TÉMA: KAM TO KRÁČÍŠ, "POKLESLÝ" ŽÁNRE? - Díl I.

DÍL I.

Hned ze začátku bych velice rád jasně vymezil, o čem tady bude řeč a na jaké období bych se rád zaměřil, i když si neodpustím povinný, pro někoho možná nudný, úvodní historický exkurz pro alespoň načrtnutí problematiky „pokleslého“ žánru. Přičemž se nemá jednat ani tak o teoreticko-analytický text, jako pouho pouhou úvahu s několika postřehy, která by měla hlavně rozpoutat následnou diskuzi. Samotná béčková produkce byla již v pouhých třiceti letech filmu jako takového a většinou se jednalo o kina, která uváděla dvouprogramy, v nichž mohli „lidé z ulice“ vidět dva filmy za cenu jednoho (což bylo velice výhodné z ekonomického a finančního hlediska vůbec pro vícečetné rodiny) s tím, že oním „béčkem“ se tady myslí přidružená produkce k té hlavní, v níž nefigurovala slavná jména (v té době se vlastně začal šířit uměle vytvořený status hvězd: uměle proto, že ho stvořila studia, která chtěla na jménu či slavné tváři finančně participovat a pravidelně vypouštěla bulvární zprávy do tisku apod.) a rozpočet byl taktéž menší.

PERCEPCE POJMU „b-film“: Bráno historickým diskurzem, pro nás je důležitá percepce pojmu „b-film“ či vůbec onoho spojení „béčkový film“, který v dnešní době neoznačuje samotnou kvalitu filmu a nedá se tak brát jako kritické zhodnocení, ale pouze poněkud problematicky hůře rozlišitelné „finanční“ zařazení, ale ne tak obtížné jako žánr a jeho definice. Z dnešního pohledu je béčkový film „biják“ (toto slovo zde užívám proto, protože za „biják“ bývá označován „film bez vyšších ambicí“), který jde rovnou do půjčoven a jeho kvality ne vždy, ale převážně nestojí za moc a setkáte se s ním právě již ve zmíněných ve spodních poličkách videopůjčoven (převážně jde o dobrodružné a hororové žánry a jejich sub- či pod-žánry jako eko- či zombie-horror apod.). S béčkovými filmy je tak krom finanční stránky spjat i fakt, že se jedná o už variované na jednou viděné a vše je neskutečně uvolněné a nespoutané, ve své prostoduchosti jistým způsobem okouzlující. Notoricky známý vtip o sexu, drogách a rok´n ´rolu naplňují béčkové filmy bez výhrad, tak se pojďme blíže podívat na sex (teenagerovské filmy, datované výrazně od 80. let), drogy (zhmotnění neskutečného či zatím neobjeveného, ať už hrůzného nebo zábavného – horory od 30. let s monstry po kult midnight-movies přes dnešní postmoderní dobu, mírné načrtnutí grotesek) a rock ´n´roll… V této části textu, pokud se mohu ještě oklikou vrátit se na začátek k prvnímu odstavci za perexem, je nutné se zmínit o tom, že tu nehodlám postihovat všemožné důvody, proč jsou tyhle „pokleslosti“ na ústupu (jednak je to dáno dobou a prioritami diváka samotného, druhak je to problém sociální, ekonomický a hlavně „časový“), ale podívat se v rychlém přehledu na to, kam se dopracovaly za tu dobu a ukázat to na jednom dostatečně exemplárním příkladu…

30. léta jsou vůbec důležitým bodem pro naši zastávku napříč žánry a jejich historickou proměnlivostí, vývojem či degradací, protože jednak zanikaly němé grotesky jako takové, protože – jak určitě všichni víte – v roce 1927 vznikl první „zvukový film“ Jazzový zpěvák, a tak lidem nestačil už jen klavírní doprovod na projekcích (v továrnách, v kinech, venku…) či přeříkávání textů od uvaděče (musí se brát v potaz, že tehdejší diváci nepatřili mezi tzv. „střední vrstvu“, ale mezi tu dělnickou, kdy dělníci spěchali na politické mítinky a chodili také „za kulturou“ – do kina, protože divadlo bylo pro vyšší „kasty“). Již zde začalo tak nějak platit, že lidé se nechodí dívat na to, jaký je jejich život, ale chodí se bavit, bát, prostě prožívat emoce a zhlédnout to, co jinde nemohli.

