RECENZE: Clerks 2

Teď všichni jistě na začátek s napětím očekávají, zda-li jsou druzí Clerks opravdu tak dobří, jak se o nich dle docela příznivých recenzí a potlesku ve stoje při promítání filmu v Cannes tradovalo, nebo Kevin Smith po řemeslně slušně zvládnutém, i když na něj moc konvenčním snímku Jersey Girl není schopný vrátit se do starých kolejí. Můžu vás uklidnit, pokračování kultovního černobílého debutu, natočeného z jedné kreditky a odprodaných sběratelských výtisků komiksů, které prvně na plátna kin a do půjčoven i na Filmový klub ČT uvedlo laurelo-hardyovskou dvojici Jaye a Tichého Boba, je jednou z nejlepších komedií za několik posledních let.

V stylovém úvodním černobílém a předtitulkovém intru uvidíme „starého známého“ Danteho, od dob prvních Clerks zestárlého o dobrých 10 let, kterak se v životě nikam dál neposunul a otvírá znovu ten stejný povědomý krám jako kdysi, Quick Stop, který je nyní ale v plamenech. Ať už za to mohou teroristi nebo jenom nepozornost jeho kolegy a dlouholetého kamaráda Randala, oba se přesouvají prodávat burgery a nápoje k Moobymu – Zlatému praseti, Smithovým fanouškům tak známému díky výkladu Benna Afflecka z Dogma, s tím, že restaurace se nijak neliší od té viděné v Jayi a Tichém Bobovi vracejících úder. A protože se Dante chystá oženit a se svou budoucí manželkou odstěhovat na Floridu (hraje ji Smithova manželka), zatímco Randal ho chce překvapit správným rozlučkovým večírkem a ukáže se, že Randel nebude jediný, komu bude Dante chybět, je čas na rekapitulaci...

Smith se vrátil v plné síle a tak, jak ho máme rádi se vším, co je pro něj typické. Nechybí skvěle napsané, dokonale vypointované a samozřejmě sprosté dialogy, většinou týkající se sexu a popkultury (nechybí povinné Star Wars, překvapivě ale reference na Čelisti, u Smithe tak časté, však ano), a nějaké to morální ponaučení nejen pro bandu divných lidí, jejichž život nevede nikam, ale i pro diváky. Na prvních Clerks bylo sympatické, že Smith smíchal komiksovou nadsázku s životními pravdami tak umně, že vlastně započal vlnu nezávislých filmů, které rychle zkultovní, on sám a nikoli poněkud nudný Jim Jarmusch se svými dlouhými kamerovými záběry. Absurdita a komiksová nadsázka nechybí ani ve druhém díle, otázkou ale zůstává, jestli ukázání na plátně předtím neviděných a hlavně nemyslitelných věcí je zábavnější než pouhá konverzace o nich. Pokud mohu soudit sám za sebe, tak ano, skutečné je a tolik kontroverzní scénu soulože s oslem pro její skvělé načasování a vypointování i prácí s postavami a jejich vývojem a posunem děje jsem si musel zastavit, abych si utřel slzy smíchu a mohl pokračovat v klidu dál. Někoho, například známého amerického kritika Joela Siegla, to může pohoršit (předpokládám, že všichni slyšeli něco o jeho reakci na onu scénu při novinářské projekci, kdy se zvedl, nazval film na celé kino sračkou a řekl, že je to první film, z kterého po 30 letech odešel). Doba je ale jiná než v roce 1994, kdy měli premiéru první Clerks a ta si to jednoduše žádá.

Teď k tomu nejdůležitějšímu a nebo aspoň tomu, co každého asi nejvíce zajímá – Jayi a Tichém Bobovi. Smith se sice vyjádřil, že Jayem a Tichým Bobem vracejícím úder zakončil svou volnou newjerseyskou sérii a svou Jersey Girl to dal jasně najevo. Když se ale Jason Mewes, představitel Jaye, vyléčil ze své drogové závislosti, rozhodnul se Smith splnit slib, který mu dal, a přivedl Jaye a Tichého Boba znovu na plátno. Nevěřte zahraničním recenzím a ani rozhovorům, Jay a Tichý Bob jsou ve filmu více než v původním filmu a zvlášť fanoušci Jaye si přijdou na své, ať již se jedná o jeho překvapivý vývoj v závěru filmu, či jeho opravdu legrační a dalo by se říci že i mez překračující a docela hodně otevřené (co do nahoty) parodie na Mlčení jehňátek. Ale zdá se, jako by chtěl samotný tvůrce Kevin Smith zůstat v pozadí, a tak ani nepronese klasickou rozhodující řeč v závěru prostřednictvím Boba, ani nedostane dostatek prostoru či pozornosti (tu na sebe – zaslouženě – strhává Jay) a herecky předvádí zatím svůj nejslabší výkon z celé – teď již vlastně – hexalogie. Pokaždé, když se tihle dva objeví na plátně/obrazovce, rozhodně pobaví i přesto, že interakce mezi Jayem a Tichým Bobem je zde nejméně ze všech Smithových filmů využita (nebo spíš nevyužita) a zachraňují tak film před dojmem zdání jisté televiznosti.

Smith vyzrál nejen jako člověk, jak je patrné z Clerks II, ale i jako režisér. Pokud se dalo o Chasing Amy říct, že měla zvládnuté dobře dialogové scény, v Dogma Smith nacházel svou režijní jistotu a Jay a Tichý Bob měli několik povedených režijních nápadů a fajn zrežírovaných akčních scén, v Clerks II se blýskne i kvalitně zrežírovanou a náročnou scénou s oslem, která je i navíc pomocí povedeného střihu dobře vygradovaná (ten měl na starost Smith sám bez pomocí producenta a spolu-střihače Scotta Mossiera), či až videoklipovitou scénou učení tance na střeše (ale pěkně ve starém dobrém stylu 80. let).

Když už jsem nakousnul samotnou osobu tvůrce, musím se ještě zmínit o scénáři. Nikdy jsem nemyslel, že to kdy u jakéhokoliv Smithova filmu kdy řeknu/napíšu, ale přišel mi jako jedna z těch slabších složek, ač spadá stále do nadprůměru. Jako kdyby se Smith moc snažil tlačit na pilu a chtěl druhé Clerks udělat co nejvíc sprosté, přeplněné sexuálními a rasovými narážkami a urážkami, až to působí v některých případech nepřesvědčivě a nuceně (naštěstí jich moc není a daly by se spočítat na prstech jedné ruky) a jednou jsem měl dokonce pocit vykonstruovanosti, že celá jedna scéna je ve filmu jenom kvůli tomu, aby se splnila povinná kvóta ohledně zmínky o Hvězdných válkách. Ale aby nedošlo k mýlce, Smith pořád dokáže napsat dost podivínské postavy, kterým nechybí punc uvěřitelnosti, úžasně vygradovat geg a vyloženě se zde vyžívá v absurdních situacích a ponaučení od něj nepůsobí nijak otravně či nevhodně, naopak ho dokáže podat tak, že i ta největší a stokrát omletá pravda působí svěže.

K hereckým výkonům nelze mít také nic jiného než jenom slova chvály, nic se nijak výrazně od prvních Clerks nezměnilo a všichni hrají do jednoho dobře a nikdo na sebe nestrhává na úkor toho druhého moc pozornosti. Jestli bych měl vybrat jenom jednoho, kdo vyčnívá nad ostatními, byl by to bezpochyby Jeff Anderson, který dokázal ustát i vážně míněné a docela sentimentální dialogy s grácií sobě vlastní. Brian O´Halloran svého nerozhodného třicátníka ztvárnil s tou největší možnou přesvědčivostí a i když jeho role sestává z překvapivého kulení očí a neohrabanosti, starý dobrý Dante je prostě zpátky se vším všudy. Tak je to i se všemi ostatními, prostě máte pocit, že jste po dlouhé době potkali dobrého přítele, kterého jste dlouhou dobu neviděli, a vůbec v ničem se nezměnil a dobře si s ním rozumíte. Z nových postav dostává nejvíc prostoru Trevor Fehrman, jehož postava nikdy nesklouzává ke karikatuře, i když k tomu v některých scénách (obzvlášť v případě masturbace či diskuze o přítelkyni) vybízí.

Nyní naprosto zásadní otázka, na kterou se odpovídá dost obtížně – který díl je lepší? Nejdřív to zkusím jinak, druhé Clerks si užijete i bez znalosti prvního dílu, dokonce ani tak moc nevadí, že vám úplně nedocvakne závěr s jedním opravdu vychytaným fórkem pro lidi s dobrým pamatovákem prvních Clerks. Přestože jsem se ale u Clerks II smál snad ještě více než u Clerks I, pořád pro mě lepší zůstává „jednička“ – ano, Clerks II jsou vtipnější, dojemnější a upřímnější, ale na druhou stranu z nich čiší až moc viditelná snaha být tím starým dobrým nezávislým tvůrcem a po scénáristické stránce, i když to vyvažuje vyvedená režijní práce a přesný střih, některé dialogy včetně klišovité zápletky skřípou. Možná - sice je to odvážná teorie, ale stojím si za ní - jsou Clerks II Smithovým nejvyzrálejším dílem po všech stránkách, které se bude nejvíc líbit milovníkům jeho Chasing Amy (pokud tedy snesou tu velkou fůru sprostých dialogů a různých obscénností). Je mi jasné, že až budu sestavovat svůj žebříček nejlepších filmů za letošek, Clerks II tam nebudou chybět, ale u Smithe se zařadí alespoň pro mě až za Chasing Amy a první díl.

RECENZE: Superman se vrací

Superman se vrátil a spolu s ním i Bryan Singer, který dal vale jím rozjeté komiksové sérii, která způsobila boom adaptací slavných komiksových hrdinů, a šel si splnit sen k distribuční společnosti Warner Bros. a natočit z části pokračování a z části předělávku Donnerovy klasiky. Hlavní otázkou teď zůstává, zda-li si „splnil sen“ stejně jako Peter Jackson a utopil se ve své megalomanii a neznalosti míry, nefunkčnosti romantických pasáží a velkém počtu trikových scén a jejich výrazně rozkolísanu kvalitou i přeplněním film intertextovými odkazy.

Vztah k filmu u mě rozhodly už úvodní titulky a stejně tak ho rozhodnou i u vás, protože zrovna u nového Supermana záleží na tom, jak moc dobře znáte Donnerovu klasiku, o které jsem obsáhle psal níže, nebo jste se pouze vydali na další letní blockbuster přeplněný akčními scénami a okázalou velkolepostí. Úvodní titulky, které mají téměř pět minut a na pozadí trikových orgií se odvíjí známý Williamsův ústřední motiv a z oblak se vynořují jména tvůrců a herců ve stejném fontu jako tomu bylo před víc jak 20 lety u prvního Supermana, nastoluje i způsob, jakým je Supermanovo filmové dobrodružství podáno. Celý film je přizpůsobený 70. létům, sice zde najdeme mobilní telefony a LCD monitory, ale stylizace kostýmů, dialogy a vůbec celý look odpovídá tomu, že jsme ve staré dobré době vzniku Donnerova filmu. singer ale, na rozdíl od Jacksona, nepřeplnil svůj splněný sen otravnými odkazy, které z filmu trčí a ničí jeho kompaktnost, pouze některými scénami upomíná na originál, aniž by tím vyloženě otravoval a dával na zřetel „hele, jak znám původní film a pomrkávám na vás“.

70. léta nejslavnější hrdina vůbec připomene i způsobem vyprávěn, které je na míle předvídatelné a navíc i krásně pomalé tak, že se dají vychutnat jednotlivé scény, z nichž atmosféra sála nejvíc pro nostalgiky. Vyčítat Singerovi, že na rozdíl od X-Menů nezlidštil mimozemského superhrdinu a staví ho do pozice stejného idealistického naivky jako před lety, mi přijde poněkud nepatřičné už z toho důvodu, že Superman je postava vystupující z kolektivní paměti a je to hrdina, který se nemění a nepodléhá dobovým konvencím. Scénáristé si ale jistě spolu se Singerem byli vědomi toho, že dnes může opláštěnkovaný hrdina nosící spodní prádlo vepředu působit komicky, a tak je ve filmu spousta sebereflexivních narážek, což jinak vážně podanému heroickému příběhu neskutečně pomáhá. Lexova pomocnice Kitty při vstupu do domu – hlavnímu sídlu zločince prohlásí skvostnou větu „Lexi, ten dům je tak staromódní, proč se sem vracíme?“ a stejné je to i s přístupem Singera k celému filmu.

