středa, srpna 30, 2006

Recenze: DOMINO - DVD


Ondřej Vosmík do své recenze druhých Mizerů v Cinemě napsal, že Michael Bay je Satan. Pokud tedy o Bayovi platí, že je to Satan, Tony Scott, mladší bratr známějšího Ridleyho, v tom případě musí být sám Bůh. Na digitální nosič se po delší době díky společnosti MagicBox dostává v naprosto dokonalém audiovizuálním provedení a se slabší bonusovou výbavou jeden ze 4 nejlepších filmů roku 2005 dle Quentina Tarantina.

FILM: Je k neuvěření, že britský režisér Tony Scott, odkojený na reklamách a videoklipech, ve svých 60 letech točí tak audiovizuálně úchvatné filmy pohybující se na hraně experimentu, které jsou ale do posledního detailu neskutečným způsobem promyšlené a posunují postmodernu o pěkný kus dál. Srovnání s Michaelem Bayem, který také točí po obrazové a zvukové stránce pozoruhodné filmy, se přímo nabízí. Zatímco Scott je mistrný vyprávěč, v jehož filmech se sice dost často mění filtry a stříhá se tak rychle, že by z toho epileptik zkolaboval bez mrknutí oka, ale pokaždé máme dokonalou orientaci v prostoru a forma je podřízena emociálnímu stavu postav; Bay stříhá rychle prostě proto, protože nedokáže dostatečně vygradovat jakoukoliv sekvenci a orientace v prostoru je u něj téměř nemožná. Jinými slovy, Scott si utahuje svým posledním filmem Domino právě z povrchního a nablýskaného světa, jaký je k vidění ve filmech Michaela Baye, jež se berou až moc vážně.

Domino tvrdí, že jsou na světě tři druhy lidí: bohatí, chudí a ti mezi tím. Ony jsou taky tři druhy filmů: ty, které vodí svého diváka za ručičku, ty spoléhající na jeho samostatnost a ty, které si s ním lišácky pohrávají. Domino spadá do oné poslední jmenované kategorie a i když se v mnoha recenzích dočtete, že film je nesourodou směsí obrazů a zvuků a jedná se o dvouhodinový videoklip, není tomu tak. Scott je očividně ovlivněn evropským způsobem vyprávění a hlavně francouzskou novou vlnou, ruskou montážní školou a japonskými klasiky. Z francouzské nové vlny a hlavně debutového snímku Jean-Luca Godarda U konce s dechem si bere tříštění jednotlivých scén, od ruských montážistů s Ejzenštejnem v čele zase způsob propojení záběrů a scén k dosažení co největšího emociálního dopadu na diváka a ti vnímavější si v případě Domino všimli, že svým způsobem vyprávění silně připomíná Kurosawův majstrštyk Rašomon. Svůj příklon k tomuto způsobu filmování dává najevo i v samotném závěru filmu, v němž se hlavní hrdinka za doprovodu písně "Hands of Time" vynořuje z bazénu (dost častý prvek u evropských filmů, hlavně u Kieślowského) či v retrospektivních scénách z dětství, při kterých zní jakoby francouzská hudba.

Hlavní hrdinkou filmu je samotná Domino Harveyová a ta nám také předkládá svou vlastní verzi příběhu a umně si s námi pohrává - dáváme si jedna a jedna dohromady, abychom nakonec zjistili, že jedna a jedna je vlastně jedenáct a hlavní hrdinka nám ani nechce předkládat pravdivou verzi příběhu, ale svoji vizi: a pokud se nám to nelíbí, posílá nás do patřičných míst. Scott nejdříve vybuduje v divákovi důvěru v obraz prostřednictvím nápisů v něm a dokonce i jména postav se dozvíme z titulku u jejich obličeje, aby se z toho vyklubal další z řady podvodů, jimiž je ten film přeplněn, a my byli zase u nuly a začali se zaměřovat na hudbu, prostřednictvím jejichž textů zjišťujeme, co si postavy (nebo na co) právě myslí. Důkazem toho mohou být dvě scény, v nichž se prokazuje jednak perfektní zvládnutí technické stránky věci, druhak i způsob vyprávění spočívající v nespolehlivém vyprávěči (jemuž je podřízeno vše).


První scénou je zásah loveckého týmu, jenž Domino zachrání od jisté smrti (a tím i své) pomocí striptýzu. Ponechám bokem to, že se Keira Knightleyová nechala zastupovat body-doublem, i když na jejím těle "desetiletého kluka" není nic v nepořádku, a soustředím se teď na způsob podání té scény. Najednou je vše snímáno z pohledu "padoucha", který sedí v křesle a sleduje natřásající se Domino ve spodním prádle a přitom zní hudba, jejíž sprostý a bohužel nepřetisknutelný text odráží myšlenky onoho "padoucha". V druhé vidíme policistu v přeexponovaném záběru, jenž je náhle, poté, co onomu policistovi vykroutí ruku jeden z lovců lidí, zrnitý a z části roztřesený. Pokud je v celém filmu, kterému je tak často vyčítána jeho údajná "videoklipovitost", něco skutečně videoklipovité, je to pouze jedna-dvě scény na poušti, v nichž jsou hrdinové pod vlivem drog a tomu odpovídá i jejich nasmínání a celková kompozice záběrů. Tom Waits jako prorok je pak jen onou pomyslnou třešničkou na dortu a sekvence pouštní soulože by měla být povinně pouštěna pořád dokola režisérům "pouštních filmů" (Antonioni, Gallo, Sant), jak se má natáčet vzrušivý živočišný sex mezi postavami vyhraňujícími se ze společnosti.

