DÍL II
DEBUTOVÉ SNÍMKY POZDĚJŠÍCH „KOMERČNÍCH“ TVŮRCŮ: 
Podobně začínala velká spousta hororových tvůrců nyní natáčejících velkorozpočtové a komerčně úspěšné snímky, jenže mladická hravá léta jsou již dávno pryč. Ať již se jedná o Sama Raimiho, který kultovní zombie-splatter trilogii Evil Dead, v níž stromy znásilňují dívky a Bruce Campbell s „charismatickou“ bradou si místo ruky nasazuje motorovou pilu s hláškou na rtech „Hail to the king, baby!“, vyměnil za adaptaci comicsů se Spider-Manem. O Peteru Jacksonovi, začínajícím obdobně jako Raimi, vytrvale natáčející za vlastní filmy s přáteli pro zábavu, se v poslední době v případě „splněného snu“ King Konga mluvilo dostatečně, naneštěstí se stal jedním z filmařů, kteří neví, kdy přestat (a můžeme jenom spekulovat o tom, jestli za to může biografické lesbické drama Nebeská stvoření, za které byl nominován na Oskara za scénář a pro nějž objevil v podstatě Kate Winsletovou, nebo jestli se již tendence „mít ve filmu všechno bez ohledu na ostatní“ projevovaly v případě jeho prvotních počinů BrainDead a Bad Taste). Do této kategorie by se dal zařadit i Robert Rodriguez, který se doslova utopil ve světě jedniček a nul svými adaptacemi comicsu v případě Sin City či filmů pro celou rodinu od trilogie Spy Kids po Dobrodružství Žraločáka a Lávovky a pořád sice platí, že dokáže nabídnout hodně muziky za málo peněz, ale pryč jsou doby westernových počinů jako El Mariachi či Desperado, z kterých hračičkářské nápady sršely, ale nevyznačovaly se přeplácaností. Na úplné straně barikády stojí takový evropský tvůrce Luc Besson, který začínal minimalistickým postkatastrofickým dramatem Poslední boj, a skončil jako scénárista druhořadých až třetiřadých akčních filmů převážně s mysteriózní zápletkou (Okrsek 13, Purpurové řeky apod.). Levicový režisér Oliver Stone natočil v roce 1981 film Ruka zabiják o pravé ruce, která je po automobilové nehodě uražena svému majiteli, tvůrci comicsů, a vydává se vraždit „na vlastní pěst“. James Cameron, díky němuž se začalo hojně používat morfování kvůli Terminátorovi 2 a který vzal poctu klasickému hollywoodskému filmu svým 11 oscarovém Titanicu, debutoval taktéž v roce 1981 snímkem o vraždících létajících piraňích Piraňa 2: Tření… 
.jpg)
KULTOVNÍ FILMY: No a konečně jsme se dostali do 80. let (ve kterých si odskočím pro potřeby textu ještě do 60. let), kde všeobecnými měřítky pokleslý žánr zažíval svůj největší možný boom, ať již díky kultu půlnočních představení (které pouze naťuknu a zbytek nechám na Vás), nebo kvůli tomu, že se „pokleslý“ žánr stal komerčně úspěšný a od 80. let se vlastně datuje doba, v níž všechno souvisí se vším a nic nejde od ničeho odlišit. Mezi reprezentativní filmy druhé poloviny 70. let a začátku 80. v případě kultovních filmů promítaných o půlnoci, s patřičnou atmosférou drogového oparu a společného „užívání si“, patří nejznámější „zástupce“ - Sharmanova Rocky Horror Picture Show o transsexuálech v Transylvánii, kteří svou hrdou pokleslostí zničí manželský svazek jako takový, využívající rockovou éru a historickou dobovost muzikálů 50. let ke zparodování béčkové filmy a z žánrového hlediska potácející se někde mezi hororem a sci-fi. Night of the Living Dead George A. Romera bývá považován za prazáklad stavebních prvků správného zombie-hororu (plížení a pomalá chůze spolu s nabýváním rozumu, postupným budováním napětí až do „dobově vhodného“ závěru a kritiky jižanského buranství či konzumerismu anebo studené války), který v nové éře shonu zaznamenal značné zrychlení ve Snyderově remaku druhého dílu zombiácké romerovské tetralogie Úsvitu mrtvých značné „zakčnění“ (které pokračovalo survival-adaptací videohry Resident Evil a nepřiznanou vykrádačkou Dne trifidů Dannyho Boylea 28 dní poté). Z „dobového“ důvodu (pozdní 60. léta) a omezenosti rozsahu s prominutím vynechám filmy arogantního a egoisticikého Alejanda Jodorowského, který je jednoduše žánrově nezařaditelný (jeho El Topo se potácí někde mezi westernem ala Leone, sexuální otevřeností a kritikou církve pro peníze ala Pasolini a bezpointovou komikou britských komiků; z morálního a humánního hlediska je např. takové Holy Mountain divácky nevděčnou a hlavně „nelíbivou“ satirou na sílící násilí ve válkách a sexuální revoluci i technický pokrok hrozící ztrátou duše člověka) a Johna Waterse, jemuž největší poctu vzdáte tím, že se pozvracíte, a nejvíc ho urazíte, když prohlásíte něco o svobodnosti jeho filmů (v nejznámějším Pink Flamingos se pojídají psí výkaly a soutěží se o to, která rodina je více odporná, ale jinak je to přenesený Schlondorfův Plechový bubínek do nové doby).
