší, protože nejlepší film Jonze a Kaufmana! Z žánrového hlediska by se dala Adaptace zařadit do odrůdy filmů o filmu či reflektující a hlavně demýtyzující hollywoodský systém a továrnu na sny samotnou, ve skutečnosti ale Adaptace má nejblíže k biografii, ovšem biografii z ranku děl Zelenkových (pokud mám šáhnout k přirovnání po nějakém českém filmaři) a v závěru se z tohoto filmu o hledání žánru stane thriller, ovšem s tak krásnou ironií, že jde evidentně o záměr a Adaptace nakonec úspěšně vznikla, i když jinak, než si asi Susan Orleanová představovala, když ji bylo řečeno, že podle její knihy Zloděj orchidejí bude natočen film, a svůj žánr taky našla - film o genezi.

Mrtvá nevěsta: Mrtvá nevěsta, potácející se žánrově někde mezi hororem, muzikálem a romancí, vycházející z židovské pohádky s velice jednoduchou premisou. Celý děj a nastálou situaci zlehčuje pomocí ironického humoru, pokud by hrozilo, že sklouzne k přehnanému patosu, přílišnému sentimentu či dokonce kýči, ať již se jedná o scénu, v níž si Nevěsta vylívá srdce, a nejednou ji vyleze z oka či hlavy červ, nebo už úvodní scéna s rozlétlým motýlem, který proletí kolem „řezníků“ zabíjejících ryby, tj. jiné zvíře. V tomto ohledu je nutné se pozastavit nad několikrát zmiňovaným koncem, který nič takového výše zmíněného bohužel neobsahuje, ani nic tomu podobného, a zbývá jenom tudíž přemýšlet, jestli to byl Burtonův záměr a vždycky inklinoval k normálnosti, nebo se jedná o novou cestu v jeho tvorbě, danou scénářem Augusta, který již do jeho předchozího filmu zakomponoval rodinný motiv – v případě Karlíka a továrny na čokoládu či Velké ryby, v níž to bylo nejpatrnější. Přesto naprosto nejkouzelnější scéna filmu, kterou má na starost evidentně spoluscénáristka mající na svědomí i Beetlejuice, je ta, v níž se z krbu začnou vynořovat duchové a zemřelí vůbec. Ano, je to právě závěr filmu, přibližující se racionálnu víc než iracionálnu, toho Burtona, který v Planetě opic tak neskrývavě fandil opicím, ve Velké rybě dal za pravdu fantastům a vždy fandil otevřeně vyvrhelům, nejočividněji snad v jeho biografickém snímku Ed Wood.

A je nutné se zmínit o nádherných scénách hry na klavír, jedněch z nejromantičtějších scén, které byly v posledních letech k vidění, obsahujících jemnou narážku na krále stop-motion animace, pomocí níž vznikala i Mrtvá nevěsta, Rayi Harryhausenovi. Na Mrtvé nevěstě Tima Burtona je nejvíce potěšující fakt, že ač primárně projekt pro děti anebo nejlépe pro celou rodinu, hororové scény jsou opravdu strašidelné i pro odrostlejšího diváka a dojemné scény opravdu fungují a chytnou za srdce.

Buy, buy more and bee happy.

V dobách, kdy vyprávění z předalekých galaxií bylo otázkou budoucnosti a pozdější tvůrce, který má dnes přece jen blíže k postavě Darth Vadera než k Lukeovi Skywalkerovi kvůli tomu, že z autorského filmu udělal navýsost masovou zábavu s přívěsky hraček a jiných přebytečností, sice v mládí sledoval samurajské filmy Akiry Kurosawy a ze všeho nejvíc miloval klasické béčkové sci-fi seriály v čele s Flashem Kordonem, ale nálada v 60. letech rozhodně nebyla tak optimistická jako v 80. už kvůli „slavné“ studiové krizi, kterou museli zachránit až tvůrci „nového Hollywoodu“ (či snad „nového nového Hollywoodu“?). Od 40. let začínala být velká hollywoodská studia v krizi, protože v kinech klesaly tržby a osvědčené žánrové formulky, které do té doby táhly, novou generaci diváků již nezajímaly. Vedoucí studia si nevěděli rady, jak nastálou situaci řešit, a zkázu dokonala televize, která v 50. letech způsobila ještě větší odliv diváků a ani nové experimenty s čichovými filmy či prostorovými filmy zapomocí 3d-brýlí se neosvědčily, a tak klasičtí hollywoodští tvůrci jako Hawks, Wilder, Fuler či Ford anebo Hitchcock lákali na „širokoúhlé“ a „velkolepé“ filmy, které si diváci v kinech mohli jedině užít, protože ořezem na televizní obrazovce by ztratily své kouzlo, ale ani tohle moc nepomohlo. Bylo to hlavně kvůli tomu, že vedoucí studia byli staří lidé, kteří nedokázali promptně reagovat na problematiku, která tehdy mladé, rozbouřené lidi zajímala a nechápali, proč mladí lidé ztrácejí čas užíváním opojných a návykových látek a vysedáváním v drive-in kinech. V drive-in kinech se totiž promítaly filmy, které jim mohli nabídnout to, co od velkých studiích nedostali, a jeden známí tvůrce a producent Roger Corman (mající na svědomí ale i ceněné adaptace Poeových děl) věděl, co mladí chtějí – sex a násilí. Hodně se inspiroval novinovými zprávami a pokud zrovna lidi reagovali na článek o motorkářích, natočil se film o nich a návštěvnost byla zaručena. Tyhle filmy točili většinou studenti Kalifornské univerzity (UCLA) či Jihokalifornské univerzity (USC), kteří za mizivý anebo vůbec žádný peníz byli rádi, že mohli „žít filmem“, jako to viděli v „zevlovacích“ filmech francouzské nové vlny od předních kritiků Cahiers du Cinema Truffauta, Chabrola, Rivetta, Rohmera či Godarda.