Není to jen zásluha Scottovy dovednosti a nebojácnosti se v tak pokročilém věku vydávat tam, kam ještě nikdo předtím nikdy nevkročil, ale mohou za to i scénář a herecké výkony. Pod scénářem je podepsána vycházející hvězda zodpovědná za scénář ke kultovnímu Donnie Darkovi Richard Kelly, který se nebojí tnout do živého a jeho kritika západního způsobu života ("Svět Beverly Hills 902 10") s upínáním se na druhořadé idoly a hvězdy nekonečných televizních seriálů a reality show je dostatečně rázná a i trefná ("Je to reality show, to, co vidíte, je skutečné."). Spousta lidí kritizuje dramaturgickou neopodstatněnost zhruba pětiminutové scény show Jerryho Springera, která je zábavná a dobře vystihuje "multikulturnost" nejen celých Spojených států, ale dokonce i samotného filmu. Navíc má své pevné místo v ději vzhledem k tomu, že je nám díky ní představena pořádně postava, která později sehraje ve vyprávění hodně důležitou roli. Popkulturní narážky na celkové absurditě výsledného díla ještě přidávají ("Tohle není Sunset Blvd." v narážce na Wilderův klasický film noir, vyprávěný mrtvolou, "Je to jako Noc oživlých mrtvol" apod.).

Celkový satirický a sociálně kritický (a politicky nekorektní - viz krásně černohumorná scéna špatného porozumění při telefonování a z toho vyplývající ustřelení ruky) nádech filmu posiluje i vydařený casting, v kterém se na scénu v plné parádě vrací Mickey Rourke v roli nářezového drsňáka, jenž hláškuje ostošest. Takhle nějak mohl dopadnout krutózní ranař Marv ze Sin City, kdyby byl skutečnou postavou. Vedle něj září neskutečným způsobem pro mužskou část diváků rajcovní Keira Knightleyová, která kromě svého poprsí předvede na plátně i uvěřitelnou rebelantskou holku, která střílí obouruč a vy jí to žerete se vším všudy. Korunu tomu všemu nasazuje parodické obsazení dvou hvězdiček z Beverly Hills 90210 - Briana Austina Greena a Iana Zieringa, kteří si své malé role náležitě užívají. To platí i o ostatních hercích, Christopher Walken takhle nezazářil od dob Scottovy Pravdivé romance a Lucy Liu už není ten andílek a i na malém prostoru dokazuje, že má charizma hodné Jaslovských Bohunic. Nováčci nijak nevadí, Edgar Ramirez podal svého psychopatického "male fattale" věrohodně a Mena Suvariová je ve svém malém štěku zábavná.


Dovolím si použít nadsazený příměr, který se přímo nabízí: pokud bývá Občan Kane považován za jedno z nejlepších čistých kinematografických děl, Domino je jedním z nejlepších postmoderních - Kane měl legendární "poupě", Domino má zase na druhou stranu rybičku a taky nedokázala pořádně nic cítit. Jak několikrát ve filmu zazní: to, jak žiješ, určuje i to, jak zemřeš a mince skutečné Domino se bohužel obrátila na stranu té smrti, když umřela v nemocnici na předávkování. Film je jí sice věnován a nese v poslední době velice populární nálepku "na základě skutečné události", ale už od úvodních titulků tohle relativizuje nápisem "do jisté míry". Slovy Domino, pokud čekáte, že na tom filmu krom polevení ve zběsilém tempu vyprávění někde kolem poloviny filmu budu něco kritizovat, třeba onu "skutečnost", tak jděte do hajzlu. Domino je jednak nejlepším biografickým filmem posledních let ("do jisté míry"), druhak i nejlepším bijákem Tonnyho Scotta, jenž překonal i svou Pravdivou romanci natočenou na základě Tarantinova scénáře a po Muži v ohni se velice umírnil a natočil své nejpropracovanější, nejhravější a nejzábavnější dílo..do jisté míry.


