Filmy na MFFDM

KACHNÍ SEZÓNA: Na konci 20. a v počátku 21. století se začalo v českých kinech objevovat čím dál tím více kvalitních mexických filmů většinou zachycující nelichotivou tamní politickou situaci a soustřeďující se na příběhy hrdinů, což platí jak o filmech Alfonsa Cuaróna, jmenovitě Mexické jízdě, tak i o Alexandrovi Gonzálezi Iňárituovi, jmenovitě Amores Perros – Láska je kurva, tvůrců, kteří se poté vydali do země za velkou louží, aby svůj způsob vyprávění ještě více propracovali: Cuarón se opět zaměřil na problémy dospívající mládeže ve třetím díle Harryho Pottera s podtitulem Vězeň z Azkabanu a Iňáritu více roztříštil naraci na jednotlivé různě proházené kousky skládačky v případě 21 gramů. Pokud pominu Guillerma del Tora, výhradně se soustřeďujícího na fantasy a hororové žánry již od svého ceněného debutu Cronos po americké adaptace comicsů jako Blade 2 a Hellboy, do stejné skupinky mexických tvůrců spadá i na poli celovečerního filmu debutující Fernando Einbcke, který vystudoval na Centro Universitario de Studios Cinematografico, na níž natočil své první krátké filmy a dokumenty, avšak uznání získal až na poli rockové hudby díky svým videoklipům.

Kachní sezóna, jejíž název vychází z kresby letící kachny visící na zdi, přesně toho druhu obrazu, který by si nikdo nekoupil, ale do bytu se přesně hodí, byla podpořena právě Einbckeovou bývalou školou Centro Universitario de Studios Cinematografico a přichází k nám s pověstí nejúspěšnějšího mexického filmu roku 2004 s „tak jemným humorem, až ho skoro nepostřehnete“ (jak praví reklamní slogan), který byl oceněn neuvěřitelnými 18 cenami výročních cen (za film, režii, herce a herečku v hlavních rolích, scénář, hudbu, zvuk atd.), cenou mexických MTV Movie Awards za nejoblíbenější herečku Danny Perenu a nominací za herce Diega Cataňoa i filmovou píseň a Speciální cenou poroty na Pařížském filmovém festivale. Známý americký kritik Roger Ebert ve své recenzi tvrdí, že „se toho moc v Kachní sezóně nestane, ale na druhou stranu má spoustu bohatých detailů, které připomínají, jak nekonečný se může každý den zdát, když je člověku 14 let“ a pokračuje s tím, že „popisovat nějakou akci ve filmu by bylo jednak špatné proto, že se děje vám v reálném čase a také proto, že ten film není o tom, co se děje, ale o tom, jak se to děje a proč, a člověk nesmí hledět na to opravdu hluboké jak a proč“.

Fernando Einbcke, ač známý díky svým videoklipům, si ve svém celovečerním debutu pohrává s plynutím času (neustále kapající kohoutek či opakující se pokusy upéct dort) a nestříhá každou třetí sekundu, ale kamera ve většině případů postavená na stativ či snímající hrdiny často z podhledu anebo netradičního místa či pomocí velkých detailů „jede“ až v některých případech pět minut, což upomíná na režisérský styl prvních děl amerického nezávislého režiséra Jima Jarmusche. Atmosféru snímku také dotváří minimální či snad vůbec žádné použití hudby, natáčení na černobílý materiál nejen kvůli velice nízkému rozpočtu, ale také díky tématickým prvkům a co největší autentičnosti díla, a děj převážně se odehrávající krom několika výletů do exteriérů na začátku a konci filmu v jednom interiéru vyhlížejícím poněkud kýčovitě, ve skutečnosti však odrážející nevyřčené otázky visící ve vzduchu a mísící novější věci jako videohra Halo, coca-cola či mobily se staršími, hlavně poničené domy v ulicích apod.

Kachní sezóna, která by se dle popisu děje mohla snadno zaměnit za kteroukoli běžnou teenagerovskou americkou komedii s minimálním přesahem snažící se hlavně o vtip za každou cenu, taková není a jedná se o pohled na dospívání, nabývání důvěry v sebe sama, poznávání toho, že nic nebude tak lehké a snadné, jak se na první pohled zdálo – to všechno ve filmu, ve kterém se toho moc neděje, s přirozenými a uvolněnými hereckými výkony, velice zajímavou výpravou, pozvolným střihem a statickou kamerou a jemným humorem či stylem upomínajícím k českému černému a hlavně černobílému koni Nuda v Brně, akorát s tím rozdílem, že tentokrát je ta nuda v Mexiku.

