David Cronenberg v dokumentárním filmu o hororech American Nightmare, který je jako bonusový materiál k sehnání na polské verzi Romerova debutu Night of the Living Dead, prohlásil, že nehodlá filtrovat své myšlenky nikdy v žádném případě a že se snaží poukázat na to, že věci mohou být nebezpečné a úžasné zároveň, odpuzující i přitažlivé-krásné. Spousta lidí tvrdí, že Cronenberg od dob svých nespoutaných, z dramaturgického hlediska nezvládnutých filmů se spoustou odboček vedoucích nikam strašně vyměkl a točí divácky přijatelná a nijak kontroverzní díla. Zde je ale nutné na tomto místě recenze opět se odvolat k jednomu z prohlášení Cronenberga, které zaznělo v „Cronenberg on Cronenberg“ v roce 1997 o tom, že má rád klasické filmy 60. a 70. let od Feliniho či Bergmana proto, že člověk vstoupil do jejich světa, který byl film od filmu provázanější. Pokud se dal tedy třeba Cronenbergův eXistenZ, asi jeho poslední výstřední počin, vnímat jako persifláž (stylová nápodoba, podtrhávající to špatné a komické na předobrazu) či pastiš (stylová nápodoba, snažící se přesáhnout kvalit svého předobrazu) jeho Videodromu. Otázkou ale potom zůstává, na co navazují Dějiny násilí, které spíše dle původního názvu filmu – History of Violence – odkazují na násilnou minulost hlavní postavy?Možná proti sobě poštvu některého hororového fanouška následujícím prohlášením, ale Dějiny násilí mají právě nejblíže svým podáním k jeho prvotinám Shivers, Rabid či Brood, které pojednávaly také o nákaze jinou, subverzivní (podvratnou) ideologií, a odehrávaly se na velice malém prostoru. Ale co se tématiky týká, Dějiny se přibližují umírněnému cronenbergovskému dílu Pavouk, které pojednává o stárnutí a schizofrenie hlavního hrdiny se odráží i na syžetu filmu, o následujícím krátkém filmu Kamera ani nemluvě. Dějiny násilí, ač spojené s jinými Cronenbergovými filmy a působící jako další kapitola v jedné knize cronenbergovského universa, se liší a snad i pro někoho ční svou unikátní a vytříbenou prací s žánrem. Je to podobný výsměch hodnotám, hledáním něčeho, co nikdy nemohlo a ani nemůže být, upnutí se na jednu věc, která víc bere, než dá, jako tomu bylo u jeho snad necyničtějšího filmu Crash, ve kterém se taktéž vysmívá jistým americkým hodnotám a obsesím. A stejně jako v Crash, i zde je nejvíce diskutovaný onen závěr, z kterého by Freud neměl radost už kvůli tomu, co kdysi napsal o rodině a jednání matek, a také díky tomu, že jsou Dějiny násilí jeden velký paradox co se týče výstavby a práce s formou v rámci narativu jako takového.
Dějiny jsou hlavně poučeným dílem vyzrálého tvůrce, který neodbíhá, nezavádí, ale svádí, sice na špatnou cestu, ale cestu, z které je možnost se vrátit, přičemž na recenzovaném snímku je nevzrušivější fakt, že se dá vykládat různými způsoby, přičemž ani jeden bych neoznačil za chybný. Budu se věnovat pouze práci s žánrem, formální stránkou a narativem a tím, jak Cronenberg pracuje se svými stálými tématy a to, co filmem říká, ať již se bude jednat o dědičnost v chování a násilných činech či manipulovatelnost médií a nebo rozpad rodiny, nechám čistě na vás. David bere westernovou postavu, která jako kdyby vypadla z neowesternových podívaných Sergia Leoneho, na kterého mj. režisér několikrát sofistikovaně poukazuje a odkazuje výstavbou scény, prací s kamerou a okázalostí hudby, a uvrhává onu postavu do čistě gangsterského světa, těžícího z klasických filmů noir.
