ZAHRANIČNÍ DOPISOVATEL POHLEDEM SPOLEČNOSTI IBBC

V polovině nového paranoidního thrilleru INTERNATIONAL se nachází cca. sedmi-minutová akční scéna, odehrávající se v Guggenheimově muzeu, která je tím nejoriginálnějším (alespoň co do prostorového řešení a pohybu akce), co bylo možné vidět od třetí matrixácké (přestřelka ve stavu beztíže) a bourneovské (Tangier) části. Až hitchcockovská práce s prostorem, kdy se na známých místech odehrává „ozvláštněné“ smrtelné ohrožení hlavního hrdiny, a greengrassovský pohyb akce po vertikálech, horizontálách a diagonálech, je pro celý film příznačné: staré prvky jsou s těmi moderními protřepané, ale nenamíchané.

NEUSPOKOJIVÉ... TÉMĚŘ PRO NIKOHO

Otevírací film Berlinale, který na základě skutečné události z roku 1991 napsal debutující scénárista Eric Warren Singer, byl po neuspokojivých testovacích projekcích doplněn o akci a za rozporuplných novinářských reakcích uveden do kin v době ekonomické krize. Nikoho asi nepřekvapí, že odvážný a drzý experiment Toma Tykwera si v kinech nevedl příliš dobře a do těch našich (českých a slovenských) pro jistotu nešel vůbec. Pomalý temporytmus vyprávění, narušený v polovině a na samotném závěru dynamičtějším pobíháním a (skoro)střílením, ve kterém je hlavní zápornou postavou nadnárodní a neosobní korporace v podobě banky, s níž si vyřizuje účty „agent s minulostí“ v podání „nijakého“ Clivea Owena, jenž vyplní víc formulářů než odpráskne lidí ... koho může něco takového uspokojit?

„Problém“ bych viděl v tom, že se počítá s poučeným a inteligentním divákem, kterému nevadí, že ho film vodí za nos a nezodpoví mu otázky, skončí stejně, jako začal: otevřeně, uprostřed něčeho většího. INTERNATIONAL vychází z paranoidních thrillerů, jaké točili v 70. letech režiséři jako Sydney Pollack (TŘI DNY KONDORA) či Alan J. Pakula (POHLED SPOLEČNOSTI PARALLAX, VŠICHNI PREZIDENTOVI MUŽI), ale staromódní kabát plný klišovitých dialogů a schémat si obléká muž v pohybu.

Nemá cenu se pozastavovat nad nadsazenými dialogy a osvědčenými postupy, které pro svou „klasičnost“ u současných diváků vyvolávají tak leda ironický úšklebek na tváři, ale je dobré si všímat toho, jak tyto (dialogy a postupy) jsou variovány. Nelze se nepousmát, když uprostřed napínavé přestřelky, ve které umírá důležitý nositel informací, zazvoní jednomu z přihlížejících mobil s vyzváněcím motivem z HVĚZDNÝCH VÁLEK („Přivedu tě na Temnou stranu Síly.“), či hlášce arcilotra tváří tvář hlavně pistole („Pokud mě zabiješ, přijdou jiní bankéři, horší než já!“). Užití „nepatřičného“ odlehčení v jinak vypjatých sekvencích je ale velice systematické a nelze to filmu vyčítat.

Stejně tak to, že odstřelovači jsou oblečeni do přiléhavých trikotů, zabíjejí světové vůdce při veřejných akcích (proslovech) a ty nejhorší části zhoubného řetězu machinací jsou poprvé představeni ve scénách, kdy si hrají s dětmi, či je zaděláno na vztah mezi hlavním „hrdinou“ a hlavní „hrdinkou“. Ocenitelné je právě to, že i přes ryze žánrové propriety je INTERNATIONAL nežánrovým filmem, který nenechá propuknout románku mezi Clivem Owenem a Naomi Wattsovou a neposkytuje všechny potřebné informace, a tak je nám vždy úloha druhého střelce zatajena až do výstřelu.