GROTESKA: „Protentokrát“ díky známosti jmen jako Chaplin, Keaton či Roscoe „Fatty“ Arbuckle trochu opominu grotesku - a vaudevillské komedie a komiku vůbec - jakožto „mlčenlivý“ (nikoli „němý“) žánr. Nebudu se soustředit na její subžánry, od komiky nonsensu (nesmyslu) či slapsticku (slap znamená anglicky facka, plácnutí ve významu udeření, komika spočívala v pádech a vzájemném mlácení se, viz legendární Keynstoneští policisté či slavná dvojka Laurel a Hardy). Ohledně jejího vývoje se omezím jenom na konstatování, že ji vlastně pro novou dobu „modernizoval“ francouzský komik, známý spíše jako pan Hulot, Jacques Tati (Jede jede, poštovský panáček, Prázdniny pana Hulota, Playtime), který zanechal její základní stavební základy – kritiku mechanické repetetivnosti, záporné hodnocení technického pokroku jako způsobu de-humanizace člověka. Dal právě do popředí zvuk před obrazem, protože v dnešním chaotickém a rychlém světě, připomínající vzdáleně jeden velký cirkus, stačí jedna jediná chyba a vše se do sebe bortí. (Často zaslechneme jenom útržky dialogů, ale ve výsledku se jedná o nesrozumitelnou koláž zvuků a ruchů, která se odehrává v technicky moderním prostředím – letiště, bary apod. – snímaném v celku s úžasnou mise-en-scéné: jak ve významu režie (dire-actor: vedení herců), tak mizanscény (práci s ohniskovou vzdáleností apod.))

HOROR: Pro nás a pro text je nyní důležitý žánr hororu, který má poněkud paradoxně romantické prvky a stejně jako u grotesky se jedná o metaforické vyobrazení současnosti, ale s jiným percepčním a emocionálním dopadem na diváka – jde o strach a vyvolání strachu, nejlépe z neznáma (tahle odzkoušená poučka platí dodnes, viz Vetřelec). Většina „smutných“ hrdinů byly vlastně romantické postavy, které nějakým způsobem vybočovaly ze společnosti a měly naivní a značně idealistické představy, na které ve většině případů doplatili, pokud si hráli na všemohoucí a snažili se jít proti přírodě jako matce takové samotné. Drákula (poprvé o něm psal ve své novele Bram Stoker, který vycházel z pověsti o walachiiském králi Vladu Tepesovi-Narážeči, který stihl narazit na kůl či jinak zabít 40 tis. lidí a jehož jméno v překladu znamenalo „syn ďábla“), Frankenstein (toho zase pro změnu přinesla na světlo spisovatelka Mary Shelley již v 18. stoletím a její novela pojednávala o technice, která se vymkne kontrole), Mumie, Vlkodlak (dle řeckých pověstí se jednalo o Zeem změněného krutovládce Lycaona, známý je universalácký horor ze 40. let stejně jako jeho americký remake s Jackem Nicholsonem z roku 1991, významný je i Americký vlkodlak v Londýně Johna Landise, přimíchávající k hororové atmosféře humor a oceněný za masky v roce 1981 Oscarem), Neviditelný muž, Monstrum z bažin… Všechno jsou to tragičtí hrdinové, kteří končívají nešťastně, nepochopení společností kolem sebe, toužícím po citu a porozumění či snad i té lásce, na což doplatí skoro pokaždé smrtí, protože „s čím člověk zachází, tím také schází“.

Tahle MONSTRA s tvářemi Bely Lugosiho či Borise Karloffa byla v 30. letech „vlajkovou lodí“ distribuční společnosti Universal, které snad jen co do žánrového „celibátu“ doháněl Warner se svými „gangsterkami“ či později „černými filmy“. Pro jednoduché srovnání „tehdy a teď“ nám postačí názorně poukázat na remaky či cross-overy režiséra Stephena Sommerse (Mumie, Mumie se vrací, Van Helsing), který pochopil, že romantičtí hrdinové nahánějící zároveň hrůzu i soucit jsou „poplatní době“. A tak se je jal řádně aktualizovat do novějšího hávu za výrazné pomoci digitálních triků a morfování poukazující na jejich „proměnlivost“ (uvnitř záběrů, nikoli mezi nimi, přičemž je na VH mj. fascinující i to, že jednou kamerovou jízdu za pomocí triků obsáhne to, co by předtím bylo nutné rozfázovat do několika scén). Mocný hrabě Drákula jako rocker obklopovaný ženami, narcistně si upravující vlasy a s dětmi rodícími se mrtvé, Frankenstein jako ve své podstatě pohádková neotesaná postava lišící se akorát svým vzezřením a i přes svou mohutnou „mozkovou základnu“ jednající jako naivní malé dítě, Vlkodlak se mění a poté se bez fyzických následků vrací do své původní podoby, s tím, že jeho pohyb je téměř zrakem nezachytitelný… Film „moderního věku“, stejně jako jeho hlavní hrdina, bez paměti, který se nikdy nesvrhává do parodie, protože nepřehání jednotlivý styl, pouze ho zvýrazňuje, a kino-atrakce, kde vůbec nezáleží na kauzální logice a charizmatičnosti postav či dramaturgické opodstatněnosti většiny scén.

