HOSTEL II - chytnout přiležitost za čuráka

Byl jsem jeden z mála lidí, kteří první Hostel nepovažovali sice za kvalitní film jako takový, ale za docela obstojného zástupce žánru exploitation a kterým přišlo navýsost zajímavé, jak se Roth jakožto zanícený fanoušek snaží překlenout 70. a 90. léta. Jenže druhý díl, snažící se překlenout americké exploitation s evropskými horory a italskými giallo filmy (ovšem neúspěšně), selhává ve všem... skoro.

Hostel II vlastně není nic, není to ani žánrově zdařilý biják, ani zajímavý experiment v podobě žánrového cross-overu a dokonce ani dobrý film jako takový. Ba co hůř, není to dokonce exploitation, protože opravdu exploatačních momentů zde najdeme vyloženě pomálu a tam, kde jsme u skutečných klasik jako Last House on the Left či I Spit on Your Grave odvraceli zrak a byli zhnuseni, zde se smějeme nadsazeností celé sekvence. Ano, první soft-porno část Hostelu I byla silně vatová, ale ruku na srdce, nejinak tomu bylo u klasik žánru a aspoň zde byl exploatován sex, ve dvojce zato máme obdobně stejně dlouhou, zato ale nudnou expozici, ve které aby se trochu té erotiky hledalo pod lupou. A když na to přijde, v samotném Hostelu nesetrváme pořádně ani čtvrthodiny (a to prosím pěkně ještě nadsazuji) a Roth, ukecanější stvůrce než Quentin Tarantino, rozkřikující něco o nevídaných a progresivních scénách v rámci žánru se ukáže jakožto loser.

Ano, Roth má nakoukáno, ale jaký smysl má do filmu cpát poctu zapomenutému hammarovskému hororu, v němž se jedna velice sexy dívka koupala v krvi panen jako kdysi legendární Báthoryová, o které teď točí film podpantoflák Jakubisko? Žádnou. Srdce fanouškovo sice zaplesá, ale to je asi tak všechno, nemluvě o tom, že celá scéna je zabita neuvěřitelně diletantským (to už není ani amatérismus) vedením kamery. Pokud onou převratnou scénou měla být kastrace, jedno která z těch dvou, ptám se, jestli tvůrce viděl Last House on the Left či Cannibal Holocaust? Jistě že viděl, když první kastraci provede kultovní italský režisér Ruggero Deodato, tvůrce výše zmíněného Cannibal Holocaust. Jenže u něj jsme viděli detailní kastraci, která bolela i diváka, přestože onen bolestný akt byl proveden na ryze hovadské postavě, která si onen brutální akt za předešlé znásilňování (nejen kultury) zasloužila, zde si můžeme akorát všímat nepovedených efektů, prostetiky, „důmyslného“ nasvícení, maskující nízký rozpočet a dalších věcí, které bijí do oči, ale měly by zůstat naopak skryty.







Dokonce i začínající Wes Craven anebo autoři I Spit on Your Grave, z nějž v závěru Hostelu II Roth vychází nejvíc, neměli problém s tím, jakou motivaci mají jejich ponižované, převážně ženské postavy. Zcela logický čin, ukousnout znásilňovateli penis při felaci, či se znásilňovateli pomstít tak, že předstírám amnézii a připravím ho o jeho mužství, je sice odsouzeníhodný akt, který může oběti stavit na úroveň útočníků a násilníků, ale je pochopitelný pro diváka. Zde ne, je mi líto.

Navíc oproti prvnímu dílu, tedy promiňte, první části (protože dvojka začíná tam, kde jednička končila), jsme se dočkali pouze jediné obměny – hlavními „hrdiny“ zde nejsou americká hovada, která jedou vykořisťovat východní kulturu, ale dívky (dvě přitažlivé, ta poslední – třetí – uťápnutá a nezajímavá), které ji jedou poznávat! O poznání sympatičtí sestava, jež lahodí i mužskému oku, není bohužel ale o moc chytřejší jako jejich mužské protějšky z předešlého dílu – pronáší frázovité či až floskulovité plky o krásném folklóru, namísto prozkoumávání památek se flákají po okolí a jejich soběstačnost je na nulové úrovni. Upřímně, pokud máte problémy s předčasnou ejakulací a znásilnili byste je, zatímco se na břichu opalují, ani by si toho nevšimly.

