TV Tipy

Pokud jste čekali, že po dvou odlehčujících zprávách to do Vás naperu zase nějakým intelektuálským blábolem, tak jste čekali špatně, protože jsem zvolil zlatý střed, kterým naseru úplně každého, a přicházím se snad pravidelnou týdenní rubrikou a navíc dodržím svůj slib, jenž jsem si dal, o 3 zprávách denně. Vzhledem k tomu, že příští týden není moc co doporučovat a pokud něco je, dá se vyzdvihovat snad jenom Filmový klub na České televizi, rád bych poukázal na - ve své době - kritizované filmy, které s odstupem času jsou lepší a lepší, hlavně kvůli spoustu nápodobám apod.

Všechny milovníky sebetrýznění uspokojí nosatá Barbra Streisandová se svým Pánem přílivu, poukazovat na českou filmovou komedii z roku 1952 Dovolená na horách nemám zapotřebí, a tak jenom budu varovat přet nepovedenou adaptací comicsu Neprůstěelný mnich, který jenom dokazuje, jak moc se propadl Chow Yun-Fat ve své hollywoodské kariéře poté, co odešel z Hongkongu. Nejlepším filmem na sobotu tak zůstává překvapivě teenagerovská komedie, ovšem pro starší publikum, Něco na té Mary je bratrské dvojice Farrelyových, s neodolatelnou Cameron Diazovou a vkusně natočenými obhroublými scénami, z nichž vévodí souboj se psem a "gel" ve vlasech.

Neděle je chudší než sobota a kvalitních filmových zážitků se člověk dočká až večer, v případě Krásy divokých koní na čtvrtém kanálu a Balkónu z roku 1963, amerického filmu dle divadelní hry Jeana Ganeta vyprávějící příběh operety, odehrávající se v rozpětí jednoho roku 1814-1815. Kovbojové jsou v kurzu, a ač se nejedná o ty teplé a v celém filmu se neobjeví ani jeden pudink, přesto Krása divokých koní, začínající ve 22:10, stojí za pozornost již kvůli zračné a v nejlepším slova smyslu staromilské režii.

Vstupujeme do prvního dne pracovního týdne a v záplavě reality show, se zde najde i tip týdne, nikoho nepřekvapí, že je jím Metropolis Fritze Langa, který jste sice mohli vidět minulým rokem v rámci Projektu 100 2006, který má pravidelně dramaturgii naprosto v hajzlu, ale kdo si vpzomíná na luštění přiloženého papíru s titulky k filmu v temném kinosalu, ten mi dá za pravdu, že aspoň tentokrát může člověk sledovat, o čem to je, a ne jak je to krásně experesinosticky ztvárněno. Doporučovat Alias doufám není třeba. A na úterý tady je k doporučení seriál, který díkybohu není propagován jako ten nejlepší ze všech, ovšem na poli válečném může konkurovat těm nejlepším filmům, a má ho nastarost samotný Steven Spielberg s Tomem Hanksem. Středa, Kritická péče S.Lumeta z roku 1997, která sice nedosahuje vrcholu jeho filmů jako Psí odpoledne nebo 12 rozhněvanyćh mužů, protože nemá tak detailní drobnokresbu postav a i ta gradace a tempo pokulhává, ale i přesto příběh o tájmech nemocnice a pacientů stojí za zhlédnutí, pokud budete vzhůru ve 23:15. Ve čtvrtek to vypadá, že opět bude stát za povšimnutí jen Filmový klub, protože 22:55 běží titulkovaný Pavouk Davida ronenberga, pojednávající o stáří a rozebírající oblíbené cronenbergovské téma duality a výbuchů násilí i animosity, podané strávitelně i pro mainstreamovějšího diváka. A je smutné, že krom Monty Pythonů a Červeného trpaslíka, stálic rubriky (no dobře, budoucích, detailisti...) stojí za pozornost pouze průměrný Scottův snímek Krvavý příliv, který dává Prima ve 22:20.

Pokud jsem něco vynechal, můžete na to upozornit v komentářích, pokud to tady vůbec někdo čte, a filmovými odpady se nehodlám zabývat stejně jako považuji za zbytečné odkazovat na různé filmy o filmy, zvlášť když většina plní propagační funkci a nestojí za míň než nic. důvod, proč jsem se rozhodl věnovat jenom 4 zákaldním kanálům, které by měl chytnout každý, je ten, že sám kabelovku nemám, tak považuji za zbytečné se s tím štvát pro ostatní, asi tak. Já vím, je to arogantní a sobecké, ale takový už jsem já. :-P