Byl to hlavně evropský způsob narace, který tehdy zapříčil vznik nové vlny a bylo by hloupé tvrdit, že se točily jenom filmy o sexu, drogách a násilí, protože hlavně šlo o zachycení problémů té které doby a náhled na klasickou rodinu té doby či demytizování amerického snu. Mladý George Lucas, student UCLA, který měl vždycky blíže spíše k souputníkům z USC, kteří nezvládali srozumitelně podat příběh a byli založeni moc na technickou stránku díla, se inspiroval prací Jeana-Luca Godarda, který filmem U konce s dechem v hlavní roli s Jeanem-Paulem Belmondem takříkajíc založil francouzskou novou vlnu, když v jeho filmech byl cítit vliv klasických hollywoodských snímků zlatého věku, ale to vše s novým nádechem autorské sebereflexe a zajímavou prácí s narací (čili filmovým vyprávěním).

I když kolem pravého a správného zařazení jistých tvůrců do nového Hollywoodu či nového nového Hollywoodu panují pochyby, je stoprocentně jisté, že tvůrci první vlny byli hodně sehraný tým, který si užíval život na večírcích a čím dál tím víc se propadali do osidel nezávazného bytí a slávy v brzkém věku, na což poté mnozí z nich dojeli, a tvůrci druhé nové vlny v čele se Spielbergem, DePalmou, Scorsesem a právě Francisem Fordem Coppolou (ten debutoval právě u Cormana Demencí 13) a Georgem Lucasem byli opravdoví cinefilové, kteří neznali vlastně nic jiného než filmy, ze kterých těžili. Coppola stál tehdy na konci 60. let za kamerou klasického hollywoodského muzikálu Divotvorný hrnec s Fredem Astairem a Petulou Clarkovou a na pomoc si vzal jako svou pravou ruku George Lucase, který sekundoval Coppolovi i při jeho následujícím, svobodném a autorském filmu Lidé deště, převážně zaplaceném z peněz, které obdržel za době vzniku poplatný Divotvorný hrnec (a celé natáčení dokumentoval snímkem Filmmaker).

Úspěch, který svébytný autor Francis Ford Coppola zažil díky oscarovému ocenění za válečné drama Patton, mělo vliv takový, že založil malou distribuční firmičku Američan Zoetrope (která prošla mnohými mutacemi a pády i vzlety a funguje dodnes), nazvanou podle optické hračky z 19. století a jež měla za cíl pomáhat mladým začínajícím tvůrcům k jejich prvním filmům a filmy produkované American Zoetrope se měly na hony lišit tím, co plodil hollywoodský systém té doby. A jedním z prvních filmů byl právě THX 1138, založený na krátkém studentském filmu Electronic Labyrinth THX 1138 4EB, v němž tehdy ještě neutíkal Robert Duvall jako později v celovečerním filmu a vlastně se jednalo jenom o 15minutový záznam útěku odehrávající se v odosobněné budoucnosti, který postrádá něco jako příběh a jehož pointa a i celkové vyznění je úplně jiné než v celovečerním filmu, jemuž jako inspirační zdroj posloužil i ústav pro drogově závislé jedince Delancey Street Foundation, v němž se stejně jako v THX 1138 vyholovaly hlavy dohola. Poslední dobou se stalo oblíbeným tvrdit, že Lucasův debut, shodou náhod také sci.fi, se tolik liší od hvězdné opery nového tisíciletí, že je nutné podívat se tomuto tvrzení blíže na zoubek: jsou zde sice postavy, které jsou nejisté a jejich motivace nám nejsou zcela známé, záběry jsou snímány v celcích či obřích detailech, vyprávění je poměrně jednoduché a táhlé, na první pohled nezáživné a únavné i v rámci akčních scén, protože se většina lidí ztotožní s letargií hlavního hrdiny… Ale oba filmy (v druhém případě však spíše hexalogie) reagují na to, co bylo pro tu kterou dobu příznačné: Star Wars vznikaly v optimistických 80. letech, naopak THX 1138 reagovaly na vyhrocené politické situace, kdy děti se ve školách bouřili, nesouhlasili s válkou ve Vietnamu a aféra Watergate byla na zhroucení. O tom, že THX 1138 způsobil krach distribuční firmy American Zoetrope i přesto, že se Warneři na poslední chvíli zhrozili a přestříhali film tak, aby vyhovoval publiku, nikdo dnes již nepochybuje a ani se není čemu divit, protože na rozdíl od následujícícho filmu George Lucase Americké grafitti se nestrefil tvůrce do většinových nálad lidí.