- 90%

WALLACE A GROMIT: PROKLETÍ KRÁLÍKODLAKA: Opakovat historii o tom, že po dlouhých dvaceti letech se konečně jedni z nejlepších hrdinů filmového plátna představují v celovečerním filmu, který snad i překonává jejich krátké animované příhody, z nichž dvě poslední byly oceněny Oscarem (Nesprávné kalhoty a O chloupek, přičemž cena za Cesta na Měsíc unikla díky jinému Parkově kraťasu Pohodlíčko), považuji za zcela zbytečné, ať již znáte jejich úžasně vystavěné příhody, pracující s diváckým očekáváním a do posledního naplňující žánrová schémata, nebo ne. Samozřejmě že ti znalí předchozích dobrodružství, v nichž se cestovalo na Měsíc pro kus výborného sýru a rozveselila se smutná lednička, chytil se manipulátorský a nebezpečný zloděj diamantů tučňák a Wallace se poprvé zamiloval do ženy manipulované robotickým psem zneužívajícím ovce pro vlnu, uvidí hlavně syntézu všeho jmenovaného. Bylo by možné Wallaceovi a Gromitovi vytýkat, že odloučení mezi Wallacem a Gromitem v případě „nezvané návštěvy“ či „poblouznění zrzkou“ není tak propracované a emocionálně působivé jako v kratších předchůdcích, ale je potřeba být za každou cenu kritický i v případě filmu, který nemá ani jednu jedinou chybu a je dokonalý? Navíc filmu (zacházejícím v antropomorfizaci dál než předchozí krátké příhody), v němž jsou tak roztomilí králíčci? :-)

Diegeze: Co je podstatné na celovečerním filmu s Wallacem a Gromitem, krom toho, že má dostatečný nosný příběh a vyvážený temporytmus na rozdíl od taktéž na Oskara za nejlepší celovečerní animovaný film nominované Mrtvé nevěsty, je rozšíření světa nešikovného pána a racionálně založeného věrného přítele, kdy jsou již součásti většího celku a hlavně dokonale uvěřitelného a do nejmenšího detailu propracovaného fikčního světa a také se ukazuje, že ve městečku nežijí jenom antropomorfizovaná zvířata, ale i ostatní, převážně sobečtí anebo snobští obyvatelé. Když budu brát ohled na neznalé předchozích dobrodružství, ač běžely v rámci jednoho ročníku Projektu 100 a mohli jste se s nimi setkat před Vánoci na české televizní obrazovce s mírně nadprůměrným dabingem, musím říct, že příběh Wallace a Gromita: Prokletí králíkodlaka – ochraňování ostatních a nalézání cestu k sám sobě – je minimálně stejně nosný, avšak vyváženější než například Mrtvá nevěsta Tima Burtona, už kvůli zabydlenosti města a propracovanosti postav. Zatímco Tim Burton představí obyvatele jenom při úvodní písničce a věnuje nedostatečný prostor záporné postavě, působící díky tomu jako Deus ex Machina v závěru filmu, tam si Nick Park se Stevem Boxem vyhraje i s docela nedůležitou postavou faráře a o většině postav z jím vytvořeného světa máme zájem poznat i ty další, se svébytnými vlastnostmi, které dokázal i třeba na ploše jedné scénky vypíchnout (policistovi je věnována důležitá role na začátku a poté prostupuje celým děním, farář sehraje své, ale je nám předtím představen, většina postav je charakterizována svým vztahem k zelenině, od všežravé starší paní po nerudného souseda odvedle).