DVD: V poslední době bylo zvykem spojovat filmy distribuované společností MagicBox s rychlokvašnými výrobky, které jsou určené jako příloha časopisu - aspoň tomu jejich technické provedení a minimální bonusová výbava nasvědčovala. U Domino se ale naštěstí nedočkáme žádné takové zhůvěřilosti jako originální dvoukanálový zvuk a rozmixovaný dabing do pětikanálu, dokonce i nějaké ty zajímavé a hlavně otitulkované bonusy má. I když mi zůstává záhadou, proč chybí třeba dvacetiminutový dokument o životě skutečné Domino či dva audiokomentáře (jeden od režiséra a scénáristy, druhý - alternativní - záznam ze setkání režiséra, scénáristy, výkonného producenta a herce/zpěváka Toma Waitse), když místa na disku zbývá docela dost. Hustle and Flow, film o životě losera, který se chce stát raperskou hvězdou, nominovaný na Oscara za hlavní herecký výkon Terrence Howarda a oceněný Oscarem za píseň, jenž vychází zároveň s Domino od společnosti MagicBox a který ani nešel u nás v kině, se co do bonusové výbavy neliší se zahraniční verzí. (Pokud by někoho zajímaly další filmy, které Tarantino považuje za to nejlepší, co viděl v roce 2005 v běžné distribuci, krom Domino je to právě Hustle and Flow, Sin City a Vyvrženci pekel.)

Obrazové a zvukové stránce Domino není co vytýkat, pokud chcete nějaký titul, který bude dostatečně reprezentovat kvalitu vašeho domácího kina, je to právě Scottův snímek. Obraz je velice stylizovaný už v samotném filmu a v barvách dominuje velice ostrá žlutá a zelená, přeexponované záběry se střídají s podexponovanými a čistý obraz v jedné scéně vystřídá hrubé zrno v druhé, ale jednalo se o tvůrčí záměr a DVD tomu odpovídá. Scéna v poušti je toho důkazem, vše okolo je silně zbělané a rozmazané, pouze herci nikoli a barvy jejich oblečení a těla jsou ještě zesíleny - tak dobře prokreslenou černou jsem už dlouhou dobu neviděl.
Domino má tři zvukové stopy, přičemž radím vyhnout se dabingu, který potlačuje zvukové efekty na úkor hudby a jehož hlasové obsazení není zrovna z nejlepších, nepomůže tomu ani jemnější překlad drsnějších výrazů. Už samotný originální mix v pětikanálové stopě s rozšířením pro další (Dolby Digital 5.1 EX) je ukázkou toho, jak by dnes měly být po zvukové stránce DVDčka, šestikanálové stopa (DTS ES) se doporučuje pouze lidem se silnými okenními tabulkami. Hudba a zvukové efekty jsou na stejné úrovni a dohromady vytvářejí dynamický mix, dialogy jsou překrásně čisté a závěrečná akce v hotelu, parafrázující Pravdivou romanci, je bombastická.


Bonusů není mnoho, zato jsou zajímavé a česky otitulkované. Po zhlédnutí filmu či jen upoutávky asi každého bude zajímat technická stránka filmu, které je věnován jediný dokument na disku o délce deseti minut, v kterém se krom samotného režiséra vyjádří i kameraman a výkonní producenti. I když v dokumentu dojde na obvyklé fráze a poplácávání po ramenou, o které se postará kameraman, většinu času je nabitý informacemi a z úst Scotta se dozvíme, jak k vyprávění příběhu přistupoval a že chtěl vyzkoušet to, na co si zvykl v reklamách a posunout to do většího měřítka, přičemž to vždy muselo odpovídat vizi filmové Domino.V dokumentu, nazvaném Vizuální styl Tonyho Scotta, uvidíme i části ze Scottovy reklamní tvorby či krátkého filmu pro jednu automobilku a pokud je rozebírána nějaká technicky náročnější věc, pokaždé je to demonstrováno na nějaké scéně filmu, což hodně pomáhá.

Vymazaných scén je osm o celkové délce necelých osmi minut a i když k nim chybí režisérův komentář, dá se jednoduše domyslet, z jakého důvodu byly vystřiženy - buď kvůli tomu, že zpomalovaly tempo filmu (většina scén s matkou, ale proklatě zábavných), nebo kvůli přístupnosti (za pozornost stojí krom vícero záběrů rozbití nosu i prodloužená/alternativní scéna soulože v poušti, z níž je teď vidět víc). Zbytek bonusů tvoří upoutávky na filmy společnosti, které jdou právě do půjčoven a které se spustí před vstupem do menu (naštěstí jsou přeskočitelné - Zkrocená hora, Nepohodlný a První po Bohu), z menu je pak možné vybrat si další upoutávky filmů, které jdou právě do kin (Angel-A a Ona je chlap) či další připravované filmy do půjčoven (Prime, Tygr a sníh, Lemra líná). Ukázka na Domino nechybí, je k nalezení v bonusové sekci filmu s nevypínatelnými titulky.


Závěr: Domino je pozoruhodný film, který bohužel nesedne každému, kdo není schopen přijímat nové věci a filmové postupy. Za vypůjčení rozhodně stojí už kvůli tomu, abyste věděli, do které skupiny se zařadíte, obrazu a zvlášť referenčnímu zvuku není co vytknout, bonusových materiálů je málo, na druhou stranu jsou zajímavé a otitulkované. Lidi ovládající angličtinu a mající možnost nakupovat v zahraničí si jistě pořídí "New Platinum Series", ti ostatní si určí, co je pro ně na disku přednější - jestli film, nebo bonusové materiály.