V rámci Projektu 100 se k nám dostává režisérská verze filmu, která poněkud ničí původní kouzlo filmu, který byl založen na minimalistickém podání a podepsalo se na něm – avšak v kladném slova smyslu – to, jak vznikal. Většina scén totiž tehdy vznikala hodně spartansky, bez povolení natáčet na patřičných místech, což filmu dodávalo na působivosti hlavně v závěru, natáčeném v sanfranciském metru. V roce 2003 se ale George Lucas ke snímku spolu se scénáristou a zvukařem Walterem Murchem vrátil a stvořil režisérský sestřih filmu, který má krom jedné scény s policajty navíc i upravené digitální efekty, takže uvidíte továrnu droidů v celé své kráse, chodby jsou teď „bezútěsnější“ a je tam víc lidí, hlavně mimozemšťanů apod. Tvůrce George Lucas, který nám dal Star Wars a ukázal, že i ten nejmainstreamovější blockbuster může být navýsost autorským dílem od začátku až do konce, i když pořád sní o natáčení porna a režírování až ve střižně jako u dokumentů, sice vyrůstal na béčkových filmech, ale dlouhou dobu chtěl být závodníkem, čehož se vzdal po autonehodě, kdy zážitky z následného léčení, na kterém se rozhodl pro filmovou dráhu, přetavil do podoby utopické antifašistické orwellowské vize.

THX 1138, s dokonalou prácí se zvukovými efekty (později tak byl nazván záštit kvality u filmů a her) a tónováním většinou chladných a sterilních barev, vypovídající ze všech Lucasových filmů nejvíce a nejlépe o oblíbeném Georgovém tématu „klece“, v které jsme uzavřeni a z které jsme neschopni se dostat, protože nás zužuje strach, začíná úvodními rolujícími titulky, jako to viděl v jednom z filmů Flashe Gordona, v rádiu je slyšet zpráva o jistém wookiem, před kterým utekl policista a byla vystřižena z technických důvodů scéna v odpadkovém koši, který měl drtit hlavní hrdiny a hned úvodní záběr je z Bucka Rogerse… Těch 40 000, které Warneři požadovali vrátit, protože dostali něco úplně jiného, než očekávali zkostnatělí šéfové studia, za to stálo. Lucas, mnohými proklínaný neschopný vypravěč, který nedokáže napsat scénář a vést příběh, předtím, než zavedl do širšího povědomí pojmy jako „merchandasing“ a „blockbuster“, byl i mladým rozbouřeným filmařem-intelektuálem, který se vyjadřoval ke generačním problémům a svým debutem dle svých vlastních slov vyjádřil, že svět opravdu není tak hezký, jak mu ho mnozí líčili… Lucas je jednoduše tvůrce, který je sice kritizován za to, že přinesl jenom to špatné novému Hollywoodu, i když se nejvíc zasloužil z druhé generace tzv. „movie brats“ o jeho vzkříšení, ale všechno co dělá, dělá s láskou a zapálením, že už je jasné, co znamenají ty tajné „pořadové čísla“ hlavních hrdinů ve filmu: THX jako „sex“ a LUH jako „love“… Snad ho nikdy nezaslepí nic jako svého hlavního hrdinu, i když již dospěl a uvědomil si, že do systému spadat musí a je zbytečné bojovat proti němu, když je možné rozvracet ho uvnitř něj… a navíc k tomu má tolik hraček, že až do důchodu může jenom produkovat filmy, které by byly třeba stejně „úspěšné“ jako propadák Kačer Howard…

Umučení mladých mužů za pultem?

Kevin Smith, který v případě Jersey Girl (u nás opět distributor "geniálně" zaúřadoval a překřtil ji na "Tátu na plný úvazek", jako kdyby nebylo bordelu v těch názvech u jeho filmů opravdu málo) sliboval, že se v jeho dalších filmech už neobjeví oblíbená a značně kultovní dvojice věčně zhuleného a obskurního Jaye ve žluté teplákovce a Tichého Boba v podání Smitha samotného. Ale poté, co se Jason Mewes vyléčil ze své drogové závislosti, Smith mu slíbil, že se přeci jen tyhle dvě populární "postavičky" objeví znovu na velkém plátně, a to hned v podobě pokračování, které se nedávno dočkalo své první oficiální upoutávky.

Smith je známý tím, že jeho upoutávky, tedy aspoň teasery (u nás je pro ně jeden moc hezký název "dráždič"), jsou neskutečně autorsky vymazlené a k neuvěření vtipné, většinou využívajíc podkres, hudební i mluvený, pokud se jedná o voiceover komentátora. A v případě traileru na Clerks 2 (oficiální název je Passion of the Clerks, narážka na Gibsonův opruz je snad zřejmý) to je hudba z "bisexuální scény" v Mlčení jehňátek při zkoušení "kostýmů", kterou velice "smyslně" předehrává samotný Jay. Podle deníků z natáčení, stáhnutelných z oficiálních stránek, to vypadá, že se bude jednat o opravdovou rodinnou sešlsot se vším všudy a tentokrát se sice nebude natáčet na černobílý materiál a financovat se nebude z kreditek rodičů a odprodanyćh sběratelských výtisků komiksů, většinou od samotného gurua Stana Lee, který si u Smitha zahrál v jeho druhém režijním počinů Mallrats (Flákači), ale natáčí se opravdu v malém.