ŽÁNROVÉ FIGURY, NIKOLIV „SKUTEČNÉ“ POSTAVY

Agent Interpolu Louis Salinger (Owen Wilson) je sice „hrdinou v pohybu“, ale není napřed před divákem, protože divák je dobře o dvě scény dopředu (jenže film má dvě scény navrch před divákem). Žánrová figura, která není detailně prokreslenou postavou s vlastní minulostí (přestože ta je neustále připomínána, ale nikdy neodtajněna), je spíše antitezí Jasona Bournea a Jamese Bonda. Na rozdíl od prvního jmenovaného má minulost, kterou by nejraději vytěsnil a problémy řeší papírováním a nikoliv rvaním, a druhého jmenovaného připomíná v touze ukojit svou chuť po krvi (pomstě), ale liší se od ní svým závěrečným rozhodnutím.

Pocit, že sledujeme žánrovou figuru a ne skutečného, plastického hrdinu, je umocněn Owenovou „nečitelnou“ tváří. Polodetailem jeho tváře v dešti začínáme, polodetailem jeho tváře zalité sluncem končíme. Počítá se s tím, že je divák seznámen s upoutávkami, které mají stejnou funkci jako ty u MIAMI VICE: představit zápletku, fikční svět a ústřední(ho) představitele, abychom se poté necítili zmateni, že jsme vrženi rovnou doprostřed akce.

NARATIVNÍ FILM FAKTU

Mezinárodní projekt amerického studia s evropským štábem je dalším ze zástupců tzv. „narativních filmů faktu“, které se vyznačují „odklonem od klasického hollywoodského stylu“, „tendencí k nezaujatému dávkování informací“ a „dobovým zařazením na základě intertextuálních/intermediálních vztahů“. Po řeči jednotlivých médií, čísel, hypotéz, údajů a neúplných či nespolehlivých „důkazů“ z vzorků krve či výslechů přichází řeč budov, které neplní jen čistě estetickou, ale i významotvornou funkci.

Nejenom že v porovnání s nimi je každý člověk bezvýznamný a nemůže dosáhnout větších změn, ale pohyb po nich vyjadřuje úspěšnost hlavní žánrové figury ve vyprávění: závěrečná metafora vystoupání na vrcholek střech obyčejných domů, ze kterých je možný pouze pohyb po horizontálách a diagonálách, je toho přímým důkazem. „Fikce musí dávat smysl,“ řekne jedna z postav, a dodá, že ve skutečném světě nic nekončí tak jednoduše, šťastný konec nepřichází a padouši nejsou potrestáni. A skutečně, v INTERNATIONALU tomu je přesně tak, což dodává zdání komplexního pohledu na problematiku, která byla především ve filmech 90. let (WALL STREET) velice populární.

Je paradoxem, že i když procestujeme s filmem Berlín, Lucemburk, Miláno či New Yorkem a vše skončí – dle jedné z postav – pravidly skutečnosti a nikoliv fikce, ocitáme se spíše ve filmovém fikčním světě, který upomíná na filmové fikční světy jiných filmů, především těch Hitchcockových. Už od úvodních minut nabudete dojmu, že se režie chopil nadaný titulkový návrhář a výtvarník Saul Bass a Mistrovi, s kterým dlouhodobě spolupracoval, skládá jednu velkou poctu za druhou, od odkazů k notoricky známý titulům jako NA SEVER SEVEROZÁPADNÍ LINKOU až k těm pozapomenutým jako ZAHRANIČNÍ DOPISOVATEL. Toho okázale cituje ve scéně, ve které se ten zlý ztratí ve změti tmavých automobilů, které jsou „náhražkou“ tmavých deštníků od Hitchcocka.

MUZEUM ROZSTŘÍLENÉ NA KUSY, NEŽÁNROVÁ PODÍVANÁ UMĚNÍM

Při v úvodu textu zmiňované přestřelce v Guggenhaimově muzeu v New Yorku na Manhattanu je rozstřílena výstava videoprojekcí působících zejména svou estetickou kvalitou, což je přesně přístup, který zvolil Tykwer: užití žánrových postupů se tře s uměleckou výpovědí, styl vítězí nad estetikou. INTERNATIONAL je právě nejzajímavější tím, že „talk-and-walk“ míchá s „run-and-gun“ stylem, pracuje se žánrovými proprietami a žánrovou figurou, užívá klišé a schémat, ale ta záměrně utlumuje a ostře se vymezuje vůči současným „nechybujícím hrdinům bez paměti“ a „chybujícím hrdinům prahnoucím po pomstě“ (Clive Owen si zahrál v AGENTU BEZ MINULOSTI a byl zvažován pro roli Bonda).