FILM: 10/10
DVD: 7/10

čtvrtek, srpna 17, 2006

RECENZE: Angel-A


K zatím poslednímu režijnímu počinu francouzského nápaditého režiséra, v poslední době rutinního scénáristy a rozporuplného producenta se velice obtížně přistupuje, protože když vás film chytí a chcete mu naslouchat a zaujme vás svou neotřelostí v podání, podrazí vás v plakátovém nasnímání Paříže jako z cestovních letáků na dovolenou a přehnanou ukecaností, zvrhávající se až k polopatičnosti a tezovitosti v některých momentech.

Jméno tvůrce Luca Bessona je v poslední době spojováno hlavně s velice podprůměrnými scénáři přeplněnými logickými dírami, v kterých je nastíněn velice prostoduchý příběh a ohranost jednotlivých postupů či práce s klišé zaniká v podbízení se divákovi a tmu, aby se za lístek do kina či výpůjčky v půjčovně pobavil (pokračování Taxi, Fanfán Tulipán či druhé Purpurové řeky). Na druhou stranu, jak ale sám Besson dodává vůči výpadům ostatních a hlavně francouzské kritiky, hodně často se zapomíná, že právě podobné filmy mu umožnily produkovat krom výše zmíněných titulů i debut Garrymu Oldmanovi (Nic ústy) a Tommy Lee Joneseovi (Tři pohřby) a z poslední doby např. nový film Guy Ritchieho Revolver a Colour Me Kubrick. Když jsem zmínil filmovou kritiku, zvlášť ta francouzská Bessona nemá vůbec v lásce a on ji vlastně také ne, když mu strhali jeho diváky velice dobře přijatý snímek Magická hlubina, rozhodnul se nepozvat je na premiéru svého dalšího filmu Brutální Nikita, nedávno dokonce neúspěšně žaloval o 50 000 eur časopis Brazil za ososčující článek, který o něm a v něm vyšel. Možná si říkáte, že úvod je zbytečně zdlouhavý a vlastně nedůležitý, ale vzhledem k zpracování jeho nového filmu Angel-A je nutné vymezit, jaké místo Besson zastává v současné francouzské kinematografie a jestli je jeho oficiálně předposlední snímek vykročením novým směrem, krokem zpátky či naopak úkrokem stranou...

Luc Besson jednou údajně prohlásil, že hodlá natočit jenom 10 filmů, protože se pak každý tvůrce začne opakovat a vykrádat. Angel-A (k tomu názvu se ještě dostanu) je jeho devátým, tudíž předposledním filmem, který je jeho posledním hraným (ohlášený Arthur and the Minimoys je animovaný a vzniká již dobrých šest let za pomocí té nejlepší nejen počítačové technicky a na základě Bessonovy knihy) a je to velice sofistikovaná rekapitulace jeho předešlé tvorby spolu s ohledem na vývojem francouzské a vlastně i americké kinematografie. Při sledování filmu se mi několikrát vkrádalo na mysl, že Angel-A je jako Godardovo U konce s dechem (jedno z předních děl francouzské nové vlny) s tím, že namísto "jumpcutů" (vnitrozáběrových prostřihů, při nichž se osa kamery nemění o víc jak 40°) zde máme celé scény bez narušení soudržnosti a Paříž se zde také stává jednou z hlavních postav romanticko-tragického brakového příběhu, ale zatímco hlavní památky a ikony Paříže v Godardově debutu jsou pouze v pozadí, zde sehrávají hned na začátku příběhu docela důležitou roli. Jean-Lucova prvotina byla variace na filmy noir a brakové detektivní romány, u Luca (Bessona) je tenhle odkaz silně znát a hudební podkres v některých scénách, pomocí příjemného jazzíku nasvědčuje jenom tomu, že ho zdědil i Besson, ač s ním pracuje jen okrajově.

Stejně tak je obtížné říct, jestli Besson cituje a parafrázuje jednotlivé filmy záměrné pro vzdání pocty, nebo si z nich naopak šibalsky utahuje a obrací je na hlavu, jak míval ve zvyku ve svých raných filmech. Scéna smyšleného života Angely, podaná ze dvou různých pohledů, je schválně natočena či digitálně a i jinak upravena v postprodukci tak, že je patrná zrnitost, nekontrastnost a po bocích je dokonce vidět filmový pás, ale jak je to už s odkazem na Amélii z Montmartru a obdobnou scénu vzpomínek na dětství? Celá zápletka filmu upomene na filmy jako Wendersovo geniální meditativní rozjímání nad životem Nebe nad Berlínem, ale nahlíženo z jiného úhlu pohledu, či spíše Caprův legendární snímek Život je krásný, který ale klame tělem pouze poslední půlhodinu, na rozdíl od Bessona, který klame tělem celou dobu.