O hororu a jeho dobových proměnách se dá hovořit ještě dlouho, ale pro potřeby textu vynechám italské giallo (Lamberto a Maria Bavovi, Dario Argento, Lucio Fulci, Ruggero Deodato, Joe D´Amato) a jemu podobné subžánry (stejně tak od 60. let se utvářející j-shocky od Onibaby po 80. léta s nechvalně slavnou devítidílnou sérií Guinea Pig až po jejich boom díky americkým remakům v 90. letech, a společnosti jako Troma či Full Moon specializující se na radiaci a následnou přeměnu apod.), které navíc ani nemám sám dostatečně nastudované, abych se o nich mohl více rozepsat. Zaměřím se na raději na to, proč se tak často mění a přichází s dalšími a dalšími odvětvími. Krásně je to vidět na filmech produkovaných ROGEREM CORMANEM, který bývá dodnes označován za „krále béček“ či dokonce „krále béčkařů“, což není jenom laciná hra se slovíčky pro zaplácnutí místa v textu, ale poukázání na to, že on opravdu ovlivnil jednu „květinovou“ mládež vysedávajících v 60. letech cca. ve 4000 autokin a poskytnul kameru a možnost točit o aktuálních žhavých, hojně diskutovaných tématech mladým začínajícím nadějným tvůrcům. Má na svém kontě cca. 300 produkcí a žádnou z nich prodělečnou, za což mohla krátká doba natáčení a točení o tom, co zrovna lidi zajímalo, navíc díky němu máme Francise Forda Coppolu (Dementia 13) či Martina Scorseseho (Boxing Bertha).

Malý hororový krámek hrůz, režírovaný samotným Cormanem, který byl později předělán do podoby broadwayského muzikálu a ten následně natočen jako film v roce 1986 v režii Franka Oze (hlas Yody ze Star Wars) s Rickem Moranisem v hlavní roli a Stevem Martinem ve vedlejší, vznil za úžasné dva dny a vůbec to na něm není vidět, když člověk pomine onu "studiovost" a lacině vypadající efekty, které k tomuto "druhu" filmů tak nějak patří. Příběh je velice jednoduchý a notoricky známý i pro ty, kdož neviděli remake, překvapivá je však ironická a černohumorná pointa a také to, že ona nenasytná kytka je vlastně muž, což zamezuje vykládat si film z genderového hlediska. Osobně jsem měl jenom problém s rychlým vyústěním (přece jenom má film necelou hodinu a dvanáct minut) a tím, že i přes sympaticky vypadajícího hlavního hrdinu se jednalo o vraha, který byl až později kvůli "krmení" hypnotizován. Za povšimnutí rozhodně stojí malý, "zubící" se štěk Jacka Nicholsona, kterého v remaku nahradil stejně obstojně Bill Murray. I když jsem puritán v jistých věcech, docela rád bych viděl barevnou verzi filmu, jež by Malému hororovému krámku hrůz přidala na "efektivnosti".