Jinými slovy: nečekejte další LOLU BĚŽÍCÍ O ŽIVOT, tedy videoklipovitý kult, který by inspiroval evropské filmaře točící americké paranoidní akční thrillery, ale staromódně střiženou dávku napětí (to platí i o akčních scénách s průměrnou délkou záběru kolem 3-4s), která je uvědoměle protřepána s moderními prvky. „Dávám přednost tomu být napjatý,“ říká v úvodu INTERNATIONAL řidič sedící za volantem muži, který za malou chvíli z toho auta vyjde, pozvrací se a padne mrtev k zemi... Já taky, já taky.

STRÁŽCI ve STRÁŽCÍCH

Od dob pokračování MATRIXU se stalo pravidlem, že k vysoce očekávanému blockbusteru jsou připojeny další „produkty“, které buď rozšiřují fikční svět filmu, ať už vyprávějí paralelní příběh vedlejších postav (hra ENTER THE MATRIX, ANIMATRIX) či ději předcházejí (ANIMATRIX, VAN HELSING: LONDÝNSKÁ MISE, popř. i mockument TROPICKÉ BOUŘE RAIN OF MADNES), nebo se věnují tématu hlavního filmu (TEMNÝ RYTÍŘ: GOTHMAN NIGHT). WATCHMEN - STRÁŽCI jsou již ve své původní komiksové podobě „souborným dílem nového věku“, a tak se není čemu divit, že obsáhnou všechny výše zmíněné, od paralelního příběhu vedlejší postavy (TALES OF THE BLACK FREIGHTER) po rozšíření fikčního světa prostřednictvím „předchůdce“ (mockument UNDER THE HOOD) k „rozpohybovanému komiksu“ (WATCHMEN – MOTION COMIC).

WATCHMEN – MOTION COMIC je dvanácti-dílný šestihodinový kolos, jehož podstatu nejlépe vystihuje samotný podtitul: nečekejte tedy nic jiného než „rozpohybovaný komiks“, který by sloužil především těm, kteří komiks nečetli a nemohou se k němu v jiné podobě dostat, či ho četli, ale nemají čas ho číst znovu, popř. neradi čtou a rádi by věděli, v čem spočívá onen humbuk.

Zatímco Snyderova filmová verze se vyrovnala s nástrahami, které vytanou při převodu jednoho média do druhého, o původně na internet uváděných částech komiksu v pohybu se to říct nedá, protože víc než o samostatné dílo se jedná o kompromis mezi audioknihou a filmem. Pozůstatek audioknih je patrný především v tom, že všechny postavy namluvil jeden člověk, který sice umně mění hlasy a po několika částech si na něj již zvyknete, ale přesto je to spíše rušivé a ochuzuje to od plnohodnotného zážitku, resp. prožitku. Vypravěčem je Tom Steschulte, především seriálový herec (ZÁKON A POŘÁDEK, COLUMBO, NEUVĚŘITELNÝ HULK), který na svůj přednes klade až moc velký důraz a nejvíce mu svědčí 4. kapitola – monolog Dr. Manhattana na Marsu. Ti, kdo slyšeli Alana Moorea namlouvat Rorschachův monolog v dokumentu MINDSCAPE OF ALAN MOORE, s hlasovým projevem Toma Steschulte nemohou být nikdy plně spokojeni.

Za problematické považuji i ponechání původních bublin, ve kterých je možné si přečíst text: proč, když nám ho někdo předčítá za nás? Chápal bych to, kdyby byla možnost si celý rozpohybovaný komiks prohlédnout i ve statické podobě a „listovat stránkami“, jako se „listuje po kapitolách“, ale tato možnost zde pohříchu chybí. Nemluvě o tom, že bychom tím přišli o hudbu Lennieho Moorea (pokud vím, žádná pokrevní spřízněnost s Alanem), skládajícího především pro hry (PÁN PRSTENŮ: WAR OF THE RING, OUTCAST, DUNGEONS and DRAGONS), který slouží celku a přidává na atmosféře -> až natolik, že díky jeho hudbě pocítíme emoce.