Bylo by snadné nařknout ten film z polopatičnosti, přemíry patosu a nesnesitelném sentimentu, který se projevuje hlavně v závěru (pokud víte, jak skončil Wenders své Nebe nad Berlínem a jak skončil americký remake Město Andělů, Besson má blíž k tomu druhému jmenovanému). Jenže ten film je reflexí sebe sama a vlastní tvorby. Debut Poslední souboj je černobílá postapokalyptická vize beze slov (Angel-A je černobílá, ale ukecaná), Podzemka se odehrává v Paříži (do ní se v Angel-A vrací) a v Magické hlubině najdeme taktéž postavy odříznuté od společnosti a s nízkým sebevědomým (leitmotiv celé Bessonovy tvorby). V Brutální Nikitě a Leonovi hlavní hrdinové dostali na pomoc "vykupitelské přátele" (André, hlavní hrdina Angel-A, má na pomoc Angel-U), v Pátém elementu se setkáváme s Bessonovým fetišem na dlouhé a nádherné osudové ženy se světlými vlasy a ráznou povahou (Milu Jovovichovou, bývalou Bessonovu manželku, v Angel-A nahradila Rie Rasmussenová, která dokáže herecky překvapivé ustát i vypjatější sekvence) a v Johance z Arku k hlavní postavě taktéž sestoupí z nebe anděl, aby se smířila sama se sebou a vlastním osudem. Navíc film obsahuje scény, které svým vyzněním jsou pro diváka sice komické, ale pro hlavní postavu spíše tragické a nemůžu si pomoct, jako kdyby se Besson projektoval do Andrého, čemuž nasvědčuje i scéna na US Velvyslanectví, na kterém je odmítnut kvůli opakovaným prohřeškům, které si sám není schopen pořádně ani přiznat (opakované prohřešky - scénáře, kterými se Besson živil posledních 7 let?).

Angel-A je neskutečným způsobem rafinovaný snímek a popravdě vůbec netuším, jak se k němu postavit, či se k němu vymezit, jak to udělali mnozí cynikové se svými "duchaplnými" komentáři na různých databázích. Na tom filmu je vidět, že Besson je režisér, který se snaží sdělit něco divákům, i když je to banálním způsobem podávané a často komické na úkor naladění se na stejnou vlnu s tvůrcem (scény, při níž postavy promlouvají na diváka ala zcizující efekt jsou do nejmenšího detailu promyšlené a často užívají motiv zrcadlení).

Kamera Thierry Arbogasta, který s Bessonem spolupracoval už předtím třeba na Johance z Arku a Pátém elementu, je úchvatná i přes problematické užití černobílých záběrů jednotlivými nápady v některých scénách (Angel-A, která stojí za sochou, jež ji dává křídla apod.). Celou dobu využívá disproporce mezi hlavními hereckými představiteli k zajímavým kompozicím obrazu, které ale v případě neustálých záběrů dvojice kráčející po mostě, snímané z dálky či pod vzdáleným mostem, působí až manýrysticky a zbytečně doslovně. Na kameře je velice zajímavé, že nejen supluje božské oko (scéna pokusu sebevraždy na mostě je toho zářným důkazem), které shlíží na všechno to klopýtání postav v tom velkém městě, ale i oko režisérovo, kdy najednou herci vystupují z filmu a prostřednictvím brechtovských zcizovacích postupů promlouvají na diváka v dokonalé scéně uvědomování si vlastní hodnoty, jež je sice po scénáristické stránce teatrální, po režijní ale odzbrojující. Mírná výtka by aspoň pro mě spočívala v pointování jednotlivých komických scén se sexuálními narážkami: po zachránění Angely před utopením řekne Andrému, že nemá co skrývat a on jí na to odpoví, že to vidí, přičemž je nutné sledovat hercovy oči, dívající se do jistých míst. Ale až pak zjistíme, že Angela má roztažená nohy a tmavé kalhotky, tudíž jedna z mnoha podobných jednodušších point je zazděna.

Moderní hudba Anji Garbarekové (kdo čekal Serru, stálého Bessonova spolupracovníka, bude zklamán) se mi skutečně zamlouvala, ač podobný styl nemám vůbec rád a přijde mi pro film a jeho neukotvenost vhodná. Tohle není hudba, u níž by se dalo krásně rozjímat, ale moderní písně, někdy anglické, jindy zase francouzské, tak jak tak vyjadřující emoce postav, jsou adekvátním doplňkem vizuální působivosti filmu, vyjma samotného závěru, v kterém by se slušelo více přitlačit a nebát se přepjaté heroičnosti a kýčovitosti, když jím ten závěr zjevně má být.