Doufám, že snad není nijak zvlášť nutné vysvětlovat celé pozadí kolem newyjerseyské pentalogie, čítající filmy Clerks (Mladí muži za pultemči Podvodníci z NJ - pod těmito názvy jsou na videokazetách), Mallrats, Chasing Amy (u nás uveden na videu jako Zoufalec, ve filmovém klubu na druhém veřejnoprávním kanále jako Hledám Amy), Dogma (první Smithův film, který se díky Miramaxu dostal do širší distribuce a do kin i k nám!) a Jay and Silent Bob strikes back (Jay a mlčenlivý Bob vrací úder - ano, mlčenlivý místo Tichý a navíc s malým "m"), ale pro neznalce se o to přeci jenom aspoň trochu pokusím. Všechno to začalo před 13 lety malým nízkoropozčotvým černobílým filmem Clerks o dvou kamarádech s milostnými problémy - Randalem a Dantem -, na který se rozhodně nedalo aplikovat ono tvrzení o v některých případech režijně nezvládnutém a scénáristicky nijak zvlášť napsaném filmu, kdy jenom mladý tvůrce zkouší, co může, aby to poté naplno "rozjel" ve svých dalších počinech. Nechybí zde vše, co dělá Smitha Smithem, nutné diskuze, notně zanícané, o Hvězdných válkaćh (avšak u mě osobně vede ta o rasové diskriminaci z Chasing Amy než o dělnících umřivších na Hvězdě smrti v Clerks), sexu a různých comicsech a hlavně filmech, velice sprostý a v některých chvílích až hrubozrný či pubertální, avšak velice chytrý a vkusně podaný humor... A všechno se to samozřejmě odehrává v New Jersey, což se pro Smithe naprosto podstatné úplně stejně jako pro Woodyho Allena New York, akorát Smithovy postavy nejsou intelektuálové, ale popkulturně diskutující fanoušci, řešící své problémy, převážně sexuálního a jinak osobního rázu. A kolem toho se točí ony dvě postavy Jay a Tichý Bob, proplouvající Smithovým vesmírem a tvořící tak jedno jediné výrazné pojítko, i když jednotlivé postavy mezi sebou a jednotlivými filmy se znají, ovšem k jejim střetům dojde málokdy (výjimkou je Jay a Tichý Bob vrací úder, který těží hlavně ze znalosti Smitholandu). A na to se samozřejmě nabalil animovaný seriál, comics atd.

Pokud se dá říci o Clerks, že obsahují jisté politicky nekorektní scény jako soulož s mrtvolou na záchodku, to samé by se dalo prohlásit o Smithově následujícím počinu Mallrats, kde se mluví o pískomilovi v prdeli hned za podkresu úvodních titulků (právě jsem Vám zkazil jednu pointu, ale co, seru na Vás, neznabozi), konkrétně se jedná o obměnu Clerks: malý obchůdek (Quick Stop!) zde vyměnil Smith za velký obchoďák a vztahy jsou opět na denním pořádku, ale u kritiků si vedl film průměrně a v kinech propadl, naštěstí se dočkal zaslouženého statutu kultu až na DVD. A přišla Chasing Amy, kde se v hlavní roli v nejlepším světle předvedl samotný Ben Affleck a dondes je Amy prohlašována za jeho dosavadní nejlepší herecký výkon v celé, pro někoho nepochopitelně hvězdné kariéře, a stal se tak stálým hercem Kevina Smithe, který se zatím objevil v každém jeho filmu vyjma debutu Clerks. Hlavními hrdiny je TS a Banky, kteří píší comics o našich oblíbených postavách Jay a Tichý Bob a jeden z nich se zamiluje do dívky, lesbičky a celé je to překvapivě posmutnělý a hořký snímek, pokud mohu soudit, Smithův zatím nejlepší. Dogma vyměnilo popkuturní diskuze o pohlavních orgánech comicsových hrdinů za přemítání o katolicismu a ateismu a překvapivě proti němu vystupovali různé církve, ještě předtím, než ten film viděli, a překvapivě proto, protože Smith je sám katolík a i přes sprostá slova a několik sexuálních narážek a lacinyćh vtípků ("Ten negr mi dluží dvanáct babek" či "Říkalas, že jak bude zbývat 5 minut do konce světa...") se sice jedná o road-movie s několika hluchými místy, ale stále k zbláznění vtipnou, opravdu dobře napsanou a s "šokantně" kvalitně zrežírovanými akčními scénami, což není zrovna Smithův obor. A o Jayi a Tichém Bobovi vracejícím úder již řeč byla a i když se celý film potácí od slušných až po geniální narážky na filmy a fekální humor zde střídají vtipné dialogy, jedná se o film, který je skutečně snad pouze pro znalce a fanoušky Smithe. A pak přišla Jersey Girl, vyrovnání se s úmrtím vlastního otce, studiový film, nadprůměrně kvalitní od ostatních jemu podobných, ale nijak nevybočující a dokonce i zapadající v filmografii Kevina Smithe, který po půlhodině ztrácí pořádné tempo a po osvěžující diskuzi v restauraci o sexu a různých hercích v malých roličkách nepřekračuje průměr.

