Filmy Zlínského psa, ač jsem všechny vyjma jednoho-dvou viděl již předtím, ač ne přímo v kině, válcovaly z mého pohledu hlavní festivalový program a i když bych mohl zlínskému psu vytknout mnoho věcí, od přeorganizování promítání 16mm filmů po dramaturgicky nezvládnutou sestavu v případě 28 dní poté zařazených do zombiackých filmů či promítání Zlodějů Johna Woo před Killerem a Hardboiled, musím si uvědomit, že se jedná o studentský mimoběžný festival – a jako takový je kvalitní a skutečně povedený. Ano, zamrzí, že již se šlo na jistotu a nešahalo se po obskurních filmech, jako tomu bylo u Muže s copem a dalších šíleností z minule´ho roku, na druhou stranu filmům vždy předcházel distingovaný a sofistikovaný úvod, takže se to opět vyrovnává. A teď již k jednotlivým filmům, řazených do sekcí, jako tomu bylo ve festivalovém programu, 1. Současné asijské trendy, 2. John Woo – heroic bloodsheet a 3. Filmové podivnosti – zombie filmy.
1. SOUČASNÉ TRENDY - ASIE
CESTA DOMŮ: Protože Českou republiku křižuje přehlídka asijských filmů, s některými filmy z přehlídky jsme se mohli setkat i zde na festivalu, ať již se jedná o „hlavní“ – Mezinárodní filmový festival pro děti a mládež, či o ten „vedlejší/studentský“ – Zlínský pes. Sice se jednalo o pouhé dva filmy, a to ještě oba od Zhanga Yimou, ale to nic nemění na tom, že pro mě osobně je jeho Cesta domů mým snad nejoblíbenějším snímkem od něj, který má nepopsatelnou melancholickou atmosféru a z kterého sice je hodně znát, že chtěl natočit „svůj“ Titanic, na což odkazuje i plakátem na zdi, ale jeho způsob vyprávění a malebný obraz spolu s poetickou virtuozitou je jednoduše nenapodobitelný a osobitý. Příběh vyprávějící o navrátivším se synovi kvůli pohřbu svého otce a poslouchajícího příběh seznámení otce s matkou za těžké doby, je velice citlivý a a pozornost rozhodně stojí fakt, že v něm debutovala ještě nezkažená a přirozeně působicí kouzelná dívka Zhang Ziyi.
- 100%
SPOLU S TEBOU: Nebudu tvrdit, že ve výsledném procentuálním hodnocením pod textem nesehrálo mé vysoké očekávání velkou roli, ale ono taky co jiného než geniální počin čekat od tvůrce Kaige Chena, který má na svém kontě filmy jako Sbohem, má konkubíno či Císař a vrah? Příběh je prostý, no o to jímavější a „údernější“ – jak všichni pomáhají nadanému chlapci, hrajícímu na housle, k tomu, aby z něj něco bylo. Krásně natočená podívaná, balancující na hraně kýče a jeho pravého opaku, nabízí sice neskonale banální příběh a několik scén tak okatě ždímajících slzy, až je to opravdu na hranici, ale jinak proti Spolu s tebou nemám vlastně žádnou pořádnou výtku, k čemuž napomáhá i úchvatná hudba, civilní herecké výkony a úžasná práce se zatajováním informací a jejich postupným odkrýváním, vedoucí až do emociálního závěru, který vás buď totálně smete, nebo k.revsky nasere. Dle výsledného hodnocení je snad jasné, jak jsem na tom byl já…
- 100%
DĚTI SE VRACEJÍ: První ze dvou „kitanovek“ (tou druhou bylo Kikudžiro), nese sice jeho znaky, ať již se jedná o pomalé plynutí času, komické a černohumorné výstupy, mírnou brutalitu či práci s juxtapozicí a epizodním vyprávěním, ale kdyby u toho filmu nebyl uveden režisér, ani bych neřekl, že příběh o klucích, kteří flákají školu, vyprávějící o kamarádství tak jedinečným způsobem, natočil on. Na Dětech, které se vrací, je zajímavý fakt, že zde nehraje Takeshi Kitano pod svým pseudonyme Beat Takeshi a jedná se tak o jeden ze tří filmů, které jsou geniální i bez něj (těmi dalšími jsou Dokos a Scény u moře). Silný snímek o přátelství, na němž je mj. dokonalé i to, že se jedná vlastně celou dobu o hóóódně dlouhý flashback, protože film je uvozen, či spíše rámován povídáním dvou chlapců. Děti se vracejí je film, který člověka nabije dobrou náladou a i těch několik opravdu malinkatých chyb mu rád odpustí, třeba zbytečnou zápletku s šikanujícími, když je to vyváženo kouzelným smyslem pro humor, hraničícím až někdy s pokleslostí a vulgárností.