Žánrové čtení: Ale co je na Wallaceovi a Gromitovi v celovečerní podobě jedinečné a přesahuje tak v některých ohledech i vrcholný animovaný snímek studia Pixar, Úžasňákovi, je práce s jeho žánrem, resp. naplňování – od „prvního vegetariánského hororu“ po vážně míněné drama přes romanci k dobrodružným filmům. Jak již správně poznamenali někteří kritici přede mnou, především Kamil Fila ve své recenzi v Cinemě a Radomír D.Kokeš na FilmPubu, jedná se o pastiš, čili vyrovnávání se svým předobrazům se stejnou atmosférou a pojetím, nikoli parodii, jak bývá velice často a mylně zmiňováno všude možně. Komika většiny scén nespočívá tak v tom, že se tady otevřeně cituje druhý díl Harryho Pottera anebo se odkazuje na legendární bullet-time v Matrixu (a to jsou jenom ty nejzjevnější, nemluvím o „fajnšmekrovských“ narážkách), ale v tom, že to samé je nám představováno za pomocí plastelínových postaviček, o které se neobáváme, ale (paradoxně) se obáváme o jejich zeleninu – bez legrace. Něco jiného je, když Parker se Stonem v případě Team America: Světový policajt vyberou ikonické scény z akčních filmů páně Bruckheimera a Baye, aby je loutkovou podobou zesměšnili a ukázali tak jejich tupost (=persifláž), a když Park s Boxem nejen že vytvoří velice stylovou nápodobu, ale dokonce krom stejné atmosféry je dílo stejně vystavěné a jde o stejné věci, akorát ve vegetariánském provedení (vrcholem je tak bezpochyby závěrečná scéna ala King Kong z 30. let).

Percepce vs. recepce: Nejúžasnější ze všeho je však hra s diváckým očekáváním, která je splněna do posledního puntíku a i když se zdá, že byla narušena finální akční sekvence komickou vsuvkou, snižující tempo, jedná se jenom o připomenutí toho, že se pohybujeme v animovaném, fikčním světě. Překvapivé je to u úplně závěrečné scény uzavírající dějovou linii s p. Tottingtonovou, u které diváci znalí sad-endu v O chloupek čekají další zklamání ve Wallaceově životě a diváci neznalí jejich předcházejících příhod zase šťastný konec se vším všudy, žánrová výstavba zůstane v tomto případě zachována a nenaruší se jako v posledních minutách Mrtvé nevěsty, která sice na romantiky může emocionálně zapůsobit, ale ruší dosud vystavěný fikční prostor obývaný postavami a jejich předešlou a pochopitelnou motivaci změnou optiky.

Intertextualita: Ať už znáte většinu hororových počinů, ke kterým je odkazováno – a že se jedná především o pilíře žánru – anebo nezaznamenáte nepřeberné množství detailů vizuálních (Wallaceova knihovna, obsahující knihy jako Na východ od Rexů či Čekání na Goudu) či verbálních (některým suchý britský humor připadal až moc suchý, viz scéna s tupé anebo policistou Macintoshem), stále se jedná o geniální a na poli animovaných filmů na delší dobu zjevně nepřekonatelný počin. V případě WaG je nutné mluvit i o hereckých výkonech se vším všudy, ale pro potřeby DVD recenze jenom ve zkratce: Sallis jako Wallace s dokonalou dikcí britského divadelního harcovníka zůstává, přidává se k němu ale Helena Bonham-Carterová jako Lady Tottingtonová a Ralph Fieness jako hlavní záporák Viktor – a nesmím opomenout nejlepšího nmlčenlivého herce plátna – Gromita, vyjadřujícího emoce pouze díky své mimice. Jistí teoretikové a kritikové sice tvrdí, že se s intertextuálními odkazy pracuje v rámci příběhu a staví se na stejných, fanouškům Wallace a Gromita známých situacích, v kterých Gromit štrikuje či si čte noviny s vtipnými titulky a Wallace zase něco vynalézá, ale je nutné nesouhlasit s nezáživností druhé poloviny filmu před akčním finále (viz předchozí odstavec).

Shrnutí: A i když byla laťka nastavena u kinodistribuce docela vysoko „díky“ krátkém předfilmu s tučňáky z Madagaskaru, Wallace a Gromit nejen že ustál celovečerní stopáž a mohl si navíc dovolit i několik známějších jmen, ale dokázal, že rukodělná práce s „menším“ přilepšením pomocí triků (údajně až na 700, převážně lítající hlína, voda apod.!) okouzlí a dojme i pobaví přes poněkud obhroublejší vtípky srážející na bezchybnosti (krabice s nápisem „křehké“, rozsvícení světla na autě ve chvíli, kdy Wallace dostane nápad…). Ten nejlepší otevírací víkend a Oscar za nejlepší animovaný celovečerní film má zaslouženě, třeba – přestože - už proto, že nebere ohledy na diváky tolik jako v případě parafráze na Velký útěk Slepičí úlet. A nic na tom nemění fakt, že se jedná o minoritní záležitost a někdo může být zklamán tím, že závěrečná půlhodinová akce je jen variací na hitchcockovské finále v O chloupek.