A zbývá jen doufat, že Smithovy věty o tom nejzábavnějším, co kdy napsal, nebude jenom planý slib a dle traileru to sice vypadá, že potřebné popkulturní dialogy a drsnější humor nebude chybět, bohužel jsem si nevšiml nějaké gradace a doufám, že se nebude jednat o čistý samoúčel, jak to dle některých sćen vypadá, ač se dle traileru nedá opravdu soudit. Snad druzí Clerks dopadnou aspoň tak jako třetí Hvězdné války a newjerseyskou hexalogii nezkurví Smith tak jako Lucas obsazením Haydena Christensena do hlavní role Anakina Skywalkera. ",Nebezpečí, nebezpečí. Mé jméno je Anakin a mé herectví na hovno kurví ságu.´"

South Park, desátá sezóna

Ať si kdo chce co chce říká ohledně hrubozrnosti jednotlivých dílů, South Parku se neodpáře, že boří hranice a navíc má i přes velkou míru sprostosti opravdu inteligentní humor, který je navíc naprosto úžasně pointovaný a k zbláznění vtipný, i když poněkud, pravda, pubertální, na rozdíl od dospělého počinu tvůrců Parkera a Stonea Team America: Světový policajt. Zatímco fanoušci Simpsonů, jiných žlutých oblíbenců navážející se do amerického snu a pospolitosti rodiny, ač South Park se víc soustřeďuje na přetvářku, svět hvězd a politickou situaci či média a násilí ve společnosti, prohlašují, že od 10. sezóny nejsou jejich hrdinové již tak vtipní, pro South Park to naštěstí neplatí a je radost sledovat, jak Parker se Stonem využívají filmového jazyku a možnosti vyprávět i prokreslit nové postavy na velice malé ploše pouhých dvaceti minut, a navíc je zatím každý z dílů poměrně zásadních, protože nás opustí jedna z divácky oblíbených postav a není jisté, jestli se vrátí anebo ne. (Pokud jste to tedy nepochopili, ano, považuji South Park za lepší seriál než Simpsonovi a zatímco si myslím, že by tvůrci SP dokázali natočit animovaný film bez hrubozrného či jinak obhroublého humoru, tvůrci S by to určitě nezvládli, nemluvě o tom, že povinné ponaučení musí být v S na konci skoro pokaždé deklamováno, na rozdíl od SP, kde si z něj dokonce i dělají legraci. A navíc SP hodně pomáhají ironické komentáře, v jednom díle dokonce naše čtveřice hrdinů, Stan, Kyle, Eric a Kenny, se snaží přijít na něco, co ještě nebylo v Simpsonech, ale nepovede se jim to.)

To se bohužel i stalo Šéfovi, namluveném slavným zpěvákem I.Hayssem, jemuž byl dokonce věnovaný dvoudíl, kdy v prvním díle odešel, protože se v SP cítil prázdný a toužil najít smysl života, a v druhém díle se vrátil, ale jak se poté ukázalo, s vymytým mozkem a toužící po sexu s dětmi, v čemž měla prsty jedna super horolezecká organizace. Parker se Stonem si umně pohrávají s filmovými klišé i v krátkém díle, na který mají pouhých 20 minut, a tak za pomocí hudby nádherně ironizují nastálou situaci či opravdu dojímají, protože pod záplavou toho nejhrubozrnějšího humoru, těžícího ze sexuálních úchylek a fekálního humoru, se skrývá velké poselství o... blablabla, abych pravdu řekl, kdyby Šéf v (spoiler) posledních minutách, když mu kůži z tváře strhne šelma a medvěd, nedefekoval (/spoiler), asi bych uronil i slzu. A kurva, ty postavy se tam na rozdíl od Simpsonů opravdu vyvíjejí a kdo by to kdy řekl, že z Erica Cartmana nebude takový nesnesitelný a rozmazlený spratek, ale bude mít i srdce natolik velké, aby obrečel odchod Šéfa ze všech chlapců nejvíc a (spoiler) zachránil Kylea před "smugem" (/spoiler) a nechal si to pro sebe.

Pokud by Vás třeba zajímalo, proč tomu tak je a tvůrci zabili již zažitou postavu, tak je to kvůli "sobním důvodům", který se točí kolem toho, že I.H. odmítl dál onu postavu namlouvat čistě proto, že "tentokrát je to osobní" a dotkli se náboženství, které vyznává, tak, že to překročilo všechny meze, a řeč je samozřejmě o scientologické církvi. Přesné vyjádření zní: "Na světě je místo pro satiru, ale přijde chvíle, kdy satira končí a nastupuje intolerance a fanatická nenávist vůči náboženskému přesvědčení jiných lidí. Náboženské přesvědčení je pro lidi svaté a vždy by mělo být respektováno." Nejsem si jist, jestli se dá scientologická víra považovat za náboženství, budiž, ale proč Hayesovi nevadilo, když si Parker se Stonem utahovali z židovského náboženství, musslimů, křesťanů a dalších, je minimálně k zamyšlení...