V závěru první části našeho třídílného seriálu v rychlosti mapujícího vývoj pokleslých filmů bych rád upozornil ještě jednou na to, že se nesnažím zmapovat úplně všechno a text má být jenom vybídnutím k dalším rešerším a třeba i shánění si v textu zmíněných filmů. Pokud tedy tentokrát byla řeč převážně o hororech, doporučuji k zhlédnutí hlavně celovečerní dokument American nightmare, který je k sehnání např. v zahraničí – konkrétně v Polsku - jako bonusový materiál k Romeově debutu Night of the Living Dead (o tom bude zase pro změnu řeč příště) a který ukazuje, že většina hororů reflektuje velice dobře danou dobu v metaforické a alegorické rovině. Stejně jako v tomto textu šlo o zmapování dvou rozdílných žánrů (grotesky a hororu, i když jsi jsou vlastně velice blízko, jak bylo velice mírně načrtnuto), bude tomu tak i příště – nejdříve se podíváme na nyní úspěšné komerční režiséry, kteří začínali na obskurních a většinou podomácku spíchlých filmech, a poté na půlnoční filmy pro velice úzkou diváckou skupinu. A protože se budeme pohybovat v rozmezí 60.-80. let, přijde samozřejmě řeč i na sci-fi filmy. Tak zase příště, a nezapomeňte, že již se nedělá rozdíl mezi nízkým a vysokým…

Tom Cruise fucked in the ass

V poslední době se na internetu začíná objevovat i díky premiéře M:I:III čím dál tím víc zpráv o jeho hlavní hvězdě, Tomu Cruiseovi, a vzhledem k tomu, že jsem doslova bombardován po icq a i jinak různými zábavnými videi či texty, podělím se s Vámi o ně. Nejdříve bych chtěl ale vyjasnit svůj postoj k Tomu Cruiseovi, který je pro mě osobně nejlepším současným hollywoodským hercem, jemuž věřím jak jeho reálně ztvárněné hrdiny, tak supermanské macho-typy, přičemž je mi velice milé, že se nebojí shodit svou hvězdnou auru (Magnólia), podat velice osobní „výpověď“ (Spalující touha) a svede obstojně hrát i v náročnějších projektech (Večerka, Narozen 4. července).

Ale teď již k předmětu dnešního postu, na úvod něco těch zábavných videí, které určitě uspokojí lidi, kteří chtěli zvědět, co stojí za Tomovou slávou a také pro ty, kterým se stýská po jeho homosexuálních rolích v Koktejlu či Top Gunu. Na začátek dám trochu toho „stoletíčka“, protože nebudu riskovat, že by někdo náhodou velice slavnou parodii na M:I-II neviděl, ač patří k tomu nejlepšímu z produkce MTV (hned vedle mstícího se Terminátora s biblickým podtextem a parodie na Fincherův Úkryt): Parodie na Mission Impossible 2. Video otevírá naprosto zásadní otázka „proč Tom Cruise?“ a ukazuje vlastně den ze života kaskadéra hvězdy, který přichází s nápady k filmu, nechá se mlátit namísto hlavní hvězdy a přejmenuje se, aby jeho jméno bylo co nejpodobnější herci, kterému dělá kaskadéra (Tom Cruise->Tom Crooze). Nyní jedno video, které je skutečné – jedná se o vystoupení Toma Cruise a herců v rámci propagačního turné v pořadu „106 and Park“ a nejlépe ho vystihuje popisek pod ním (velice volně přeloženo): „Nic, co bych řekl, Vás nemůže připravit na to, čeho budete svědky. Jenom se ujistěte, že jste při síle, protože je známo, že úžasnost tohoto klipu může srazit i fyzicky zdatné na kolena.“ Tancující maniak Tom, jak je klip nazván, opravdu stojí zato a doporučuji k přečtení i komentáře pod videem, které jsou ve většině případů opravdu trefné, ať již se jedná o „jednou jsem taky takhle tancoval, ale to jsem měl nohy v cementu“, nebo různé homofóbní narážky typu „je tohle imitace jízdy na motorce, nebo držení č*ráka v každé ruce?“, „další film Toma Cruise bude ,Boogie Nights II-Put Your Boogie In My Butt!´“ či „možná prokazuje své herecké schopnosti předstíráním, že neumí tancovat, protože kdyby to rozjel, bylo by to poslední potvrzení toho, že je gay“. A pokud se ptáte na můj názor, shoduji se s jedním z přispěvatelů do fóra s nickem „large_sized_teen“, který napsal (kráceno a mírně upraveno): „Ano, díval jsem se na to znovu, abych se ujistil, že – krom toho divného kroucení zadkem - jeho tančení nebylo zase tak hrozné. Tedy, je to chlap ve středních letech tancující na hip hop… jsem jen realista.“