- 100%

KARCOOLKA: Vyloženě odfláklá animace s podprůměrným stínováním dává vyniknout nápaditému příběhu, poměrně slušně zvládnuté režii a tomu, že si tenhle animák na nic nehraje a dokonce, což je hodně velké plus, se nesnaží nijak poučovat, nebo jsem si toho aspoň nevšiml. Tahle kurosawovská variace, v níž se vypráví jeden příběh ze 4 různých úhlů, aby do sebe následně všechny skládačky zapadly, funguje dobře a pobaví i přesto, že hlavní záporák je odhadnutelný od prvního objevení se, ač stopy jsou dobře zameteny, a parodické narážky na XxX či Sherlocka Holmese zaručeně fungují, což platí i pro neurotické a hyperaktivní zvířátko, které na rozdíl od Za plotem vyvolává salvy smíchu zaslouženě (a překvapivě působí svěže). Tomu všemu napomáhá střídmá stopáž, seč biják ztrácí na konci tempo a jedná se jen o exhibici, a zpívané pasáže jsou otravněkší a nepadnoucí do děje ještě více než v prvním či druhém Toy Story dohromady.

- 60% (Normálně by to bylo za lepších 50%, ale vzhledem k tomu, že ty jsem udělil vyloženě slabému a podprůměrnému animáku Za plotem, nemohu jinak než dát lepších šedesát a říct, že tahle shrekovská variace je skutečně svěží a povedená, jenom doufám, že ten závěrečný fórek nebude vést k pokračování, protože by bylo naprosto zbytečné.)

ZA PLOTEM: Je opravdu osvěžující vidět film, v kterém není snad ani jedna jediná narážka na jakýkoliv slavný letní hit, i když k tomu v případě jedné laserové scény přímo vybízí. Jenže to je asi jediná pochvala, kterou na konto Za plotem mohu říct, protože to už i velice slabý a nevtipný, jednoduchý Madagascar byl lepší kvůli hrátce s písmeny a právě těmi intertextuálními aluzemi. Možná bych vůči Za plotem nebyl tak kritický, kdybych den předtím neposlouchal přednášku Jana Pinkavy (oscarová Geriho hra), který tvrdil, že na filmu, byť sebelíp animovaném, je důležitý příběh - a v případě Za plotem je premisa neskutečně jednoduchá a nedostačující ani na tu 80min. stopáž. Díky filmům jako Za plotem vynikne, jak moc tvoří Pixar kvalitní filmy, protože jak syžetem, tak narací připomíná Za plotem první Toy Story, taktéž odehrávající se na velice omezeném prostoru, založeném na kontrastu, ale Příběh hraček krom stylové animace sloužící příběhu (u Za plotem je to naopak) měl i propracované a zajímavé postavy (vztah mezi Rjem a želvou je identický jako u Buzze a Woodyho, jenže jsou naprosto nezajímavý a celé je to tak schématicky vyprávěno). A představa, že vrazím do filmu nějaké hyperaktivní zvířátko a nechám ho pořádně řádit na konci, aby byla legrace v plném proudu, mě už vyloženě krká. Ale ano, Za plotem vydělá a nejmenším se film bude líbit, ale já stále vyhlížím toužebně Cars...

- 50% (Správně by to mělo být za 30%, protože jsem se max. 5x ušklíbl a jednou opravdu na hlas zasmál, ale nechci, aby to vypadalo, že mám nějaké předsudky vůči téhle vlně neinvenčních a dle mustru dělaných animáků.)