Ale aby tento text nevypadal jako adorace za South Park oproti Simpsonům, je nutné podotknout, že tvůrci Simpsonů rozhodně pracují lépe s filmovými citacemi, kdy nejen že přejímají celou nastálou situaci, ale doplní ji i i identickou anebo silně podobnou hudbou a tvoří variace na dané filmy, přičemž postavy mají úplně stejné motivace jako filmové předobrazy, zatímco v South Parku se jedná jen o čistou parodii, shozenou nějakou drsnou hláškou - v případě první epizody desáté sezóny o závěrečné (spoiler) Šéfovo povstání v grandiózním stylu třetí epizody Hvězdných válek, s hláškou na rtech "Tak co děti, nedaly byste si sallysburský steak a jako moučník mé černé slané koule?". South Parku by se dalo ještě vyčítat, ač sám to nemám zapotřebí, že by mohli Stone s Parkerem začít něco nového a jiného, nejlépe pustit se do dalšího celovečerního filmu a neparticipovat neustále na slávě jednoho, i když kvalitního seriálu, protože v některých případech se jejich humor značně omrzí, vlastně pokaždé s nástupem nějak sexuálně odchylné záporné postavy, která hlavním hrdinům vyhrožuje naprostými banalitami.

V posledním odstavci bych jen rád ještě zmínil, že premiéra filmových Simpsonů byla dána na 27.7.2007, což je konečně datum, které předznamenává, že by se měly věci dát pořádně do pohybu a dokonce je k vidění i velice krátká, asi ani ne půlminutová upoutávka, v níž je velice inteligentně využito supermanovské logo a Homer sedící na gauči a prohlašující něco ve smyslu, že by si tedy mohli pospíšit (k vidění je například na této adrese). Poté je možné porovnat, který ze seriálů je opravdu lepší a dokáže rozesmát či dojmout na celovečerní ploše lépe, ale vzhledem k tomu, že se zápletka kolem Simpsonů: Filmu má točit kolem uzavřenosti městečka kvůli nehodě v elektrárně, kterou způsobil Homer, nějak se obávám, že se bude těžit z hlavních a známých postaviček a nedojde se dál, jako tomu bylo v South Parku, ale nenabízelo se to v jednotlivých dílech nadále rozvádět.

Je blog dialog?

Když jsem sem psal svůj vůbec historicky první příspěvek, zmiňoval jsem své zvrácené pohnutky, které mě vadly k založení blogu (může za to Kordus, ukažme si na něj prstem a řekněme si: "Nechceš okurku?") a celý post jsem nazval "Blog je dialog", přičemž jsem netušil, v jak krátké době naváži na tento první příspěvek a skutečně potvrdím tuto "kompostí hlášku", když se pustím do mezinárodního bloggerského dialogu s panem Tronkem.

Dnes mi tronko na ICQ napsal, že se o mém blogu zmínil a ať si ten článek přečtu, přičemž odstavec věnovaný mně zněl: "No a potom je tu hobit. Marek S. sa ešte musí vybúriť a hlavne si uvedomiť, že ak mám dať na pravú stranu do stĺpa linkový odkaz aj na jeho blog, musí ubehnúť ešte aspoň trošku času a snáď občas nahodí aj niečo „osobnejšie“." Zaráží mě to právě u mého slovenského bratra z toho důvodu, že on sám má osobní příspěvek snad jen jeden a na rozdíl ode mě se neprofiluje hned od začátku jako člověk, který chce odosobnit blog a psát o dvou věcech, s tím, že o té první rozhodně víc, filmech a knihách o nich. Tronko zatím u sebe uvedl dvě osobní informace, vypsal se ze své lásky ke koním, hraničícím téměr se zoofilií, a o tom, jací jsou lidé nadutci ohledně aut a různých nehod s nimi, ale ani v jednom se neobjevila zpráva či vyjádření tak osobní, jako moje informace o tom, že mi pohled na felaci nedělá fyzicky dobře.

Teď to sice vypadá, že se snažím bránit, a ono tomu tak snad i bude, ale já slibuji, že můj blog teď na přání mého slovenského kolegy osobnější bude a doufám, že i on bude osobnější, nemluvě o tom, že by mu určitě prospělo, kdyby psal o filmech volnějším jazykem a upustil od různých frází a floskulí, bylo by to mnohem lepší, protože práce, kterou odvádí na svém blogu, není srovnatelná s tou, kterou podává v profilech na jedné nejmenovanné databázi a slovenské stránce o filmech, kde mj. také přispívám. Tron je chalan, jenž se ve svém blogu potácí někde mezi úplnou odvázaností a tupou arogancí, což není pro mě moc šťastný pohled, protože vím, že ač arogantní víc než já, a to je co říct, ta odvázanost mu přece jen sluší více, anebo to chce ho zase spaktovat s plagjoklasem a najít mu veřejného maskota, jako má Obitus třeba toho Ukrajince, který ještě stále neviděl Záhadu Blair Witch a Terminátora 1 a 2, či já mám genderovou postavičku Korduse. Také nechci, aby tento post byl brán jako jeho (=tronova) kritika, naopak - jako popíchnutí v tom, v čem by se mohl zlepšit (a ten design je opravdu příšerný, promiň, tronko, ale červenou jednoduše nesnáším...), a stejně to beru i v případě jeho článku, jen se obávám, že nebudu mít co o čem osobním psát, aby to bylo tak zajímavé.

Stárne Wes Craven?