Ano, Superman se vrací je přepjatě heroický, naivní a v pravém slova smyslu staromódní podívanou, která přijde vhod milovníkům doby 70. let se všemi jejími neduhy, ale na druhou stranu i pozitivy. Postava Supermana je novodobý mesiáš, který byl seslán na Zem, aby pomáhal těm slabším a utlačovaným, polidštění hlavního hrdiny by naopak bylo špinění ideálů, které Superman zastává. Celý film pojednává o tom, že svět nepotřebuje spasitele, dokonce ani Loise Laneová, a celý film je tak dokonce i podán – Singera víc zajímají samotné postavy než velkolepé a okázalé akční scény, jde po románku a milostném trojúhelníku než po hrozivých plánech záporné postavy.Zásadní je v tomto případě scéna, kdy Lois se Supermanem vzlétá do oblak, upomínající na památný okamžik z původního snímku, a Superman jí říká: „Napsala jsi, že svět nepotřebuje spasitele, ale já slyším, jak ho denně volají.“ Jako kdyby Superman, dobračisko už od pohledu, vyjadřoval postoj režiséra Bryana Singera, ve scéně, kdy přepíná televizními zpravodajstvími o válkách a utrpení, ale nakonec jde stejně zachraňovat ječící nanynky, kterým se pokazila brzda, či řešit „drobné“ delikty.

U Singera jsme zvyklí, ne jenom proto, že je to otevřený homosexuál, že v jeho filmech najdeme spodní podvratné proudy, či spíše i žánrovou alegorii na současnost a její problémy, v Supermanovi, který se vrací, ale nic takového díkybohu není, protože by to jenom uškodilo jeho celkové „čistotě“ – povahové a i té filmové. Singer zde pracuje inteligentně na několika rovinách a nabízí divákům dobový filmový, ale dokonce i komiksový exkurz od selankovitých podívaných o gerojích zachraňujicích kočky až k demytizaci hlavního hrdiny a anti-ikonické podání v neskutečně emociálním závěru, který hravě překonává i výjimečnou scénu z druhého Donnerova/Lesterova Supermana, v níž se ze Supermana stane člověk, Clark Kent, popere se v motorestu a poprvé ochutná svou krev. Je jasné, že ne všechny narážky, hlavně ty na komiks a jeho vývoj, pochytí větší obec diváků, ale tu menší seznámenou s mytologií Supermana jistě potěší – flashbacková scéna vzpomínek na dětství, kdy Superman ještě jako mladý kluk běhá rychle po poli, až to vypadá, že se vznáší, a poté se propadne do stodoly a zastaví se těsně před zemí, je naprosto úžasná.

Na Supermanovi je také patrná bída kritiky všeobecně, protože nedokáží nalézt argumenty pro to, proč je Singerova podívaná tak průměrná, jak tvrdí, a odkazují se k tomu, že film je prostoduchý (takový byl ale už i komiks, takže to výtka rozhodně není, ale spíše pochvala – a neznalost neomlouvá) a přeplněný logickými dírami (ty jsem nikdy nebral jako dostatečné důvody, navíc řešit logické díry jako pevnou kudrlinku na vlasech či plášť pod oblečením v adaptaci komiksu je stejně „duchaplné“ jako rozebírat, proč jsou Hulkovi trenýrky v Leeově filmu elastické). Jedné výtce je ale nutné se věnovat podrobněji, už z toho důvodu, že to prostě není pravda ;-) – Superman se vrací je údajně přehnaně monumentální a tím pádem i zcela nudný a ničím zajímavým. Protože jsem onu nezajímavost vyvrátil již výše a heroické podání i naivistické dění je ve filmu samo o sobě reflektováno, pozastavím se u té monumentálnosti, která mně osobně nijak zvlášť nevadila a i když z některých scén čiší lacinost (zvlášť v závěru), stejně tak tomu bylo u starého známého Supermana s tím, že místo dlouhého a táhlého nájezdu teď máme efektní obkroužení toho samého. Někomu může vadit repetetivnost v různých záběrech, týká se to hlavně neustálých pohledů na Supermanovu hruď a jeho majestátné „S“ na ní, ale to vše jen dotváří onen heroický charakter postavy.

Zatímco Jackson neznal míru a místo souboje s jedním tyranosaurem byly rovnou tři a navíc špatně naklíčováni a bez výraznějšího „wau-efektu“ (trhání čelistí bylo již ve verzi z roku 1933), u Singera se dočkáme jediné akční scény, kterou si odbude hned po 40 minutách a pomocí dokonalých triků, ve správný moment výrazné hudby a skvěle vygradované situaci nám dá pocítit strach o nezranitelnou a skoro nesmrtelnou postavu. Ale o to ani tak moc nejde, vyčítat filmu absenci pořádných akčních scén či dostatečně velkého finále není příliš košér – Singer se soustředil na hlavní milostný trojúhelník a učinil ho velice zajímavým, hlavně díky svým scénáristům. Loise má totiž malého syna, otázkou je, jestli není náhodou Supermanův, a dlouholetého snoubence, který je sympatický a přátelský a ani divák nevidí důvod k tomu, proč by od něj měla odcházet k Supermanovi, popř. Clarku Kentovi. Scénář je sice jednou z mála slabin filmu, hned vedle výpravy a vůbec toho, že těch rekordních 260 milionů dolarů není vidět, ale Singerův náhled na legendu a její mytologii je zpracován tak fascinujícím a hlavně odzbrojujícím způsobem, že jí nejde nepodlehnout. Stejně jako u pixarovských Aut víme přesně už od první minuty, co se stane, jakými proměnami projdou postavy a co se vylíhne nakonec z jedné vedlejší a nijak výrazná postavy a jak to celé skončí, ale vše je nám to podáváno tak dokonale „old.school“, že je těžké tomu nepodlehnout a nebýt napjatý jak malé dítě, co přijde asi pak, i když to samozřejmě moc dobře víme (a těšíme se na to).


Možná není ani tak moc velká chyba ve scénáři, přesně dodržujícím vyprávěcí postupy staré doby a laškovně pomrkávajícím na diváka, jako spíš v hereckých výkonech některých představitelů, s nimiž jsem měl osobně docela problémy. Překvapivě tomu tak bylo u Kevina Spaceyho, kterého osobně považuji za hrozně přeceňovaného herce, ale dle upoutávky jsem se na jeho démonickou kreaci těšil, ovšem v porovnání s Genem Hackmanem prohrává – nepostrádá sice egomaniakální sklony a inteligentní bezesporu je, ale chybí mu ten chladný kalkul a ta přirozenost, s jakou naprosto zrůdné plány provádí. Navíc všechny hlášky či výrazné momenty byly k vidění právě již v upoutávce, a tak je moment překvapení o to menší. Nejdůležitější je však hlavni part, který začínající Brandon Routh zvládnul naprosto dokonale a jeho herecké schopnosti, ač nedostává příliš prostoru, jsou skutečně ohromující – zvlášť v jedné působivé scéně v závěru, kdy vše hraje pomocí očí, plus z něj sálá „reevovské“ charizma na míle daleko. Ale Superman by nebyl Supermanem bez Lois Laneové, kterou zde ztvárnila Kate Bosworthová, jež už nehraje tu cílevědomou a kariéristickou sobeckou potvoru, ale matku s averzí k jednomu superhrdinovi, i když je to čistě z osobních důvodů. Sice je tím nejslabším z hereckého ansáblu, ale filmu rozhodně ostudu nedělá a je to dáno tím, kolik prostoru ji připsali scénáristé a jaké věty ji nadiktovali, než nedostačujícími hereckými schopnostmi.

Jak jsem naznačil již na samotném začátku recenze/kritiky, důležitý je vztah k Donnerovým filmům a komiksům, protože pokud nový Superman vyvolává nějaké emoce, je to právě ve scénách evokujících klasiku z roku 1978. Někomu může vadit, že film je svým způsobem polovičatý, nejedná se ani o pořádnou předělávku, ani o náležité pokračování, protože Luthor má stejný plán jako kdysi v prvním díle a peripetie při zachraňování jsou téměř identické, ale to by snad vadilo jen neustálým rýpalům a škarohlídům. Nepopírám, že slzy dojetí či nadšení z toho, jak poctivě a s úctou je nový Superman natočen byly i kvůli nostalgii, jen bych rád podotknul, že Singerův pohled je dojemný a funkční i bez znalosti původního snímku, snad proto, že některé scény jsou mírně delší, a tudíž i atmosféra je vynikající, a jindy si zase skvěle pohrává s očekáváním diváků (viz jedno zásadní objevení na lodi či titulky novin skoro u konce). nový Superman by nebyl tak dobrý i bez hudby Johna Ottmana, který používá 4 ústřední témata z Williamsova legendárního soundtracku a jinak je ve filmu k slyšení pouze jím složená, opravdu nápaditá a mile rozšafná hudba. To, s jakou pietou Singer přistupoval ke svému pohledu na nadživotního hrdinu, svědčí i oprášení archivních záběru Marlona Brandona, v prvních dvou dílech kvůli výměně režisérů nikdy nepoužitých v žádném supermanovském filmu, a použil je do jedné scény – a vypadá i funguje to lépe než Laurence Olivier ve Světu zítřka, ač pastišová vyprázdněnost je u obou bijáků dostatečně patrná.

Superman se vrací, z výše zmíněných důvodů, je pro mě zatím nejlepší film tohoto roku, který jde u nás v kinech (s tím, že jsem viděl něco kolem dobré 70 u nás uváděných filmů, takže soudit snad mohu). Nehodlám nadávat nad tím, že Singer nedoklepl třetí X-Meny do konce a jsem strašně rád, že opět přišel s něčím neskonale osvěžujícím a nemusí to být ani moderní a mnohovrstevnaté jako X-Meni, ale okouzlující a skvěle vyprávěné i bezelstně podané. Ani by mi nijak nevadilo, kdyby se teď začaly zfilmovávat rozkošné komiksy, v nichž se nebojuje s temnotou, tou vnější a nebo i tou vnitřní v samotném hrdinovu. U nového „Supiho“ budou snad zklamáni jen ti, kteří čekali polidštění hrdiny a velkolepou akční podívanou, či naopak zlý cynikové, kteří se nedokáží se slzou v oku ohlédnout za těmi starými časy a zavzpomínat na staré doby se vším, co k nim patřilo. Hrozně mě mrzí, že si na sebe superman nevydělá a pokračování je tak ve hvězdách, ale pokud přece jen vznikne a Singer spolu se scénáristy vychytá drobné chyby „prvního dílu“, mohl by vzniknout skutečně dokonalý film. „Zatím“ je Superman se vrací „jenom“ nejlepší komiksovou „netemnou“ adaptací a pro mě nej. filmem roku. Hop hop, a letím!

KLASIKA: SUPERMAN - FILM

Nový Superman režiséra Bryana Singera, který svými X-Meny před lety v roce 1999 způsobil nový boom adaptací komiksů, je volným pokračováním a z části i remakem původního Donnerova Supermana z roku 1978. Pojďme se teď podívat na vpravdě klasický originál, v němž se bojuje za pravdu, spravedlnost a americké hodnoty! Třeba uvěříte, že člověk může létat...

Ale ani se nechce věřit tomu, že jedna z nejlepších komiksových adaptací vznikla už víc jak před čtvrt stoletím a stále dokáže pobavit i nadchnout nové diváky či dokonce i filmové tvůrce. Někomu se může zdát sice v dnešní době Superman jako značně naivní podívaná, ale výsledný film má rozhodně daleko od směšného a patetického seriálového kresleného Supermana z 50.let a i přesto, že některé triky dnes působí zastarale a milostná line je úsměvná. To proto, že jak herci, tak tvůrci sice nabízejí moderní pohádku (či variaci na Petera Pana, chcete-li), nebojí se však shodit ve vypjatých momentech a Superman navíc představuje jeden z nejlépe obsazených komiksových filmů, se snad nejvíce citovaným anebo parodovaným hudebním motivem. Superman se širší veřejnosti představil v sérii Action Comics v roce 1938, ale zatímco příběh se nijak výrazně nelišil verzi z filmu, jeho schopnosti nebyly úplné (uměl jenom létat a rychle běhat) až do poloviny 40. let (kdy nabyl rentgenové schopnosti, stal se víceméně nezranitelným ad.), v nichž se stal bojovníkem za chvályhodné ideály a přišel na to, co se stalo s jeho rodnou planetkou Krypton.