MARTA: Nejsem si jistý, jestli je úplně košér hodnotit co se týče postprodukce úplně nedokončený film, který má premiéru až někdy v srpnu, ale vzhledem k tomu, že mé výtky se skládají z něčeho jiného než zrovna k nedodělání ostrosti apod., udělám to. Příběh pojednává o otci, který skrývá svého syna, jenž nešel na odvod, a ženě, kterou oba ukrývají - ovšem pojednává velice schématicky, předvídatelně, samoúčelně, nudně a televizně. Ono umístění do bezčasí je velice dobrý nápad stejně jako ona nespecifická řeč, ale smysl záběrů jako kdyby z vrtulníku, jež vytrhávají z rytmu filmu, mi zůstal utajen stejně jako neobjasněné motivace postav (proč udělá otec to, co udělá, když musí tušit, že syn bude reagovat tak, jak nakonec zareagoval?). Popravdě takhle by nějak dopadl Tarkovskij, kdyby se mu vše zvrhlo v nudný chaos nenabízející žádnou transcendenci. Já těm postavám jejich city prostě nevěřil, sáhodlouhé záběry mě iritovaly snad ještě více než laciné a trapné kostýmy, o hudbě, která sice dává scénám dramatický náboj, ale je hnusně kýčovité v rámci syrového příběhu, taktně pomlčím.

- 60% (Je to ale velice smutných 60% s ohledem na to, v jaké p.či je česká kinematografie.)

XIAOYANIN PŘÍBĚH: Velice jednoduchá storka o mladé holce, která je ve věku, v kterém by si měla někoho vzít (v 15 letech!), ale ona chce dál studovat na škole, jenže do konce prázdnin musí sehnat 24.80 yuenů, aby mohla pokračovat. Nemůžu si pomoct, ale ten film mi silně připomínal některé rané Yimouovy filmy jako Nikdo nesmí chybět a Cesta domů, ale bez skutečných emocí, promyšlené, nikoli kýčovité vizuality a chytré kritiky ubohého stavu školství. Jistě, že vše končí happy-endem, ale nebýt střídmé stopáže (90 minut) a zábavných vedlejších postaviček (potenciální manžel, slepý muž apod.), moje výsledné hodnocení by bylo mnohem nepříznivější.

- 60%

TOMMYHO INFERNO: Vítězný snímek v mládežnické sekci festivalu je tím nejlepším teen-filmem za posledních několik let, který jsem viděl, protože je po režijní, scénáristické, herecké a hlavně dramaturgické stránce naprosto skvěle zvládnutý, ale abych se přiznal, je mi z morálního hlediska odporný. Protože ale nemohu napsat konkrétní výtky, které k tomu filmu mám a spoilery by vám nevadily, doporučuji si myší označit nečitelnou část, v níž jsou závratná dějová obsazení prozrazena. (Samozřejmě to vše dopadne „dobře“, kluk zjistí, že jeho otec není mrtvý a nebyl kněz, najde si jinou holku, s níž bude asi skórovat, jeho bývalá přítelkyně se stane lesbičkou a jeho kamarád drží 30 dní půst proto, aby šel s jednou dívkou ze školy do kina, ale to, co provede, aby se z rozchodu s přítelkyní titulní hrdina Tommy vzpamatoval, je odporné – „zabití“ nového přítele „bývalky“, ač se z toho vyklube na konci jen hra, pracující s frankenstainovskými motivy.) Příběh pojednává o páru na střední škole, který spolu chodí již celé tři roky, ale kluk (!) se se svou dívkou nechce vyspat, protože je věřící a čeká na sex až po svatbě, což vede k dvoutýdenní pauze a zjištění nových věcí, které mu možná obrátí život naruby. Za velice dobrý nápad považuji vedlejší linku s kamarádem, který vede kurs za sebeuznávání, v němž je spoustu opravdu vtipných nápadů a i když působí jako z jiného světa, dodává filmu na spádu a správné říznosti. Velice mě potěšilo, že to celé neskončilo tak, jak se od začátku mohlo zdát a ač se mi zdály některé osudy postav zvlášť na konci nedůvěryhodné a některé motivace neopodstatněné, o jedné katarzní, ač funkční scéně zbytečně přepjaté. Potěšující je i ten fakt, že ač se jedná o norský teenagerovský film, z nichž jsem viděl všechny, které se k nám dostaly (namátkově např. Šup sem, šup tam), nejedná se o další realisticky působící, digitální kamerou snímaný jednoduchý příběh plný uvěřitelných dialogů, ale od začátku se hraje s otevřenými kartami nadsázky.