TEENAGEROVSKÉ FILMY, i když to některé asi hodně překvapí, se natáčely už před více jak dvaceti lety, protože v té době byly levné a peníze do nich investované se vždycky, nebo spíš ve většině případů vrátily. Většina těch mladších, která možná čte můj blog, si pamatuje čtyřdílnou sérii Šprtů, která zaznamenala velký úspěch, i když byla točena přímo na video, protože nabízela obhroublý, ale vkusně podaný humor, postavy, kterým se člověk směje, ale nemůže jim nefandit a nesympatizovat s nimi, no a taky povinnou nálož sexu a lechtivých okamžiků vůbec, ač se vycházelo z komiky burlesky a hlavně nonsensu. Docela jsem se vyděsil, když jsem slyšel, že se chystá remake, či spíše pokračování, které může originál možná trumfnout v míře nechutností, ale těžko co do kvality. Ale ruku na srdce, většina z nás má na Šprty tak dobré vzpomínky jen proto, že to patřilo k jejich dětství a dlouhou dobu je neviděly (a popravdě, raději bych si ty vzpomínky nechtěl pokazit a dostat se mi Šprti dnes do ruky, nekouknu se na ně, i když by bylo pokušení velké).
Všichni asi pamatují také na úspěšnou sérii Porkys, z níž většina utkvěla v paměti památná sprchová scéna, v níž nadržený student strčí svůj úd do díry do dámských sprch a za něj ho chytne odporná tělocvikářka a začne „přetahovaná“, která, hyperbolicky řečeno, vrcholí kupou spermatu v dnešních pohrobcích typu Scary Movie. Krom Kožených kalhot, na které by asi většina z nás, kdo jsme je viděli, nejradši zapomněli a přáli bychom si, aby nikdy nebyly stejně jako druhá světová (to samozřejmě nechci srovnávat, každý ví, že Kožené kalhoty jsou větší ZLO!). Je překvapující, že skomírající, či mrtvý teen žánr ožil až na konci 90. let díky zcela dospělé komedii bratrů Farrelyových Něco na té Mary je, v které byly hlavní postavy plnoleté, ač se chovaly značně naivně a iracionálně, ale hlavně brutální humor, od dob Blbého a blbějšího dotažení „k dokonalosti“ – kdo by se i dnes nepobavil u scény spermatu ve vlasech či souboje s pejskem? Ale jak píše Ondřej Vosmík v Cinemě ve své recenzi na třetí Prci, prci, prcičky, nechutnou scénu musí předcházet jisté peripetie, aby byla vůbec vtipná a výkal na tváři nebyl i výkalem na divákově tváři. Skutečný boom ale teen-film zažil až díky prvním Prcičkám, které zůstávají stále nedostižnou modlou, protože jsou chytře natočeny a napsány i zahrány tak, že přestože se jedná o figurky, člověk jim věří, soucítí s nimi a baví se i na jejich účet. Slušnou obdobou, tentokrát německou, byly Holky to chtěj taky, které se na věc dívaly z ženského úhlu pohledu s minimem nechutností. To se nedá ale říci o jejich pokračování, což je inkoherentní skrumáž lechtivých a telenovelových scének, kradoucí z britských předobrazů, ale nedosahujících jejich drsnosti a reálnosti. Nejhorší totiž, co se může stát teenagerovskému filmu, je odtržení od reality a nepoznání rozdílu mezi nadsázkou a vážným moralizováním. To se bohužel stalo Klukům, kteří to taky chtěj, na hranici se poté potácel Road Trip, ovšem nakonec dopadl nad očekávání, a ostatní filmy snad ani nestojí za řeč, protože jsme jimi terorizováni v půjčovnách – jen je smutné, že někteří kvalitní herci se ze škatulky těch, co p.chají to a to, nevymaní. Hezky je to glosováno v Jay and Silent Bob Strike Back, kdy Jason Biggs hovoří: „Nikdo mi nikdy neřekne: , V Kluci a holky jsi byl dobrý, líbil se mi Křupan…´ Ne, vždycky se to stočí na ten blbý koláč.“ – „Tys ho fakt strkal do koláče?“
