MOUCHA - malé putování cronenbergovským vesmírem č. 2

Moucha je krásným příkladem filmu, kterým zavřete ústa každému, kdo namítá, že hororové remaky dopadají vždy hůře než své předobrazy. Tedy tomu tak aspoň bylo kdysi, když se jich chytali nikoli rutinní, ale naopak vizionářští a progresivní tvůrci s odvahou experimentovat, jakým byl a stále ještě je rodilý Kanaďan David Cronenberg.

Jak ve filmu pronese hlavní postava Seth Brundle: „Cítím, že mám nemoc, která dává smysl.“ A v 80. letech také dávalo velice dobrý smysl, aby klasický horor z roku 1956 znovu natočil divný režisér David Cronenberg, protože tématika byla pro něj jak zrozená, od transgrese po postavu doktora až k hororovým prvkům. Zatímco v původním filmu došlo z přeměny člověka na mouchu ihned a zbytek obstaralo řádění všude kolem, v remaku je oné přeměně věnována skoro celá stopáž snímku s tím, že je „moucho-člověk“ ztvárněn opravdu nechutně díky vydařeným maskám (oceněným zaslouženě Oscarem) a podání hlavního herce Jeffa Goldbluma, který má opravdový muší vzhled. Navíc Moucha snad ze všech Cronenbergových filmů nejlépe dokazuje jeho tezi, že jedině sebevražda dává tomu celému lidskému snažení a pachtění se nějaký ten smysl. Sic zlí jazykové tvrdí, že se vůbec nejedná o remake původního filmu, ale spíše o adaptaci klasické povídky George Langelaana, z níž si bere jenom námět, stejně jako tomu třeba je u Schaffnerovy verze Planety opic a Burtonova „znovu-uchopení“... ale superlativ na adresu Cronieho Mouchy není nikdy dost.

Bezpochyby nejlepší na Mouše je fakt, že zde metamorfóza nevyznívá absurdně a komicky, jako tomu bylo o několik let předtím, avšak záměrně v Burroughsově adaptaci Nahého oběda (kdo by zapomněl na velkého švába mluvícího řitním otvorem?), a také to, že se v ní nejvíce projevuje Cronenbergova posedlost frankensteinovsky střiženým vědcem i gynekologie jako taková. Tvůrce jednou sám prohlásil, že věci a scény, které jsou v Mouše označovány fanoušky za cronenbergovské, byly ve scénáři již tehdy, když mu ho Mel Brooks předával. David si také střihnul malou roličku gynekologa ve filmu při snové, velice nechutné scéně porodu, která jistě nenechá váš žaludek jenom tak na pokoji, na základě osobního setkání s režisérem Martinem Scorsesem, který mu řekl, že vypadá jako plastický chirurg z Beverly Hills. Je možné diskutovat o tom, jestli tahle malá cameo rolička měla i jiný, symbolický význam vzhledem k jeho názoru na gynekologii, kterou považuje za „špínu“ a zároveň „krásnou metaforu rozdělení těla a duše“.

Pokud sám tvůrce vnímá své filmy jako vždy jednu kapitolu ve velice obsáhlé knize, Moucha má nejblíže k jeho středometrážnímu filmu Crimes of the Future, ve kterém se také setkáme s šílenými vědci bez obav provádějících experimenty na sobě a s dějem odehrávajícím se jen na několika málo prostranstvích s tím, že pokud v Crimes of the future zastupují muži částečně pozice žen a jsou tak genderově nevyhranění, v Mouše je přidán zvrácený románek, vzdáleně upomínající na legendární Krásku a zvíře. Onu krásku si zde zahrála Geena Davis, která, ruku na srdce, nikdy nebyla nijak zvlášť dobrá herečka, ale zde naštěstí nedostala ani tolik potřebného prostoru, aby se její spíše neherecké (ne)kvality projevily a role neustále z něčeho vystrašené, avšak citlivé a díky novinářské profesi i otravné postavy jí jde víc jak dobře. Jeff Goldblum ztvárnil naopak zvíře a lepší castingová volba snad ani na nikoho jiného padnout nemohla, protože skutečně svým vzhledem připomíná mouchu, o jeho hereckých kvalitách nemůže být pochyb a jedním z dalších kladů filmu je bezpochyby to, že i zamaskován k nepoznání má dostatek prostoru na to, aby si každou scénu, ve které se objeví, takříkajíc „ukradnul pro sebe“ – a to ne díky dokonalé masce, ale díky dikci, pohybu a skvělému načasování i svému charismatu. Na Jeffovi mě neustále zaráží fakt, že hrál skoro v každém blockbusteru 90. let, od Jurského parku po Den nezávislosti, a přesto nikdy nedosáhl na hvězdný status. Nejdůležitější však je, že chemie mezi ním a Geenou Davis funguje skvěle, snad ještě lépe než mezi Geenou Davis a Susan Sarandonovou ve Scottově majstrštyku Thelma a Louise. (Tomu napomáhá i neselhávající Shoreova hudba, o které je, myslím, zbytečné se dál rozepisovat.)