V dnešním blogu bych se chtěl zabývat otázkou, kterou nadnesl Kordus ve svém hodnocení Prokletí na své stránce, a to tou, jestli hororový mág Wes Craven opravdu stárne a nedokáže přijít už s ničím novým a jenom neustále dokola používá ta samá otřepaná klišé a už s nimi ani nedokáže pořádně pracovat, nebo jestli se snaží točit jako za mlada, jenom ho svazuje hollywoodský styl natáčení. Prokletí jsem sice neviděl, takže hodnocení nechám na Kordovi, který z něj nebyl nijak zvlášť nadšen (na druhou stranu já zas nebyl tak nadšený z Mé sestry vlkodlaka, ani jednoho dílu, tak snad...) a vím, jak se se zlou potácel u kritiků, kdy nejlepší hodnocneí bylo ve smyslu "na Cravena slabé, na video adekvátní, ale proč s tím do kina?". Zato jsem viděl Wesův zatím poslední kousek Noční let, o němž bych moc rád něco napsal a už se těším, co na to bude říkat můj "hororový" souputník, díky kterému tohle píšu.

Na začátek bych rád předeslal, že dle mého Wes opravdu nestárne, a pokud ano, tak "zraje jako víno" (omlouvám se, že jsem otřepanější frázi v tu chvíli nevymyslel), protože sledovat, jak si umně pohrává s jednotlivými klišé a ta neustále narušuje, aby se k nim v mnohými kritizovaném závěru vrátil, je potěšení čiré rozkoše. Ze všeho nejvíc připomíná Noční let jeho první snímky jako Last House on the Left či Hills Have Eyes, s tím rozdílem, že se nijak zvlášť nevyjadřuje k politickým či jiným otázkám, pokud pominu naťuknutí tématu terorismu, a pak se najednou zvrhne v typickou vyvražďovačku a hru na kočku a myš se všemi myslitelnými a i nemyslitelnými klišé a nelogičnostmi s tím, že jedni to berou jako návrat k parodickému (spíše ale "pastišovému") Vřískotovému obodobí (zaslouží si být tak nazýváno s velkými písmeny?) a druzí jako jednoduše nezvládnutý závěr, přičemž ani jedna strana nemá pravdu, protože pravdu mám jenom já, jak to tak bývá. :-)

U tohoto filmu je nutné víc než u jakéhokoliv jiného si všímat technického zpracování, protože pokud člověk pomine špatné triky, se kterými se Wes údajně nevalně potácel již v Prokletí, jak referoval Kordusek na svém blogu, celý film je založen na ostrých přechodech mezi světlem a stínem, kdy film nemá dvě části, jak mnozí kritici a recenzenti nalhávají, ale ve skutečnosti tři: v první se jedná o až "linklaterovskou" variaci na téma "setkají se dva" ve stylu Před soumrakem či Před úsvitem, druhá, nejlpeší část se naopak nesoustřeďuje na oba stejnou měrou, ale pouze na skvostného Cilliana Murphyho, o kterém se ještě zmíním, odděleného právě celou druhou část (odehrávající se v noci) nasvícením, a třetí, ve které přebírá iniciativu hlavní hrdinka filmu, se odehrává ve dne a začíná ve chvíli, kdy osvětlovači osvítí jí. Celý film je až hitchcockovsky vystavěný, přičemž tento pocit jednak evokuje hudba Marca Beltramiho, která dodává filmu neskutečný drajv a je hodně "atmosferotvorná", druhak také celkové nasnímání - podhledy na budovy, práce s matením diváka a další "hitchcockovské" atributy".

Noční let, opravdu milé a kvalitní překvapení, v jehož spojitosti je často zmiňováno, jak moc se ten film podobá Schumacherově Telefonní budce, ač nedosahuje jeho kvalit a jak moc je překvapivé, že se tak málo střídá prostředí ve filmu Wese Cravena (jeden z důvodů, proč jsem zmiňoval podobnost s jeho prvotinami), stojí jednak na výše zmíněném, a taky na hereckých výkonech. Pokud Cillian Murphy prošel Boyleovou adaptací na Den triffidů 28 dní poté vcelku bez povšimnutí, ač hrál hlavní roli, v Nolanově začínajícím Batmanovi jako hlavní záporák byl nezapomenutelný a jeho ostře řezaná tvář a hluboké modré oči dávají představu o romanticky založeném mladíkovi vhodném do komedií po boku Richarda Gerea, při bližším pohledu je právě on vhodným aspirantem na záporné postavy, protože ty oči jsou hluboké a skrývá se v nich ZLO! Rachel McAdams bývá Často pejorativně označováno jako "přívěšek hlavního hrdiny" či ještě hůře, a ono by se s tím dlao při pohledu na její filmografii, čítající Protivné sprosté holky, druhého Austina Powerse či Nesvatbovi, i víceméně souhlasit, ale evidentně se jí tahle "typizace" jejich hereckých úloh již nezamlouvá a rozhodla se s tim něco udělat, a dle mého soudu i velice úspěšně hlavně díky scénaristicky dobře a hlavně černohumorně zvládnutému přerodu.