Zlí jazykové tvrdí, že Dějiny jsou moc komerční, aspoň takové ohlasy se ozývaly z festivalu v Cannes. Ve skutečnosti je to ale tak, že se zde akorát stírají hranice mezi zhnusením a obdivem, protože všechny násilné akty jsou snímány „krásně“. Přitom člověk slyší všechno to odpudivé praskání kostí a poté, co je násilí vystaveno jako obdivuhodný a v některých případech až krásný akt, je nám ukázán jakožto zainteresovaným recipientům jako odpudivý. To proto, že vidíme všude možně tu tryskající červenou tekutinu a bezvládná těla. Přesto jsou brutální činy pro diváka ve filmu uspokojující, protože i když tušíme, že s hlavní postavou není všechno zcela v pořádku, fandíme jí, aby se vypořádala s tím, co možná kdysi zažila v minulosti (a nebo také naopak nezažila). Navíc nestihneme odvrátit svůj zrak těsně předtím, než uvidíme zrůdný dopad onoho násilí, kterým ale Croneberg rozhodně samoúčelně nešokuje a ani se nesnaží moralizovat. Chceme se dočkat očisťujícího závěru s nadějí, ke kterému ale vedou litry lepkavé tekutiny (a sperma to není). Má to podobný účinek jako v Cronenbergově Mouše, na mysl se mi dere hlavně scéna demonstrování toho, jak taková moucha pojídá (nejdříve se jídlo musí rozložit pomocí slizu… ble). Násilí bývalo u Davida stylizované, tentokrát je ale realistické se vším, co se s tím dá spojovat. Právě kvůli jeho otevřenému vyobrazování bývá řazen do hororového žánru, ale strach není fyzický, pochází z iracionálna. A opět je zde násilí vysvobozujícím aktem, tělesná proměna či organická deformace ulevujícím činem (vzpomeňme na konzoli v eXistenZ, kazetu z Videdromu, hlaveň namířenou na vlastní hlavu v Mouše, automobilovou nehodu v Mrtvé zóně atd.).
Zajímavá na tomto filmu je také, krom intertextuálních narážek od westernů po gangsterky až k vlastním filmům, i práce s formou a narativem – ty nejodpornější akty, jakým zabití nedospělého jedince bezpochyby je, jsou ukázány na začátku, v kterém je všechno záměrně snímané přeexponovaně, ale s přibývající minutáží se film halí více do tmy, zatímco postavy se probojovávají na světlo. A zatímco ze začátku sledujeme gangsterské road-movie, pomalu se od psychologického dramatu s prvky thrilleru (potenciální únos, vstupující postava záhadného muže a hloupého nemohoucího policisty) dostáváme k černé a absurdní komedii s parodickými prvky, v níž všichni herci najednou okatě přehrávají a pomrkávají na diváka znalého daných žánrových kódů. Na dokonalém budování atmosféry má i velkou zásluhu stálý Cronenbergův spolupracovník – kameraman Peter Suschitzky. Dá se to nakrásně dokázat na v recenzích toliko zmiňovaném úvodním záběru, z kterého díky jisté pokroucenosti cítíme, že tady není něco v pořádku - prostě „něco nehraje“. Jeho délka a i scénáristické hrátky s diváckým očekáváním a záměrně matoucí dialogy dávají příjemný pocit nejistoty, potřebné mrazení samozřejmě nechybí.
Vynikající práci odvedl i Howard Shore - stálý spolupracovník režiséra, který se ale proslavil až díky své práci na Jacksonově Pánovi prstenů. K Dějinám složil odpovídající, atmosférotvornou hudbu, jež - ač by to v některých scénách bylo víc jak vhodné - není nijak výrazná a jen dotváří samotnou pochmurnost celého dílka. To kontrastuje s přepjatě heroickým, evidentně nadsazeným závěrem, vrcholícím záměrně patetickou a neskutečně sentimentální scénou, u níž opravdu chybí jen americká vlajka jako drsný políček americkým hodnotám a výsměch všemu svatému, vlastně tomu nejsvatějšímu – rodině. A přitom se jedná jen k dokonalosti dovedenou tezi, kterou Cronenberg vyřknul v již jednou zmiňovaném dokumentu American Nightmare: „Na velice zásadní úrovni se bojím revoluce a nechtěl bych ji zažít. A přesto si uvědomuji, že existují období, kdy jsou tyto věci absolutně potřeba, protože neexistuje žádný jiný způsob, jak věci změnit.“
Pokud by někdo z potenciálních čtenářů chtěl stále namítat, že i přes osobu režiséra zde nemají co Dějiny násilí dělat, musím se zmínit o těch hororových prvcích, seč jich bohužel moc není. Jedním z hlavních atributů hororu je jeho tělesnost, práce s monstrozitou a jejím překračování, uvědomování si nově nabitých zkušeností a jejich následné vymknutí kontrole, což splňuje do puntíku výstavba Dějin. Ale když se to vezme do detailu, Cronenberg nikdy, snad krom Mrtvé zóny a její podzápletky s objevováním vraha, nikdy nenatočil horor v pravém slova smyslu (Moucha je spíše zvrácená romance). Zatímco Shivers či Rabid reflektovaly v 70. letech narůstající sexuální svobodu a s tím společnou možnost nákazy (ale měly v sobě něco opojného), o čem jiném než o násilím, tak aktuálním tématu zrovna v těchto dobách, by Cronenberg měl mluvit a vyjadřovat se k němu. Jinými slovy explicitně řečeno: špinit vlajku? Tak ještě jinak, ať máme v tom hororovém žánru jasno: tvůrce zde opět využívá svého oblíbeného tématu transgrese (čili překračování jistých pevně daných hranic) a opět je zde představeno ono překračování jako jistým způsobem obohacující, resp. hlavní hrdina se rozpomíná na své „zážitky“ před lety a tomu, jak mu to hezky „v branži“ šlo, ale nakonec jsou pro „hrdinu“ pohlcující a vyobrazeny jako odsouzeníhodné a špatné, rád by byl bez nich. To platí i pro ústřední postavy z Mrtvé zóny, Mouchy či Příliš dokonalé podoby, o jejichž hororové výstavbě snad nemůže být, doufám, pochyb.