"Proč proces stárnutí a umírání nechápat jako proměnu? Přesně to jsem udělal ve filmu Moucha. Stáří nebo nemoc vypadá na první pohled strašně, nechutně. Vůbec to není krásné. Tomuto procesu přeměny je velmi těžké přizpůsobit naše estetické vnímání. Říkáme: "Jen koukněte na toho starce. Vypadá skvěle. Jistě, trochu smrdí a ve tvářích má takové legrační vrásky." Dobře, ale říkáme to. Je v tom cítit snaha přizpůsobit naši estetiku procesu stárnutí. To samé bychom mohli dělat i s nemocí. "To je ale prima chlapec s rakovinou." I s nemocí člověk musí žít, tak proč se tím užírat? Právě proto se mi zdá velmi přirozené porozumět nemoci. To ale neznamená, že bych chtěl zrovna nějakou dostat. Je to však jeden z důvodů, proč se s tím snažím vyrovnat. Vím, že nevyhnutelně dřív nebo později nějakou nemoc dostanu. Jak nás ale tahle nemoc vnímá?" - Cronenberg on Cronenberg

Moucha je druhý film v pořadí, který vlastně započal „novou“ éru Davida Cronenberga, v níž se přiklonil více k mainstreamu a natočil divácky přijatelný a až na několik scén i lehce sledovatelný film, který není dle jeho námětu či scénáře... a tak tomu bylo až do eXistenZ. V původní verzi filmu, stejně jako v jednom z prvních scénářů filmu, nebyl vědec osamělý, ale měl manželku – krom postupného rozpadu, resp. přeměny hlavního hrdiny považuji jeho osamělost za jeden z nejlepších kladů této předělávky, protože tak může vyniknout i perverzní romantická linie filmu. Všechny postavy mají velice dobré ukotvení v ději a jejich motivace je zřejmá na první pohled, Seth chce být lepší než všichni ostatní vědci, novinářka za ním i po proměně chodí prostě proto, že ho tolik milovala apod. Když si člověk odmyslí všechny ty chuťovky, které jsou nám zvlášť s postupující se metamorfózou servírovaný, jedná se jen o něco drsnější a temnější osudovou romanci, jenž by se mohla líbit i ženskému publiku.

Nechybí nechutnosti, povinné pro spoustu filmů z hororového žánru, od odlupování nehtů až po slavnou, chtělo by se napsat až nechvalně známou scénu, v níž Seth téměř úplně proměněný na mouchu demonstruje postup požívání poživatin, které se musí nejdřív rozložit na kašičku pomocí šťáv a až poté sníst. Nebyl by to Cronenberg, aby nám to neukázal v celé své „kráse“ a tam, kde by ostatní tvůrci scénu střihli, on ještě několik minut následně nepokračoval, ač se nejedná z jeho strany o samoúčelnou provokaci. Překvapí ale, že zde máme postavu bývalého přítele hlavní hrdinky, který zde vlastně supluje pohled diváka na celou věc a jako kdyby se jednalo o ústup vůči většinovému publiku, ovšem tato postava je vykreslena značně nelichotivě, s bachorem a odpudivými vousy i sobeckou pobavou. Jako kdyby se ani divákovi nepodbízel, ale vracel to kritikům svých raných děl velice inteligentním způsobem. („Nejnechutnější filmová perverze, jakou jsem kdy spatřil,“ kritika Shivers, Marshall Delaney ) Pokud se tvrdilo, že měl původně režírovat předělávku temný mág Tim Burton, většině je jasné, že by evidentně fandil mouše a nikoli lidem, jako to udělal Cronenberg. To je dle mého hlavní důvod, proč ze scénáře vymizely tak „kontrovezní“ scény jako pojídání stařenky v temné uličce či umlácení zmutovaného psa železnou tyčí.

I když si myslím, že u tak notoricky známého titulu je naprosto zbytečné popisovat, o čem vypráví (a proto jsem se také celou dobu zaměřoval na to, jaký ve výsledku je), pro těch několik lidí, kteří snad žili delší dobu zmraženi na jiné planetě či měli velice přísné rodiče, kteří jim nedovolili zhlédnout tento film na jedné z našich komerčních stanic s velice povedeným dabingem, zde máte popis děje: Seth Brundle, živící se jako vědec, zkouší nově vynalezený způsob teleportace (přemísťování se z místa na místo) sám na sobě a postupně se začne proměňovat na mouchu, která se přemístila spolu s ním, čímž se jejich genetické kódy začaly míchat. Má jen velice málo času na to, aby našel protilék, pokud ho najít vůbec chce... Jak píše Roman Gazdík ve svém profilu Davida Cronenberga na Filmpubu, Cronenberg pracuje s postavou vědce ve významu „overreachera“, který je osamělý, odřízlý od ostatních lidí, inspirovaný zjevně frankensteinovskou postavou z románu M.Shelley, který chtěl taktéž natočit. Moucha ve výsledku zůstává jeho nejmainstreamovějším filmem a zároveň komerčně nejúspěšnějším (je poměrně smutné, že tak kvalitní dílo bylo znehodnoceno extrémně nepovedeným pokračováním, které není ani nechutné, ani děsivé, ani dojemné, ale prostě nudné, což je to nejhorší, co se může hororovému snímku vůbec stát) a i dobrým příkladem toho, že se dá natočit hororová klasika, která přesáhne svými kvalitami původní verzi s Vincentem Pricem. Ta byla neskutečně campy, se špatnými dialogy, ale opravdu neuvěřitelně špatnými, a naivita z ní sálala každou minutu..

V případě Mouchy se vedou neustálé dohady, jestli se jedná ze strany Cronenberga o ústup k normálnosti, nebo o ústup normálnosti. Pokud bych měl soudit sám za sebe (vy na to máte komentáře pod článkem), největší přínos mouchy je bezpochyby v tom, že posunula hranice zobrazování gore, čili krvavých efektů na plátně v mainstreamovém filmu a že to byl jeden z mála skutečně krásně podvratných filmů, který narušoval zažitou recepci již tím, že divák fandil hlavní, s postupem času ale záporné a divácky odporné postavě. Je to snad první a také poslední Cronenbergovo nejčistší, žánrově nejvyhraněnější mistrovské dílo bez zbytečných odboček. A navíc jím krásně vyjadřuje, že není rozdíl mezi odporným a krásným, ale že je to jedna strana téže mince.