- 100%
KIKUDŽIRO: Druhý ze dvou v rámci Zlínského psa promítaných filmů japonského boha Takeshi Kitana, od kterého jste měli možnost vidět v rámci filmového klubu Scény u moře či v kinech Samuraje a nebo v půjčovnách narazit na Bratra/Ve spárech zakuty, je typický jeho absurdním smyslem pro humor, krásně nadpozemským a kouzelným, pomalu plynoucím, ale chytlavým vyprávěním a tím, že hraje jednu z hlavních rolí, při které se samozřejmě dočkáme jeho charakteristických tiků. Ve filmu se objeví i několik obrazů a zde stojí za pozornost to, že je namaloval on sám a i když Kikudžiro ztrácí na konci na tempu a vyznívá více hořce než sladce a je zbaven brutálních excesí, pro Kitana tak typických, jedná se o jeden z těch filmů, které si člověk pustí v hluboké depresi,l aby se z ní hned dostal – a on zabere.
- 100%
2. JOHN WOO – HEROIC BLOODSHEET
KILLER: Nevím už kdo to kdy a kde napsal či prohlásil, ale je již odvěkou pravdou, že fanoušci tvorby Johna Woo se dělí na „hardboiled-ovce“ a „killer-ovce“, přičemž hned zprvu přiznávám, že i když bych ohodnotil Killera maximální možnou známkou, spadám do oné první jmenované skupiny z důvodů, které uvedu níže. Popisovat příběh tak notoricky známého a kultovního akčního filmu je snad u nás naprosto zbytečné a navíc pokud o něm víte co nejmíň, tím lépe pro vás, protože si Killera ve vší své neočekávatlenosti vychutnáte ještě více. Vlastně se dá napsat, že pokud Kulka v hlavě byla remakem a variací na Woovy milované americké filmy (muzikál a válečný film) s klasickými americkými žánry jako West Side Story a Lovec jelenů, Killer si hodně vypůjčuje z Mellvilova Samuraje – a hlavní hrdina, který také začne něco cítit ke zpěvačce a tím se naruší jeho vnitřní kodex, neskončí zrovna dobře, což podtrhuje jenom nehollywoodský a emocionálně těžko zvládatelný závěr. Killer je filmem Johna Woo, který má opět dokonale zrežírované akční scény, zvyklé zvát „krvavý balet“, s bezchybnou choreografií a překvapivě sebejistou a přehlednou režií při přestřelce více mužů, homoerotický náboj je zde nepřehlédnutelný a Woo asi v Killerovi zachází nejdál (pokud nepočítám jeho americkou tvorbu a válečný opus Kod Navajo) a hlavně se příběh soustřeďuje na hlavní postavy. K nim je nutné poznamenat, že „chemie“ mezi nimi funguje tak, jak má a Chow-Yun Fat je zde ještě větší drsňák než v Hard-Boiled a každý mu musí po opětovném zhlédnutí Killera odpustit jeho americké paskvily, protože způsob, jakým je snímán, ho staví do pozice boha. Zdánlivě povrchní, ale do důkladu promyšlené kamerové jízdy, při nichž se buď fetišizují zbraně anebo stírá hranice mezi Dobrem a Zlem tak, jak ho většinou chápeme a vnímáme, povyšují tenhle film o třídu výš od ostatních podobě laděných bijáků. Lidský náboj i přes silný cynismus hlavních hrdinů a schopnost Wooa zabydlet filmový svět postavami a učinit ho uvěřitelným, ho činí nejlepším akčním režisérem všech dob, který sice nepřekoná své předobrazy v podobě Cimina či Peckinpaha, ale pro Killera, jeho druhý (pro někoho však první) nejlepší Johnův film je příznačné to co pro filmy francouzské nové vlny, když si bere od jednoho z nich – je pročištěn od všelijakých zbytečností a vedlejších nadbytečných línií.
A na závěr ještě to slíbené odůvodnění, proč je pro mě Hard-boiled lepší – sice si z něj stejně jako z Killera pamatuji převážně akční scény, ale braková estetizace násilí a comicsové pozérství mě v Hard-boiled dostávalo více a i když bych bez problémů vyčetl mému oblíbenému Woovi laciné ždímání emocí, musím přiznat, že na mě rozpor mezi dobrem a zlem - tedy promiňte, Dobrem a Zlem, - zapůsobil více v H-B než v Killerovi.