Víc herců zde ani není anebo nejsou tak podstatní, Brian Cox navíc odvádí jen svůj standard, a tak celý film stojí na umně napsaném scénáři pracujícím s vývojem postav a jednoduchou, ale opravdu kurevsky údernou zápletkou, neustálou filmovou sebereflexivností a vynikajících hercích v hlavní roli, o dokonale zvládnuté technické stránce, dělící film a postavy v něm na 3 části, ani nemluvě. Opravdu milé překvapení, můj aspirant na nejlepší thrillerový zážitek roku a důkaz, že Wes nestárne, jenom střídá sračku s genialitou. A co na to pan Kordus?

"Hody na zdechlině a špíně... Sodoma a Gomora odhazující poslední zábrany před vypuknutím požáru"

Tak tohle v nadpisu poněkud zdlouhavé citované prohlášení soudce trestního soudu na Manhattanu provázelo první erotický film promítaný v běžných kinech, který mohli zhlédnout diváci - kultovní Deep Throat. Kolem Deep Throat - nebo u nás také Hlubokého hrdla - se nese jistý opar kultu, protože ho málokdo viděl, ale většina o něm slyšela - a popravdě, mnohem zajímavější je všechen ten povyk kolem něj, velice dobře zmapovaný v dokumentárním filmu Inside Deep Throat, promítaném mj. i na letošním Febiofestu 2006. Hluboké hrdlo, natočené za 6 dní a dodnes datované jako nejúspěšnější film co do výdělku vůbec (rozpočet kolem 25 000 dolarů, výdělek až 600 milionů dolarů do roku 2002!), v dnešní době působí směšně, protože když člověk pomine onu lacinou zápletku o ženě, kterou nikdo nedokáže uspokojit, a tak si zajde k lékaři, který ji objeví v hrdle klitoris a hned na ní provede "pokus" a ona poté pracuje jako jeho sestřička, pomáhajícím sexuálně nemocným pacientům, zůstává mu jenom několik sexuálně otevřených scén felací, které mi osobně nedělají moc dobře. Hluboké hrdlo, dlouhé jenom jednu hodinu a přesně jednu minutu, působí poněkud inkoherentně (vždycky jsem tohle slovo chtěl v blogu použít, na intertextualitu snad ještě dojde...) snad proto, že je to k sobě spojených několik částí s tím, že je zajímavé film sledovat z historického hlediska. Z nepochopitelných důvodů, aspoň pro mě, je ve filmu spousta intertextuálních (právě jsem si splnil sen :-) narážek na bondovské filmy, od referencí na jména záporáků po úvodní znělku z filmů s Bondem.

O to zajímavější je historie Hlubokého hrdla, které stálo při rozpuku sexuální revoluce v 70. letech a které jistě také dostatečně posloužilo panu prezidentovi Nixonovi, aby se mohl angažovat "ve správném světle" svým ražením proti porno produkci. I když se Hluboké hrdlo promítalo v 73 zemích světa a představilo světu Lindu Lovelaceovou, která poté v rozhovorech a ve své knize tvrdila, že byla jako vězeň a ve filmu ji ve skutečnosti znásilňovali a ani nemohla volat domů, je to bohužel jeden z mála filmů, které jsou zajímavé jenom tím, jak moc se o nich mluví, protože v nich bohužel nic není, žádný náboj a vniřní energie jako u těch pravých midnigt movies druhé poloviny 70. let. Hlavní představitel byl držen ve vězení po 5 let, což mu zničilo život, potácel se od dorg, kvůli kterým se mu nepostavil, a tak nemohl pokračovat nadále v dráze pornoherce, přes několik "slušných" zaměstnání jako prodávající nemovitostí (u nás je to, mám dojem, realitní agent či tak nějak). Snímek dokonce u soudu odmítl obhajovat Roy Grutman, známý díky kause okolo Penthausu, údajně proto, že "tvůrci zašli příliš daleko" a on by to nedokázal obhájit.

To všechno výše zmíněné a ještě více dokumentuje dokumentární film Inside Deep Throat, který má na svědomí televizní stanice HBO a překvapivě obsahuje i sexuálně explicitní záběry ze samotného filmu, jinak se ale jedná o tradiční dokument, okořeněný jenom faktem, že se kolem něj toho spoustu událo. Vyskytne se zde několik lidí, kteří mají k tématu co říct či jsou nějak jinak mediálně známí, bohužel rozhovor s Francisem Fordem Coppolou trvá necelých 15 sekund a jedná se o dobový znáznam, kdy mu jsou vidět snad jenom vousy a brýle, John Waters, tvůrce Pink Flamingos či Dirty Shame, jenom dokola omílá, jak zásadní to byl film ohledně sexuální revoluce a věcí související s tímto, a Wes Craven vlastně nic moc neřekne. Záslužné je ovšem zasazení do dobového kontextu se spoustou archivního materiálu, od zásahu FBI po projev presidenta Nixona až k dobovému přesahu ohledně aktuální sexuální scény, kdy jsou filmaři a i diváci více cyničtí. Randy Barbato a Fenton Bailey, kteří stojí také za dokumentem o aféře Clinton - Lewinská, se opravdu nebojí ožehavých témat, jenom by tochtělo ubrat na mýtizaci samotného snímku a démonizaci těch, kteří proti němu vystupují, protože filmařskou stránku zvládli dokonale.