- 80%

JAK SE KROTÍ KROKODÝLI: Jsem necitlivá kurva, která nemá duši (nebo aspoň tak se vyjádřila paní režiséra o jednom pánovi, kterému se film líbil a nechápe tu kritiku kolem, že má "duši, citlivou"). Takhle dramaturgicky nezvládnutý (různé roviny, na jiném stupni, podány jednou s vážností, poté jako crazy komedie - ale no tak, go fuck yourself), žánrově nedotaženou a hlavně nevyjasněnou, příšerně zahranou (kdo najde někoho, kdo se nekouká do kamery, dostane ode mě cukříček) melodramatickou (uslzené, blbé a patetické) kýčovitou sračku (z posledního záběru jsem málem defekoval) jsem už zatraceně dlouho neviděl. Film bez vtipu (ok, jeden tam je, ale je maximálně úsměvný - žádný vtip není dohraný, spočívá v tom, že se někdo šklebí a to e vrchol vtipnosti!), tempa, s postsynchrony naprosto v prdeli (nač ty písně, zvlášť od zrůdy jménem Nekonečný?), a scénami, které jsou buď naprosto dementní svým pokusem o humor (prdění apod.), nebo uslintané, trapné a křečovité (všechny záběry na kozy!). Marie Poledňáková neumí vyprávět (způsob narace připomíná sled scének, které dohromady nedávají smysl a jsou samoúčelné, aby se už tak odporně velká stopáž natáhla na neúnosné dvě hodiny), nedokáže gradovat, což u dvouhodinového filmu prostě není zrovna to nejlepší, ale plete si seriál s filmem, už nikdy více!

- 30% (Jen za Postráneckého, ten je dobrý snad všude... proč nehrál v Kameňáku?... a Dubovu kameru, ale to jsou jediné jistory, které ten film nepotápí na úplné filmařské dno.)

ZATRACENĚ, KDO JSOU BONNIE A CLYDE: Asi tak před rokem jsem si stěžoval na to, že bych moc rád viděl nějaký alespoň průměrný či při nejlepším špatný maďarský film, když se k nám na festivaly a poté i většinou do běžné distribuce dostávají jenom samé povedené kousky jako Revizoři či Distrikt!, ale Zatraceně, kdo jsou Bonne a Clyde… mi tohle přání nesplnilo, protože v Maďarsku umí točit filmy pro mladé. Ten film se nebojí být explicitní jak v násilných scénách, tak i v erotických, které mají vyvedenou atmosféru a jsou vzrušivé. Festivalový program sice lákal na film, v němž není řečeno, jestli hlavní hrdinové skutečně ukradli ty peníze, nebo k nim přišli nějak náhodou – a pokud se pracuje celou dobu s tím Macguffinem, přičemž jde o vztahy mezi nimi, jedná se o povedený žánrový kousek, ale když v závěru dojde na prozrazení toho, jak to ve skutečnosti bylo, strhává to filmu z mého pohledu plusové body a činí to Zatraceně, kdo jsou Bonnie a Clyde vcelku slušnou persifláží, ovšem s menší problematikou co se týče tempa, které narušují flashforwardy, nejdříve důmyslně vkládané tak, aby působily jako juxtapozice k nastávající situaci, ale postupem času čím dál tím víc otravnější a moc vyzrazující.

- 70%

OBČANSKÁ VÝCHOVA: výchova, další německý politicky zaměřený film, který má na svědomí Hanz Weintgartner a hlavní roli v něm hraje Daniel Bruhl (Goodbye, Lenin!), je opravdu svěží a v dobrém slova smyslu mladé dílo (hodně tomu napomáhá užití digitální kamery a přesvědčiví herečtí představitelé), které raději otázky pokládá, než aby na ně jednoznačně odpovídalo, i když levicová orientace tvůrce je zde nakonec patrná. Hlavní hrdinové filmu, Jan, Petr a Jule, se vloupávají do bytů zbohatlíků a přestavují majetek a nakonec nechají zprávu „Tučná léta skončila“, ovšem jednou se jeden z těch bohatých vrátí domů dřív a oni ho unesou do alpských hor na chatu jako rukojmího, navíc s ním měla Jule jisté finanční nesrovnalosti z minulosti. I když jsem asi v menšině, druhá polovina filmu, která od radovánek přechází k přímo generačnímu střetu rozdílných lidí a jejich názorů je pro mě lepší už kvůli krásné alpské přírodě a skvěle použité písni Allelujah, ač se vše odvíjí předpokládaným směrem a tvůrci se nevyhnuli několika klišé (románek rozvrátivší skupinu apod.).