V roce 1974 evropští producenti Alexander a Ilya Salkindovi spolu se svým stálým spolupracovníkem Pierrem Spenglerem plánovali natočit adaptaci komiksové předlohy jako svůj hlavní projekt roku studia Warner Bros. a jejich prvním krokem byla odkoupená licence od nakladatelství DC Comics. Vzhledem k tomu, že téměř vlastnili DC Comics, mohli si vybrat, po jakém superhrdinovi šáhnou jako prvním – ale jejich volba padla právě na jméno Supermanovo kvůli jeho ikoničnosti. Všichni ale měli na paměti televizní kreslenou verzi a také značně parodickou seriálovou podobu Batmana a nechtěli dopadnout tak prachbídně, naopak Supermana zamýšleli jako velkou epickou podívanou a k té potřebovali hvězdná jména, aby je ostatní, včetně diváků, začali brát vážně. Jako první zaznělo jméno scénáristy, kterým se stal Mario Puzo, duchovní otec Kmotra, jenž už od začátku zamýšlel s dvěma filmy natáčenými zároveň a studiu odevzdal rozsáhlou verzi mající nad 500 stránek. Ale až díky obsazení prvních rolí na sebe nalákalo pozornost, už z toho důvodu, že Marlon Brando si za svou roli odnesl rekordních 3,7 milionů dolarů a to i přesto, že na natáčení strávil pouhé dva týdny. Projekt ale nebral moc vážně a jednalo se mu pouze o peníze a nic jiného, dokonce se ani nenamáhal naučit svůj text, a tak ho četl z kartiček různě poschovávaných na place – nejkurióznější byl text napsaný na plenky mladého Supermana, v té době ještě Kal-L (jméno na „El“ bylo pozměněno až v pozdější verzi scénáře). Aby se filmu přidalo na prestiži, do role Supermanovy arci-nemesis byl obsazen Gene Hackman, který za svou roli vyfasoval 2 miliony dolarů, ale na rozdíl od Branda poznal, že výsledný projekt by mohl být něco, za co by se nemusel vůbec stydět.

Na post režiséra byl zprvu obsazen renomovaný britský tvůrce Guy Hamilton, který za sebou měl např. velice vydařenou bondovku Goldfinger (a nejen tu, i žít a nechat zemřít, Diamanty jsou věčné a Muž se zlatou zbraní) a válečné působivé drama Bitva o Británii a natáčet se původně mělo v italských ateliérech Cinecitta. Kartami osudu ale zamíchalo to, že kurzy liry a libry se začaly výrazně pohybovat ve prospěch libry, jenže Hamilton nemohl točit v Británii ve slavných studiích Pinewood déle než 30 dní ročně, protože byl v tzv. „daňovém exilu“, a tak bylo studio opět bez režiséra. Možná to bylo jedno z nejpodivnějších získání práce vůbec, ovšem nebýt sil pekelných, Richard Donner by nikdy nezískal možnost režírovat oba dva Supermany za honorář jednoho milionu dolarů, který byl desetinásobkem toho, co do té doby dostával. Mohl za to úspěch, kritický i finanční, jeho satanské podívané Omen. Toho rána, kdy dostal telefonickou nabídku režírovat komiksovou adaptaci nejznámějšího a nejčestnějšího hrdiny vůbec, seděl zrovna na toaletě a vykonával ranní potřebu, když mu zazvonil telefon, na druhé straně se ozval Salkind s nabídkou právě již jednou zmiňovaného jednoho milionu a tím, že bude spolupracovat s renomovanými herci jako Gene Hackman a Marlon Brando. Úplně první, co Donner udělal, když práci dostal, bylo, že najal nového scénáristu na přepsání, Toma Mankiewicze, a začal od nuly – což se Warnerům zrovna nelíbilo, protože spolu s penězmi za předchozí scénáristy a několikaměsíční práci na „létacích“ tricích už vyhodili dobrých 6 milionů dolarů. To byla částka, za který by se natočil jeden menší film. Superman stál nakonec rekordních 55 milionů dolarů, natáčel se celých 19 měsíců na třech různých kontinentech a ve štábu bylo rekordních víc jak 1000 lidí.

Nakousnul jsem, že Donner nebyl spokojen se scénářem a najal Mankiewicze, který ale prvně odmítnul, aby se po přečtení scénáře do práce vrhnul, k jeho přepsání. Podle jejich názoru byla výsledná verze strašně moc campy, jednalo se až o jakousi parodii na parodii, hrdou pokleslost. Ve scénáři dokonce bylo, že se Superman setkal s Kojakem a jiné laciné popkulturní narážky, kterých se Donner s Mankiwiczem štítili, protože chtěli, aby se diváci smáli spolu s nimi, nikoli aby se smáli jim! Ale to ještě netušili, že scénář nebyl jen prvotní problém, s kterými se museli potácet, zvlášť Donnerovi dělalo problémy to, jak divákům přiblíží hrdinu, aby mu věřili obě polohy, jak Clarka, tak Supermana, a jak ho naučí létat.

Studio na režiséra tlačilo, aby do hlavní role obsadil někoho slavného, jenže Donner odmítal s tím, že by hvězdě nevěřil obě polohy a navíc by v ní diváci neviděli Clakra/Supermana, ale onu hvězdu. Věřili byste snad Paulu Newmanovi, Jamesi Caanovi, Burtu Reynoldsovi, Paulu Newmanovi či dokonce Robertu Redfordovi? Když už to zašlo tak daleko, že se vyzkoušeli snad všichni včetně holiče producentky filmu (!) a buď byli dobří herci, ale na roli se nehodili, nebo naopak byli hrozní, ale na roli by po fyzické stránce byli vhodní, zbyl jen jeden, úplně poslední účastník. Nikdo by to do Christophera Reeva neřekl, protože svalovou hmotou moc neoplýval a navíc měl blond vlasy, ale na castingu mu natřeli hlavu krémem na boty a jakmile se postavil do dnes již slavné pózy a promluvil, všichni v tu chvíli věděli, že mají toho pravého člověka a dokonce i studio s tím souhlasilo. Problém byl s jeho svalovou hmotou, a tak Reeve, který za sebou měl pouze roli v jediném filmu, musel povinně a pravidelně cvičit pod vedením Davida Prowse, který se proslavil jako představitel Dartha Vadera v původní trilogii Hvězdných válek režiséra George Lucase. Reeve se nakonec s postavou tak ztotožnil a cvičení ho bavilo, že posiloval i během samotného natáčení, což vedlo k přetočení některých scén, protože mezi nimi byl opravdu výrazný rozdíl v jeho kondičce.

Superman si z oscarových nominací odnesl jen jednu pozlacenou sošku nahatého plešouna třímajícího meč, a to zaslouženě za vizuální efekty, které byly hlavně chytrou kombinací různých technik, z nichž některé byly dokonce vynalezeny pro film samotný. I po víc jak 20 letech John Gaeta při natáčení Matrixu Reloaded tvrdil, že filmaři ve zobrazování létání člověka na plátně od dob Supermana moc nepokročili a měl pravdu. Menší problém ohledně létacích scén v Supermanovi byl v tom, že se točily na modrém pozadí a Supermanův kostým byl také modrý, a tak se špatně provádělo klíčování, ale nakonec se to vyřešilo pomocí mírně odlišné barvy kostýmu, což divák s pozadím mraků nemá šanci svým zrakem postřehnout. Když jsem u kostýmů, bylo jich vyrobeno celkem 25 s tím, že Reeve nechtěl vůbec žádné svalové vycpávky, ovšem jedna věc se vyřešit musela – Supermanovo „vybavení“. Jak říkal už producent Salkind, buď ho má Superman velkého, nebo ho nemá vůbec. Nakonec se to vyřešilo mírnou zvětšující se vycpávkou, která byla z kovu, z čehož si dost často při natáčení dělala legraci Margot Kidderová, filmová představitelka Loise Laneové, jež Christophera Reeva do nich cvrnkala, protože se jí zdál zábavný zvuk, který vyluzovaly.

- „Vždyť jsou zasnoubený.“ - „To nevadí, nemůže k tomu dojít.“ – „Proč ne? Musí to přijít.“ – „To je nemožný, Lois by nemohla mít Supermanovo dítě. Myslíš, že by její vejcovody zvládly jeho sperma? Garantuji ti, že by to do ní vpálil jako samopalem. A co její děloha? Myslíš, že je dost silná na jeho dítě?“ - „Jasně? Proč by ne?“ – „Vždyť on je z jiné planety! Jeho kryptonský biologický vlohy posiluje sluneční energie. Jestli se Lois bude opalovat, dítě jí může prokopnout břicho. Například děloha Wonder Woman by jeho dítě unesla. S normálníma holkama by mohl spát s kryptonitovým kondomem. Ale to by ho zabilo.“ - Flákači

Protože se zároveň točil první díl spolu s druhým, aby se ušetřilo, Donner se nijak neuskromňoval a dělal opravdu epický film, tak jak to studio zamýšlelo, ale s tím problémem, že mu neustále na natáčení připomínali, že už výrazně překročil rozpočet, který ani neznal (!) a že natáčení může být kdykoliv zastaveno. Na tvůrce doléhala i tíha ohledně různých výhružek smrtí od náboženských fanatiků – dle nich je totiž ona paralela Supermana s Ježíšem očividná a ortodoxní katolíci asi nevidí rádi, že jejich Spasitel je ve skutečnosti mimozemšťan vyslaný na planetu zemi svým otcem, který zahynul při výbuchu a všichni mu nevěřili. To ale nebylo nic proti neustálým hádkám se Salkindovými, kteří Donnerovi připadali velice kontraproduktivní a nebýt Richarda Lestera, tak by asi ani první díl nedotočil a druhý neroztočil. Lester totiž již před samotným natáčením Donnera varoval, že by měl raději dát od projektu ruce pryč, protože Salkindovi jsou ti největší možní producentští podrazáci,které několikrát žaloval, aby mu zaplatili honorář za Tři mušketýry, soudy pokaždé vyhrál, ale Salkindovi právu unikali neustálým stěhováním.Jak se později ukázalo, Lester měl pravdu a Salkindovi se Donnerovi za obří úspěch Supermana v kinech odměnili tak, že ho nenechali dotočit druhý díl, který dodělal Lester, který tak konečně viděl i své peníze za Mušketýry.

To bylo tak, jednou skutečně rozpočet byl přesáhnut výrazně a natáčení zastaveno s tím, že se nejdřív do kin vpustí první díl a uvidí se, co na to lidi. Jenže tohle rozhodnutí bylo učiněno krátce před premiérou Star Wars, jíž Warner Bros náležitě využil a před první, v pořadí však čtvrtý díl Lucasovy vesmírné ságy a space-opery se promítala v kinech ukázka na Supermana, která diváky fascinovala a po jejím skončení dokonce aplaudovali, i když v ní nebylo nic krom záběru oblak a přilétajících titulků slavných jmen. Tedy „nic“, jak se to vezme, na jejím pozadí běžela geniální hudba Johna Williamse, která celému filmu dodala grády a Donner ji tak moc věřil, že se ani nebál nechat běžet úvodní titulky filmu dobrých pět minut jen kvůli ní! Superman vstoupil do kin v prosinci 1978 a závratné tržby se od něj neočekávaly, ale nakonec – jak to tak bývá – předčil všechna očekávání a v žebříčku nejnavštěvovanějších filmů se udržel celých 30 týdnů! Donnera však čekalo zklamání, nejen že nemohl dokončit druhý díl tak, jak zamýšlel (údajně mu zbývalo jen nějakých 20%!), ale dokonce v médiích uslyšel od Lestera vychloubačný komentář, že je strašně pyšný na scénu, v níž v baru Clark Kent, zbaven svých super-schopností, se popere s řidičem náklaďáků a pocítí poprvé bolest a ochutná svou krev. Komické na tom je, že Lester údajně v jednom rozhovoru tvrdil, jak je pro ně zrovna tahle scéna důležitá, ale ve filmu je přitom vidět samotný Donner, který měl chuť křičet: „Ty parchante! Tos přece nenatočil ty! A nejenom, že to není tvoje práce, všichni mě v ní můžou přece vidět!“

Superman jakožto série i jako jeho herecký představitel Christopher Reeve skončili nešťastně. Druhý díl, i když má několik nezvládnutých vedlejších motivů a je příliš okázalý v akci a málo se soustředí na některé postavy, z nichž se pak stávají karikatury, je stále ještě více-méně srovnatelný s originálem. Třetí díl režírovaný již jen samotným Lesterem se svrhává ve frašku, v níž Superman sedí opilý na soše svobody, vylévá ropné tankery do moře a bojuje se zloduchem, který je jen odleskem úlisného a vypočítavého Gene Hackmana, o komickém side-kickovi ani nemluvě. Třetí díl měl několik skutečně vynikajících scén, většina z nich patřila však komiku Richardu Pryorovi, který se vedle Supermana stal jednou z hlavních postav, sebeparodické scény ale vyznívaly křečovitě, robotická služka byla vrcholem dementnosti a vyjma jedné akční scény souboje hodného a zlého Supermana neměl třetí díl vyloženě co nabídnout. Záminka varovat před zhoubností a nástrahami i zneužitelností počítačů je sice chvályhodná, ale celý film nemá daleko k parodickému Batmanovi z 50. let, až na to, že tohle tvůrci mysleli smrtelně vážně. Christopher Reeve se po Supermanovi III dokonce vyjádřil v tom smyslu, že už nevidí důvod natáčet další díl, protože se nemá série kam dle jeho slov dál posunout.