Nejezte tam, jezte o dům dál

Nebudu to tady nějak široce obkecávat, když to za mě udělali již mnozí na profesionálních stránkách a hned zprvu přiznám, že tenhle příspěvek do blogu vznikl jenom proto, že jsem náhodně browsením po různých "blozích"narazil na velice zábavné fotografie, a tak jsem si řekl, že by bylo docela dobré najít k tomu nějaké téma, aby se mohli pobavit i ostatní a já porušit všechna možná a i, no to ale spíše, nemožná autorská práva. Dokument Super Size Me režiséra, scénáristy (ano, už i dokumenty mají scénář) a hlavního protagonisty a evidentně i producenta Morgana Spurlocka, který byl za svou snahu udělat ze sebe tlusté prase a poukázat tak na to, že Američané to dělají dobrovolně a možná i nevědomky (jaká to novinka, otevřel mi oči!), nominován na Oscara v dokumentární sekci, je dokument "michaelmoorovského typu/stˇihu". Morgan zde má předem danou tezi o tom, že McDonald je zlý a jme se to dokázat na vlastním těle, i když sám moc běžný Američan není, protože má přítelkyni, stabilní a údajně i dobře placenou práci a denně chodívá běhet, ovšem to všechno ho uspokojovalo jenom do doby, než se rozhodl vztyčit prostředníček jednomu velkému konglomerátu a stravovat se tam denně, do měsíce snśit vše, co mají na svém menu a ukázat divákovi výsledky, ač si je vědom toho, že to není moc objektivní, protože to, co snědl on za měsíc, většina sní za 8 let.

Pokud si pod snad v této mediální době již pojmem "dokument michaelmooreovského střihu" představujete dokument s vtipnými vsuvkami, zábavnými animacemi, hezky zvolenou, dobře poslouchatelnou a ironickou hudbu k dané scéně a opravdu investigativního dokumentaristu, který obrací kameru sám proti sobě, představujete si to velice dobře, protože přesně tak jsem to myslel. Spurlockovi je nutné přiznat k dobru, že není tak demagogický jako sám Moore a nesnaží se tak lacině s divákem manipulovat a podsouvat mu záměrně scestná fatka, dokonce se snaží o vyslechnutí obou stran, ač ta druhá mu neodpovídá, a nebojí se ani docela detailně na kameru ukázat, jak se mu udělalo z velké porce špatně a pozvracel se z ní. Vůbec druhá polovina filmu má vcelku tempo a několik skutečně dobrých nápadů, kde za povšimnutí stojí hlavně ten, kdy Spurlock jde do školy pro problémové děti, které jí zdravě a na základě toho nezlobí, přičemž rozpočet není nijak větší než pro školy normální, což vede minimálně k zamyšlení... třeba kdo je tu sbmisivní a kdo dominantní, jinými slovy "kdo je mamka a kdo taťka", viz následující foto...

Přesto jsou jeho některé metody, řekněme to otevřeně, poněkud diskutabilní, hlavně ve scénách, když dětem ukazuje fotky prezidentů a v tom jim ukáže Ronalda, maskota toho mastného občerstvení, kterého samozřejmě hned poznají. Na druhou stranu je velcie zajímavá pasáž, kdy se věnuje médiím a poukazuje na to, jak to má vedení všechno hezky promyšlené a staví své pobočky poblíž dětských hřišť, přibaluje hračky do svých tukem nasáklých výrobků, kterým děti jednoduše nemohou odolat, a kolik reklamy zabírá v televizi ta na nezdravá jídla a vůbec jak je to vše sofistikované. Samozřejmě, že celou dobu staví na skutečných faktech, případu dvou holek, které se rozhodly obžalovat Mcdonald, protože jsou moc tlusté jednoduše proto, že tam žraly (z čeho jsou ale tak blbé, že by žraly místo docházení do školy?). V závěru sice tvrdí, že to byla i jejich chyba a nemusely tam jíst, přičemž díky tomu vyznívá jeho výpověď naštvaného bílého muže o něco akceptovatelněji než Mooreův poslední pamflet Fahrenheit 9/11, jenom se nemůžu zbavit toho pocitu, že již se dokumenty nehodnotí ze stránky vkladu autora co do pořízenyćh materiálů a záznamů či výpovědní hodnoty, ale dle toho, jak moc dobře jsou profesionálně zvládnuté po technické a filmařské stránce. Takže je jen na Vás, jestli je to dobře, nebo není, ale věřte, že pobavit se pobavíte a možná snad i na delší dobu budete chodit kolem toho viníka tloustnutí obloukem, i když jsou v dnešní době jiná, sice brutálnější, ale o to zábavnější řešení, jak to někomu "tam nahoře" dát vědět, viz následující foto...

P.S.: Na základě tohoto dokumentu se rozhodl český člověk jíst jeden měsíc to, co většina Čechů jí a pije, typicky české jídlo a pivo denně a sice nevím, jak to dopadlo, ale upřímně je mi tento pokus, nazvaný Super Špek Me, naprosto ukradnutý, protože nemám rád laciné nápodoby či participování na úspěchu, který je dávno passé už proto, že rychlost našeho distributora je opravdu k posrání...