Abych popsal některé charakteristické znaky teen-filmů, i když to za mě už předtím udělala, a nutno říct že mnohem lépe, Iva Hejlíčková při příležitosti premiéry Road Tripu v Cinemě, stačí mi shrnout zápletky většiny filmů: fekální humor, sprostá mluva, sympatičtí a pohlední herci v hlavních rolích, kterým to nakonec vyjde, zápletka točící se převážně kolem sexu (prvního, posledního, orgasmu, videopásky s nevěrou apod.), úvodní záběr zabírající školské prostředí, chápavé postavy rodičů, které se rozhodnou poučovat v nejméně vhodnou dobu atd. Není divu, že parodie typu Bulšit, na nichž je zábavná akorát postava Mr.T. a muzikálové číslo ala Pomáda, se nemohly nikdy vydařit. Je potřebné se zmínit i o české vlně, která narazila na zlatý důl díky Snowboarďákům, na nichž jsem napsal vlastně mou jedinou kino-recenzi a byl jsem zkritizován jako „asexuální cinefil“, což nic nemění na tom, že Janák nezvládá tempo, neumí budovat vtip, napsat uvěřitelné postavy, vystavět scény a dát tomu všemu příslušný stylový vizuální háv a ne scény, které jsou ve filmu kvůli střihačově či skladatelově exhibici, ale střih a hudba jdou ostře proti sobě. Opět se v tomto případě obrátím na Cinemu, tentokrát vynikající text Kamila Fily, který se zamýšlí nad (ne)úrovní českých „žánrovek“ Panic je na nic, Experti a Rafťáci, v kterých se tvůrci snaží být cool pomocí obstarožních technik jako půlení obrazu či samoúčelné animace, nedokáží natočit žánrově dovedený a vyhraněný snímek, který se nebojí zajít až do krajností a podání žen je misogynií, což vadí už z toho důvodu, že se dívkám ty teen-filmy líbí.
Může se říci, že vrchol „žánru“ byl v 80. letech a to samé platí i o dalších komediálních eskapádách, tentokrát ale ještě s nadsazenějšího ranku – parodiích. Dnešní parodie sází vlastně na to samé co teen filmy, akorát okopírují scénu ze svého předchůdce a zaženou ji ad absurdum, což vyvolává ale smích akorát u lidí znalých parodických předobrazů. Mluvit zde nějak obšírněji o známé trojici ZAZ je, myslím, zhola zbytečné, což platí i o mé následující poznámce týkající se toho, že u Žhavých výstřelů či Připoutejte se, prosím se pobaví i lidi neznalí Top Gunu, resp. Letiště!. Tehdy ještě parodie spočívala v tom, že se sice vypůjčily základní stavební atributy z hlavního parodovaného filmu, ale to se vystavělo na vlastním příběhu, který si utahoval ze žánrových klišé, které vlastně jenom zvýraznil a přehnal svým podáním. Bohužel mi ale při dnešních filmech ustrnuje úsměv na tváři a doby Mela Brookse, který si dokázal v případě Spaceballs utahovat i z marketingu a věcí s ním spojených, jsou již dávno pryč a když tvůrci točí či píší parodii, neznají ani pořádně žánr, jak se to opět dá demonstrovat na Brooksových filmech, hlavně na tom "Němém", potácejícím se někde mezi parodií a pastiší, či Dráculy, který je děsivější než Nosferatu a Coppolova verze dohromady… Příště se tak můžete těšit na poslední díl, kde přijde na přetřes sci-fi, akční filmy a guilty pleasure.
Žádné komentáře:
Okomentovat