S oním rozpohybováním to také není nikterak žhavé, ale protože je Mooreova a Gibbonsova předloha především literární, pomalejší tempo vyprávění není na škodu: rozpohybování vypadá většinou tak, že vidíme nějakou postavu mluvit, ale ústa se jí neotvírají, zatímco ta se pohybuje v prostoru, kolem ní stoupá dým, prší či teče krev, popř. všechno dohromady). Někoho může zamrzet absence textových dodatků v podobě „Under the Hood“, které jsou přítomny v původním komiksu vždy na konci kapitoly, ale jedná se jen o mírné ochuzení jinak velice věrné adaptace, u které je zajímavé si porovnat, nakolik se liší pirátský komiks dle kreseb Davida Gibbonse a poté v samostatném půlhodinovém filmu, který také vyšel v rámci propagace.

UNDER THE HOOD je v komiksu fiktivní (auto)biografie původní Sůvy, který v civilu nahlíží pod kapotu zákazníkům, jež si do jeho autoservisu přijedou opravit svůj porouchaný automobil, a který nahlíží ve své knize pod masku prvním superhrdinům, tzv. Minutemenům. Ve filmu mockument (fiktivní dokument, který se tváří jako seriózní) v podobě pořadu odkazujícího svým názvem na 60 MINUTES, ve kterém se mapuje celá historie superhrdinů a do toho se prostříhává rozhovor s Masonem, autorem Under the Hood. Na rozdíl od TALES OF THE BLACK FREIGHTER obstojí UNDER THE HOOD samostatně a nejedná se o doslovný převod, na kterém jsou patrné pozůstatky jiného média, jako tomu bylo u WATCHMEN: MOTION COMIC.

Pokud se Vám z celých WATCHMEN – STRÁŽCŮ nejvíc líbila úvodní titulková sekvence, ve které se míchají skutečné – až ikonické – historické události s osudy komiksových superhrdinů, ale ztráceli jste se v ní, mockument vám to vynahradí. Je vhodné ho zhlédnout před WATCHMEN – STRÁŽCI, protože se pak budete mnohem lépe orientovat v jejich komplikovaném fikčním světě a neztratíte přehled o tom, jaké jsou vztahy mezi jednotlivými „hrdiny“ a jaká je jejich minulost. Potěšující je určitě to, že postavy se zahráli ti stejní herci jako nakonec ve filmu a že se více seznámíme s těmi vedlejšími, kterým není dáno tolik prostoru, ať už se to týká samotného Hollise Masona, Molocha nebo stánkaře prodávajícího komiksy -> dokonce se zde objeví i Kapitán Metropolis, po kterém nejsou ve filmu ani stopy!

Příjemným zpestřením jsou i nápadité a vtipné reklamy, zvláště na výrobky Adriana Veidta, které dávají pocit, že skutečně sledujeme dokumentární pořad ze 70. let, který nám vypráví o jednom fenoménu. Obdivuhodné je, kolik materiálu bylo posbíráno či vytvořeno, takže skutečné archivní záběry z ulic v dobách hospodářské krize jsou smíchány se scénami z dobrodružných krátkých seriálů na pokračování a podpořeno fotomontážemi. Každý fanoušek Alana Moorea, který na jeho tvorbě obdivuje smíchání skutečných historických událostí s fikcí, čímž se ona skutečnost komentuje, musí být tímto poctivým přístupem potěšen.

Nejedná se ale o persifláž, jako tomu bylo u mockumentu k TROPICKÉ BOUŘI, ale pastiš, která svým snímáním, záběrováním a dalšími prvky vyvolává dojem, že takhle vypadaly dokumentární pořady v 70. letech, i když každý, kdo nějaký viděl, ví, že takhle ty dokumenty nikdy nevypadaly. Jak jste asi mohli poznat z předchozích řádků, filmový UNDER THE HOOD se nedrží přímo komiksového Under the Hood, ale je to jenom ku prospěchu věci: nejsme tolik závislí na komiksovém médiu, ale naopak se zde poukazuje na to, že superhrdinové prvního věku vznikly díky dobrodružným seriálům na pokračování, která v té době byla v kinech před hlavním programem populární, a inspirovali se pulpovými romány a prvními komiksy, především tím se Supermanem.

Rušivě vyznívá „Keenův zákon“, což je narážka na nechvalně známou knihu SEDUCTION OF THE INNOCENT Fredericka Werthama, což v komiksu funguje velice dobře, jenže v mockumentu se k tomu nenachází ekvivalent v podobě parodického rázu komiksových filmů či seriálů ala BATMAN (1966). Zatímco v komiksu se komentuje proměna superhrdinských komiksů napříč dekádami, na což měla vliv politická, sociální i ekonomická situace, mockument před tím nakonec uhne a soustřeďuje se na představení „ligy výjimečných“ a boření mytologie kolem nich.