Hodně divné horory

Jak jsem sliboval včera večer, tedy přesněji dnes ráno, intelektuálskou pózu strhnu a napíši o něčem pokleslém, a i když těch témat bylo hned několik a nakonec to vypadalo, že vyhrajou midnight movies, podíám se pořádně na vyhřezlé vnitřnosti českému undergroundovému seriálu Hodně divné příběhy, všem 13 epizodám, a polovině dílů z Masters of Horror.

Hodně divné příběhy, český seriálový underground, za jehož vznik by se měly zodpovídat Jiří Zídek, toho času šéfredaktor nejčtenějšího časopisu o divných discích DVDMAG a Zlíňák Karel Spěváček, který vystudoval Vyšší filmovou školu v mém rodišti, natočil svůj debut Brak (konečně pokus o žánrovku, pokud mohu i soudit, celkem zdařilou a podceňovanou!) a s nímž sdílím názor na Zlín a jeho obyvatele jako takové ("jsou to kokoti a to město stojí za hovno"). Jednotlivé epizody nejsou vůbec nijak provázané a nedávají ve většině případů smysl anebo jsou naprosto primitivní, o to víc zamrzí chatrný pokus spojit vše do jednoho konce, v němž se vše objasní, v případě epizody Hra v šach, a to, že nejlépe "napsaná" postava detektiva je upozaděna Panem Bolestí, který je strašidelný asi jako Pan Koblížek z Krotitelů duchů a Floriánek, kterého snad Mr.Zídek ani nemusí hrát, protože jím skutečně JE. Ze známých herců české hororové scény je zde k vidění Škultéry (hrál v Pánské jízdě, proto to "hororové") a dokonce se ve dvou epizodách objeví i sám Obitus a v jedné Kordus, ovšem pokud působí Obitus přirozeně, podkopávají mu nohy křečovité dialogy či monology (avšak "přehrávající píča" potěší každého, kdo nemá rád koaly) a Kordusek je, no, roztomilý, má jednu debilně úsměvnou hlášku ("Nechceš kousnout?") a i když se celou dobu směje a je to na něm znát, jeho epizoda Absolvent má aspoň nápad a jakýs-takýs příběh. Většina humoru spočívá v tom, že znáte ty lidi, kteří se na tom podíleli či v Hodně divných příbězích dokonce hráli, takže pokud nevíte, že Cival má rád muzikály, nepochopíte, proč dívka zpívá Singing in the rain před jeho nástupem na scénu či proč Kordova epizodka má skoro autobiografický rád, o to vtipnější jsou však věty typu "Byla jiná jako holky ve třídě" apod. Je chvályhodné, že se někdo rozhodl na naši českou scénu přidat trochu znásilnění, ponižování a vnitřností, bohužel jediná karlovarská epizoda má nápad a ucházející provedení, epizoda Trip je zajímavá z technického hlediska a zbytek je divácké utrpení, vyrovnávající se maratonu Rodinných pout.

To Masters of Horror jsou jiné "maso", jedná se o televizní projekt režiséra, scénáristy a producenta Micka Garrise (stojí například za Critters 2 či Sleepwalkers jako scénárista), který úspěšně oslovil 13 hororových person, ač u některých je tohle zařazení diskutabilní, a ti mu natočili vždy hodinovou, samostatnou a v dalším díle nerozvíjenou epizodu. Bohužel to nejzajímavější jméno, jurodivivého Jjaponce Takashi Miikeho, se v televizi nikdy neobjevilo a jak to posledních zpráv vypadá, ani neobjeví na DVD, možná nějakém samotném, protože jeho epizoda je moc i pro TV (což je na jednu stranu moc dobře a člověk má na co se těšit, na tu druhou to ale fakt k*revsky nasere). Vedle takových renomovaných jmen jako Hooper či Carpenter a Argento tu stojí McKee, kvalita je však nevyrovnaná.

Z těch epizod, které jsem měl zatím možnost zhlédnout, prvních pět, byla nezajímavá, nestrašidelná a řekl bych až nudná ta od Garrise, nazvaná Chocolate, příběh muže se sny, které se ve skutečnosti dějí, ovšem natočit detektivní příběh se musí umět a pointa jenom zabíjí již tak nulovou zajímavost a neexistující atmosféru v epizodě s podprůměrným scénářem. Druhou nejslabší z první pětice je pizoda první, od samotného Coscarelliho, tvůrce Bubba Ho-teppa, které však chybí potřebná nadsázka a humor, protože ani překvapivá a rozhodně nesamoúčelné a nelaciná pointa nezachrání to, že se jedná o kopii Texaského masakru motorovou pilou bez větší invence. Stuart Gordon, který má na svědomí druhou epizodu Dream in the Witch House, z celé pětky nejlepší, vystačující si s hustou atmosférou, vkusnými a povedenými gore efekty a prostým příběhem, inspirovaným H.P.Lovecrafta. I přes vtipné odlehčení v podobě krysy s člověčí hlavou ve stylu Re-Animatora, se jedná o jeden z nejpůsobivějších hororových zážitků posledních let, se správně bezútěsným finálem. Od Dance of the Dead T.Hoopera jsem si sliboval hodně, možná proto, že jsem doufal v to, že komediální potenciál bude zužitkován a že si krásně morbidní Robert Englund zahlášuje zase jako za starých časo Fredyho Kruegera, ale to jsem se bohužel katastrofálně spletl a nepovedlo se jak prokreslení samotnyćh postav, tak ni jednotlivé hororové atributy, které působí jednak klišovitě, pak taky křečovitě, ale ani ten taneček mrtvých za pomocí elektrických šoků tomu nijak zvlášť nepomůže a časy Texaského masakru motorovou pilou jsou dávno pryč, seč technický talent a jisté nápady zůstávají. Argentova Jenifer, i přes předem předvídatelnou pointu, nepostrádá sexuálně otevřené scény a slušné masky spolu s neupejpáním se nasnímaného násilí, otázkou ale zůstává, že jestli by příběh nebyl plný násilí a sexu a neměl ho na svědomí sám Argento, stál by za to.

