Když se tak podívám na filmy, na které se v letošním roce opravdu těším, většina z nich jsou komikové adaptace od tvůrců, kteří mají převážně dobré jméno a výsledné podoby filmu se nebojím, ať již se jedná o Bryana Singera a jeho návrat ke kořenům Superman returns či s mírnými obavami třetí pokračování X-Menů, které po Singerovi právě přebral rutinér Brat Rattner, avšak upoutávky vypadají slibně a psychologii postav tentokrát asi nebudu moct vyžadovat, ale pokud bude zvládnuta dobře akce, ničeho se obávat nemusím. A abych pravdu řekl, pokud oba výše zmíněné filmy budou alespoň tak dobré jako Vendeta, mám se opravdu nač ještě těšit, protože ono pozitivní hodnocení a umístění do tabulky 250-ti nejlepších filmů všech dob na IMDB jsou protentokrát výjimečně zasloužené a i když se z české strany ozývají spíše negativní ohlasy, ať již se jedná o Civalovu recenzi na MovieZone.cz či právě Ryndův článek v Reflexu, většinou se zmůžou jenom na konstatování, že kulisy jsou opravdu ateliérové, ve filmu je opravdu velice málo akce a její milovníci si ani pořádně neužijí a na to, že ta alegorie na bushovskou administrativu je velice laciná a předem jasná, nejhůře však, že některé scény nejsou údajně dotáhnuty k dokonalosti a presskity jednoduše lžou.
Abych se hned zprvu přiznal, jedinou knihou, kterou jsem od legendárního komiksového autora Alana Moora četl, bylo Z pekla a ani se mu nedivím, že se od Vendety hned v počátku distancoval a potvrdil mu to ještě navíc scénář bratrů Wachowských na počátku 90. let, protože filmová verze se nevyhne pochopitelně několika zjednodušením a zploštěním či vyškrtáním postav anebo rovnou několika scén. Ale Vendeta rozhodně nedopadla tak špatně jako Liga výjimečných, která je zábavná pouze nechtěně a uzpůsobena dnešní popcornové mládeži, a přináší s sebou několik filozofických zamyšlení, hojných citací anglických literárních osobností a hlavně skvělou žánrovou vyprávěnku, která je mimochodem i onou alegorií. I když o tu tu ani tak moc nejde, protože hlavním motivem filmu je pomsta, následně vztah mezi Evi (Natalie Portmanová, kterou rozhodně nezastiňuje v žádné scéně její herecký kolega) a V (Hugo Weaving, známý jako Elrond z trilogie Pán prstenů či Smith z trilogie Matrix, který i přesto, že není vůbec vidět, má dostatečné charisma na to, aby si udržel divákovu pozornost) a až poté nějaký terorismus, mediální zastrašování vymytých oveček sedících nehybně u televize apod. Ohledně filmu se také rozpoutala debata kolem toho, že znalí komikové předlohy si budou odškrtávat jen scény na plátně vyobrazené a vůbec nic je, krom diskutabilního závěru nepřekvapí, a oné aktualizace tématu a výpovědní hodnoty, protože se komiks V jako Vendeta, starý něco kolem 20 let, navážel docela otevřeně do tehdejší ušlápnuté thecherovské politiky, nyní je to ovšem kovbojská politika bushovská.
Vojtěch Rynda ve svém nesmyslném textu v Reflexu doslova píše: „Nesmyslnost filmu V jako Vendeta spočívá v tom, že vypráví o revoluci naprosto nerevolučním způsobem, že je dokonale konformním spektáklem o nonkonformitě, že populistickými prostředky oslavuje vůli jít proti proudu.“ S tím je nutné zásadně nesouhlasit, protože takhle krásně buřičský film, který vyvolává v dnešní době toliko potřebných debat a bývá přirovnáván k Fincherově Klubu rváčů (Vendetu ke Klubu přirovnal např. Ondřej Vosmík v Cinemě), se jenom tak nevidí, produkovaný navíc majorem Warnerbros. Nejsem si jistý, co se myslí konkrétně oněmi populistickými prostředky, ale Vendeta rozhodně nevybízí k tomu, aby šel divák proti proudu a nesouhlasil s nabízenou politikou, protože dle znalců komiksu není hlavní postava Evi nijak politicky angažovaná, ale vše vnímáme jejíma očima, a jak je z filmu patrné, budoucnost záleží na ní, protože stačí si nenechat jenom vymývat mozek Pokud konformní špektákl má tak protichůdné reakce a vyjadřuje se k nějakému aktuálnímu politickému či jinému problému, rozhodně není tak konformní, jak by si Vojtěch Rynda přál a Vendetě zcestně přisuzoval.