Pozornost je celou dobu strhávána na dva hlavní herecké představitele, zbytek je buď naprosto nevýrazný a do děje nijak zásadně nezasahuje (což je v některých případech na škodu věci), nebo nemá dostatek prostoru na to, aby svou postavu předvedl jako skutečnou dýchající bytost a ne tezovitou karikaturu, která sluší jen k ilustraci několika nijak převratných myšlenek. Jamele Debbouze jsme měli možnost vidět pouze v několika vedlejších rolích filmů, které se k nám dostaly dokonce i na plátna kin, ať již se jedná o většiny lidí opěvovanou Jeunetovu Amélii z Montmartru, v níž hrál Luciena, nebo naopak zavrhované a nákladné dobrodružství komiksových postaviček Asterix a obelix: Mise Kleopatra. To, že hrával většinou vedlejší role je na filmu znát, nejvíc potěší svou úsporností a smyslem pro komické načasování v pasážích, které jsou zvládnuty pomocí zkratky, o to víc pak zazáří ve scéně před zrcadlem. Rie Rasmussenová je bývalá modelka, která sice neoplývá hereckými kvalitami Mily Jovovichové, ale na svou roli se hodí naprosto dokonale. Pokud byla ve svém předchozím a taky prvním filmu žensky smyslná (hrála Veronicu v De Palmově Femme Fatale), v Angel-A zastupuje tu mužnější část a s Debbouzem se skvěle navzájem doplňují (a to i přesto, že ten ženský/mužský kontrast je čistě povrchní a tvořen pomocí scénáristických berliček v roztříštěném a z dramaturgického hlediska nedořešeném scénáři).

Angel-A, s důmyslným americko-francouzským názvem, ve kterém se mluví převážně francouzsky s občasným užitím amerického "cool" speaku, je estetickou a vyprázdněnou upomínkou na novou vlnu, s dialogy a patosem i klišé typickými pro americkou běžnou produkci. Manýrytické a hravé, nebo geniální a originální? Rozhodněte se, mně nepomohly ani závěrečné titulky, v nichž zazní dva songy - jeden s francouzským textem o originalitě, druhý s americkým o tom, že to celé byla jenom hra. Jedno je jisté, ať už se nakloníte na stranu diváků nadšených filmem či naopak zklamných, zajímavější film v poslední době budete hledat těžce.

čtvrtek, srpna 10, 2006

Recenze: Žena ve vodě


Nejnovější film indického režiséra Manoje Night Shyamalana na základě pohádkového příběhu na dobrou noc, který vyprávěl svým dvěma dcerám a který poté zpracoval do útlé knihy, je pokračováním v cestě, na níž se vydal rozporuplně přijímanou Vesnicí. Dokonce kvůli své autorské vizi opustil i distribuční společnost Disney, která mu produkovala jeho 4 úspěšné filmy a za pomocí spisovatele Michaela Bamberga ze Sports Ilustrated napsal o „rozchodu“ a natáčení Ženy ve vodě knihu s dlouhým a obtížně zapamatovatelným názvem The Man Who Heard Voices: Or, How M. Night Shyamalan Risked His Career on a Fairy Tale (Muž, který slyšel hlasy: Nebo, jak M. Night Shyamalan riskoval svou kariéru kvůli pohádce)...

Jak sám režisér prohlásil, jeho jméno se stalo synonymem pro něco strašidelného a on to chtěl změnit – ovládnout divácká očekávání, která předcházela jeho předešlé filmy a pohrát si s nimi. Z toho jasně vyplývá, že trend nastolený Vesnicí pokračuje a pokud bude někdo čekat mrazivou podívanou s šokující pointou, bude notně zklamán. Vesnice se podle upoutávek a plakátů tvářila jako další film „mistra napětí“, ale nakonec se z ní vyklubal romantický příběh, který je strašidelný pouze první půlhodinu před odhalením jedné z mnoha point, která dá postavám motivaci a celému filmu i smysl. Podle první upoutávky na Ženu ve vodě se zdálo, že se bude jednat o bed-time story s neuchopitelnou atmosférou, v němž se údržbář v podání Paula Giamattiho musí postarat o návrat vodní nymfy-víly zpátky do jejího světa a brání mu v tom podivná stvoření; dle druhé to zase vypadalo na děsivou podívanou nevhodnou pro děti, v které naopak podivná stvoření pomáhají nymfě. V Ženě ve vodě, která dle mého bude ještě problematičtěji přijímána (svědčí o tom i pouhých 22% na Rottentomatoes), se nenachází ani jedna pointa (dokonce ani minipointy, jak tvrdí někteří) a hororové atmosféry je pomálu, když se ve skutečnosti jedná o z žánrového hlediska obtížně zařaditelný film-pohádku, která do sebe absorbuje žánr jak fantasy, tak i hororu spolu s melodramatem a všechno to dohromady překvapivě dokonale funguje!

Chápu, že někomu nemusí sednout přerod mainstreamového tvůrce na experimentátora, který v Ženě ve vodě staví na kontrastu skutečného světa zmítaného násilím a nevírou ve vše ostatní, i neschopnosti pospolitosti s žánrovou alegorií pohádkového příběhu na dobrou noc, ale už i samotní kritici v případě Znamení tenkrát tvrdili, že se Shye již značně opakuje a mohl by stvořit něco výrazně odlišného. Zaujal mě text Jen-Pierre Rehma, z kterého v recenzi Vesnice mj. cituje i Helena Bendová v Cinepuru (č. 36, listopad 2004, str. 57), konkrétně tahle pasáž: "Fikce už není lékem na realitu, ale sama je nemocná´, přičemž ,fikce je zde spíše než okolním světem ohrožena vyčerpaností své utopie, podvodností své magie, oslabením své vlastní víry v sebe samu." Řekl bych, že tenhle text o Vesnici je dost snadno aplikovatelný i na Ženu ve vodě. V ní jde také o oslabenou víru, navíc za fikci by se v Ženě dala považovat postava nymfy, která není ohrožena okolním světem, jako spíš vyčerpaností své utopie - to by byla i odpověď na její měnící se vlasy po čas příběhu, které z rudých přejdou k žlutým až nakonec k modrým a zpátky k rudým. I když to už je asi nadinterpretace...