- 100%
ZLODĚJI: John Woo se se svou hongkongskou tvorbou rozloučil opravdu stylově, klidně řeknu i tak, jak žádný režisér před ním. Zloději jsou parodií subžánru, kterému postavil krásný – pokud se to v tomhle kontextu dá vůbec použít – náhrobní kámen (stejně jako Peckinpah postavil náhrobní kámen westernu a Welles filmu noir): heroic bloodsheet, do češtiny překládané nezvučně jako „hrdinné prolévání“ či „hrdinské prolévání“. Na Zlodějích je úchvatné, krom kompozice akčních scén, celkový trhlý hongkongský humor a přehnané herecké výkony i to, jak rychle dokáže Woo měnit žánry, přičemž v první půlhodině jich vystřídá hned několik, od akce k heist movie (loupežnému snímku) po romanci (recitace!) k rodinnému dramatu atd. Chow i Leung zde parodují své ultra-drsné postavy známé z předchozích Johnových snímků, a scéna přestřelky na vozíčku je prostě nezapomenutelná. Ač se mi stále Zloději zdají jako to nejslabší, co John Woo v období od ´86.-´ 90. natočil, absolutní známce unikli jenom tak tak, kvůli stopáži a tomu, že si asi nikdy nezvyknu na tento typ humoru.- 90%
HARD-BOILED: S tímto filmem bývá často spojováno to, že se jedná o „akční inferno“, ale popravdě, tenhle přívlastek nevystihuje to, co se děje v samotném závěru filmu, který zabírá skoro polovinu dvouhodinové minutáže a v kterém zamře víc jak 200 lidí! Zatímco závěr Lepších zítřků trval 6, resp. 8 minut u pokračování a Killer dosahoval dobré 16, Hardboiled trvá skoro víc jak 40 minut, což spolu s úvodní scénou, při níž umře víc jak 20 lidí, činí Hardboiled nejakčnějším filmem, jaký jsem kdy viděl a popravdě i nejlepší akcí, jakou jsem kdy zhlédnul. Hard-boiled není poctou, parafrází či pastiší konkrétního filmového titulu, jako je tomu u Kulky v hlavě či Killera, ale spíše stylovou upomínkou na drsné detektivní příběhy, jejichž hrdinové byli skuteční „hard-boiled“. Chow Yun-Fat je neskutečný bůh, ať už s párátkem v puse, nebo s miminem v náručí, Mat Dog je jeden z nejlepších záhoráků, kteří se drží kodexu cti, a dlouhý, asi 5minutový záběr průchodu nemocnicí je nezapomenutelný, ač je v něm ve skutečnosti jeden střih a není bez střihu, jak mnozí tvrdí. I když považuji za nejlepší film Johna Woo jeho čistou Kulku v hlavě, v níž je jakákoliv akce vlastně zbytečná, Hard-boiled je hned mým druhým nejoblíbenějším HK snímkem od Wooa. Už proto, že ten film je boží a ač se může některým zdát v akčních scénách chaotický, není tomu tak a práce s mizanscénou je naprosto dokonalá.- 100(0)%
KULKA V HLAVĚ: Dvouapůlhodinové peklo, které emociálně vyždímá skoro každého, natočil John Woo jako takovou parafrázi svého oblíbeného filmu Lovec jelenů, přičemž vypráví o „přátelství až za hrob“, což je patrné již z úvodní, muzikálově podané scény ala West Side Story. Velkým pluse ulky v hlavě, krom dokonalé scény ze zajateckého tábora, která funguje ještě lépe než v Ciminově Lovci jelenů, je fakt, že všechny možné odbočky, třeba ta se zpěvačkou drženou násilí, fungují perfektně. Jedinou slabinou tak u Kulky v hlavě zůstává samotný závěr, v němž se málo mluví a moc ukazuje, ale propojení jednotlivých motivů je naprosto skvělé a neznám nikoho, koho by to „nesejmulo“. Ač zde nehrají stálí Wooovi herci, všichni do jednoho podávají excelentní výkon, který se může zdát někomu jako přepjatý, ale Asiaté se tak údajně běžně chovají a pořád lepší než nehybné tváře. Woo má neskutečné muzické nadání a v Kulce v hlavě to zatím ze všech svých filmů prokázal nejlépe a popravdě je mi líto lidí, kteří za jeho nejlepší film považují Tváří v tvář, silně se odvracející od toho, co točil v HK, či lidí neznalých jeho HK pecek. Jen škoda toho, že jsou jeho komedie u nás nesehnatelné a všude jinde vlastně také, aby si člověk doplnil vzdělání. - 100%
3. FILMOVÉ PODIVNOSTI – ZOMBIE FILMY
