Crimes of the Future (Zločiny budoucnosti)
„Nemám dojem, že by mé filmy byly bůhvíjak radikální. Je pravda, že je lidé takhle často vnímají a že cenzoři je považují za jiný druh hororu. Je to ale věc ztvárnění, a ne filosofického pozadí. V první řadě je udeří do očí především obraznost a teprve pak celková zneklidňující atmosféra.“ - David Cronenberg
Jeden z prvních Cronenbergových filmů (Mrtvá zóna, Videodrome, Moucha, Nahý oběd, eXistenZ, Pavouk), který silně připomíná jeho první snímek "Stereo", akorát je barevnější a hypnotičtější. Stále jde o výzkum různých, hlavně sexuálních a násilných emocí, přičemž je hodně velký důraz kladen na práci se zvukem a zvukovými efekty - ve filmu nejsou normální dialogy, jenom velice zvláštní voice-overy, zvuková paleta je tvořena z mixu zpěvů ptáků, nárazu příboje na moře a mávání křídel ptáků a poté ještě dalších neidentifikovatelných zvuků, vytvářející skvělý obraz postapokalyptické společnosti spolu s dokonalou kamerou, často využívající podhledů či "významotvorného" rámování. Po formální stránce je Crimes of the Future avatgardním dílem, které zapojuje diváka přímo do dění ve filmu pomocí zvukových efektů suplujících hudbu (něčeho podobného poté využil ve Scanners) a střih kladoucí důraz na přizpůsobení diváka obrazové složce prostřednictvím orientace v prostoru. David Cronenberg Crimes of the future jak režíroval, tak k nim i napsal scénář, produkoval je a dokonce je i nasnímal a sestříhal. Film, který nejzjevněji demonstruje Cronenbergův pesimistický náhled na sterilitu gynekologie, ale chvílemi nesmírně nudí. Ovšem to vynahradí příjemné mrazení na zátylku a to, že již zde jsou patrné znaky a témata, kterými se později detailněji zabýval.
„Je třeba oprostit se od viktoriánského sentimentu i v otázce nemocí, virů a bakterií. Proč ne? Virus koná jen svoji práci. Vše, co dělá, je snaha žít si svůj vlastní život. A to, že nás svojí činností ohrožuje, ničí, to není přece žádná chyba. Jde o to, snažit se pochopit vnitřní vazby mezi organismy, dokonce i těmi, které považujeme za nemoci. Porozumět tomu ze zorného úhlu nemoci a hledět na to jako na životní podstatu. Mám dojem, že by plno nemocí bylo velmi šokováno zjištěním, že jsou vůbec za nemoci považovány. Je to velmi negativní postoj. Pro nemoci je pozitivní, když se prohryžou našimi těly a zničí nás. Je to triumf.“ - David Cronenberg
Virus vždy zvítězí, to je leitmotiv prolínající se všemi Cronenbergovými filmy a zde tomu není jinak, navíc změna je zde obohacující a člověk má díky ní navrch, i když jenom částečně a vede to poté ke zkáze. Pokud David v „Cronenberg on Cronenberg“ prohlásil, že sami si musíme vyřknout své soudy a říct, co nám sedí víc, ač jen na nepatrnou dobu. Navíc Crimes of the future se blíží snad nejvíce z jeho filmů představě, že měníme nejen svoji planetu, ale i sami sebe a on není ani marxista, který věří ve spění k něčemu velkému, ani viktoriánec a ani romantik, věřící v pozitivní vývoj událostí. Objevuje se zde také postava osamělého hrdiny, známého z jeho toliko oblíbených hrdinů, který je sice distingovaný a inteligentní, ale má své vnitřní démony. Nepochybuji o tom, že pravý cronenbergovec ve filmu nalezne další témata, která jsou typická pro jeho následující, hlavně celovečerní tvorbu, ale já si prozatím vystačím s tímto krátkým výčtem.
„Jiným důvodem, proč gynekologie na muže působí tak tajemně, je žárlivost. Gynekologové chápou lépe než vy, co se děje a jak to vše funguje. Je to jejich zaměstnání. On může vaši ženu srovnávat s jinými. Jsou to informace, o jakých nemáme nejmenší tušení. Ve filmu Crimes of the Future vyprávím o světě, kde neexistují žádné ženy. Muži jsou nuceni absorbovat do sebe ženství, které zmizelo z celé planety. Muži začínají projevovat svoji ženskost, neboť dualita a rovnováha je nutná. Konečným důsledkem by pak bylo to, že muž by měl zemřít a narodit se jako žena, která by si byla vědoma své předcházející mužské podstaty. Byl by to zvláštní druh velmi fyzického spojení dvou lidských polovic. Přesně o tom je Crimes of the Future. Ivan Reitman mi jednou řekl, že bych s tím filmem mohl mít obrovský komerční úspěch, kdybych jej udělal přesně podle této šablony.“ - David Cronenberg
Crimes of the future, trvající necelou hodinu a pět minut, je jak svým pojetím, tak i nasnímáním a atmosférou velice komorní záležitost, která může jednoho unudit smrti stejně jako druhého bezmezně nadchnout, přičemž jak jeho první známější středometrážní film Stereo, i Crimes of the future jsou k vidění jednak oficiální cestou při zakoupení dvoudiskové verze Fast of the Company, o kterém píši v dnešním postu o něco níže, nebo také „pokoutně“ po internetu. Nesmím také zapomenout zmínit, že hlavní představitel z Crimes of the Future, jenž si u Cronenberga zahrál již v jeho prvním středometrážním filmu Stereo doktora, neuvěřitelně charismatický polský herec Ronad Mlodzik, se objevil i v jedněch z prvních celovečerních Davidových fimů, ať již se jedná o Shivers, v nichž hrál Merricka, nebo o Rabid, ve kterém ztvárnil postavu mužského pacienta (ovšem tam měl bohužel jen malé role).