O Ženě ve vodě se velice těžce píše, ještě hůře než o Vesnici z toho důvodu, protože člověk nemůže přesně říct, co se mu na ní tolik líbilo a nebo nelíbilo, aniž by se dopustil zásadních prozrazení děje, které by mohly těm, kteří film neviděli, zkazit zážitek. Což je jeden z důvodů, proč se o ději zmiňuji tak málo - je nejlepší o filmu vědět co nejmíň a vydat se na něj s čistou a otevřenou myslí do kina. Jednoduchý příběh, v němž každá postava najde své místo a nepůsobí to vůbec vykonstruovaně a příliš vyumělkovaně je neustále reflektován už od úvodních titulků filmu, které prostřednictvím roztomilé animace dávají najevo, že režisér chtěl divákům sdělit něco závažného a upřímného přímo od srdce, záleží teď jenom na divákovi samotném, jestli jeho film, který prostřednictvím žánrové alegorie vypráví o víře v sebe samotného a ve vlastní dílo bude chtít naslouchat. Ozývají se sice kritické reakce, že je Žena ve vodě co do motivace postav a jednotlivých scén pouhou variací Znamení, které též vyprávělo o nalézání víry v sebe sama, ale celý film je neskutečným způsobem sebereflexivní a odkazuje se v něm nejen na Znamení, ale i na ostatní režisérovy filmy. Používá se podobných kameramanských technik jako ve Vyvoleném (tématizuje se tím mj. i motiv vody) a také se nám představuje svět se vší svou mytologií a postavy hledají a nalézají své místo v příběhu, digitální monstra v závěru svou podobou upomenou na Vesnici a hlavní hrdina žije ve společnosti, ale přesto se cítí osamělý - jako tomu bylo v 6.smyslu a vlastně i ostatních filmech režiséra.

Shye, ve skutečnosti docela příšerný, ale nijak iritující herec si navíc připsal do svého nového filmu dost výraznou roli spisovatele, jež díky svému textu spasí budoucnost, která vybočuje z malých hitchcockovských výstupů, prostřednictvím kterých se podepisoval pod své filmy. Zahraniční kritice stejně jako některým českým diváků, kteří měli již tu možnost film vidět, to přijde jako honění si ega a vyrovnávání si účtů s kritiky za nepříznivý ohlas, který se dostalo jeho Vesnici, ale já to tak rozhodně nevidím. Protože na samotných postavách je zajímavé i to, že nedokáží zprvu čelit pravdě nejen před ostatními, ale dokonce i sami před sebou. Postava kritika žijícího v bytovém komplexu nemá nic společného s čecháčkovským vyřizováním si účtů, jak jsme to mohli vidět v Kameňácích, kde fyzicky či psychicky postižené postavy nesly jméno "předních" českých kritiků, či díky "rytířskému" vyřizování si účtů ránou pěstí do zubů Janu Rejžkovi od Marcela Bystroně. Prostřednictvím této postavy, která nikdy nemá pravdu a skončí díky tomu tak, jak skončí, Shye reflektuje samotné dění na plátně, které je oním filmovým kritikem neustále glosováno či pejorativně komentováno. Právě této postavy se týká jeden hodně odvážný tah, který se nesluší prozrazovat, prostřednictvím kterého si vás tvůrce buď úplně získá a dáte mu za pravdu, že se jedná o příběh, jestli dospělý může věřit stejně jako dítě, nebo ho s cynickým posměškem zatratíte.

Výtky týkající se toho, že závěrečná půlhodina s hororovým nádechem je neuvěřitelně laciná a jsou v ní použity "béčkové" techniky jako u raných filmů Jacksona či Raimiho jsou opravdu na místě, ale jedná se vlastně o pochvalu: i tohle má ve filmu své pevně dané místo a je to okomentováno, záleží jenom na tom, jestli vám to přijde zábavné či naopak pouze hloupé. Shyamalan bývá dost často přirovnáván k Hitchcockovi díky svým malým cameo rolím, spoluprácí s vynikajícím skladatelem Jamesem Newtonem Howardem, které připomíná obdobně kongeniální duo Hitchcock-Herrman a Znamení se dají považovat za umnou variaci na Hitchcockovy Ptáky, ale Shyamalan vyvolává napětí prostřednictvím odlišných prostředků. Spílat nad tím, že Žena ve vodě není děsuplným hororem a hudba včetně užitých písní je i přes svou rozmanitost minimálně strašidelná, spíše je krásně náladotvorná a pohádková, je nevhodné a poukazuje to na to, že se výše zmíněná Shyova hra s divákem a jeho očekáváním povedla na výbornou.


