AKTA X: CHCI UVĚŘIT působí jako zjevení, protože na rozdíl od ostatních letních filmů není temný a zhusta depresivní, ale naopak vše odvíjí od postav, z nichž jedna se nechce vrátit znovu do temnot chytat bubáky a mimozemšťany. Podtitul druhých celovečerních AKT X, natočených 6 let od poslední seriálové epizody a 10 let od prvního dílu, tak vystihuje téma filmu.
(Pouze) pro fanoušky seriálu?
Jestli se něčemu nedá u tohoto fenoménu věřit, je to tvrzení tvůrců a herců, kteří ujišťovali diváky, že není k plnému docenění nutné znát seriál a film dost dobře zapůsobí i na náhodného diváka toužícího po napínavé žánrové podívané, protože se nejedná o konspirační, ale stand-alone „prodlouženou epizodu“. Zatímco první díl s podtitulem BOJUJTE S BUDOUCNOSTÍ přemosťoval pátou a šestou sezónu velice populárního seriálu a zároveň na mnohé otázky z něj odpovídal, druhý s podtitulem CHCI UVĚŘIT uzavírá osudy postav a otázky pokládá.
Postavy jsou totiž to, co pohání film kupředu, čemu se podřizuje jak příběh, tak i vyprávění a o co tu jde především, protože záleží na vašem vztahu k nim. Nejnovější dobrodružství Muldera a Scullyové by svou zápletkou točící se kolem únosu agentky FBI a pedofilního kněze s vizemi o tomto únosu zapadala do prvních sezón seriálu, v nichž se „ozvláštňovaly klasické hororové motivy a paranoidní otázky ,co kdyby´“ (klasický hororový motiv vychází z Frankensteina a „sociální ,co kdyby´ (ne)jistoty“ představuje pedofilní kněz) a na nichž šly „vypozorovat silné pointy, otevřené konce, klasické hororové motivy i děsivé zkušenosti z moderního světa“ (Od nočních můr k paranoi a zpět…, Cinema str. 80, Radomír D. Kokeš).
Čím víc máte nakoukanou „jedničku“ a seriál, tím víc si „dvojku“ užijete; zvlášť pokud jste tzv. shipper – tj. speciální odrůda fanouška fandící společnému vztahu mezi Mulderem a Scullyovou. Musím říct, že přestože nejsem shipper a ani se za něj nepovažuji, osobně mě překvapilo, nakolik se mi tohle vyšetřování s příměsí paranormálna líbilo. „Nakoukání“ není dostačující, nestačí ani být „fanouškem“, protože to chce mít až určitý druh fetišismu spojeného s fenoménem AKT X. Co jiného než čirý „fetišismus“ je vyzdobení Mulderova pokoje po vzoru jeho kanceláře ze seriálu, kdy nechybí vedle plakátu „I Want to Believe“ i oblíbené jídlo, novinové výstřižky, míč a zapíchnuté tužky na stropě?
Narážky na předchozí případy (Luther Lee Boggs, Clyde Bruckman, Gerald Schnauz) či tvůrce (mobil se jmény Gillian, Bowman…) nemusíte odhalit, spíše stojí za pozornost, že se pracuje s divákovou seriálovou pamětí a i když postavy oslovují jiné postavy, ve „skutečnosti“ oslovují nás – diváky. Agentka Amandy Peetové „nepromlouvá“ k Mulderovi, ale říká to nám, nejinak tomu je i u telefonujícího Muldera v autě.
O postavy jde až v první řadě
Vysoce střežený a před premiérou utajovaný příběh je slabý a vystačil by sotva na jednu seriálovou epizodu, ale zde dvě vyprávěcí linie – vyšetřování únosu agentky FBI, k čemuž je povolán Mulder s příslibem stažení jeho obvinění, snaha pomoci smrtelně nemocnému chlapci, o kterého se stará Scullyová – slouží k tomu, aby se Mulder a Scullyová zabývali otázkami víry.
Mulder je stále ten paranoidní a pro věc zanícený malý kluk, který nikdy nepřestal hledat svou sestru unesenou mimozemšťany, a Scullyová racionálně uvažující a analyticky přistupující skeptička věřící v Boha, ale nikoliv už na zelené mužíčky. Je nutné si uvědomit, že postavy se vyvíjely nejenom sezónu od sezóny, ale i díl od dílu... a nyní podstupují svou největší zkoušku a mění svůj pohled na věc (nevrlost Muldera při jakékoliv narážce na mimozemšťany či Scullyová, která se nechce vrátit…).