No a to je pro dnešek z hororového soudku všechno, samozřejmě, že až zhle´dnu zbylé epizody z Masters of Horror, které slibují větší kvalitu na základě jmen, od Carpentera přes Danteho po Landise, dám vědět. Zatím si můžete přečíst mé DVD recenze Stalkera a Wallace a Gromita: Prokletí králíkodlaka, uveřejněné na nejčtenějším slovenském serveru o kultuře www.kinema.sk.

Godard nabírá znovu dech

I když teď můj blog jen na základě několika příspěvků může vypadat snobsky, moc intelektuálsky a nudně, věřte, že to v brzké době vynahradím něčím pořádně pokleslým, ale vzhledem k tomu, že v rámci přehlídky Projekt 100 2006 můžete ve vybraných kinech vidět geniální debut U konce s dechem a já zhlédl dva dokumentární a dva "normální" filmy od Godarda, nedá mi to, abych o něm něco nenapsal...

Už když se člověk podíván na tři ústřední jména snímku francouzské nové vlny, musí si uvědomit, že tady rozhodně nešlo o náhodu – film v režii Jeana-Luca Godarda s Jeanem-Paulem Belmondem a Jean Sebergovou v hlavních rolích. Je poměrně paradoxní, že prvním filmem tzv. francouzské nové vlny (no dobře, byla tu Hirošima, má láska z roku 1958 a Nikdo mne nemá rád od Truffauta a Krásný Serge od Chabrola z roku 1959, ale to by znělo jinak blbě), která bývá dodnes označována za to nejlepší, co kdy potkalo z kinematografického hlediska francouzský film, se stal právě snímek U konce s dechem. Ten vychází ze skutečných událostí pojednávajících o muži, který zabije člověka a ukradne auto a nakonec je sám zabit i díky zradě ze strany své americké přítelkyně-novinářky. Francois Truffaut napsal scénář už v 50. letech a Godard s ním následně obcházel producenty, ale jim se zdál námět moc násilný a hlavní postava amorální, dokonce neuspěl ani při svých častých obchůzkách restaurací s krabičkou cigaret, na níž bylo na jedné straně napsáno „muž“, na další „žena“, na třetí „setkají se“, na poslední „dopadne to dobře… nebo špatně… nebo dobře“. Nakonec Truffaut daroval Godardovi k jeho narozeninám scénář, ze kterého však Jean-Luc vycházel jen orientačně a jak sám v jednom rozhovoru poté uvedl, dle scénáře natočil jen úvodní slavnou scénu na Chaps Elyseés s Jean Sebergovou a k ostatním scénám měl zápisky.

U konce s dechem a další filmy francouzské nové vlny by rozhodně nevznikly nebýt toho, že jak Godard, tak i Truffaut milovali film, vlastně oni žili filmem a psali o něm do dodnes známém časopisu Cahiers du Cinema. Tam zřetelně dávali najevo svou nespokojenost s taťkovským francouzským filmem, zkostnatělými americkými filmy, zato na druhou stranu milovali klasiku a dopomohli třeba Hitchcockovi, aby nebyl vnímán jenom jako pouhý zručný žánrový rutinér, ale i jako kvalitní tvůrce, k čemuž jim napomohl jistě snímek Zpovídám se, který řadí na přední příčky žebříčků. Protože ale neměli peníze a s natáčením svých prvních filmů měli problémy, musel je zaštítit též kritik Claude Chabrol, který tehdy v 50. letech zdědil značný obnos peněz a díky jeho jménu v titulcích, které mělo jenom splňovat jistou kvótu, když on sám dle dobových rozhovorů do filmů nijak nezasahoval, vzniklo právě i U konce s dechem. Snímek natočený za velice krátkou dobu (cca. 2 a půl týdne) a za 40 000 franků, z nichž většina padla na slavné jméno nikoli Belmonda, jak by se z dnešního pohledu mohlo zdát, ale na jeho hereckou kolegyni Jean Sebergovou, znamenal z formálního hlediska veliký přelom, protože v něm byly poprvé užity tzv. „jump-cuts“, čili prostřihy: „vnitrozáběrový“ střih, při němž neměníme úhel kamery o víc jak 45°. Vypráví se historka, že ve střižně, když si Godard zavolal Melvilla, aby mu poradil, Melville řekl Godardovi, že když nechce z tříhodinového snímku, který by jen v takové délce obtížně snesli diváci, kterým má být určen, vystříhávat žádnou celou scénu, tak ať vystřihne vždy něco uvnitř scén.

