"Hody na zdechlině a špíně... Sodoma a Gomora odhazující poslední zábrany před vypuknutím požáru"

Tak tohle v nadpisu poněkud zdlouhavé citované prohlášení soudce trestního soudu na Manhattanu provázelo první erotický film promítaný v běžných kinech, který mohli zhlédnout diváci - kultovní Deep Throat. Kolem Deep Throat - nebo u nás také Hlubokého hrdla - se nese jistý opar kultu, protože ho málokdo viděl, ale většina o něm slyšela - a popravdě, mnohem zajímavější je všechen ten povyk kolem něj, velice dobře zmapovaný v dokumentárním filmu Inside Deep Throat, promítaném mj. i na letošním Febiofestu 2006. Hluboké hrdlo, natočené za 6 dní a dodnes datované jako nejúspěšnější film co do výdělku vůbec (rozpočet kolem 25 000 dolarů, výdělek až 600 milionů dolarů do roku 2002!), v dnešní době působí směšně, protože když člověk pomine onu lacinou zápletku o ženě, kterou nikdo nedokáže uspokojit, a tak si zajde k lékaři, který ji objeví v hrdle klitoris a hned na ní provede "pokus" a ona poté pracuje jako jeho sestřička, pomáhajícím sexuálně nemocným pacientům, zůstává mu jenom několik sexuálně otevřených scén felací, které mi osobně nedělají moc dobře. Hluboké hrdlo, dlouhé jenom jednu hodinu a přesně jednu minutu, působí poněkud inkoherentně (vždycky jsem tohle slovo chtěl v blogu použít, na intertextualitu snad ještě dojde...) snad proto, že je to k sobě spojených několik částí s tím, že je zajímavé film sledovat z historického hlediska. Z nepochopitelných důvodů, aspoň pro mě, je ve filmu spousta intertextuálních (právě jsem si splnil sen :-) narážek na bondovské filmy, od referencí na jména záporáků po úvodní znělku z filmů s Bondem.

O to zajímavější je historie Hlubokého hrdla, které stálo při rozpuku sexuální revoluce v 70. letech a které jistě také dostatečně posloužilo panu prezidentovi Nixonovi, aby se mohl angažovat "ve správném světle" svým ražením proti porno produkci. I když se Hluboké hrdlo promítalo v 73 zemích světa a představilo světu Lindu Lovelaceovou, která poté v rozhovorech a ve své knize tvrdila, že byla jako vězeň a ve filmu ji ve skutečnosti znásilňovali a ani nemohla volat domů, je to bohužel jeden z mála filmů, které jsou zajímavé jenom tím, jak moc se o nich mluví, protože v nich bohužel nic není, žádný náboj a vniřní energie jako u těch pravých midnigt movies druhé poloviny 70. let. Hlavní představitel byl držen ve vězení po 5 let, což mu zničilo život, potácel se od dorg, kvůli kterým se mu nepostavil, a tak nemohl pokračovat nadále v dráze pornoherce, přes několik "slušných" zaměstnání jako prodávající nemovitostí (u nás je to, mám dojem, realitní agent či tak nějak). Snímek dokonce u soudu odmítl obhajovat Roy Grutman, známý díky kause okolo Penthausu, údajně proto, že "tvůrci zašli příliš daleko" a on by to nedokázal obhájit.

To všechno výše zmíněné a ještě více dokumentuje dokumentární film Inside Deep Throat, který má na svědomí televizní stanice HBO a překvapivě obsahuje i sexuálně explicitní záběry ze samotného filmu, jinak se ale jedná o tradiční dokument, okořeněný jenom faktem, že se kolem něj toho spoustu událo. Vyskytne se zde několik lidí, kteří mají k tématu co říct či jsou nějak jinak mediálně známí, bohužel rozhovor s Francisem Fordem Coppolou trvá necelých 15 sekund a jedná se o dobový znáznam, kdy mu jsou vidět snad jenom vousy a brýle, John Waters, tvůrce Pink Flamingos či Dirty Shame, jenom dokola omílá, jak zásadní to byl film ohledně sexuální revoluce a věcí související s tímto, a Wes Craven vlastně nic moc neřekne. Záslužné je ovšem zasazení do dobového kontextu se spoustou archivního materiálu, od zásahu FBI po projev presidenta Nixona až k dobovému přesahu ohledně aktuální sexuální scény, kdy jsou filmaři a i diváci více cyničtí. Randy Barbato a Fenton Bailey, kteří stojí také za dokumentem o aféře Clinton - Lewinská, se opravdu nebojí ožehavých témat, jenom by tochtělo ubrat na mýtizaci samotného snímku a démonizaci těch, kteří proti němu vystupují, protože filmařskou stránku zvládli dokonale.