28 DNÍ POTÉ: Sice doteď nechápu, co v zombie sekci dělal 28 dní poté, který nemá se zombiekami vůbec nic společného, ale když se to tak vezme, je jako klasický zombie film vystavěn. Co na tom, že se jedná o dost okatou vykládačku geniálního a legendárního Dne triffidů a fakt, že zatímco ta podívaná mohla být opravdu drsná a upomínat na Mělký hrob svou cynickou a satirickou tečkou v závěru, producenti bohužel určili jinak a na konec byl přilepen happy-end, který se ale také dá číst jako pouhý sen. Danny Boyle, který to vždycky uměl s atmosférou, jak dokázal ve svém asi nepřekonaném a nepřekonatelném filmu Trainspotting, točil na digitální kameru, což je znát na kvalitě obrazu (v dobrém slova smyslu) – zrnitost, neostrost, pře- či podexponovanost apod. To všechno spolu s dokonalým Cillianem Murphym, který se zde ukáže „v celé své kráse“, činí 28 dní poté zatraceně kvalitní kousek do thrillerově-hororového žánru, s několika opravdu sugestivními scénami, na němž je nejlepší to, že se nikdo nestydí ukázat tolik brutality vyobrazené realisticky na plátně. - 90%
ÚSVIT MRTVÝCH: Bohužel se nejednalo o Romeův skvostný, i když z mého pohledu přeceňovaný originál, ale o Snyderův remake z roku 2004, který sice ničí úplně všechno to dobré na původním filmu z roku 1978, ale na druhou stranu je to neskutečně zábavná a procesuálně zvládnutá akční jízda od začátku do konce, jež se dá číst jako kritika médií a přístupu lidí k informacím, ale to je spíš nadinterpretace. Zombie masky a efekty včetně výbuchů hlavy jsou zdařilé a většina postav se v rámci žánru chová překvapivě a potěšitelně logicky a uvěřitelně, o zábavné scéně s odstřelováním zombieků podobajících se známým osobnostem či zombie-dítěti ani nemluvě, ale prostě to není horor a ani dobrá pocta originálu. Pokud vám tohle vadí, odečtěte si z mého výsledného hodnocení dobrých 20-30% procent, ale jestli berete Úsvit mrtvých jako samostatný a s ničím nespojený film, je to za čistou 100%, ovšem pouze v rámci žánru, který řádně inovoval díky pobíhajícím zombiekům. Ještě poznámka na okraj: pouštěla se rozšířená, režisérská verze, která má ještě více krvavých efektů a jiných nechutností, plus jsou zde lépe prokresleny některé postavy (z jedné se vyklube dokonce homosexuál!) a film rozhodně nekončí happy-endem… záleží jenom na tom, jestli se podíváte někdy i na ty závěrečné titulky toho filmu, a nebo ne.
- 100%
ZEMĚ MRTVÝCH: Výkřiky o tom, že Romero to dokázal, opravdu nebyly scestné a tento "hororový stařík" nakopal prdel "svým" mladším tvůrcům, ať už se jedná o Snydera s jeho remekam Dawn of the Dead či Boyleův snímek 28 dní poté. Pokud v Night of the Living Dead šlo o sílící násilí ve válkách apod., v Dawn of the Dead o konzumerismus a v Day of the Dead o strach ze studené války a experimenty, v Land of the Dead jde o bushovskou administrativu ("Nevyjednávám s teroristy," pronese Hopperova postava žijící ve "slonovinové" věži) a dělení vrstev lidí na ty vyšší a nižší. George měl větší rozpočet (14 mil.), což se odrazilo i na úžasné výpravě, plné lahůdkových gore efektů a dokonalém vykreslení postapokalyptického stádia světa. Vyčítat primitivní vykreslení postav, které jsou jen nadhozenými typy, otevřený konec či žánrovou nekonzistentnost je naprosto hloupé, protože tohle platí pro všechny předchozí zombie počiny tohoto "zakladatele žánru" - naopak je nutné s potěchou sledovat, jak každá věta, slůvko či gesto má druhotný význam. Zombies, stejně jako teroristi, si jenom hledají místo na Zemi, George A.Romero ho po průměrné Creepshow a nedoceněném Drtiči našel taky. Už za tu dokonalou práci s atmosférou (mrazivá scéna vynoření zombíků z vody), pomrkávání na diváka (včetně cameo rolí, od tvůrců Soumraku mrtvých po Toma Saviniho) a Asii Argento v jedné z rolí, díky níž jsem měl permanentní erekci, si těch 100% Land of the Dead zaslouží.
- 100%
Žádné komentáře:
Okomentovat