- 70%

KOUZELNÁ CHŮVA NANY MCPHEE: Nedá mi to, abych se nepozastavil nad naprosto dementním překladem tohoto jinak překvapivě kvalitního filmu, protože anglické slovo „Nany“ znamená chůva, tudíž ono Kouzelná chůva Nany McPhee doslovně znamená: Kouzelná chůva chůva McPhee. Ale teď již k samotnému filmu, který má na svědomí Emma Thompsonová, která si střihla i ústřední part filmu, zprvu ošklivé, s postupující proměnou dětí k lepšímu ale čím dál tím krásnější chůvy, která je možná čarodějnice… a nebo také není. Každou scénu, ve které se objeví, najednou prostoupí její šarm a grácie i přesto, že je zošklivěna k nepoznání a k „nekoukání“. Nutné je se také zmínit o Colinu Firthovi, který i přesto, že jeho postava je vlastně neustále se dějem zmítající figurka, vyrovnal velice dobře a překvapivě „stvořil“, či spíše na plátně předvedl živelnou a dýchající postavu, která se vymaňuje z pohádkového světa filmu. A nesmím zapomenout na Angelu Lansburyovou, známou většině jako Jessicu Flatcherovou z To je vražda, napsala, protože každá scéna s ní je neuvěřitelně zábavná a její smysl a správné načasování pro nadsázky je nepopsatelný. A když už jsem v tom, neměl bych zapomenout ani na povedenou výpravu, hýřící všemi barvami, až to někdy působí přehnaně, nevkusně a odporně kýčovitě. Nehodlám filmu hlavně pro děti vytýkat, že je hodně předvídatelný (snad i pro děti) a některé vtipy jsou až moc podbízivé, protože, ruku na srdce, kolik opravdu povedených rodinných podívaných – pohádek dokážete vyjmenovat za poslední dobu?

- 80%

NIKDO NESMÍ CHYBĚT: Ani po letech, co jsem poprvé viděl tento Yimouův film viděl v Uherském Hradišti na Letní filmové škole, jsem si na něj nespravil názor a zůstává pro mě jeho zatím nejslabším, protože nejtezovitějším a nejdidaktičtějším počinem. Pryč je úchvatná malebná vizuální stránka, poetický a uhrančivý, až hypnotický způsob vyprávění, a hlavně pryč je jak Gong Li, tak Zhang Ziyi, což je poněkud velký problém, když v hlavní roli je někdo nevýrazný a nezajímavý, chovající se naivně a s postupujícím časem i otravně. Kritika školského systému v chudších oblastí Číny je zde sice chytřejší než v ceněném Xiaoyaniném příběhu a Zhang je přece jen lepší vyprávěč než režisér výše zmíněného filmu, jenže krom citlivé scény z televizního studia a zábavných eskapád ve městě či při vydělávání na cestu do něj, se jedná o jednu dlouhou nudu s minimálním přesahem a – jak jsem se už zmínil výše – nejslabší Yimouův film.

- 60%

JEN POČKEJ SE VRACÍ: Kdo by neznal, nebo spíš kdo by nevyrůstal na známé dvojici vlka a králíka, ruské obdoby kočky a myši Tomma a Jeryho? Seriálové pokračování, které již neměl na starost tvůrce původního seriálu, ale jeho syn, Kotěnočkin Jr., doznalo několika zásadních změn, od toho, že ústřední dva hrdinové nejsou již takoví nepřátelé až po zásadní změnu osobnosti vlka, který již nemá v hubě žváro jednoduše proto, že by se díly špatně prodávaly do Ameriky a jiných podobných zemí, kde s tím mají problémy. Tou nejzásadnější změnou je ale celková modernizace – kresba i úvodní znělka je zachována, ale jednotlivé díly nabraly až kusturicovsky zběsilé tempo, poháněné mixem moderní a „obstarožní“ hudby. A hlavně, zásadní změna, celé díly nejsou vystavěny na jejich eskapádách, ale na jednotlivých vtipných detailech, zábavných tím, že se jedná o narážky na současné věci (Vlk má v domečku časopis Playvlk apod.). Nemohu říct v závěrečném resumé, jestli horší a nebo lepší než původní, i když bych se více samozřejmě přikláněl k němu, protože tam pracuje nostalgie, ale prostě – nové, jiné, přesto s puncem toho starého. Ale když si představím, jak dopadají pokračování českých večerníkových pohádek, musím říci, že Jen počkej se vrací je silný nadprůměr.

- 70%