Jean-Pierre Melville, francouzský filmař, natáčející pocty filmům noir, kterému chtěl Godard vzdát svým filmem hold, si ve snímku zahrál menší roli spisovatele. A propos film noir (s tímto značením přišli právě až kritici z Cahiers a pozdější filmaři francouzské nové vlny), datující se od roku 1941 Maltézským sokolem po rok nástupu televize 1958 Wellesovým snímkem Dotek zla, se vyznačovaly ostrými přechody mezi světlem a tmou, cynickým hrdinou, který nakonec skončí většinou tragicky, voice-overy (komentáři mimo obraz glosujícími nastálou situaci či dovysvětlující vrstevnatý děj) a osudovou ženou zavádějícím hrdinu na scestí, tzv. femme fatale. Většinou v případě „černého filmu“ se jednalo o adaptaci „brakových“ šestákových detektivních knížek Chandlera či Hametta, z nějž také Godard v U konce s dechem cituje v případě slavného dialogu o tom, že se nehodí bílé ponožky k tvídovému saku. I Belmondo s typickým kloboukem a sakem v jedné scéně stojí u kina, ve kterém hrají klasický film noir s Humphrey Bogartem. Poprvé zde Godard nenechal tvůrce (Melvilla) vyzpovídat se ze svého vztahu k filmům, jako tak činil později od Bláznivého Petříčka, ale nechal ho mluvit o věcech, o kterých běžně mluvívá, v tomto případě o ženách. A Melvill se při svém rozhovoru údajně nechal inspirovat televizním záznamem, ve kterém je zpovídán autor Lolity Nabokov. (Film je také věnován Monogram Pictures, produkujícím v 30. letech většinu noir snímků hned vedle Warnerů.)

Je nutné se také zmínit o tom, že v U konce s dechem Jean-Paul Belmondo, pro nějž to byl teprve 6. film a první, kde hrál hlavní roli, ztvárnil poprvé svou „typickou“ belmondovskou roli, kterou později převážně v komediích toliko varioval: šarmantního sukničkáře, který je nejistý sám sebou, má hulvátské chování a sklony k amorálnímu jednání. V jednom dobovém rozhovoru z roku 1971 vzpomenul, že by už asi podruhé nešel na natáčení filmu jako U konce s dechem, protože přece jenom to pro jeho kariéru znamenalo moc velké riziko, které by se také nemuselo vyplatit, a že Godarda už poznal při natáčení filmu Buď krásná a mlč, kde ho tento dle jeho popisu nevzhledný, neoholený výstředně vypadající zjev oslovil a řekl mu, že až bude natáčet svůj první film, on bude hrát hlavní roli. Ač měl na natáčení spoustu prostoru pro vlastní improvizaci a formování postavy k obrazu svému, popisoval ho po letech jako jeden velký, překvapivě ale řízený chaos, u nějž přesně věděl, co po něm Godard chtěl.

Jean Sebergová uchvátila Godarda ve filmu Otto Premingera Dobrý den, smutku a ten se o ní vyjádřil v tom smyslu, že se jedná o jednu a tu samou postavu jako v Dobrém dni, smutku, akorát by stačilo k U konce s dechem přilepit závěrečné scény jejího filmu a přidělat titulek „o 3 roky později“. Sebergová, objevivší se v Dobrém dni, smutku poprvé s nakrátko ostříhanými vlasy, neměla takový úspěch jako Belmondo (který si poté u Godarda zahrál v 60. letech ještě ve snímcích Bláznivý Petříček a Žena je žena), protože se jí nelibě vedlo díky tomu, že byla v protirasistické organizaci Černí Panteři a také v roce 1970 přišla v 7. měsíci o dítě. Poté pravidelně páchala pokusy o sebevraždy, avšak nevydařené, a to i v případě skoku pod jedoucí vlak, až ji nakonec našli o 9 let později předávkovanou v jednom autě na kraji silnice.