A co se týče revoluce nerevolučním způsobem vyprávěné – nejsem si jist, jestli důvěra v inteligenci diváka s neustálé pohrávání si s ním, patrná již od úvodní sekvence, kdy hrdinku napadnou úchylové v temné uličce při zákazu vycházení, ale nakonec se z nich vyklubou noční policisté – Prsty, je a nebo není revoluční, avšak práce s vyprávěním, časem a prostorem revoluční rozhodně JE. Spousta diváků anebo spíše novinářů znalých presskitů filmu vyčítá, že v nich nevzbuzuje žádné emoce, což musím říct, že v mém případě se emoce dostavily, ať již se jednalo o nelibé mrazení či pobavení (jistě záměrné). Musím také nesouhlasit s onou častou výtkou na adresu stříhání a dehonostace Natalie Portmanové, protože byť sebemenším vypíchnutím oné scény by se narušilo vyprávění jako takové, založené na dlouhé jízdě kamery, při které se opět příznačně propojují dva osudy – Evi, naší „hrdinky“, a lesbické herečky, která si prošla tím samým, přičemž obě scény jsou v přímém kontrastu (šerosvit a zaprýskané místnosti vs. prosluněná louka a útulný byt). Dramatickým vrcholem filmu tak rozhodně není působivý závěr, na rozdíl od zbytku filmu natažený do několika dlouhých minut, ale ona známá scéna z upoutávky, při níž V složí kostky domina a vše do sebe najednou začne pomalu zapadat a spět do úchvatného finále; emociálním vrcholem Vendety je poté prolnutí osudů Evi a V ve scéně na balkóně, v níž se Evi znovu zrodí a V povstane doslova z popela (opět se zde pracuje s různým čase a prostorem a znovu i kontrastem – oheň, z něhož povstává V, a déšť, který očišťuje Evi).
„Zbytek je zoufalý pokus o styl. Zatímco do svých Matrixů bratři Wachowští nastrouhali mesiášské motivy snad z každého náboženství světa, do Vendety - adaptace komiksu Alana Moorea, jenž se od výsledku distancoval - semleli všechny filmové utopie, které jim přišly pod ruku, a předali ten mišmaš k natočení svému pomocnému režisérovi.“ Pokud pominu Ryndovo pejorativní označení „pomocný režisér“ a vůbec celou fabulaci ohledně onoho předání a užití slovíčka mišmaš (ve skutečnosti se jedná o pastiš, ale to bych chtěl po Ryndovi asi opravdu už moc), je potřebné dodat, že většina filmových utopí semlela jednoho jediného autora, George Orwella – ať již se jedná o Gilliamův nejlepší film Brazil či Lucasův debut THX 1138, o kterém jsem zde na blogu psal nedávno. Střídání makrodetailů s velkými celky dopomáhá utvářet perfektní atmosféru utopického světa, jenž se povedlo vykreslit i přes nízký rozpočet velice přesvědčivě a záleží jen na divákovi samotném, jak dlouho mu osobně potrvá, než se do něj dostane (mně k tomu stačila pouze úvodní sekvence) . Nehovoříc o tom, že s postupem času jsou jednotlivé scény snímány až s komikovou přesností a působí jako rozpohybované okénko, nikoli ale tak jako v Sin City, ale že jsem měl skutečně pocit, že kmitám očima po comic-booku a sleduji jednotlivé, po sobě jdoucí výjevy (nejpatrnější je to na snad jediné větší akční scéně v úplném závěru, která pomocí zpomalených záběrů připomíná slavný bullet-time z Matrixu a v níž rozhodně nechybí krev). Pro mě osobně hned po Leeově mistrovském Hulkovi nejlepší přenesený pocit ze čtení comic-booku na plátno, čili Vendeta má místo v dějinách komiksového filmu již předem doufám jisté. No a pomocný režisér byl James McTeigue, který ale u Wachowskyćh působil na celé trilogii Matrix a v případě Reloaded a Revolutions to musel být opravdu zápřah, tudíž to o jistých schopnostech člověka také svědčí a zdá se, že velkorozpočtová trilogie je evidentně velice dobrým hřištěm na odzkoušení si toho, jestli asistent zvládne ukočírovat vlastní film.
Aby ale celý dnešní post o V for Vendeta nevyzníval jako adorace filmu samotného, musím Ryndovi dát za pravdu, ač bych rozhodně nebyl tak nabubřele přísný, že „ten film pod všemi těmi okázalými citacemi a ikonickými atributy nabízí jen velké prázdné nic“ – už proto, že se s těmi různými citacemi zachází poněkud nešetrně a někdy to vyznívá, jako kdyby tvůrci nechtěli, aby se divák nějak do filmu zapojil a přemýšlel nad ním, ale pouze se opájeli svou literárností a všeobecným přehledem, od Shakespearea po Monte Christa s tím, že monte-christeovská paralela mezi touto dějinnou postavou a V nefunguje moc dobře. To ale nemění v mém hodnocení nic na tom, že až budu sestavovat svůj seznam filmů, které na mne nejvíce letos zapůsobily, Vendeta mezi nimi bezpochyby bude, protože si to za práci s žánrem, neotřelý pohled na věc, revolučnímu přístupu k jistým věcem a kvalitním hereckým výkonům (musím zmínit ještě britské osazenstvo – přehrávajícího Johna Hurta a přesného, ač nevyužitého Stephena Reu) a vhodně zvolené hudbě, evokující stejně anarchistický Kubrickův Mechanický pomeranč, 100% zaslouží.
Žádné komentáře:
Okomentovat