Fast company (Rychlá společnost)
To, co pro Verhoevena znamenalo Showgirls, znamená Fast Company pro Davida Cronenberga. U obou filmů je velice důležité vědět pozadí vzniku, u Showgirls, tématicky pro samotného tvůrce i optikou pohledu téměř totožnou s Fast Company. Verhoeven chtěl překonat svůj erotický kasaštyk thriller, Cronenberg zase dostal víc jak milion dolarů na natočení filmu na vlastní téma zrovna v době, kdy zažíval velice nehezký rozvod, o čemž svědčí i nelichotivý snímek ze stejného roku (1979) Brood (Mláďata), pojednávající o otci, který již své dcery, u nichž objeví podlitiny, nechce vozit na víkendy k matce, která jim je možná způsobuje. A pokud se v něm vyzpovídal ze svých démonů (opravdu mu je nezávidím, abych se přiznal), ve Fast Company se upíná ke své druhé lásce, tentokrát jsou to (pro některé jistě překvapivě) auta a rychlé závodění. Kdo ale čeká další erotický thriller, který překvapivě v kinech ale propadl (vinou hlavně kvůli půlroční prodlevě), jakým byl Crash, tak ten ať si nechá zajít hned chuť.
Za pozornost stojí i herecké obsazení, už proto, že se ve filmu objevilo hned několik lidí takříkajíc "z branže" a navíc je opravdu zajímavé sledovat, jak Cronenberg v 70. letech obsazoval herce proti jejich škatulce, aby pak v 80. dělal úplný opak (ať již se jedná o Mrtvou zónu nebo Mouchu). William Smith, u kterého jsem na IMDb našel snad jen dvě postavy, které jsou pozitivní a nejedná se o padouchy, to snad dostatečně dokazuje. (Ve skutečnosti je to člen francouzské pobřežní hlídky, vítěz 31 utkání v boxu a světový šampion v zápase, ale i nositel Purpurového srdce či učitel ruštiny na UCLA.) John Saxon jakožto záporná postava je naprosto vynikající a střídá chvíle naprosté umírněnosti s neuvěřitelně přehnaným, opravdu „béčkovým“ přehráváním... a je prostě zatraceně cool. Za zmínku jistě stojí i bývalá Playmate Playboye Claudia Jennings, která má jisté přednosti, inu popravdě ty herecké to rozhodně nejsou, avšak svůj part zvládá bez větších problémů a zajímavé na jejím osudu je jistě to, že přesně rok od vzniku filmu zahynula při automobilové nehodě!
Jedná se o přiznané béčko, které je neuvěřitelně chytlavé, slušně napsané (jedná se o vůbec první film, který David nenatočil dle svého scénáře!) a i když je na něm zřetelné, že vzniklo jako klasický exploatační produkt 70. let, mezi hlavními představiteli to neskutečně jiskří, zápolení mezi jednotlivými týmy funguje víc jak dobře a krásná kamera, dokonale snímající scény závodů z ptačí perspektivy, tomu filmu na bodech také přidává. Jistě že zde nechybí drogy, skupinový sex a láska k autům, i když ne tak, jako tomu bylo v Crash, a už vůbec ne tak explicitní, ale... lepší béčkový film o autech a závodění nenajdete a ani snad nikoho nepřekvapí, že Croniemu nabídli režii Top Gunu, avšak velice rozumně odmítl, protože v té době už byl někde jinde. Cronenbergův nejčistší, dramaturgicky nejjasnější a úžasně zábavný počin, který si snad užijí pouze lidé seznámení pořádně s jeho osobou a filmy. A ta chytlavá rocková hudba a jemná kritika společnosti je taky fajn.
„Umělec není běžným členem společnosti. Umělec je nucen zkoumat každou možnost lidské zkušenosti, i ta nejtemnější zákoutí, a když je nucen tam vstoupit, tak to učiní. Nesmíte brát ohledy na to, co naše společnost považuje za špatný zvyk, dobrý zvyk, dobrou zkušenost, zlou. V okamžiku, kdy jste umělcem, nejste už občanem. Nemá tu žádnou sociální odpovědnost. Nabokov řekl, že po něm nikdo nehodil kamenem. Řekl bych to úplně stejně: jsem občanem a mám sociální odpovědnost a tu beru zatraceně vážně. Ale jako umělci by mi tato odpovědnost měla umožňovat absolutní svobodu. To je věc, kvůli které tady vlastně jsme. Společnost a umění vedle sebe existují odnepaměti. Kdyby umění nebylo antirepresivní, pak by umění a civilizace neměly k sobě žádný vztah. Nemusíte být nutně freudovci, abyste tohle pochopili. Tlak podvědomí slouží k tomu, aby o něm bylo slyšet. Je to nepotlačitelné. Nějak se to nakonec projeví.“ - David Cronenberg
1 komentář:
Okomentovat