To ale bohužel platilo jenom do té doby, než mu byla nabídnuta možnost napsat vlastní scénář – můžeme se dohadovat, jestli za výslednou katastrofu, doslova naivistickým způsobem ve snad neexistujícím scénáři varujícím před nukleárními zbraněmi, může Reeve či samotní producenti, kteří skrouhli rozpočet z už tak nízkých 35 milionů na pouhých 17 a z filmu odstranili dobrou tři-čtvrtě hodinu, ale výsledku se nedobereme. Čtvrtý Superman s podtitulem „Quest for Peace“ nabízí slušnou trashovitou zábavu, horší je ale fakt, že zde nejsou vůbec žádné náznaky po sebeparodii anebo nadsázce – ale ruku na srdce, dá se brát vážně Superman zachraňující ruskou vesmírnou loď a jehož první slova ve filmu jsou ruská (!) a který mluví před radou OSN a Lois Laneová brečí dojetím a tleská ve stoje? Nezachránil to tenkrát ani Gene Hackman, který si může na svou kariéru připsat jednu ze svých nejhorších rolí, kterému tentokrát ubylo na geniálnosti a dočkali jsme se karikaturistické podoby záporáka, který je sice starým známý egomaniakem tak, jak ho máme všichni rádi, ale jeho hrdost byla vyměněna společně se sakem za demenci a havajské košile. „Quest for a Peace“ skutečně doporučuji jen lidem zabývajícím se pokleslými, hloupými a nevydařenými filmy. Je sice pravda, že se zde Superman dočkal důstojného záporáka v podobě slunečního muže, ale jejich soubojové scény se odvíjejí v ryze nudném, po trikové stránce naprosto příšerném duchu (je vidět dokonce i bluescreen kolem letícího Supermana!), vykrádajícím první dva díly. Superman IV je smutným příkladem filmu, který na dlouhou dobu uzavřel sérii a dokonce zamezil vzniku dalším plánovaným komiksovým adaptacím. Tak mě napadá, při pohledu na Batmana a Robina i Fantastickou čtyřku (ok, ta ji má pouze v názvu) – není tohle číslo náhodou osudné pro tenhle druh filmů?

I když poslední Superman propadl, zájem o něj stále byl, a tak se to nejdříve zkusilo na mladé publikum v podobě Superboye řešící strasti a slasti školských let našeho opláštěnkovaného hrdiny, který měl předvídatelný děj, ale povedené a skutečně zábavné dialogy a jednotlivé premisy některých dílů byly někdy skutečně zajímavé – pokud vám ale bylo 10 let. Smalville, dospělejší verze Superboye, postrádá jakékoliv výsměchy klišé a brilantně napsané dialogy, jedná se pouze o slušně odvedenou žánrovou záležitost cílenou na mladé publikum. O poznání lépe si i co do sledovanosti vedl seriál Lois & Clark: The New Adventures of Superman s adekvátním Deanem Cainem a hlavně úžasnou Teri Hatcher, mezi nimiž to skvěle jiskřilo a dialogy byly výtečně napsané (bez ironie), i když se nevyhýbaly klišé! Nesmím ale zapomenout, kvůli kompletnosti výčtu, na „příživnický“ snímek Supergirl, o jehož kvalitách je řečeno vše v samotném názvu a ani inspirace campy jako Barbarella či Flash Gordon nepomůže.

Největší katastrofou ale rozhodně nebyla nezdařená pokračování a ani parazitující seriály či filmy, jejichž existence byla z čistě penězních důvodů, ale tragická nehoda Christophera Reeva, kdy při pádu z koně v květnu 1995 ochrnul kvůli závažnému poškození páteře. Většina herců by asi odešla ze scény a umřela v zapomnění, to ale neplatí pro tohoto sympatického a charismatického představitele superhrdiny, který byl nazýván Ocelovým mužem. Propagoval výzkum léčby páteře a snažil se o lepší výzkumy kmenových buněk. Ani záliba v cvičení ho neopustila a snad i díky ní, neutuchající snaze něčeho dosáhnout a opravdu ocelové vůli dokonce v roce 2000 pohnul jedním prstem - prostředníčkem. Zemřel však ve věku pouhých 52 let 10. října 2004. Richarda Donnera bohužel nepřesvědčil, že když mu pomohl uvěřit, že umí létat jako Superman, že jako Christopher Reeve bude chodit.

Ale protože vidina peněz je neochvějná, za několik dní k nám dorazí další splněný klukovský sen režiséra Bryana Singera, který komiksovým filmům svými X-Meny vrátil dech tomuto skomírajícímu žánru a můžeme posoudit, jestli dokázal vzkřísit jednu z největších amerických hrdinských ikon se vší tou naivitou a okouzlením, která k ní patří, nebo se utopil v závratné délce, opulentních tricích a přehnaném počtu akčních scén jako svého času eklektický Peter Jackson v King Kongovi. Geneze projektu byla ale dosti obtížné a nakonec to vypadalo, že Supermana natočí Brat Rattner, ale dalo by se říct, že si se Singerem jenom „prohodili pozice“ a Singer se dostal ke svému vytouženému projektu se závratným rozpočtem 260 mil. Jistou chvíli to také vypadalo, že se Supermana ještě s podtitulem Reborn chytí tvůrce Charlieho andílků McG, ale ten dal raději přednost druhému dílu své akční „pecky“.

Fanouškům svitla naděje i v polovině devadesátých let, když už to beru chronologicky naruby, zrovna ve chvíli, kdy se Kevin Smith dostal k projektu a vypadalo to, že svého vysněného Scooby-Doo sice nenatočí, ale mohl by alespoň napsat scénář. To ale nečekal, že producent filmu bude mít naprosto nesmyslné požadavky – ve třech bodech, které mu vyjmenoval a na kterých trval, bylo, že Superman nesní nosit svůj kostým, protože v něm vypadá teple, nesmí létat a musí se poprat s pavoukem, protože je to nejděsivější zvíře živočišné říše! Smith sice dokázal vyargumentovat dostatečně, proč jsou jeho požadavky naprosto padlé na hlavu, ale když mu při čtení nástinu scénáře producent řekl, že vůbec netuší, co tam dělá ten Krypton a že by to chtělo víc akce (např. souboj s ledním medvědem, protože je to nejděsivější... však víte) a věcí, které by se daly poté užít při prodeji hraček (jak to viděl ve Star Wars, něco na způsob Chewbaccy, např. pes s el. mozkem)... je nutné pokračovat? Dokonce se Smith dostal do rozepře s Burtonem, kterému se Smithův scénář nezamlouval a do role Supermana chtěl obsadit Nicolase Cage. Od té doby psal Smith na své scénáře místo podpisu „Fuck Tim Burton“ a když viděl jeho Planetu opic, říkal si, že mu odporně vykradl jeden komiksový sešit ze série Chasing Dogma v závěru svého filmu. Burton ale reagoval s tím, že mu Smith může... a že lidi, kteří ho znají, vědí, že nečte komiksy a zvlášť by nečetl nic od Kevina Smithe. Smith na to lakonicky zareagoval, že to, že Burotn nečte komiksy, je patrné na prvních dvou Batmanech.

Mimochodem, ten producent, jenž ale začínal jako kadeřník Barbary Streisandové, s těmi pozoruhodnými nápady, byl Jon Peters, který na svém kontě má krom produkce Batmana na starost i Wild Wild West!

Ať už si o volných pokračováních po letech/předělávkách myslíme cokoliv, jedno jim upřít nemůžeme – studio díky nim šáhne do svých archivů, osloví tvůrce původních filmů (pokus jsou na živu) a dají jim možnost znovu uvést své filmy na DVD – a nejinak tomu bude i u samotného chrabrého Supermana, kdy bychom se měli dočkat nejen nové dvoudiskové podoby druhého dílu Richarda Lestera, ale dokonce i Donnerova sestřihu druhého dílu tak, jak ho zamýšlel, spolu se scénami, které nebyly v Lesterově verzi použity a natočil je Donner! První Superman jakožto stříbro společnosti vyjde na rovných čtyřech discích, z nichž dva budou výhradně bonusové (na jednom se nacházejí 3 dokumenty, záběry zkoušek, vystřižené scény a hudební bonus, na druhém celý celovečerní film z 50. let Superman and the Mole-Man, jeden dokument a 8 krátkometrážních animovaných filmů o Supermanovi v restaurované verzi). Na prvních dvou discích se nacházejí dvě verze filmů – na první klasická, u nás na DVD nikdy neuvedená kinoverze z roku 1978, na druhém u nás známá rozšířená verze – patrné je to na scénách rozmluvy s otcem a dostávání se do Lexova doupěte. V některých časech je prostě nutností navléknout si spodní prádlo napřed, připevnit si na ramena staromódní plášť a pochodovat v červených botičkách, protože pravé americké hodnoty jako pravda, spravedlnost a americký koláč by neměly být nikdy zapomenuty!

„Jak víš, jsem celkem fanda do komiksů. Zvláště těch o superhrdinech. Fascinuje mě celá ta mytologie kolem superhrdinů. Například můj oblíbený superhrdina Superman. Nijak skvělý komiks, nijak zvlášť pěkně nakreslený. Ale ta mytologie... Ta mytologie není jen skvělá, je výjimečná. (...) Základ té mytologie je, že máme superhrdinu a jeho alter ego. Batman je ve skutečnosti Bruce Wayne. Spiderman je ve skutečnosti Peter Parker. Když se ráno probudí, je Peter Parker. Musí si obléct kostým, aby se stal Spidermanem. A právě v tom je Superman výjimečný. Superman se nestal Supermanem, on se jako Superman narodil. Když se Superman ráno probudí, je to Superman. Jeho alter ego je Clark Kent. Ten oblek s velkým „S“ je deka, do které byl jako dítě zabalený, když ho Kentovi našli. To je jeho oblečení. To, co nosí Kent, brýle, oblek, to je kostým. kostým, který Superman nosí, aby mezi nás zapadl. Clark Kent je takový, jak Superman vidí nás. A co je pro Clarka Kenta typické? Je slabý, nejistý sám sebou, je to zbabělec. Clark Kent je Supermanova kritika celé lidské rasy...“ - Kill Bill: Vol. 2

2x REMAKE

HORY MAJÍ OČI: Hned na začátek bych rád poznamenal, že Aja dle mého natočil svým debutem Haute Tension jeden z nejlepších hororových filmů za hodně dlouhou dobu, a tak jsem měl očekávání u Hor, které mají oči, remaku Cravenova filmu z roku 1977, nastavená hezky vysoko. A abych se přiznal, rozhodně jsem nečekal, že Alexander Aja natočí jeden z nejlepších, ne-li nejlepší remake za poslední roky, který je několikanásobně lepší než i tak dost hutný originál a dokonce ho obohatí o další vrstvy. Remake hororů z poslední doby, zvlášť patrné je to u Texaského masakru motorovou pilou a Úsvitu mrtvých, nabídnou mladistvým neznalým originálu MTV rychlou a dokonale po technické stránce odvedenou podívanou, která původní snímky předčí jen co do míry brutality, ale sociálně kritický a politický dobový komentář se ztratí.

Původní Hory, obdobně jako Cravenův Last House on the Left (což byla pro změnu předělávka Pramenu pany od Bergmana), se vyjadřovaly k válce ve Vietnamu a jejím následkům prostřednictvím žánrové alegorie. Aja děj Hor přenáší do současnosti, tudíž padají výtky ohledně anonymnosti mutantů, a docela ostře se vyjadřuje prostřednictvím typově chirurgicky přesných postav (táta militarista, jeho zeť demokratický pacifista, matka bývalá hippie a nyní maloměšťák ad.), k americkému vnímání Jihu a "demokratickému" jednání (zapíchlá americká vlaječka do hlavy jednoho z mutantů je jen špičkou ledovce). Aja si také pohrává s psychoanalytickými symboly, vynikající je např. scéna rozhovoru o chřestýších a tom, co by na to asi řekl Freud, která mě (ale jenom mě v celém kině) náramně pobavila. Navíc v závěru přichází silný odklon od originálu a je nutné uznat, že Aja má skutečně "koule" - v jednom záběru přenese ideologickou rovinu filmu z jedné postavy na druhou a naruší tak klišé i divácké očekávání u lidí znalých Cravenova opusu.

A propos, když jsem u klišé - jsou zde obvyklé věty typu "musíme odsud rychle pryč", "nechoď tam" či svícení baterkou do tmy, lacinější lekačky, vstávání z mrtvých či postava zrádného pumpaře, ale jejich zvýrazněném, opakováním a neustálým upozorňováním na ně si tvůrce z nich utahuje. Nebojí se ho ale narušovat, zářným příkladem je postava mutantní holčičky, která je vlastně jednou z mála kladných postav toho filmu, některé postavy umírají jako první, přičemž by dle nepsaných žánrových konvencí měly být zabity o něco později, fyzicky silně deformovaní vstávají, aby mohly dokonat to, co předtím nestihli apod. Úžasná je také práce s prostorem, protože my víme, na rozdíl od postav, díky prologu, že dřív nebo později se tam objeví mutanti, ale my také víme, že se v poušti postavy nemají vlastně kam schovat a je nekonečná – proto je ten film tak drsný a syrový, z toho důvodu se scéna napadení karavanu stala tak intenzivní a těžkou rozdýchatelnou, už kvůli tomu, jak působivým nájezdem je uvozena a jak přijde nečekaně.