Roth má ego, které už pomalu sežralo celý vesmír a nyní míří k Zemi, protože je nepopiratelné, že svými ženskými hrdinkami chce navazovat na takové proslulé postavy (ženské, samozřejmě) jako Ripleyová z Vetřele či Laure S. z Halloweenu anebo parta z původního Black Christmas, ale ona trojka byla chytrá a uměla jednat. Hostelovská trojka umí padnout na zem, kopat kolem sebe nohama a nechat se mlátit bandou cigánských dětí, které nedosáhly ani deseti let. Pokud I Spit on Your Grave vyvolávalo a stále vyvolává otázky a dlouhatánské diskuze (sám jsem jednu vedl) ohledně toho, zda-li (pokud to nadnesu a udělám si legraci) „může být rozum a chtíč v opozici natrvalo?“, u Hostelu je vám to prostě všechno jedno, protože postavy jednají zkratkovitě, necítíte k nim nic a je vám tak nějak jedno, co se s nimi anebo kolem nich děje.







Nejsem jeden z těch, kteří by měli potřebu vytýkat exploitationu takové hlouposti, jako že dějová a vyprávěcí struktura je velice rozvolněná a že co do stylu je snímek nejednotný a z ideologického hlediska sledujeme didaktickou podívanoou, ALE… mám potřebu se do toho otřít u Hostelu II, protože se o to Roth zjevně snaží. Vím, že několik konstruktivních výtek je zcela zbytečných, ale o kolik by ten film byl lepši, kdyby přebral současný filmařský jazyk inspirovaný internetem, snímáním akce z mobilu, zachycením na fotoaparáty a jiná udělátka, byl tak pokračovatelem stylistického uchopení exploitationů jako dokumentů, jimž někteří diváci, ti senzitivnější, podlehli! Když to šlo o něco méně ve Wolf Creeku, které Tarantino vyhlásil za jeden z nejlepších hororových filmů všech dob (znáte ta jeho prohlášení, že?) a o něco lépe v nejméně známém, ale z nové vlny rozhodně nejlepším exploitationu Broken, proč to nejde u Rotha?

Co mi ale neumožňuje udělit tomuhle „filmařskému“ počinu nulové hodnocení, je fakt, že o hororech je známo, že by měly mít – anebo mají – ryze terapeutický účinek, kdy si spolu s hrdiny projdeme tou hrůzou, abychom poté mohli vyjít z kinosálu/ven ze svého domu „očištěni“ – přežili jsme ten hrozný zážitek, jsme o něco silnější a připravenější na skutečné problémy a nástrahy, které na nás čekají. V tomto ohledu je mi sympatické, jak hlavní hrdinka v závěru „chytne příležitost za čuráka“ a unikne z pekla tím, že se stane jeho součástí. Vzhledem k tomu, že jednou z výrazných osobností filmu je bývalý ex Milan Kňažko a vzhledem k tomu, že do úvodní snové sekvence je zakombinován flashback a že současní hororoví filmaři jsou poučeni psychoanalýzou ze škol, svádí to až k myšlence, že Hostel II je film o ženském světě poznávání, kterému chybí silná otcovská figura, a tak musí v závěru uzmout falus a převzít moc nad patriarchální společností. Předpokládat ale takovou erudici u Eliho Rotha, který blbne jako Baron Cohen v případě Borata, ale nemá na jeho talent, zkušenosti a ani nápady, by bylo bláznivé…

Musím se přiznat, že mi Roth nepřijde jako úplný fušer, jenom učinil několik rozhodnutí, která zrovna neuspokojí nikoho jiného než zaslepeného fanouška metrosexuálního typu (zdravím Hella). Kdyby totiž do jedné z rolí narcistně obsadil sebe, dovolil svým hercům a ostatním více improvizovat a snažil se opravdu posunovat hororové a exploatační výjevy dál, nejenom „předávat žezlo“ (v jedničce s Miikem, ve dvojce s Deodatem), byl by v mých očích nejenom fanoušek, s kterým bych si dobře pokecal u brusinkového džusu, ale možná i filmařem. Jedno mu ale upřít nemůžu: nikdy mi tak strašidelně nezněly moravské lidové písničky a slovenský rap. Takhle nějak si představuji apokalypsu.