Godard, který chtěl natáčet o smrti, protože se touto otázkou zabýval na sklonku 60. a 70. let nejvíc, nakonec natočil překvapivě film o vitalitě, v němž se sice smrt probírá, ale závěrečné scény jsou zbaveny jakéhokoli patosu či byť jen náznaku sentimentu (a dodnes se vedou spory o tom, co nakonec řekne Michel své přítelkyni a tím, jak to interpretuje poblíž stojící policista, viz debata na IMDb). Dá se zde nalézt několik vztyčných bodů s traumatem, které ho potkalo v roce 1954, kdy mu umřela matka při automobilové nehodě, ale protože sám nemám tohle psychoanalytické čtení v lásce a navíc je přežité, tuhle myšlenku opustím hned v zárodku, protože se stačí podívat na u nás vydaný Godardův snímek Pohrdání, v němž je zřetelné, že se s tímto zážitkem již plné smířil. U konce s dechem je rozhodně jeho příběhově nejsevřenější a vůbec nejucelenější film, na rozdíl od jeho pozdější, až experimentální tvorby, a i když v něm zrovna střih na sebe moc z již vysvětlených důvodů nenavazuje, stále se jedná o jeden z nejcinefilnějších diváckých zážitků, jaké se dají v kině nejen prožít, ale i následně žít.

U konce s dechem si mj. odneslo Cenu Jeana Viga, Cenu za režii v Berlíně a také Cenu západoněmecké kritiky pro kameramana Raola Cotarda a stalo se prvním filmem francouzské nové vlny a jedním z formálně nejpřevratnějších snímků všech dob, který by chtěl napodobovat či znovu točit jenom blázen, přípustná je akorát pocta. Nejlépe se to povedlo stylově vytříbenému, kompozičně perfektnímu, i když v sexuálních scénách poněkud uslintanému Bernardu Bertluccimu v jeho Snílcích, uzavírající velice volnou pařížskou trilogii, kde spadá ještě Před revolucí a Poslední tango v Paříži. Bohužel vedle dokonale promyšlených citací, ať již se jedná o úvodní záběr z U konce s dechem či z Bandy pro sebe, je na druhé straně smutný fakt, že si Godarda do huby berou čeští filmaři, aby ukázali, jak jsou znalí, ač se neustále „lamařsky“ vymlouvají na nedostatek financí (ono to bude v nápadech a invenci…) a také fakt, že nedávno do našich kin uvedený Doo Woop si sice hraje na nové U konce s dechem, ale otupuje mu hrany. Godard je jen jeden, a lásku k filmům spolu s Truffautem projevovali tak, že si sedali do prvních 4 řad v kině, protože na ně filmové obrázky doléhaly mnohem dřív než na ostatní… Kam si sednete Vy?

Netvrdím, že Godardovy experimentální dokumentární filmy, které jsem měl tu možnost vidět, Pravda a Vladimir a Rosa, jsou vyloženě špatné (z naratologického hlediska jsou přinejmenším zajímavé a pozoruhodné), ale mají dost závažný problém v tom, že jsou buď slepé (Pravda) nebo naprosto nefilmové (Vladimir a Rosa). Na každém z obou jmenovaných dokumentů, vzdávajícím poctu Dzigu Vertovovi, je zajímavá část, kdy Godard očividně kašle na diváky a schválně je mate, pohrává si s narací... v případě Pravdy, kdy prohlašuje, že se má posluchač naučit ten jazyk, v případě Vladimira a Rosy ohledně obsazení několika rolí (Godard sám jako Lenin). Jenže teoretické práce ve filmové podobě nejsou myšlenkově inspirativní a některá slova nejdou vyjádřit obrazem, zvlášť u VaR a zamýšlením se nad kauzalitou. - 30% (viděno z velice nekvalitního vhsripu, s neposlouchatelným zvukem a obrazem, kde vše splývá do jednoho... alep ochybuju, že to tomu nějak uškodilo).

Godardova Číňanka je snad jeho jediný, nepočítaje mezi to dokumentární snímky, ryze politický film, jehož sledování je velice náročné, protože se jedná o zatím nejukecanější film, jaký jsem vůbec viděl, avšak myšlenkově velice zajímavý. Godard se soustřeďuje na skupinku mladých levicových intelektuálů, jejichž idol, pokud se to tak dá říct, je Mao, a jeho pohled je nestranný, ač si sem-tam pomůže vtipnou montáží či dobovou písní. Film, který je někde mezi vznešeností Pohrdání a brakovostí debutu U konce s dechem, zaujme i výtvarnou stránkou díla (kostýmy, dekorace apod.) a tím, že se zde jedná o vcelku klidný, s ničím si nepohrávající film.

Godardův zatím poslední počin Our Music je těžké hodnotit, ale rozhodně se nejedná o takový myšlenkový a filmařeský úpadek jako u Antonioniho, ač jsem si při sledování několikrát vzpomněl na vznešeně nudné Wendersovy a Antonioniho příběhy - Za mraky. Godard si pohrává s vnímáním hraného filmu, vrací se k literatuře a stírá hranice mezi filmem a dokumentem a zamýšlí se nad dnešním světem, i když chvílemi nudí nebo bagatelizuje. Přesto je dobře, že tento filmař chytnul po naprosto příšerných a nesledovatelných videodokumentech svůj "druhý dech".