Krom symbolického významu pouště (stejně jako je tomu u „pouštních filmů“ Gerry, 29 palem a Hnědý králíček) jsou na nových Horách velkým plusem i nové roviny oproti originálu, hlavně ukotvení děje a scéna s nalezením vrakoviště, která z Ajových Hor nečiní ani tak předělávku, jako spíše pokračovatele (máme rok 2006, od roku 1977, v kterém měl premiéru původní film, tam těch náklaďáků a aut mohlo přibýt stejně jako ve filmu). Jak jsem poznamenal výše, nová verze se od té původní značně odklání hlavně v závěru procházením městečka, v němž žijí zmutovaní lidé a které je dokonalou ukázkou konformní odlidštěnosti amerického způsobu života. Aja do příběhu více zapracoval dokonce i psa, který neútočí na mutanty pouze ve dne a u konce filmu, ale také v noci a v některých případech hrdinovi i zachrání život, ale nikdy to nepůsobí jako deus ex-machina. Díky tomu, že závěr je notně pozměněn a Aja se soustředí na jednu konkrétní postavu (demokratického zetě), jeho přeměna z prodejce mobilních telefonů na jedno z monster, které si vychutnává ono zabíjení a stává se pro něj běžnou věcí, je plně věrohodná. Zamrzí akorát politicky korektní ukradení jedné z mrtvých postav, která v originálu sloužila jako návnada a o jedno morální dilema bylo u mladých „hrdinů“ víc. Úžasné však je, že i když se některé scény s mutanty zvrhávají do karikatury, je jim věnován dostatek prostoru na to, že chápeme jejich motivace, ale přesto jsou nám svým jednáním odporní a přejeme si, aby si to ti nejhnusnější z nich odnesli co nejbolestivěji – a poté cítíme náležitou satisfakci, jinými slovy: máme krev i na svých rukou.

Slovo „hrdinové“ jsem použil schválně v uvozovkách, protože jím ve skutečnosti není nikdo a v herecké sestavě rozhodně nenajdeme nikoho z herců, který by nám byl nějak známý a mohli bychom na základě toho tipovat, kdy a jak odejde ze scény apod. Přitom většina z nich má dobrou hororovou či aspoň žánrově spřízněnou zkušenost, Desmond Askew si zahrál v televizním Jacku Rozparovači, Emilie de Ravin bude asi většina z vás znát z velice populárního seriálu Ztraceni, Billy Drago se skvěl v jedné z epizod hororového seriálu Masters of Horror, Ted Levine získal největší pozornost v Mlčení jehňátek jako vrah s poruchou osobnosti, Kathleen Quinlan se proháněla po Horizontu událostí a Aaron Stanford je zde na rozdíl od X-Menů překvapivě civilní a bez melíru téměř k nepoznání. Navíc kvůli rozsáhlé expozici máme dostatek času, abychom postavy poznaly tak, jak potřebujeme k tomu, aby nebyly jenom dalšími mrtvými na seznamu mutantů, ale charaktery, se kterými se dá jednoduše ztotožnit či jim porozumět.

Zajímavá je i práce s mutanty (zatímco v Cravenové odpovědi na Texaský masakr motorovou pilou, v němž příčinu buranství nahradily pokusy a ne incestní vztahy), kteří skutečně vypadají různě pokrouceně a zmutovaně za pomocí nepoznatelných digitálních úprav a povedené prostetiky, na rozdíl od originálu s rozcuchanými či mírně deformovanými zrůdami. Hills Have Eyes rozhodně z mutantů nedělá jen stroje na zabíjení, ale vysvětluje i pozadí vzniku za pomocí úvodních titulek s archivními záběry a fotkami postižených jedinců, a řadí se tak po bok Browningových, Hooperových a Zombieho děl o lidech žijících mimo společnost, představující její hrozbu, pokud se s ní dostanou do střetu.

Pokud bych měl na filmu skutečně hledat nějaké chyby na kráse, i když se Aja poučil z chyb, které dělal v případě Haute Tension, svůj kritický krumpáč bych zjevně zaseknul do nevyrovnaného temporytmu filmu, v kterém sice konec nepůsobí zbrkle jako u Cravena, no na druhou stranu si na noční řádění počkáme delší dobu a že některé symbolické prvky včetně tunelu nejsou zužitkovány dostatečně. Protože u nás v kinech jde co do brutálních scén mírně upravená verze, sluší se podotknout, že ten, kdo by snad bláhově očekával stejný bezmyšlenkovitý nářez jako Haute Tension, bude zklamán, ale na druhou stranu musí uznat, že vystřižením některých detailních krvavých záběrů filmu jenom pomohlo a divák tak může nechat pracovat svou představivost, umocněnou ještě opravdu vyvedenou zvukovou stránkou filmu. Opravdu jsem dlouhou dobu neslyšel tak vyvedený prostorový mix, kdy strašidelné zvuky zprava slyšíme opravdu vpravo a při sledování jsem si říkal, že se těším na několik opravdu „vypečených“ scén, až film zhlédnu na DVDčku v necenzurované verzi.

K tomu se připočte ještě hodně intenzivní hudba, jež úžasně graduje jednotlivé scény a k prostředí se náramně hodí (i když někomu, uznávám, může její parodická přepjatost a výsměch konvencím vadit, viz často zmiňovaný heroický závěr a poslední „kýčovitý“ záběr), intertextuální odkazy na žánrově spřízněné filmy, díky nimž je i první rozjezdová, čistě expoziční část náramně zábavná, několik intenzivních scén neskrývané brutality a hodně černého humoru (vymačkávání ptáčka), inovativní práce s kamerou, kdy netušíme, jestli se díváme pohledem nějaké postavy, monstra samotného či vůbec ne (a tahle hra se hraje s divákem až do posledního záběru!) – a máme ve výsledku nejlepší remake posledních několika let a jeden z nej. filmů tohoto roku.

- 90%

POSEIDON: Petersenův Poseidon měl údajně uzavírat režisérovu volnou „vodáckou“ trilogii (Ponorka, Dokonalá bouře), bohužel z ní vychází jako nejhorší kousek, i když je zde pojetí vody jako jedné z hlavních postav příběhu (podobně jako je tomu v Twisteru s tornádem) docela osvěžujícím a přidává to filmu na zběsilém tempu (škoda ale, že snaha o budování napětí katastrofálně nefunguje). Oceňuji Petersenovu snahu obrátit remake klasického dobrodružného filmu z roku 1972 Dobrodružství Poseidonu na ruby se vším všudy a snahu o co největší realističnost, ale pokud v jedné scéně vidíme drtivé následky velké vlny, kdy po palubě zběsile pobíhají lidé, hasí se navzájem a jsou zakrvavení od hlavy k patě, nesměli bychom vidět v té následující až komiksově nadsazené chování jednoho z hlavních hrdinů.

Zatímco původní Poseidon měl kolem dvou hodin, hlavní postavy se v něm vydávali na záď, aby se mohli dostat ven a dostatečná část filmu byla věnována expozici hlavních hrdinů, Petersonův remake má docela svižnou hodinku a půl, hlavní hrdinové se chtějí dostat na příď a expozici je věnováno necelých deset minut filmu, což se může zdát jako navození situace, ve které jsou sami hrdinové, na diváka (zmatečnost, nepřehlednost mezi postavami, postupné seznamování), ale to by ty postavy musely být aspoň trochu živelné a nesmělo by se jednat jenom o přehlídku figurek z katastrofických filmů, u kterých je hned od začátku jasné, kdo se napraví a kdo umře, kdo přežije a kdo se obětuje. Plus znalost originálu je navíc na škodu, protože místo problémového kněze tady máme starostu a hasiče, dívku se svým bratrem nahradila matka se svým synem, starého pána s manželkou homosexuál, který si začne rozumět s jednou mladou dívkou (a která umře úplně stejně jako ona manželka z originálu), nerudného egoistu zde zastupuje profesionální pokerový hráč a selfmade-man atd., potěší akorát několik variací na původní snímek (místo ručkování po hadici zde máme ručkování po žebříku, ale podstata zůstává stejná, nezdolává se obří konstrukce ve vodě, ale nad ní apod.).

Navíc film sám o sobě je jenom přehlídka těch největších možných klišé, od černochů s blondýnkami po zhrzené homosexuály a napravené sobce až k hrdinnému obětování, klaustrofobní postavu v nevhodnou chvíli a uřvaného malého fakana (po herecké stránce to není o nic lepší, Kurt Russel zde předvádí neskonalou křeč, Richard Dreyfus se vyloženě baví na úkor filmu a Emmy Rossumová je neskutečně sexy, ale to je všechno). Příšerné dialogy, v nichž si hrdinové vylévají srdíčko, nepoznávají bývalého starostu města a mají svá tajemství, postupem času odkrývaná, přidávají na celkové komičnosti a nepovedenosti filmu.

Pokud nový Poseidon stojí za pozornost, je to leda kvůli povedeným trikovým záběrům, které jsou ale ve většině případů samoúčelné a zhola zbytečné, vyvedeným zvukovým efektům, které dodávají dílu na působivosti, a hudbě Klause Badelta, který se snaží, seč může a pohání ten obří kolos kupředu, jenže mu to není vůbec platné, když Petersen není schopen natočit ani jednu scénu skutečně napínavě, klaustrofobicky a tak, abychom měli zájem a strach o hrdiny toho zbytečného filmu. Je smutné, že film od zručného režiséra, který mohl nabídnout víc než jen letní popcornovku na jednu zhlédnutí a rychlé zapomenutí, skončil jako Speed 2.

- 50%

Andrej Rublev: ZÓNA 2DVD

Po Stalkerovi se k nám od stejného vydavatelství dostává další Tarkovského film, pro mnohé nejen jeho nejlepší, ale nejlepší ruský vůbec – mistrovské dílo Andrej Rublev. Jak obstojí ve srovnání se svým „předchůdcem“?

FILM: Andrej Tarkovskij debutoval v roce 1962 válečným snímkem Ivanovo dětství, které patří k tomu nejstrávitelnějšímu, ale také na druhou stranu k tomu nejprůměrnějšímu, co kdy natočil. Poté se jal natáčet další historickou podívanou, která se vyhnula všem problémům Ivanova dětství (samoúčelné a nadužívané symboliky, vyznívající lacině, neživotnosti a tezovitosti postav, celkové nesoudržnosti a značné naivitě), nikoli však potížím s uvedením do distribuce – Andreje Rubleva. Do té se dostal až v roce 1971 po mnoha sporech o výslednou podobu díla a ve zkrácené verzi téměř o nijak výrazně významných 45 minut, díky jejichž absenci dílo neztrácí na své výpovědní hodnotě a navíc je živelnější a snesitelnější. I přesto, že by se mohlo zdát, vzhledem k štědrosti Sovětů při vzniku díla, že se jedná o výpravnou a velkou podívanou, Andrej Rublev je pomalým a náročným, v pravém a tom nejlepším slova smyslu netuctovým dílem o víře nejen v Boha, ale i v sebe sama a své vlastní dílo.

Dá se zde nalézt několik paralel mezi Andrejem Rublevem a jeho tvůrcem Andrejem Tarkovským, protože film vypráví – jak jsem zmínil výše – o víře ve vlastní dílo a hlavně o době a lidech v ní, kteří s tím měli co dočinění. Andrej Tarkovskij měl silné problémy se sovětským režimem, který ho jako hluboce věřícího člověka připravil o víru a musel ji znovu nalézt – víru ve vlastní práci, dílo, které bude jednou doceněno. Stejně je to s postavou Andreje Rubleva, který po útrapách, kterými si musel projít, ztrácí svou víru a přes pokání prostřednictvím mlčení nalézá konečně klid a pevnou vůli i víru v to, co dělá. Ale snímek není jenom o samotném Andreji Rublevovi, jedná se o historickou a značně rozsáhlou fresku, která hlavně v několika kapitolách vykresluje věrohodně dobu se všemi jejími klady a zápory a staví hlavně na kontrastu (volná láska vs. celibát, odsouzeníhodné činy vs. víra v Boha), v tomto ohledu se skutečně jedná o dílo o morálce a etice.