Hlavní hrdina Tom Stall vede klidný a spořádaný život se svou rodinou, jistě by vynášel odpadky své domácí, kdyby nějakou domácí měl a nežil by v rodinném domku a nevedl restauraci, do které jednoho večera přijdou lupiči a on briskně zareaguje a zabije je, čímž se stane hrdinou města a to přiláká média a i jednoho nezvaného hosta. Zatímco se jeho syn potýká se šikanou ve škole a manželka by ráda dováděla jako za studií, protože si toho moc tenkrát neužili, do města přijíždí jednooký muž v černém, který tvrdí, že Tomy býval gangster a pracoval pro ty druhé a díky němu přišel o oko – a měl by se již konečně postavit své minulosti čelem. Jenže on si nic nepamatuje, nebo si spíše nechce nic pamatovat?
Jak jste jistě dle popisu děje poznali, na přetřes přijdou typicky cronenbergovská témata, dokonce je zde i jedna scéna rychlé jízdy, upomínající k jeho filmům, ale jinak to, na co jsme u Cronenberga zvyklí, se zde objevuje v hojné míře: rozpad osobnosti, animalita a hlavně sex i ústřední násilí. Sexuálním scénám jsem se rozhodl věnovat zvlášť, už z toho důvodu, že z té první má člověk pocit onoho laškovného užívání si jako za středoškolských dob a Cronenberg se rozhodně nebojí ukázat víc, než bývá zvykem, což mnohé cenzory jistě pobouřilo stejně jako dávka krve ve filmu vyobrazené. Druhá sexuální scéna, v níž nevyhrává rozšafné dovádění, ale maskulinní zmocňování se a nemající daleko ke znásilněni, je surově drsná, animální, způsobem nasnímání nepříjemná pro diváka, postaveného do pozice voyera. Nejsem si jist, jak to bylo u komiksových předloh, z nichž Dějiny násilí vycházejí (vydávalo je stejné nakladatelství jako Road to Perdition, zfilmované Samem Mendesem), ale co jsem měl možnost číst pouhý jeden jediný díl z obsáhlé várky vydaných knih (a to ještě v originále, takže jsem vše nepochytil a nerozuměl jsem pořádně), Dějiny jsou věrnou adaptací, posouvající svět komiksu do jiného, filmového média.
Bylo by hříchem nezmínit se o hereckých výkonech, Viggo Mortensen sice nedokázal ustát svůj part v Návratu krále, ale zde se jeho nehybná a obtížně čitelná tvář přesně hodí k samotnému tématu filmu a nahrává tak tomu, že ani samotný divák neví, na čem s postavou Toma ve skutečnosti je – a Mortensen to pomocí jemných náznaků dává velice chytře najevo. William Hurt byl za svou miniroličku nominován na Oscara, což je podivuhodné, protože ve filmu nestráví snad ani celých 5 minut, ovšem prostor, který je mu věnován, si ukradne pro sebe (horší frázi teď na paměti nemám) a jeho smysl pro načasování a gesta v pravou chvíli je neodolatelný. Maria Bello není jen krásná žena, ale i zatraceně dobrá a věrohodná herečka. Ed Harris je neselhávající poslední dobou všude a zde tomu není výjimkou, jen škoda toho, že na plátně pobude jen o něco víc než Hurt a snová scéna s ním a Viggem byly odstraněna proto, že by moc upomínala Videodrome... což mě přivádí zpátky k té hlavní osobě...
A Cronenberg je vyzrálý tvůrce, který pracuje se svými tématy v rámci žánru, tím ho o hodně obohacuje a navíc bez jakéhokoli patosu či sentimentu ukazuje násilí ve všech možných i nemožných podobách – pokud tohle se nehodí na hororový server, tak už nevím, co by mělo.
“Myslím, že tuhle někdo řekl: ,Panebože, že by Cronengerg mohl zase natočit něco věcného?´ A tak jsem se zeptal všech svých přátel: ,Myslíte si, že jsem teď víc věcný?´ Bylo zřejmé, že tahle věc měla větší komerční potenciál než Pavouk nebo Crash.”- movies.about.com
Žádné komentáře:
Okomentovat