K textům – necelý měsíc stará zpráva o tom, že Katie Holmesová (27), známá většině z Dawsonova světa , kde hrála Joey, porodila Tomovi (43) dítě se jménem Suri, aniž by vydala jednu jedinou hlášku, čímž dodržela stanovy scientologické církve, jíž je spolu se svým přítelem, nejznámějším scientologem, členkou. Údajně nesměl promluvit ani nikdo s personálu a kdyby to přece jen Katie nevydržela, byla připravena utišovací injekce, kterou údajně nakonec nepotřebovala. Celý porod byl točen na video a poté odnese na prozkoumání, jestli se nestalo něco, k čemu by byl potřeba zásah „vyšší moci“. (Celá zpráva k přečtení na Novinkách.cz). Ještě zajímavější je zpráva o celkové neoblíbenosti Toma Cruise, který se dle mnohých ztrapňuje a je naprosto vytržen ze skutečného světa, vedoucí k možném odebrání amerického občanství na základě rozhodnutí z washingtonského Kongresu z roku 1843, pokud petici o odejmutí občanství podepíše více jak 50 tisíc lidí – oprávněných voličů. Zatím je nasbíráno „pouhých“ 5 tisíc hlasů a dle organizátora akce nejde o skutečné odebrání občanství, ale o upozornění na nemožné chování Toma Cruise, spjaté ve většině případů s jeho popularizací scientologické církve. (Celá zpráva je opět k přečtení na Novinkách.cz.)

A oklikou jsem se dostal k tomu hlavnímu, tedy tomu, jak moc se mi líbil M:I:III. (Pro ty, komu se nechtějí číst dlouhé rozbory filmů či moje čirá dojmologie jen ve zkratce: líbil se mi moc. :-))Hned zprvu musím říct, že je to pro mě k dokonalosti dotažená žánrová hra, která stírá hranice mezi filmem a televizním seriálem a taktéž je to dost silný výsměch všem možným i nemožným filmovým klišé. Jak jsem si u Vendety říkal, že pokud budou všechny letošní komiksové adaptace tak vydařené, bude to opravdu šťastný rok, tak si v případě M:I:III říkám, že pokud budou všechny letní blockbustery takhle vydařené, rozhodně nebudou potíže s okurkovou sezónou. Prvním oznámeným režisérem třetí nebezpečné mise byl David Fincher, který by žánr akčního filmu, popř. špionážního thrilleru posunul jistě o dobrý kousek dál, ale nakonec si neporozuměl se samotným Cruisem a odešel produkovat Legendy z Dogtownu (které měl původně ale i režírovat). Druhý v seznamu byl Joe Carnaham, který má za sebou velice kvalitní a působivý policejní potemnělý snímek Narkotika, který právě produkoval Cruise s Wagnerovou, ale nakonec se režie třetího dílu „Nulové šance“ chopil televizní režisér J.J.Abrams (Alias, Lost).

Musím říct, že i když měli na starost scénář Alex Kurtzman a Roberto Orci, kteří zatím napsali velice nepovedený a různé jiné filmy vykrádající Bayův Ostrov a ještě velice nevyrovnaného druhého Zorra, polidštění Ethana Hunta velice prospělo a z agenta na útěku z prvního dílu a nadpozemsky silného svůdníka z druhého dílu se stala skutečná postava, která se drží většinou v pozadí a chce jenom žít rodinným životem. Sice musíme zapomenout na jakoukoliv, byť jen sebemenší psychologii hlavních a i vedlejších postav a některé otřepané dialogy se taktéž najdou, ale konečně je tu M:I:III, která vystihuje poetiku původního televizního seriálu ze 60. let, popř. jeho remaku z let 80. tím, že většina akcích je týmová (proto je třeba pro mě naprosto skvostná scéna ve Vatikánu, vrcholící známým Schifrinovým ústředním motivem). Nejenže ale M:I:III připomíná seriál, s kterým měly předchozí filmy velice málo společného, ale je také jako seriál vystavěn a pokud o něm řeknu, že se podobá dvojepizodám Alias, které Abramsovi tak jdou, myslím to v nejlepším slova smyslu. Na začátku je flashforward, který nás zainteresuje do toho, co se bude následně dít a my toužíme po dalších informací, každá mise je výrazně oddělena pomocí rázného střihu a funguje jako samostatná epizoda (o to více potěší, že film drží dohromady jako celek), kdy každou „novou“ uvede některá z postav svým monologem a nebo dojde k dovysvětlujícímu dialogu apod. V tom filmu je velké množství napínáků (cliffhangerů), nejpatrnější je to v poslední třetině – scéna na mostě, scéna s telefonem u nemocnice apod. Seriálovému pojetí a výstavbě vůbec dá upomenout i nosná práce s hudbou, která je velice rozmanitá a v některých případech graduje či výrazně finišuje sekvenci, kdy je jednotlivá skladba nastřihnuta na celou jednu scénu, což je postup známý z Alias.