Někomu může možná vadit, že jednotlivé kapitoly mezi sebou nemají nijak výraznou návaznost a jejich pospřeházením by se filmu nijak závažně neublížilo a že ústřední postava je spíš jen skrz příběh vláčena událostmi a nijak výrazně je neovlivňuje a její absence v některých kapitolách by vůbec nevadila, ale i přesto, že se jedná více-méně o sled nesouvisejících výjevů, vše je v závěru geniálně zakončeno a působivost některým scénám upřít bezesporu nejde (v tomto případě stojí za povšimnutí hlavně poslední část se stavěním zvonu a hlavně závěrečný sled ruských ikon, završený legendárním pasoucím se koněm v dešti, kloubícím dohromady to krásné i surové). Andrej Rublev bývá často srovnáván s „nejlepším českým filmech všech dob“ - Marketou Lazarovou, která mu ale popravdě nesahá ani po kolena a v jejím případě se jedná o dlouhatánskou a hlavně špatně vyprávěnou snobskou nudu, která místo toho, aby diváka upoutala a nadchla nadčasovým poselstvím, ho ukolébá k spánku a zaujme pouze věrohodnou výpravou. Zatímco může být první část Andreje Rubleva i přes poetické podání a okouzlující vizualitu s nepostradatelným trademarkem v podobě častých záběrů na vodu poprávu považována za nezáživnou, Marketa Lazarová je taková celá a dlouhé kameramanské záběry vyznívají jako laciná exhibice a později jako pouhá manýra.

Andrej Rublev je bezpochyby umělecké dílo a Tarkovského majstrštyk, který zraje s dobou a člověkem a je poprávu řazen do „Zlatého fondu“ světové kinematografie – známý filmař Ingmar Bergman (Sedmá pečeť, Fanny a Alexander, Pramen panny, Lesní jahody) ho považuje za nejlepší film, který kdy v životě viděl. Za zmínku jistě stojí i fakt, že na rozdíl od Tarkovského ostatních filmů se zde dají nalézt odkazy a citace snímků jiných tvůrců, docela četně je upomínáno na filmy Sergeje Ejzenštejna, ovšem Rublev naštěstí postrádá jejich ideologicky problematický nádech, po technické stránce je ovšem stejně bravurní. Jak praví Jurij Nazarov, který ve filmu ztvárnil roli Velkého a Malého knížete, co znamená Vojna a mír pro ruskou literaturu, to znamená Andrej Rublev pro ruskou kinematografii.

DVD: Druhý počin vydavatelství Zóna a Aerofilms se k nám s mírným zpožděním (měl vyjít v půlce června, nakonec vychází „až“ 4. července) dostává opět v pietním provedeni na dvou discích, kdy jsme se po Tarkovského arcidíle Stalker dočkali jeho mistrovského kousku, bezpochyby klasického díla světové kinematografie Andrej Rublev. Distribuce je opět vzhledem k výši práv omezená a disk je k sehnání jednak v pražském obchodě Terryho ponožky, nebo je možnost objednat ho na internetu na serveru http://zona.bloudil.cz/ pro Českou republiku (650 Kč), druhak na internetovém obchodě http://www.dvdbest.sk/ pro Slovensko (899 Sk). Opět se jedná akorát o počeštěnou verzi vydanou již před několika lety (1999) rusko-belgickým konsorciem Ruscico, obohacenou o původní mono stopu. Milovníky ruského velikána jistě potěší, že se ještě letos dočkáme dalšího filmu doplňující „tartologickou“ řadu - Tarkovského snad nejosobnějšího počinu Zrcadlo, v němž se objevují citace básní Tarkovského otce!

Kritiku, které moc nebude, si raději odbudu hned na začátku a většinou se bude týkat uživatelské nepřívětivosti disku – v menu na obou discích nenalezneme volbu pro nastavení zvukové stopy (mono DD 1.0 či remix do DD 5.1), ta se nám otevře až po výběru titulků (anglické, české, ruské). Obdobně tak tomu bylo již na Stalkerovi, kdy se ale výběr zvukové stopy otevřel až po kliknutí na „přehrát film“. Druhá výtka spočívá v rozmístění bonusů, které jsou kvůli délce filmu a zachování jeho co nejvyšší technické kvality rozprostřeny na dva disky. Ne všechny přídavné materiály nalezneme v sekci „Bonusové materiály“, protože krátké dokumenty více či méně se vztahující k jednotlivým scénám z filmu se dají nalézt pouze v menu „Kapitoly“ – a to ještě ne u všech. Další mírné výtky jsou technického rázu...

Tím ovšem má veškerá kritika končí. Obal pokračuje v tradici nastolené Stalkerem, ovšem sám za sebe musím říct, že zatímco se mi obal na Stalkera zdál sice nápaditý, ale onen vojenský look mě spíše odrazoval (ač se jednalo o záměr), obdobně minimalistický obal na Andreje Rubleva se mi zamlouvá více už z toho důvodu, že přední strana obalu nevypadá díky rozmístění písma tak prázdně a na té zadní nejsou nepřesnosti ohledně specifikace disku, pokud člověk pomine mírně zavádějící formát obrazu 2, 02:1, který je ale ve skutečnosti 2, 1:1

Jak vyplývá z výše zmíněného, obraz je opravdu mírně ořízlý z původního formátu 2,35:1 na 2,1:1, ale to, že některé části obrazu chybí, je téměř nepostřehnutelné. Důležité je, že obraz byl vyjma závěrečné epizody restaurován a je to na něm znát, protože je čistý, bez výrazných škrábanců či zrn a nečistot, jenom by mohl být ostřejší (i když se mohlo vzhledem k časté přítomnosti mlhy jednat o záměr). Na druhou stranu je černá a bílá, stupně šedi vůbec, vykresleny na výbornou. Zamrzí akorát fakt, že závěrečný výjev s koňmi je černobílý a jde proti tvůrčímu záměru (ovšem střídající se ikony, které mu předcházejí, již barevné jsou) a také že nebyl restaurován a je to na něm bohužel znát, protože doslova prší nečistotami a škrábanci, o zrnu ani nemluvě. Na rozdíl od Stalkera je obraz stabilní a v žádných místech se netřese. Film je rozdělen na dva disky, ale už původně se jednalo o dvoudílný film, což dokazuje jenom název v titulcích „Andrej Rublev – část první“ u prvního disku a „Andrej Rublev – část druhá“ u druhého. Nejedná se tedy o žádné násilné rozdělení v nevhodnou chvíli, které by mohlo rušit a vytrhnout diváka z filmu.

Je možnost si pustit originální ruskou stopu v původním monu, které je čisté a vyniknou v něm hlavně hudební pasáže, nebo v remixu do Dolby Digital 5.1, který se moc k černobílému filmu nehodí a hudbu potlačuje na úkor zvukových efektů, no dialogy jsou zřetelné v obou stopách. Puritány jistě potěší mono stopa, ale zamrzí, že jak na prvém disku, tak na druhém dojde ke krátkému výpadku, kdy není slyšet vůbec nic. U prvního disku se konkrétně jedná o čas 1:06:18, kdy úplně vše vypadne a zvuk se objeví až po necelých 12 vteřinách, ovšem chvíli mu trvá, než se opět srovná s obrazem (konkrétně cca do 1:07:38). Na druhém disku není výpadek tak závažný – při přechodu mezi první a druhou kapitolu dojde k výpadku cca. na 4 vteřiny (jedná se o přechod do kapitoly Mlčení). V DD 5.1 verzi k těmto chybám nedochází, přesto bych ve výsledku doporučil o třídu lepší mono stopu, která se k obrazu hodí přece jen o něco víc a není tak „násilná“.

Oba disky jsou téměř kompletně počeštěny, specifickým obalem počínaje, oproti původní verzi mírně odlišným a vkusnějším menu pokračuje a filmem i bonusovým materiálem včetně filmografií konče (samozřejmě ale nesmíte čekat český dabing). U většiny filmů bývá u titulků k filmu stanoveno, na jak dlouhou dobu se smí objevit a jak dlouhé by asi měly být, ale tentokrát se tomu vydavatelé chytře vyhnuli a české titulky k filmu jsou delší, než bývá zvykem, což je jen a jen plus pro náročnějšího diváka, který by kratší podobou titulků přišel o některé myšlenky apod. Osobně mi jejich délka vůbec nevadila a bez problémů jsem je stíhal číst, docela rád bych se s podobným řešením setkával na více discích u netuctových titulů, nejen z tohoto vydavatelství. Všechny bonusové materiály týkající se filmu Andrej Rublev či samotného Andreje Tarkovského jsou přeloženy a nevšiml jsem si žádných gramatických chyb či nepřesností, překlad se akorát vyhnul některým skrytým bonusům v podobě „oznámení“ ve filmografiích (vždy stránka až dvě textu k filmu v angličtině a jedna technických specifikací, nechybí vždy upoutávka). Upoutávky a texty k filmům A. Tarkovského byly přeloženy do češtiny (Zrcadlo, Stalker), výjimkou je akorát upoutávka na Solaris.

A teď již k samotným bonusovým materiálům, kterých je požehnaně, nebo se to aspoň vzhledem k jejich počtu může zdát, ač osobně za informativnější a obsáhlejší považuji ty u Stalkera. Na prvním disku je rozhovor se sestrou Andreje Tarkovského Marinou Tarkovskou, který nemá víc jak dvě minuty a v němž se dozvíme, jaký byl Tarkovský jako člověk, že se neustále pral za svou pravdu – a to překvapivě úspěšně, také o tom, že Andrej Rublev je film o morálce a etice. Její krátké, ovšem upřímné povídání je doplněno záběry z natáčení Zrcadla. Fotogalerie, které jsou na oba discích, obsahují vždy „pouhých“ deset fotografií a na prvním disku jsou ty z filmu. Mezi jednotlivými fotkami se nedá mezi sebou listovat, je pouze možné si je zvětšit na celou obrazovku samostatně.

Ve Filmografii (v závorce uveden počet stránek biografie a poté filmografie, pokud je v závorce jen jedno číslo, jedná se o počet stránek filmografie) se skrývá biografie a filmografie Andreje Tarkovského (4+1) a Nikolaje Griňka (1+5), poté filmografie Vadima Jasova (2), Vjačeslava Ovčimnikova (2), Nikolaje Sergejova (3), Irmy Raušové (2) a Rolana Bykova (7). U Tarkovského se dá najít skrytý bonus v podobě oznámení a upoutávky na Zrcadlo (české titulky stejně jako český text), u Ovčimnika zase na Vojnu a mír (anglická verze bez titulek), u Griňka na Stalkera (české titulky stejně jako český text) a u Bykova na Komisařku, která je jako jediná ve své ruské podobě a s anglickými titulky. U traileru na Stalkera stojí jistě za pozornost to, že jsou zde k vidění scény, které nakonec ve výsledném filmu nebyly a nebo byly zkráceny (vjezd do Zóny), v případě Zrcadla se objeví také několik scén, které se do filmu nedostalo a dokonce i na záběr Tarkovského na posteli (kdo viděl film, ví a nad závěrem si nemusí už lámat hlavu).

Ve výběru scén se ke 2., 3., 4. a 5. dá nalézt krátký dokument či jinak spjatý materiál s filmem samotným, někdy opravdu jen okrajově. To je znatelné hned na tom prvním, trvajícím minutu a půl, v němž je k vidění fragment z Ejzenštejnova filmu Ivan Hrozný, přesně ze závěru filmu - tance opričníků. Nejplnohodnotnější dokument na prvním disku je ten o Theofanu Řekovi o celkové délce téměř sedmi minut, ve kterém se dozvíme něco o jeho životě a hlavně díle, náležící k třetí kapitole Theofan Řek. Autor památníku Andreje Rubleva – A. Komov se rozpovídá o práci na soše a o muzeu A.R. v dokumentu věnovaném kapitole Andrejovo utrpení. Předposledním, v pořadí pátém dokumentu k 5. kapitole Svátek je přiřazeno video o pohanských slavnostech a lidovém čarodějnictví o celkové délce dvě a půl minuty. Poslední dokument, co do kvalit srovnatelný s tím o Theofanu Řekovi, je o Svazu militantních ateistů a obsahuje dobové záběry na pálení věcí církve a protiválečnému ražení v Rusku po válce, obsahující dobové záběry, které jsou podbarveny hudbou a uvozeny vždy jednotlivými hesly.

Na druhém disku se pokračuje ve stejném duchu, nejlepším materiálem je bezpochyby pětiminutovka Z natáčení Andreje Rubleva, na úvod (černobílý!) kterého promluví sám Tarkovskij a řekne, že na profesi režiséra všechno záleží, následovaný barevnými záběry z natáčení, podkreslenými hudbou. Následuje ani ne pětiminutový „Rozhovor s Jurijem Nazarovem“, hercem, který ve filmu ztvárnil rovnou dvojroli – Velkého a Malého knížete. Ten se rozpovídá o tom, kde se setkal s Tarkovským poprvé, jak se dostal ke své roli ve filmu a jaký byl osud jeho postavy filmu, neodpustí si ani osobní vzpomínku, kdy mu při příležitosti oslavy Zrcadla Tarkovskij připil na zdraví a řekl, že neměl tu čest být jeho přítelem a že mu zajistí roli v každém svém filmu, aspoň těch, za které bude zodpovědný. Poté, na úplný závěr, se vyjádří o tom, co znamená Andrej Rublev v kontextu ruských dějin.

