Protože si přesně nepamatuji, jak co šlo za sebou, udělám jen takový průřez druhým a třetím dnem s tím, že se opět zaměřím na jednotlivé filmy. Z nich jsem sice zhlédnul 2. den pouze jeden, protože ostatní znám velice dobře a viděl jsem je několikrát, plus, abych se přiznal, nemám vůbec potřebu je vidět víc jak třikrát-čtyřikrát. To platí jak o Parkerově Angel Heart, který byl poněkud prognosticky zařazen ještě o den dříve, než bude mít (měl) Douglas přednášku o filmu noir, a Vymítač ďábla, který se promítal ve "Verzi, kterou jste neviděli", ale ve skutečnosti je to verze, "kterou jste ani nechtěli vidět". Místo toho jsem prožil den tak, že jsem o filmu četl a nebo hrál v tělocvičně... ano, (chvíle obdivu) sportoval jsem (můžete vydechnout), já.
Jediné, co si pamatuji ze snídaně, která byla velice chutná, bylo, že jsem ještě nemě pořádně otevřené doširoka oči (nebo spíše zavřené), a už byl první úvod, který měl na starost Douglas, jenž by sice mohl méně gestikulovat rukama, protože poté připomíná nechtěně jistého Duceho, ale jinak mluví velice zajímavě, bohužel ale i krátce, protože o Zpívání v dešti by se dalo mluvit hodiny, ne necelých 10 minut. Následovaly trailery, o které se staral samotný pan Cival, který zde dorazil jenom na svůj oblíbený snímek Zpívání v dešti a poté představil upoutávky roku 2005 a 2006, které jsou dle něj nejlepší. Takže došlo na tak provařené koušky jako X-Meni či M:I-3 z tohoto roku a z miulého Sin City apod. Vysvětlil rozdíl mezi teaserem a trailerem, jemuž jsem se věnoval v případě Clerks a ještě věnovat snad i budu, a vhodně zvolenou koláží trailerů představil to nejzásadnější, ač se nedostalo na mé favority, méně zprofanované snímky jako V for Vendeta, History of violence apod., což je opravdu škoda.
Protože se měl promítat Oldboy, ale DivX má veliké problémy se zvukem, skončilo to u neonoirovky Angel Heart Alana Parkera, která vyhnala několik lidí dokonce ze samotného "sálu" kvůli ponuré atmosféře a jistým expresivním scénám (a mě ke Karlu Theinovi, protože počtvrté to vidět, na rozdíl od Shoot the Moon či Pink Floydů: Zdi, nemusím), která všechny překvapila pointou (teze o tom, že je to něco nového, neberu, protože tyhle pointy byly na běžném pořádku v 30. letech, tudíž je Angel Heart pastiší) a nekonvenčně zobrazenými scénami násilí a sexuálního aktu. Ze všeho nejzajímavější, překvapivě trochu živější a normálnější, byla diskuze po filmu, kdy se diváci snažili zařadit film do jistého žánru a došlo se k tomu, že je to mysteriózní thriller, možná detektivka, rozhodně však neonoir.
Po velice chutné večeři (sýr, Gromite, sýr!) a relaxu na sluníčku, kdy jsem si hezky četl jako správný hardcore pseudo intelektuál :-), měl Tetsuo přednášku o hypertrofickém akčním filmu s velice dobře zvolenými ukázkami filmů, které ne zrovna jsou tolik známy, ať již se jedná o Robina Hooda, který vyvolával u většiny lidí smích kvůli jistým nedokonalostem, daným samozřejmě dobou, po New Police Story, která byla označena za komedii, čemuž bych se zuby nehty bránil, ale ukázka to demonstrovala dostatečně. Nejzábavněji však působil pro někoho až nechutný sestřih přípravy kulturistů v čele s Colemanem, což je osminásobný vítěz soutěže Mr.Universe. No a vzhledem k tomu, že se člověk z přednášky dozvěděl o tom, že akční herci nejsou herci ve skutečnosti (podobně jako mimové), ale permormeři, a že se již nedbá na konstrukt koherentního narativu, ale inkoherentní skrumáže záběrů, založených a postavených na hudbě, o čemž dobře vypovídá ukázka z druhého Terminátora. A protože jsou akční filmy maskulinní a většinou silně pravicově a anti-demokraticky orientované, dalším filmem byl "na vyváženou" Friedkinův Vymítač ďábla.
I přesto, že Tetsuo opravdu explicitně zdůrazňoval při svém úvodu, že se jedná o film o hledání víry či o její ztrátě, reflektující politickou situaci 70. let, od nesouhlasu s válkou po návrat vojáků z nich, deziluzi a také bouření se dětí proti rodičům, několik lidí se na konci při vymýtání smáli, odcházeli kvůli zdlouhavé expozici a dle pověsti slyšeli, že je film násilnější či nechutnější. Neznabozi, neví, co je dobré :-), přičemž bych rád vypíchl, že - jak pravil Tetsuo - ten film využil svou nelibou pověst jako propagaci. Ale teď již k jednotlivým filmům za druhý den...