Jak číst film? od Monaca

Jak číst film? k nám přichází s pověstí filmové bible a s takovou to bude mít těžší z hlediska recepčního než jakákoliv jiná, stejně kvalitní filmologická publikace, i když takových u nás moc nenaleznete. Je nutné se zmínit o tom, že se jedná již o druhou Monacovu knihu na našem trhu, připravovanou však celých 6 (!) let. Tou první byla v roce 2004 vydaná kniha zabývající se francouzskou novou vlnou, příznačně nazvaná Nová vlna (v podtitulu stála ještě jména jako Truffaut, Godard, Rivette, Rohmer apod., ale jejich pořadí si přesně nepamatuji, tak podtitul neuveřejňuji). A teď k samotné knize, která čítá něco kolem 700 stran a dáte za ní sice poměrně tučný obnos 499,- (pro chudého studenta jako já určitě), ale rozhodně se to vyplatí, pokud se "trochu vážněji zábýváte o film" (copyrigh by Douglas). Jednak: pokud jste již četli Dougovu recenzi knihy na FilmPubu či Ulrikův chvalozpěv na Filmwebu v Knihodromu, nic nového se zde nedozvíte, protože s těmi chlapíky převážně souhlasím, ale kdybyste to náhodou nečetli, tak jen pro jistotu zopakuji, že je úplně jedno, od které kapitoly začnete Jak číst film? číst (ehm, ta moje stylistika...), protože míra provázání je minimální. Sedm kapitol, sloužících k následnému nastudování toho, co Vás nejvíc zaujme (u mě to byla kapitola 3.: Jazyk filmu: znaky a syntax a kapitola 5.: Filmová teorie: forma a funkce), jsou opravdu plny informací pro laika, který možná šáhne po knize, i když bych mu osobně doporučoval pro začátek Chaplinovo království či Malý labyrint filmu.

Film jako umění, kapitola první, zasazuje toto mladé médium (100 let) do kontextu s ostatními uměními, jako jsou knihy, hudba a malování, přičemž se soustřeďuje na jejich vzájemnou intermedialitu. Technologie, obraz a zvuk, je zde pro technicky založené čtenáře a je jednoduše řečeno o tom, co je a jak vzniká - kamera, filmový matriál, zvuková stopa, co se děje při postprodukci apod. (jsem si vědom toho, že strašně bagatelizuji, ale od seznamovacích kapitol se chci dostat k těm, ke kterým mám co říct, protože mě zaujaly, a navíc příspěvek v blogu o knize bude čśit málokdo, navíc v mém blogu). Jazyk filmu: Znaky a syntaxe, kapitola třetí, objasňuje čtivě teoretické pojmy jako mise-en-scéne, signifikant a signifikát, denotace a konotace, symbol, metonomye, tropus, index apod. Výhodou zde je, že vše je popisováno na konkrétních případech-filmech, o kterých většina filmových fanoušků, toužících aspoň trochu po umění, slyšela anebo je dokonce viděla (a popisuje je dokonce tak dobře, že bych se i omluvil za svou hlášku při projekci Eros v Karlových Varech: "Až přestane Antonioni přešit problémy s prostatou, tak mě probuď," skládaje si svou bundu jako polštář a opírající se o stěny nafukovacího kina). Pokud Vás ale až tak moc teorie nezajímá a toužíte po praxi, je tu 4. kapitola Stav dějin filmu, členěnou na ekonomiku, estetiku a politiku. Ekonomiky je poněkud suchopárná, ač obrazově velice kvalitně dokumentovaná, a zaměřuje se na velká hollywoodská studia. Část věnovaná politice a kinu je překvapivě o hereckých hvězdách, idolech jako takových, a co znamenaly pro svou dobu, s tím, že některé fotky bych klidně nazval až vulgárními/bulvárními. Estetická část tvoří dobrý přechod k 5. kapitole, filmově-teoretické. Pokud máte nepořádek ve všech těch nových vlnách a kinematografických obdobích, je přesně pro Vás. 5. kapitola Filmová teorie: forma a funkce, nejlepší kapitole hned vedle Znaků a syntaxů, je bohužel velice krátká (necelých 30 stran) a - nebojím se to slovo použít - natolik geniální, že by mi nevadilo, kdyby byla stejně dlouhá jako ta věnovaná Znakům a syntaxu či zabírala místo kapitolám následujícím. Je zakončena fotografií, na níž je Truffaut při natáčení Americké noci a klade otázku: "Je film důležitější než život?" Myslím, že většina lidí by řekla ne, ale neposlouchejte je, nerozumí tomu. :-) Kapitoly 6 a 7, Média v Centru událostí a Multimédia: Digitální revoluce, doplácejí na to, že jednak byla kniha naposled aktualizována v roce 2000, a tak by to chtělo vynechat zmínky o nových způsobech distribuce a internetu vůbec, nebo být více prognostický, a místo obšírných textů popisujícich, kdo co od koho koupil a komu to prodal, aby se pak vrátil a koupil něco jiného jenom proto, aby se dostal k tomu, co prodal, by chtěl tabulky či nějaký graf. A ani v těchto kapitolách, jako ve 2-3 předešlých, si Monaco bohužel neodpustí zabarvující adjektiva, srážející na kvalitě a odvádějící myšlenku někam jinam (o děsivé vlně pokračování či předělávek a honocení Barbara Conana se zmiňovali již jiní, proto to vynechám a jen souhlasně zakývám hlavou).