Zatímco na prvním disku bylo hned sedm filmografií, na druhém je jich rovných osm: Andrej Michalkov-Končalovskij (4+4), Anatolij Solonicyn (1+4), Ivan Lapikov (4), Nikolaj Burljajev (3), Michail Kononov (5), Jurij Nazarov (8), Jurij Nikulin (3) a Nikolaj Grabbe (4). Oznámení v podobě textu a upoutávky je k nalezení u Andreje Michalkova-Končalovského (Sibiriáda: 2,21 min.), Anatolije Solonicyna (Svůj mezi cizími, cizí mezi svými: 2,33 min.) a Jurije Nikulina (Brialiantová ruka: 2,44).

V Kapitolách jsou opět tématicky příbuzné dokumenty, oproti předchozímu disku jsou zde pouhé tři (na prvních jich bylo 5) – k 1., 2. a 3. kapitole. Nejdelším a také nejlepším dokumentem je Invaze o obsazení Rus Mongoly, trvající něco kolem devíti minut a náležící první kapitole Nájezd. K 2. kapitole Mlčení sledujeme pětiminutovou koláž záběrů ruských ikon, pouze s hudbou. Ke 3. kapitole Zvon je (překvapivě) tříapůlminutový dokument o nynějších zvonech a zvonicích v Rusku.

Závěr: O kvalitách samotného filmu nemusí být vedena vůbec řeč, nižší hodnocení DVD než tomu tak bylo u Stalkera jsem zvolil kvůli technickým nedostatkům (znatelně horší kvalita obrazu v závěru, pršícím škrábancemi a nečistotami, závěrečný výjev s koňmi v černobílé barvě a nikoli barevný, jak byl tvůrčí záměr, výpadky mono stopy na prvním a druhém disku na několik vteřin) a právě oné uživatelské nepřívětivosti disku (zmatečné rozmístění bonusů a volba zvukové stopy), i když jsem si - na rozdíl od Stalkera – nevšiml žádných gramatických a ani stylistických chyb či nepřesných údajů (formát obrazu na obalu budiž výjimkou potvrzující pravidlo). Na závěr jen malé upozornění na to, že v nakladatelství Casablanca vyjde kniha Roberta Birda s jeho eseji zaměřenými právě na Andreje Rubleva.

Stalker: ZÓNA 2DVD

Jak se šéfredaktor serveru Kinema.sk Petr Konečný jednou v diskuzi k další z řady teenagerovskyćh komedií vyjádřil, už jednou Tarkovskij řekl, že pokud by se nějaký z jeho filmů stal komerčně úspěšný, zůstal by na pochybách, jestli vůbec natočil dobrý film. Vydavatelský počin Zóny a Aerofilms s omezeným nákladem (údajně mírně přes 500 kusů) a zúženou distribucí (Stalker je určený pouze do prodeje, a to ještě prostřednictvím serveru http://zona.bloudil.cz/, obchodu Terryho ponožky v Praze a v SR prostřednictvím e-shopu http://www.dvdbest.sk), se dočkal takového úspěchu, že byly disky skoro rozprodány ještě dříve, než film skutečně vyšel.

FILM: Tarkovskij také jednou prohlásil, že je pro něj Stalker science-fiction bez science, což tento netuctový film vystihuje asi ze všeho nejlépe, protože se jedná ve své podstatě o existenciální a transcendentální snímek, jehož poselství si musí vyložit každý dle svého: ať již se jedná o lásku, sebeobětování, život a rozjímáním nad ním, víru a hledání klidu… jde hlavně o onen proces cesty. Stalker, adaptace novely Piknik u cesty bratrů Strugackých (Arkadije a Borise), vypráví o třech mužích, rozjímavém převaděči Stalkerovi, inteligentním a racionálním Profesorovi a pochybovačném a nejistém Spisovateli, kteří se vydají na cestu do Zóny, jež má schopnost splnit skutečná lidská přání. Je nutné se zmínit o tom, že ač na scénář dohlíželi samotní bratři Strugačtí, film z jejich novely vychází velice volně a přebírá pouze povolání hlavní postavy a existenci Zóny, protože Tarkovskij nabízí svou vlastní interpretaci románu, která se ale nese v duchu Pikniku u cesty. (Jak se píše v biografii Strugackých na druhém disku: „…reflektují motivy osobní odpovědnosti a morálního dilematu v nepřátelském světě, (…) soustřeďují se na psychologické a intelektuální portréty protagonistů.“) Z těch důvodů se Tarkovskij nezavděčil moc čtenářům, kteří nedokáží rozlišit, že je rozdíl mezi filmovým dílem a knihou, stejným čtenářům, kteří mají problémy přijmout Kubrickovu geniální Vesmírnou odyseu, ale jsou nadšeni otrockými přepisy ve stylu Sin City. Piknik u cesty je údajně nejakčnější novela od Strugackých, meditativní podoba filmu ale překvapí.

Určitě nemůže být pochyb o tom, že Stalker není určený pro filmového konzumenta, který vyžaduje po filmu jenom samou akci, protože se jedná o dílo velice pomalé (pro někoho neskutečně nudné), rozjímavé (dialogy jsou ve skutečnosti zajímavé, chytré a navíc i vtipné) a náročné na vnímání (Tarkovskij se vyzná v hudbě i malbách, což dává jasně najevo různými intertextuálními narážkami). Jednoduše pro diváka zkaženého současným hollywoodským filmem, který očekává, že v ruském filmu budou mít všichni na hlavě beranici a v ruce vodku, Stalker určen není. A není ani určen divákovi, který z ruských filmů má v oblibě kýčovitého Mrazíka a v poslední době se mu zamlouvala postmoderní Noční hlídka, utahující si tak trochu z amerických filmů a je přeplácaná různými zbytečnými nápady, ač audiovizuálně uchvacuje… Příběh samotný zde není vůbec důležitý, jde spíše o nadhozené myšlenky, které o kvalitách Stalkera vypovídají nejvíce (názorově a i typově velice rozdílné postavy mezi sebou rozmlouvají o smyslu života, osobním štěstí…) a také o jeho snovou, pro některé však spíše „uspávající“ atmosféru, jež je tvořena dlouhými záběry zdánlivě bez hnutí kamery, avšak ta se nenápadně přibližuje. Atmosféru, často označovanou za „hypnotickou“, umocňuje ještě výtečné užití zvuku v podobě kapající vody, šumu listí, zpívajících ptáků apod. (za povšimnutí stojí hlavně scéna jízdy dreziny do Zóny, kdy zvuk supluje hudbu); dokonalá práce s kamerou A.Kňažinského, která všední život mimo Zónu zobrazuje v odstínech tmavě hnědé a bílé a Zónu v barvách, a v neposledním případě i minimalistická hudba E.Artěmjeva (dělal hudbu i pro Tarkovského Solaris a Zrcadlo), nevtíravým způsobem umocňující působivost tohoto mistrovského díla (avšak je možné slyšet i část z Beethovenovy symfonie „Devátá“ či „Bolero“ od Ravela, v závěru samotném poté „Ódu na radost“).

Stalker je film, který v každém bezpochyby něco zanechá a navíc se jedná o jeden z filmů, které v divákovi a spolu s divákem rostou, a pokud mu třeba nedáte příležitost hned napoprvé, zkuste to ještě jednou (sám jsem některé Tarkovského filmy docenil až napodruhé přes jejich nedramatičnost, viz legendární scéna ze Solaris s jedoucím autem po silnici, po 10 minutách vrcholící jeho zabočením), nejlépe v kině na velkém plátně, pokud budete mít tu možnost. Jsou zde k nalezení režisérovy trademarky jako voda a dlouhé, táhlé záběry se silným vnitřním nábojem či téma domova, ale i když se nejedná o Tarkovského majstrštyk Andrej Rublev, už kvůli nejednoznačnosti a emocionálnímu dopadu na vnímavého diváka stojí Stalker minimálně za povšimnutí, jestli jste jen trochu hloubavý typ (je Zóna tedy něco nadpřirozeného? nejedná se o zničenou verzi Ráje? jedná se o výplod chorého mozku, čemuž by nasvědčovala replika o nemocnici?).

DVD: Kvalitních, opravdu „netuctových“ titulů se k nám dostává poměrně málo, nepočítá-li člověk disky Levných knih, a o to více potěší vydání Stalkera u nás za neměnnou cenu 650 Kč pouze do prodeje. Jedná se o plně počeštěné (slovenské titulky chybí) dvoudiskové vydání přebírající vše, co nabídla druhá dvoudisková verze společnosti Ruscica, tedy i s původní mono stopou. Omílat dokola to, že se jedná o vydavatelský počin Zóny a Aerofilms je asi zbytečné, když jsem se o tom zmínil již v perexu. Ještě než se pustím do spíše informativní recenze disku, vypíši to nejdůležitější, co je dobré znát: 1.) Vzhledem k tomu, že Stalker je vyprodán pro ČR i SK, je možné si ho přeobjednat na stránkách http://zona.bloudil.cz/ (kde se dozvíte i ostatní důležité informace) a doufat, že se sejde více jak 150 zájemců a čekat na dolis; 2.) Díky neočekávanému úspěchu s prodejností Stalkera se můžeme brzy (cca červen) těšit na další film doplňující „tartologickou“ řadu – Andreje Rubleva!

Ať už si myslíte, že Tarkovský je jeden z nejpřeceňovanějších evropských tvůrců vůbec, nebo jedna z největších filmařských osobností, nic na tom nemění fakt, že se k nám poprvé dostal na digitálním nosiči v kvalitním provedení jeho film s plnou českou podporou, jak v případě obalu, tak i co se týče menu disků a i bonusových materiálů (titulky u filmu jsou samozřejmostí, nacházejí se zde anglické, české a ruské). Samotný obal Stalkera, který předjímá následné podobně laděné edice netuctových filmů, je opravdu „minimalistický“ – jednoduchý nápad, evokující vojenské varování prostřednictvím překříženého nápisu Stalker jménem Andreje Tarkovského přijde někomu jako velice dobrý vtip a obal přirovnává dokonce ke knihám a tvrdí, že je „dobový“, já osobně se řadím k oné menšinové skupině, která by raději na přední straně obalu motiv se psem (na druhou stranu lepší než americká verze). Na obalu je chybně uvedena stopáž jednotlivých disků, která je prohozena (první má mít 63 minut, druhý 92) a určitě nejen češtináři se pozastaví nad „diplomním filmem“, ale to jsou jediný věcné výtky, které mohu na adresu obalu směřovat.

Navíc obal neprodává a co se týče lokalizace, disk obsahuje jenom minimum gramatických či stylistických chyb (sem tam ulétnou v případě filmu, obsahujícího nově udělané titulky, čárky, bonusový materiál o Tarkovského domě na prvním disku obsahuje drobný překlep a přepis cizích jmen je také někdy podivný – titulky k bonusovým materiálům měl na starost Petr Gajdošík, viz http://www.nostalghia.cz/). Nepotěší poměrně dlouhá doba, než se člověk dostane do menu filmu (ale to bylo dáno bohužel Ruscicem), fakt, že v menu chybí položka volby zvuku, která se odkryje až při volbě spuštění filmu (to bylo dáno tím, že první edice vyšla bez originální mono stopy) a to, že i když je film rozdělen velice rozumně na dva disky a zbytek volného místa vyplňují bonusy, rozhovor se skladatelem hudby E.Artěmjevem je uživatelsky nepříznivě ukryt mezi biografiemi a nikoli mezi rozhovory (to je akorát na nadávání).

Obraz v originálním formátu 1.33:1 je nadprůměrně kvalitní, bez znatelných zrn, měkčení či nečistot, tmavé pasáže dopadly obzvlášť dobře a nic se v nich neztrácí, ale vyskytuje se zde problém s třesoucími se dolními částmi obrazu v úvodní scéně na prvním disku a cca v 50. minutě na druhém disku, což je způsobeno dodatečnou úpravou míst, jejich zesvětlování apod. Pokud jsem měl proti obrazu drobné výtky, proti zvuku nelze mít již v tomto případě žádné, protože se zde nachází jednak originální zvuková stopa v monu, která potěší puritány (mezi které se v tomto případě hrdě řadím už kvůli dobré srozumitelnosti), „druhak“ remix do pětikanálové zvukové stopy, která vykazuje velice dobrou prací se zvukovými efekty, na druhou stranu jistá úprava v díle prostřednictvím přidané (scéna jízdy na drezíně) či v jistých místech prodloužené anebo dříve znějící hudby je v některých případech neodpustitelná.