Rozhodně nejsem vůči Ženě ve vodě nekritický, i když ji považuji za druhý Shyamalanův nejlepší film hned po Vyvoleném, protože i přes dokonalé kompozice záběrů a vynikající práci skoro se vším ostatním po technické stránce je střih hodně problémový a po prvním zhlédnutí může být divák z jednotlivých scén a hlavně jejich návaznosti zmaten. Vadí mi, že je nám představena na začátku jedna rodinka, která se ke slovu dostane až v úplném závěru a stále nechápu vyústění scény prvního útoku, ale to se s dalším zhlédnutím doufám spraví. Na začátku je nám totiž představeno velké množství postav, mezi kterými se velice obtížně orientuje a napomáhají tomu i dialogy mezi nimi, kdy se mezi sebou překřikují a divák pořádně ani nerozumí, co si to vlastně říkají. Je to jako kdyby přišel člověk do nového prostředí plném neznámých lidí, mezi kterými se musí zorientovat a chvíli mu to potrvá, než si vše v hlavě poskládá tak, jak má.

V případě Shyamalanových filmů bývá zvykem, že se v jedné z rolí vždy objeví někdo, s kým spolupracoval ve svém předcházejícím filmu a nejinak je tomu i zde. Po Bruci Willisovi, který u Shyamalana podal jeden ze svých nejlepších výkonů v 6. smyslu a Vyvoleném a po Joaquinu Phoenixovi ve Znameních a Vesnici přichází na řadu jeho herecký objev Bryce Dallas Howardová, dcera režiséra Rona Howarda, který před lety režíroval film s podobnou tématikou, jakou má Žena ve vodě, rodinnou komedii Žbluňk! Bryce Dallas Howardová, jíž pořádně vytěžil Lars von Trier ve svém pokračování americké trilogie Manderlay, nemá v Ženě ve vodě ani co pořádně hrát a nepředvádí nijak přesvědčující výkon, který navíc se sestává pouze z vyděšených pohledů. Zaujme ale její neustále se měnící barva vlasů, která může být dána buď nepozorností (nechce se mi ale věřit, že až tak velkou, když výrazná práce s barvami byla patrná u Shyamalanových předchozích filmů), nebo - a to spíš - jejím postavením v příběhu, v němž se z "Narf" stane "Madame Narf". Paul Giamatti je na druhou stranu ale naprosto výborný a musím zopakovat jenom často zmiňovaný postesk, že by si konečně mohl zahrát v nějakém mainstreamovém filmu určeném širší divácké obci, v němž by si i ostatní všimli jeho kvalit. Úvodní peripetie s opravami potrubí jsou velice zábavné a na rozdíl od Mela Gibsona ve Znameních, v nichž postava ztratí víru kvůli jisté události, jsem s ním neměl vůbec žádný problém - možná proto, že to není křesťanský fanatik a Žena ve vodě není agitkou za víru, jakými byla Znamení. Pokud někdo čeká hvězdné herecké obsazení či alespoň zajímavé a uznávané herce ve vedlejších rolích, jako tomu tak bylo ve Vesnici, bude zklamán. Shyamalan natočil malý film, který má velké srdce a je oduševnělý, s málo známými herci a pro velice úzkou diváckou obec.

Žena ve vodě je film o vyprávění, o příbězích jako takových a o tom, že v dnešní době dokáže málokdo ocenit jejich čistotu. Shyamalan natočil zatím své nejrozporuplnější a také nejpozoruhodnější dílo, které si bohužel najde víc odpůrců než příznivců právě z toho důvodu čistoty příběhu a zmatečného střihu a mírně přemrštěné stopáže. Nic na tom ale nemění, že hudba je naprosto vynikající stejně jako herecké výkony některých zúčastněných v čele s Paulem Giamattim a atmosféra je opravdu působivá, kamera vynalézavá a to hlavní - příběh je originální! Žena ve vodě se dá číst různými způsoby, od žánrové alegorie o důležitosti příběhu a pospolitosti k víře až přes rýpnutí do hollywoodské mašinérie ničící právě ony příběhy. Nadchne nejvíce ze všeho diváky, kteří se nebojí přistoupit na úplně jiný zážitek, než jsou jinak obvykle zvyklí. Shyamalan se v jednom rozhovoru vyjádřil, že je pro něj Žena ve vodě zatím nejdůležitějším filmem a úspěch svých ostatních snímků by vyměnil za úspěch Ženy. Je opravdu velká škoda, že se jak kritický, tak i komerční příznivý ohlas veskrze nedostavil, ale snad se to ve zbytku světa napraví. Shye je totiž jeden z mála skutečných mistrovských vyprávěců, který se v současnosti dá srovnat leda se Stevenem Spielbergem a pokud máte chuť na E.T.-Mimozemšťana říznutého noční můrou Poltergaistu a ústící v A.I. - Umělou inteligenci, Ženu ve vodě byste si neměli nechat ujít.