Zatímco On vystupuje ze stínu, ve kterém žil, protože byl na útěku před FBI, a ochotně se vrací do temnot honit bubáky, Ona jeho návrh k připojení se k němu odmítá a chce si zachovat čistotu. Symbolika filmu, který se jako jeho postavy řešící dilemata pohybuje mezi černou a bílou, ale nikdy není černobílý, je důsledná a netýká se jen hlavních postav, ale i dalších - agentů, lékařů, dokonce i těch záporných. Otázky víry v Boha, mimozemšťany či sebe sama byla ústřední již v seriálu, ale odvážím se říct, že nikdy tak komplexní: nakolik se od sebe liší Scullyová, která ve smrtelně nemocném dítěti vidí svého vlastního syna, kterého se musela vzdát, a „sobecky“ se ho snaží vyléčit, od únosce a vraha druhých lidí, který to dělá pro svého milovaného, aby mohl být s ním? (…)
Zároveň se tím tematizuje postavení dvojice v rámci filmového fikčního světa, kdy se Mulder dostává zpátky do svého živlu a s ním i divák, a Scullyová nechce mít nic s vyšetřováním společného, a tak to není ta „stará dobrá“ Danea. Tomu odpovídají i herecké výkony, kdy David Duchovny JE Foxem Mulderem se vším všudy a Gillian Andersonová naopak není nikdy ve své roli. Zbytek obsazení odpovídá typu rolí: Billy Connoly je přesvědčivou nejednoznačnou postavou, Amanda Peet dostatečně sympatická a Xzibit nesnesitelný. Potěší menší role Mitche Pileggiho. Poznámku „pod čarou“ si zaslouží určitě Veronika Hadrová v roli „zlé“ sestřičky, protože z jejich úst uslyšíme ve filmu češtinu (vedle ruštiny či srbštiny).
Z televizní obrazovky na plátno a zase zpátky
Adaptace seriálů vždy dávaly najevo, jak jim byla televizní obrazovka malá a že si zaslouží velké plátno a širokoúhlý formát (TWIN PEAKS: OHNI, SE MNOU POJĎ – rozbití televizní obrazovky v úvodu, SIMPSONOVI VE FILMU – Homerovo „Proč platit za něco, co mám doma zdarma?“…). Platilo to bezpochyby i o prvních AKTA X, na nichž se štědrý rozpočet projevil a od úvodních titulek se to hemžilo digitálními černými tekutinami, poletujícími vrtulníky a vybuchujícími budovami.
AKTA X: CHCI UVĚŘIT měl rozpočet skromných 30 milionů, ale úspornost zde není na škodu a nevadí, že na místo několika vrtulníků zde máme jen jeden (přestože se nás plakát snaží přesvědčit o opaku), nic nevybuchuje a z pistole se nestřílí, protože je to mile starosvětské. Působivá atmosféra širých zasněžených pláních, jejichž uspávajícímu vlivu se podřizuje i pomalý temporytmus vyprávění (o to lépe působí akční scény – honičky apod.!), spolu s hravou a nápaditou (variace původního motivu), žánrově funkční a dostatečně velkolepou hudbou štědrý rozpočet vynahrazuje.
Chris Carter je tak nucen vyprávět ryze filmovými prostředky, což uchvacuje zvlášť v úvodní scéně, ve které paralelně sledujeme únos agentky s pátráním FBI: sledujeme dvě události, která se staly nejenom na jiných místech, ale i v zcela odlišný čas. Nutí nás to tak klást si otázku, co tyhle dvě scény spojuje? Pokud jste tak odhadli pointu filmu předem – třeba v polovině, souvisí to s tím, že vám jednak bylo dáno dostatek informací ve vyprávění a jednak střihová skladba filmu se snaží navodit dojem provázanosti všeho se vším.
Přestože je téměř celý film snímán v polocelcích a při dialozích se užívá otravná figura záběr-protizáběr, užívá se zesílené kontinuity: krásně je to vidět na scéně, v níž agentka volá Mulderovi, protože jejich médium má další vidění a právě jedou na ono místo, na čež médium agentce řekne, aby zabočila. Následuje záběr, ve kterém vidíme zabočující auto přijíždějící na místo činu a až o pár sekund později se dozvídáme prostřednictvím titulku, že jsme se posunuli „o tři hodiny později“ a vidíme zabočovat auto s Mulderem a Scullyovou.