Ti, kdož kritizují M:I:III, většinou argumentují tím, že opravdu vypadá jako dvojepizoda televizního seriálu a těch investovaných 150 mil. na něm nějak není vidět, přičemž někteří zachází až tak daleko, že tvrdí, že M:I:III je okopírovaný Alias se všemi jeho zvraty a postavami apod. Ano, M:I:III má hlavního hrdinu, který nemůže říct své milované, co ve skutečnosti dělá za práci, jinak jí hrozí nebezpečí, a kryje to zástěrkou ohledně práce ohledně dopravy, stejně jako Sydney Bristow nemůže, resp. nemohla říct svému manželovi, co dělá, a kryje to zástěrkou ohledně práce v bance. Ale zde veškerá podobnost končí a navíc Abrams pracuje s naší případnou znalostí seriálu, a tak zatímco Hunt volá své manželce, které hrozí nebezpečí a která se právě sprchuje, obáváme se, že se jí stane něco hrozného, jako tomu bylo s postavou Sydneyna manžela v Alias, jehož mrtvola byla taktéž nalezena ve vaně/sprše. Ovšem my víme, že se to „ještě“ nestane, protože na začátku filmu je flasforward, s kterým Abrams pracoval tak výrazně v pilotu Alias, a díky kterému je nám Ethan Hunt představen také jako zranitelný hrdina. Navíc si myslím, že nebýt onoho flashforwardu na začátku filmu, většina lidí by nevyčítala závěru, že je překombinovaný, protože jejich výtky spočívají k událostem, které se stanou až poté, co flashforward uvidíme ve skutečnosti (?) a o tom, jestli je vše následující bráno vážně, nemůže být ani řeč, protože míra nadsázky je zde zjevná (a opravdu by mě zajímalo, jestli jsem byl jediný, komu scéna resuscitace připadala inscenovaná jako soulož). Pokud někdo M:I:III vyčítá, že v něm jsou taktéž masky na zamaskování a pohrává se s pravou identitou člověka, zapomíná jaksi na to, že to jsou trademarky série M:I vůbec a že v případě toho největšího zvratu se variuje akorát M:I-II, nikoli Alias. Jistá podobnost mezi pomocníkem Marshallem z Alias a pomocníkem z M:I:III zde sice je, ale ten z Alias je roztržitý, naproti tomu ten z M:I:III je právě opatrný, i když oba jsou ukecaní (a toho z M:I:III hraje Simon Pegg, známý britský komik, režisér, scénárista a herec Soumraku mrtvých). Tak jak tak je ale vyústění obou děl naprosto odlišné, ale nechci spoilerovat, tak jenom řeknu, že zásadní pravidlo o neprozrazování z Alias je v závěru Mise porušeno.

Když jsem mluvil o dokonalé žánrové hře, měl jsem na mysli zápletku točící se kolem tajemné „králičí packy“, která nám zůstane utajena až do samotného závěru, typického MacGuffinu, který dává motivaci hlavním postavám, ale pro diváka je naprosto nepodstatná jako taková a slouží jen k bližšímu zkoumání postav a jejich emocí. Pojem MacGuffin značně zpopularizoval Alfred Hitchcock (ten také prohlásil, že akční film je stejně dobrý jako jeho záporák - Mise to jenom potvrzuje), kdy za klasický MacGuffin, nedůležitou věc, která může být nahrazena čímkoliv jiným, ale vše se kolem ní točí, využil nejvýrazněji v Psychu (peníze) či Na sever Severozápadní linkou (tajná informace). Z poslední doby je slavný MacGuffin třeba onen kufřík z Pulp Fiction či číslo Pi v Aronofského debutovém snímku. Na M:I:III je nejúchvatnější to, že ona „králičí packa“ slouží k záchraně Huntovy manželky a pracuje se s ní až do úplného konce, kdy postava Laurince Fishburnea prohlásí: „Pokud chceš vědět, co to je, vrať se.“