Kvalitně přeloženou knihu s naprostým minimem gramatických či stylistických chyb doplňují dva kontroverzní rejstříky, první chronologický, kdy si Monaco neodpustí několik neodpustitelných zjednodušení, a druhý se soupisem literatury, z které toho u nás vyšlo velice málo, ale i tak zamrzí, že si nikdo nedal u nás tu práci a nedodal, co je a co není k sehnání. Jak jsem již na začátku textu naťukl, ono poměřování a vůbec reklama tak kvalitní knize jako Jak číst film? ve smyslu "filmová bible" škodí, už proto, že Novou filmovou historii považuji přeci jen za lepší, i když náročnější. Ale jinak nemohu proti Jak číst film? vůbec nic namítat, tak rychle do knihkupectví, vydal ji Albastros (sám jsem měl to štěstí, že jsem koupil poslední, heč).

Neplacenná reklama

Jak jste už asi uhádli, tohle bude reklama, a navíc neplacenná, tak se s tím nebudu nijak zvlášť štvát, protože zadarmo ani... znáte to. Chtěl bych upozornit na několik blogů, které stojí za povšimnutí, ať se Vám to líbí, nebo ne. Je jedno, jestli máte rádi horor, či nemáte, ale House of Obitus stojí za povšimnutí i přesto, že ho má na svědomí někdo, kdo se jmenuje (na přání samotného pana O. jméno odstraněno) *** (už jeho rodiče museli být zvrácení, není se čemu divit, že on má doživotní fixaci na mrtvoly a jistou Evu P. známou také jako Rogue). http://houseofobitus.blogspot.com/ - i když je Obitův (nebo Obitusův?) názor na horory pro mě nesměrodatný, je nutné uznat, že má přehled a dobře, tj. čtivě píše o naprostých kravinách a umí šáhnout do archívu a vybrat dobrou fotku. Zdatně mu konkuruje pan Apache, který se krom hororu a hororových knih zaměřuje také na hudbu, čili druhým doporučeným dnešním blogem bude http://apache-hcr.blogspot.com/. Možná, pokud nemáte rádi rock, horory a chlast, dopomůže Apache k obrácení na správnou víru, když tak neučiní úchyl Obitus. A posledním, na jehož blog bych rád upozornil, nebude nikdo jiný než Kordus (dopředu upozorňuji, že bude pro mě a můj malý blogíček stejným maskotem jako jistý Ukrajinec pro Obituse), jehož litánie si můžete s trochou sebezapření přečíst na adrese, která je následující: http://kordus.blogspot.com/. Sice aspiruje, dle svých slov, na nejtrapnější úvodní větu v dějinách blogstorie, ale já doufám, že jsem ho překonal. Rozhodl jsem se dodatečně ještě několik blogů přidat, na které jsem ve spěchu zapomněl, tudíž se jejich autorům omlouvám, pokud mne čtou. Za nejlepší blog vůbec, pokud to mohu takhle troufale prohlásit, považuji ten od Belldandy (http://belldandy.bloguje.cz/), a to nejen proto, že se zabývá výhradně filmům na takové úrovni, o které si já ani nemůžu nechat zdát, ale hlavně proto, že se autorka vyjadřuje k věcem, které opravdu stojí na filmovém pli za pozornost. No a o tronkově blogu jsem se zmiňoval výše, protože jsem nemohl nechat bez povšimnutí jeho článek, ve kterém se o mně zmiňoval, čili pro všechny "koňáky" a hororové Slováky je jeho denně aktualizovaný¨chvályhodný počin povinností . A teď si jdu rozmyslet, o čem Vám napíšu jako prvním...

Blog je dialog

Vzhledem k tomu, že už každá nula může mít svůj blog (viz http://kordus.blogspot.com/), rozhodl jsem se k těm víceméně bezejmenným nulám přiřadit a pořídit si také svůj blog. A protože většina blogů je buď o sexu, filmech nebo hudbě či čtení, rozhodl jsem se ho zaměřit (překvapivě) na filmy a taky nějaké to čtení, ale převážně o filmech, čili nic pro necinefily. Může za to tahle debata: http://www.blogger.com/comment.g?blogID=20624121&postID=114352852368188580, stvořena pod diskuzí k Obitusově domečku. Takže si to vyřiďte s Kordusem, který teď píše už cca. svůj 3. příspěvek do blogu o tom, jak moc se nudil u japonskyćh filmů.