Zpívání v dešti: Jsou filmy, na které se díky různým parodiím na ně nemohu dívat s čistým štítem, abych se u nich na nepatřičných místech nesmál (to je třeba i případ Vymítače ďábla, u kterého si vždy vybavím Scary movie 2) - pokaždé, když uslyším ústřední píseň Singing in the rain, nevybavím si legendární muzikál Gena Kellyho a Stanelyho Donena z roku 1952, nominovaný na 2 Oscary za herečku ve vedlejší roli (Jean Hegenovou) a hudbu, ale Kubrickův Mechanický pomeranč a rozdováděného Malcolma McDowella. Snad jeden z nejoptimističtějších muzikálů vůbec, neobsahuje ani jednu původní píseň a i když je toliko protižovaná "ústřední" Singing in the rain, u mě vždy vítězí Good Morning, Good Moorning!, už kvůli tomu, že ji předchází výtečně vystavěná a dobře vypointovaná scéna plná gagů a choreografie je opravdu na špičkové úrovni. Vůbec nevadí, že se jedná jenom o shluk jednotlivých písní a děj i scénář vůbec jsou nekonzistentní, o závěrečné taneční půlhodince, nemající souvislost s předcházejícím a ani nadcházejícím dějem, ani nemluvě. I když ve své době Zpívání v dešti neproměnilo ani jednu ze dvou oscarových nominací a dokonce bylo i na čas staženo studiem MGM z kin, aby nezaclánělo úspěšnému Američanovi z Paříže taktéž s Genem Kellym, dnes má po těch letech status klasiky zasloužený. 
Angel Heart: Alan Parker je znám převážně jako režisér hudebních filmů jako Bugsy Malone, Pink Floyd, Comitmments či Evita, ale ve skutečnosti je to tvůrce mnoha rozličných žánrů, od biografického dramatu Půlnoční express přes melodrama Shoot the Moon až po neonoir Angel Heart z roku 1987 s excelujícím Mickey Rorkem (jeho nejlepší role, kam se na to hrabe Marv ze Sin City) a démonickým Robertem DeNirem, který se údajně pro svou roli Lou Cyphera s vlasy do culíku a vousy inspiroval Martym Scorsesem. Vynikající ponurá atmosféra za pomocí ostrého kontrastu mezi světlem a stínem, hlavní hrdina na scestí sváděný osudovou ženou (hraje ji Lisa Bonetová, známá do té doby s Coshy Show!) a celé pesimistické ladění snímků tvoří jeden z nejlepších filmů Alana Parkera a díky pro někoho možná předvídatelné, ale zatraceně psůobivé pointě i jeden z nejlepších neonoirů, nebo mysteriózních thrillerů, chcete-li. 
Vymítač ďábla: Klasický horor Williama Friedkina z roku 1973 podle románu Williama Petera Blattyho, nominovaný na 10 Oscarů (včetně hlavních kategorií jako nejlepší film, režie, herec ve vedlejší roli - Jason Miller - a herečka v hlavní - Ellen Burnstynová - a vedlejší - Linda Blayrová - roli + vypráva, kamera a střih), byl nakonec oceněn "pouhými" dvěma za scénář a zvuk. Vymítače ďábla předchází pověst velice kontroverzního hororu, který ve své době plnil kina až tak, že režisér lidem čekajícím na lístky rozvážel prostřednictvím autobusu jídlo a pití - ten samý režisér, který na natáčení doslova terorizoval své herce pomocí nahodilých výstřelů z pistole, aby byli dostatečně vystrašení, a záměrným podchlazováním pokoje při scénách vymítání, kdy se pohybovala teplota 30-40°C pod nulou! I po letech se jedná o vynikající horor, který posunuje hranice žánru ještě dál, protože i přes působivé a stále šokující scény zvracení či masturbace s krucifixem se spoustou obscénních replik se jedná o vynikající psychologické drama, které nabízí hned několik možných interpretací, od sporu mezi iracionálnem a racionálnem po "pouhý" strach z dospívání a puberty vůbec. V roce 2000 byla uvedena do kin "verze, kterou jste nikdy neviděli" a poté následně spolu se 75-minutovým dokumentem a 3 upoutávkami na DVD a videokazety, přidávající několik hudebních motivů a napravující jisté nelogičnosti v rozmístění herců po scéně apod., ale hlavně celým filmem teď prostupuje fotografie samotného ďábla, připomínající památnou masku z Onibaby, byla přidána scéna vyšetření u doktora, pomocí efektů upraven legendární "spider-walk" a poněkud nadbytečná závěrečná dialogová scéna citující Casablancu. Roku 1977, 4 roky od uvedení prvního dílu, se Vymítač ďábla dočkal naprosto příšerného pokračování v režii Johna Boormana (Vysvobození, Excalibur), ve kterém se vše snaží psychiatři a vědci vysvětlit racionálně. V roce 1990 se k Vymítači ďábla vrátil jeho románový otec William Peter Blatty, aby natočil třetí pokračování s podtitulem Kacíř, které bylo rozporuplně přijímáno - na jedné straně jako výborná kriminálka, v níž je záporák nadpřirozeno, se skvěle napsanými dialogy a několika nekonvenčními scénami, na druhé jako brak bez špetky hororové atmosféry. O 14 let později přišel prequel původního Vymítače, který má hodně ponutou historii vzniku - natočil ho původně Paul Schrader, jenž se údajně přiblížil atmosféře původního Friedkinova díla, ale protože se zdál výsledek studiu málo komerční, byl nahrazen Renny Harlinem, který do filmu přidal spoustu krve a násilí a extrémně špatnyćh digitálních triků a udělal z něj tak krajně nelogické, nezáživné a sice kvalitně nasnímané (kameramanem byl Wittorio Storaro) a slušně zahrané (Stellan Skrasgard), ale povrchní nic se spoustou laciných lekaček.
Žádné komentáře:
Okomentovat