Ve spoustě recenzí je třetí Mise přirovnávána dost často k eskapádám agenta bez minulosti Bournea, což je opravdu trefné přirovnání hlavně co se týče akčních scén, protože jak u M:I:III, tak zvlášť u Bourneova mýtu vypadá akce špinavě a na první pohled chaoticky, ale ve skutečnosti je vše naprosto dokonale přehledné a divák má vynikající orientaci v prostoru a přesně ví, kde se co děje, přičemž ho ale více zajímá co se to děje a ne jak se to děje, jak bývá u většiny moderních filmů bohužel zvykem. Pokud se pomine ona akce na mostě, která pracuje hned s několika rovinami (osvobození hlavního záporáka, uhýbání střelám z helikoptéry, odváděním lidí do bezpečí, bránění se squadře záporáků s pistolemi apod.), ve filmu vlastně není ani jedna akční scéna, což se dá vzít buď jako výtka, anebo jako velký klad vzhledem k tomu, že M:I:III má u přesto skvělý spád od začátku až do konce a žádná scéna z něj výrazně netrčí. Jak jsem se už zmínil výše, hodně pomohlo, že se pracuje tentokrát v týmu a třetí díl „Nulové šance“ tak nejvíce připomíná původní seriál, navíc postava Ethana Hunta není nezranitelná a už od samotného začátku je ona aura superhvězdy supermana narušována, což vrcholí ve scéně na mostě, kdy Ethan přeskakuje velikou díru a ne že by bez větších problémů přeskočil „na druhou stranu“, ale tak tak doskočí a musí se vyškrábat navrch (o něco podobného, leč neúspěšného se snažil John Woo v druhém díle, kdy záporák v podání Dougreyho Scotta neustále svými řečmi sráží auru osobnosti Toma Cruise, viz „nejhorší na tom nosit tvoji masku bylo smát se každých 15 vteřin jako idiot“ apod.). Ve filmu je sice jedna scéna, která má daleko do uvěřitelnosti (viz), a tou je seskok na budovu, ale to už je trademark série, bez kterého by to nešlo (ač nepopírám, že to už některé lidi může unavovat). A když už jsem zmiňoval v případě pohrávání si s klišé scénu resuscitace a to, co mi připomínala, byl bych vděčný, kdybyste mi někdo napsal pod post, jestli vám scéna příjezdu Ethana/Cruise na letiště připadala také jako vystřižená z Top Gunu?

Zatímco v Alias J.J.Abrams obsadil do různých rolí „hostující známé herce“ jako Quentina Tarantina, Ethana Hawka a další, v M:I:III na to šel úplně opačně a krom Toma Cruise zde není vlastně nikdo hvězdný, Philips Seymour Hoffman je z ranku uvěřitelných záporáků, Ving Rhames, jediný herec spolu s Cruisem, který si zatím zahrál ve všech třech misích, odvádí svůj standard, i když nemá předepsané takové hlášky jako v případě druhého dílu. Zbytek hereckého osazenstva splňuje svůj úkol velice dobře, Laurence Fishburne hraje tak, abychom si mysleli, že je něčím, co ve skutečnosti není, Jonathan Rhys Meyers je upozaděný a Maggie Q. je nejen krásná, ale navíc umí i slušně hrát. To se nedá říct o Keri Russel, která naštěstí dlouhou dobu na plátně nepobude a byla obsazena zjevně jenom proto, že si zahrála v Abramsově seriálu Felicity.

Netvrdím, že M:I:III je dokonalý letní blockbuster, už z toho důvodů, že záporák ve skvostném podání Philips Seymourea Hoffmana dostal málo prostoru a nebýt hereckých schopností za Capoteho Oscarem oceněného PHS, byl by stejně nevýrazný jako Dougrey Scott ze druhého dílu, ale k dokonalosti mu chybí jednoduše málo a osobně doufám, že se akční film bude ubírat spíše touto cestou. Jak jsem říkal na začátku: „Je to pro mě (M:I:III) k dokonalosti dotažená žánrová hra, která stírá hranice mezi filmem a televizním seriálem a taktéž je to dost silný výsměch všem možným i nemožným filmovým klišé.“

P.S. Tom Cruise jako Ethan Hunt v M:I:III mluví česky (pod jménem Pavel Sobotka!) a obhajuje svou cestu do Číny typickou frází „nikdy jsem tam nebyl, je tam hezky?“ Nejsme jediná země, která nebyla ušetřena Abramsova kulturního „barbarství“, protože Čína i Šanghaj jsou vyobrazeny plné blyštivých neonů či naopak čistých staromódních uliček apod.