Bonusy prvního disku tvoří dvě položky „Fotogalerie“ a „Andrej Tarkovskij“. Pod první položkou se ukrývá celkem 10 fotek z natáčení, které je možné si zvětšit na celou obrazovku pomocí náhledu, ovšem listování mezi nimi je nemožné. Pod druhou je k nalezení třístránková přeložená biografie režiséra; skoro pětiminutová ukázka z jeho třičtvrtěhodinového diplomového filmu Válec a housle (obsahujícím četné záběry na vodu), za který získal první cenu na mezinárodním festivalu studentských filmů v New Yorku a který triviálně pojednává o chlapci vracejícím se z hodiny houslí a nacházejícím velkého kamaráda v řidiči parního válce (váleč?); a pětiminutový dokument Pamjať o Tarkovského rodném domě režiséra Sergeje Minenoka a kameramana Viktora Dobrovického z roku 1997, mísícím dokumentární záběry domu se scénami z filmu.

Na druhém disku se pod odkazem „Filmografie“ ve skutečnosti skrývají statické biografie Rašida Safiullina (malíř a výtvarník, 1 strana), Nikolaje Griňka (herec, 1 strana biografií + 4 strany filmografií), Alexandera Kajdanovského (herec, 1+3), Alissy Frejndlichové (herečka, 1+2), Anatolije Solonicyna (1+2), Alexandera Kňažinského (kameraman, 1+1), Eduarda Artěmjeva (skladatel, 1+ 5, speciální oznámení o Solaris: informace o filmu spolu s oceněními i technické info, nechybí tříminutová, avšak netitulkovaná upoutávka) a Arkadije a Borise Strugackých (scénáristé, 2+1).

Těžiště bonusů spočívá v informacemi nabitých rozhovorech se skladatelem hudby Eduardem Artěmjevem (21:08), kameramanem Alexandrem Kňažinským (5:45) a výtvarníkem Rašidem Safiullinem (14:23), které dohromady dávají 40 minut. Z historického hlediska je nejvýznamnější rozhovor s kameramanem Kňažinským, protože je poslední (krátce na to 14. července 1996 zemřel), prostoupený černobílými fotografiemi z natáčení Stalkera a záběry z dokumentu o Tarkovském. Kňažinskij vzpomíná na samotné natáčení filmu, hlavně poté na legendárního psa, který byl dovezen z Estonska a i přesto, že nerozuměl povelům a natáčelo se ve vodě, poslechl na slovo, a na samotného Tarkovského, který se údajně často díval přes hledáček kamery a na natáčení byl nemocný – celé dny nic nejedl a pil jen horkou vodu, proto neměl rád pauzy na oběd. Výtvarník Rašid Safiullin se rozvykládá pouze o Stalkerovi a hlavně o tom, že ono zničení negativu vlastně napomohlo tomu, že při druhém natáčení byl Stalker úplně jiný film: změnila se hlavní postava, která byla lidštější a chápavější oproti „banditovi“ z první verze, nemohly se opakovat scény či dialogy apod. Skladatel Eduard Artěmjev, jehož rozhovor není mezi ostatními, ale dá se nalézt v jeho filmografii, spolupracoval s Tarkovským ještě na Solaris a Zrcadlu a rozvypráví se o užití vážné hudby v Tarkovského filmech a jeho přístupu k hudbě.

Závěr: Film si nezaslouží nic jiného než doporučení, a to i v tom případě, nemáte-li ho příliš v lásce, ale viděli jste ho pouze jednou, provedení disku krom „chybiček“ z původního vydání (zdlouhavost menu, uživatelská nepříznivost v případě bonusů) a drobností z českého (gramatické chyby ve filmu i u bonusů, prohození údajů na obale ohledně času, překlepy…) nelze nic vytknout a ti, kdož nemají Stalkera ještě doma a rádi by ho měli, mohou si ho přeobjednat, nebo ještě lépe vyčkat na o něco lepšího Andreje Rubleva.

TV TIPY reloaded

Rozhodnul jsem se, že se vrátím ke skomírající rubrice, když je k tomu víc jak vhodná příležitost vzhledem k poměrně zajímavém programu českých televizí v následujících dvou týdnech. Ale neslibuji, že od toho neopustím a raději se nebudu věnovat konkrétním tvůrcům, filmům či zajímavostem točícím se kolem nich, než suchopárnému vypisování toho, na co byste si měli v programu našich televizí dávat pozor, a nebo naopak neměli.

V sobotu 1. července nepropásněte legendární „western“ Sedm statečných Johna Sturgese, který mimochodem i v těchto dnech vychází nově ve dvoudiskovém provedení s českým dabingem a novými dokumenty na bonusové placce. Dodávat, že se jedná o americký remake Kurosawova filmu Sedm samurajů je, myslím, zhola zbytečné, a tak akorát doplním, že originál můžete sehnat za příznivou cenu nepřesahující stokorunu v Levných knihách a že snímek Sedm statečných udělal každého ze sedmi hvězdu.

Pokud si ale nepotrpíte na klasiku či jste Sedm statečných viděli již nespočetněkrát a máte chuť na něco jiného, všemi deseti doporučuji vynikající Dokonalou vraždu, kterou uvede televize Nova ve 21:50, bohužel s dabingem a v ořezu. Shodou okolností se také jedná o předělávku, tentokrát klasické podívané mistra napětí a děsu Alfreda Hitchcocka – Dial M for Murder aka Vražda na objednávku, která byla poněkud statická a bylo na ni znát, že vznikla dle divadelní hry. Tenhle nedostatek předělávka se skvostným Michaelem Douglasem napravuje a kdybych chtěl být za kacíře, musel bych říct, že po herecké stránce Dokonalá vražda nemá na originál, ale po těch ostatních... Ale já za kacíře raději nebudu a doplním jenom, že Dial M for Murder je k sehnání v rámci plechového boxu sira Hitchcocka u Warnerů, kteří ho ve výprodeji teď nabízejí za bratru 899,-.

V neděli 2. července si nenechte ujít legendárního Slaměného vdovce Billyho Wildera z roku 1955, který bude uveden na druhém veřejnoprávním kanále v podvečerních hodinách v 17:25 a v němž se objeví ona slavná scéna Marilyn Monroe stojící nad kanálem s vlajícími šaty. Pokud ale pomineme kultovní statut téhle pasáže, stále zůstává originální, k zbláznění vtipná a skvěle vypointovaná podívaná, která sice nedosahuje na mistrovská díla jako Sabrina či Sunset Blvd., ale i tak je milým osvěžením v zatuchajícím programu.

Pondělní nabídku narušuje akorát snad poslední dokonalý film bratří Coenů ještě před tím, než se začali vykrádat, s dokonalým Georgem Clooneym v úžasná variaci na Homéra, v které se setkáte s krávou na střeše a perfektní hudební stránkou a několika drsnějšími, krásně černohumornými fórky – Bratříčku, kde jsi. To můžete zhlédnout ve 21:35 na ČT2 v originálním znění s titulky.

Úterní porce je prázdná a krom stálých seriálů jako Simpsonovi či M*A*S*H nestojí za pozornost skoro nic, a tak dochází k situaci, která asi nikdy neměla nastat – doporučuji film, v němž hlavní roli hraje Jean-Claude Van Damme. Double Team, který poběží na Nově ve 23:05, je ukázkou toho,co se špatným hercem, který je spíše atletem, dokáže udělat dobrý režisér jako Tsui Hark, který má na svém kontě takové filmy jako New Dragon Inn či Once Upon a Time in China II. Skutečně poslední „vandammovka“, která je povedená a dá se na ni dívat, navíc tahle akční buddy komedie je jedna z mála z těch 90. let hned vedle Smrtonostné zbrani, kdy hlavní dvojka se k sobě skvěle hodí – a Denis Rodman skutečně hraje!

Jak už to tak nějak bývá zvykem, pokud je svátek, a to ve středu je – Cyril a Metoděj, televizní dramaturgie je na bodu mrazu a dávají zaručené hitovky, které ale s přibývajícími léty nudí: můžete v hlavním vysílacím čase na třetím kanále zhlédnout film Marie Poledňákové S tebou mě baví svět a přesvědčit se o tom, jestli nálepka o „veselohře století“ je oprávněná a také o tom, že (s)tvůrkyně zrůdnosti Jak se krotí krokodýli, kdysi uměla točit i povedené filmy, které ale přesto trpí odporným čecháčkovstvím a hladivým humorem.

Proto bych chtěl dát do pozornosti snad nejlepší film neskutečně přeceňovaného tvůrce Rona Howarda, který se propadl na úplné filmařské dno svým zatím posledním „filmem“ Da Vinci Code podle předlohy „spisovatele“ Dana Browna. Tím filmem je Výkupné, které už svým názvem napovídá, o čem asi tak bude, s vynikajícím Melem Gibsonem v hlavní roli – užijte si ho, je to opravdu napínavý a strhující kousek, který běží hned po S tebou mě baví svět ve 21:25.

Čtvrtek je nejlepším dnem v týdnu, jenom škoda, že ostatní filmy z krátké přehlídky Krzystofa Kieslowského poběží se zkurveným dabingem a v posraném ořezu (njn, muselo to ven, díky bohu za dvdčka a oslíky), ale aspoň Dvojí život Veroniky, jenž jste mohli zhlédnout i v rámci letošního Projektu 100, bude v původním znění s titulky a snad bez obrazových deformací. Ne nadarmo se říká, že Dvojí život je takový doplňek Tří barev a mohl by mít podtitul „oranžová“, zamrzí jen, že se někdy film zvrhne do kýče. Rozhodně ale tip týdne, který byste si neměli nechat ujít: 21:40,ČT2.

V hlavním vysílacím čase pokračuje Prima vždy ve čtvrtky (snad se nepletu) „přehlídku-pásmo“ filmů Clinta Eastwooda, který se ze zajímavého herce poněkud fašistických rolí (Drsný Harry apod.) a postavu „Nikoho“ v neowesternech Sergia Leoneho propracoval až do pozice ceněného režiséra, který ve svých posledních filmech reviduje žánr, ukazuje, o co v něm skutečně jde a pohrává si s jednotlivými klišé – a to samé platí i o gerontologickém sci-fi Vesmírní kovbojové.

No a pokud se vám bude chtít brzy vstávat, rozhodně se podívejte na klasický dobrodružný film v dobách, kdy se ještě uměly dělat, v 7:45 na Primě: Cesta kolem světa za 80 dní!

A jdeme do finále, pátek není žádný svátek (to se dokonce i rýmuje!) a za pozornost stojí akorát docela povedená adaptace i u nás populárního komiksu pánů Gosciniho a Uderza Asterix a Obelix od zkušeného režiséra Clauda Zidiho s Gerárdem Depardiuev roli Obelixe, kteroudává Nova ve 20:00. Krom toho, že film ztrácí tempo v druhé půli a nabere ho zase v závěru a že některé triky jsou méně povedené, se jedná téměř o dokonalou adaptaci, která komiksu rozhodně špatné jméno nedělá a dokonce vystihuje i jeho atmosféru a je téměř stejně vtipná!

SKÓRE: Tento týden vyhrává ČT2, protože má jednak nejlepší kousek z nabídky, Dvojí život Veroniky, a vedle toho i silnou porci filmů od Coenů a Wildera. Hned za ní je překvapivě Nova, která sice nenabízí dokonalé podívané, ale vždy se jedná o silný nadprůměr, ať již co se týče Výkupného a nebo Double Teamu, či Asterixe a Obelixe a Dokonalé vraždy. Prima překvapuje jen dobrodružnou klasickou podívanou, adaptací románu Julese Verna Cesta kolem světa za 80 dní a nezklamala s dalším Eastwoodovým snímkem, ale přesto 2 pozoruhodné filmy za týden je opravdu slabé skóre. Přesto ale nezůstává nejhorší, tohle místo si pro sebe uzmula Česká televize a její první kanál, kdy krom Sedmi statečných neběží zhola nic zajímavého.

TIP TÝDNE: Dvojí život Veroniky, 21:40, ČT2.
Již výše jsem uvedl, z jakých důvodů stojí za pozornost Dvojí život Veroniky a pokud jste si ho čirou náhodou nechali ujít v rámci Projektu 100, tentokrát ho neprošvihněte – má totiž mnohem blíž Kieslowského raným filmům jako Amatér, než k jeho pozdější tvorbě – a navíc je to krásně poetické, po obrazové stránce téměř umělecké dílo, které vás buď chytne, i když někdy se zvrhává do kýče, a nebo úplně unudí a otráví – ale už za ten pokus to stojí.

SHIT TÝDNE: Deuce Bigalow: Dobrej striptér.

Pokud chcete znát důvod, tak bych si vypomohl památnou hláškou Monty Pythonů: Neny ftypny. Ale z nějakého záhadného důvodu se ten film lidem líbí a chodí na něj do kina, hlavně v zámoří, a tak mohou vzniknout ještě hloupější a fekálnější pokračování, která trumfnou i dno subžánru – Zamilovaného profesora II.