UNDER THE HOOD má stejný účel jako ZPRÁVY Z GOTHAMU u TEMNÉHO RYTÍŘE (ty jste mohli vidět na internetu před uvedením batmanovského pokračování do kin, nyní na DVD či Blue-Ray), tj. představit postavy, vztahy mezi nimi a svět, ve kterém žijí. ZPRÁVY Z OTHAMU jsou i dobrým ukázkovým příkladem, jak Mooreův komiks měl vliv na filmy, a tak bude watchmanovské filmové UNDER THE HOOD srovnáváno paradoxně s nimi -> ale naštěstí pro Strážce, ze souboje s Temným rytířem vychází vítězně.

TALES OF THE BLACK FREIGHTER je „komiks v komiksu“, který si u stánku čte mladý černošský chlapec Bernie a který je alegorií toho, co se odehrává v hlavním vyprávění: ve světě, ve kterém lidé nechtějí maskované zachránce pro svou ochranu, o nich nemají ani tu potřebu číst kreslené příběhy, a tak dávají přednost pirátským dobrodružstvím. Ve vyprávění o kapitánovi, jehož loď byla přepadena a zničena, všichni jeho muži zemřeli a on se vydává varovat svou rodinu a rodiště, můžeme nalézt podobnost s osudy ústředních postav: Rorschacha, jenž také vede své soukromé a krvavé tažení, aby nakonec skončil uvězněný, Ozymandiase, jenž pro dobru mnoha musí zabít několik, či Dr. Manhattana, končícího ve vyhnanství.

I proto půlhodinová animovaná verze jako samostatné brakové pirátské „čtivo“ moc neobstojí, i když je filmovější než některé věrné komiksové hrané adaptace, ale důmyslně a důsledně nastříhaný do filmu by tenhle atmosferický animák s burácivým hlasem Gerarda Butlera mohl být něčím víc. Takhle totiž ony narážky na film, jako např. vytékající krev upomínající na Rorschachovu masku, vyznívají poněkud do prázdna. Vyloženou libůstkou je poté píseň Niny Simone „Pirátka Jenny“, která je odkazem na Mooreova oblíbeného dramatika Bertolda Brechta a jeho proslulou Žebráckou operu. Určitě ale bude zajímavé sledovat, jak bude působit TALES OF THE BLACK FREIGHTER ve STRÁŽCÍCH, do kterých má být vložen při uvedení režisérské rozšířené verze vedle vystřižených a prodloužených scén.

Animace působí – v nejlepším slova smyslu - drsným a velice syrovým dojmem, čili úplný opak pomalosti a meditativnosti toho, jak je příběh kapitána a škuneru podán v komiksu či jeho rozpohybované verzi -> začleněné do filmu by to mohl být problém, ale jako žánrová potěcha s přesahem funguje bez sebevětších problémů. Můžeme být – jako Alan Moore – nespokojeni s tím, že – stejně jako u UNDER THE HOOD – se vytratil onen "přesah," kdy rebelující britský autor říkal něco i o svém boji proti komiksovým molochům, ale pod dohledem Zacka Snydera, který nedělá kompromisy a poslal do kin svou temnou a násilnou vizi, s tím nemám problém.

Když se k tomu připočte hra vycházející na pokračování – WATCHMEN: THE END IS NIGH, která předchází událostem z komiksu i filmu a ocitáme se v dobách, kdy byl Keenův zákon zakazující maskované superhrdiny vzdálený, máme tady před sebou komplexní pohled na jednu ikonu, u kterého je nutné ocenit, nakolik bylo ke všemu přistupováno jak s úctou a co nejvěrněji, tak zároveň zbyl prostor pro invenci. Je vidět, že na každém z komentovaných se podíleli fanoušci a nepřekvapí, že výše zmíněná díla jsou určena především pro fanoušky, kteří je nebudou vnímat jako pouhý bonus, ale jako součást ohromné mytologie jednoho alternativního světa minulosti. Samozřejmě, že samostatné vydání mockumentu a pirátských dobrodružství je čistě komerční kalkul, který má hlavně vydělat, ale i vydělávat se může na kvalitních „produktech“. A o kvalitách těchto „produktů“ není pochyb...