Do perexu k recenzi nové Pixarovky už není myslím nutné psát, že ona přerostlá děcka, milující film, to opětovně dokázala a utvrzovat tak jejich neotřesitelnou pozici na poli krále animovaných filmů. Stačí se pouze zmínit, jak si Ratatouille stojí v porovnání s jejich ostatními díly a poznamenat, že dospělí Úžasňákovi zůstávají nepřekonáni, ale příběh krysy s kulinářským nadáním, pomáhající uklizeči a později kuchaři v prestižní restauraci Gusteau´s (už ne tak prestižní po smrti jejího majitele, kterému „puklo srdce“ po drtivé kritice od Antona Ega, který svým textem připravil podnik o jednu hvězdičku a tím pádem i o absolutorium), vás opět dojme… možná až k slzám.
Přestože dole pod textem vidíte absolutní, tj. 100% hodnocení, text bude víc jak kritický, protože mi nepřijde jako podnětné adorovat Pixary, když jejich díla mají spoustu neduhů, na které je nutné upozornit a podívat se jim detailněji na zoubek. Musím se přiznat k tomu, že nemám moc v lásce díla, která před kritickým pohledem na film, popř. jeho analýzou, dávají přednost onomu bagatelizujícímu „jde o pocit“. Jenže tvůrci ze známé animátorské filmy jdou ještě dál, za onen slogan „jde o pocit“, a dávají divákům návod, jak jejich díla recipovat.
Vzpomínáte si na Hledá se Nemo, v němž je z jednoduché story o tom, kterak otec hledá svého ztraceného syna, dělán mýtus, který se traduje celým oceánem, či závěr Úžasňákových, kdy dva staří pánové hezky přikyvují, jak stará škola vítězí nad tou novou a mají z toho očividně radost. V Ratatouille to došlo až tak daleko, že zatímco ve výše dvou zmíněných příkladech se tím okázale oslovoval divák, zde se nám film skládá do úhledného balíčku, který se sám zhodnotí, už ani nepotřebuje ke své konzumaci diváka (konzumenta). Jenže ono je to zpracováno natolik s citem a jemností, Že to nelze jednoduše neobdivovat a jenom těm nejokoralejším cynikům snad neukápne slza při kritikově flashbacku do dětství.
Bylo by naivní si myslet, že o téhle návodnosti tvůrci nevědí, když je obsažena ve všech jejich dílech, plus je mi sympatické, že se sami přiznávají k „neservírujeme vám vlastně žádnou specialitu, ale jsme – stejně jako vy - gurmánské publikum, které si potrpí na perfekcionisticky vypilované díla a víme o tom, že náš počin není ničím unikátní či originální, pouze je starý známý příběh nahlížen očima, skrze které nebyl ještě podán“. Tvrdit, že Pixarovky jsou originální, je jako tvrdit, že politická situace na Slovensku a v České republice je v pořádku a politici nejsou hanebnými populisty, kterým nejde o vlastní obohacování – prostě to není pravda.
Výchozí nápady jsou vždy neotřelé, ať už se jedná o Příběh(y) hraček, v němž ožívají hračky po čas nepřítomnosti lidí, či velkou strašecí firmu, kdy se monstra dostávají skrze dvířka do dětských pokojů, a v případě Ratatouille krysa jako kuchař, protože „každý může být kuchařem“ (resp. „tím, čím chce být“ – musí mít jenom nadání a píli, jaksi už ve filmu nezazní). Ale kde je neotřelost ve zpracování, jako tomu bylo například v „dokumentaristických“ Divokých vlnách, proč se máme opájet vizuálním zpracováním v těch méně záživnějších pasážích, když tady jde o dobře vyprávěný příběh na prvém místě a o stylistickou stránku až na druhou, proč? Když podlehne i naratolog David Bordwell (viz zde ttp://www.davidbordwell.net/blog/?p=1207, kde společně se svou manželkou označují Ratatouille za nejlepši film léta roku 2007),
stojí to za zamyšlení.
Nechápejte mě špatně, ne že bych neobdivoval po určitou dobu animaci v Příšerkách s.r.o., kdy si někdo dal tu titěrnou práci s animací chlupů, Hledá se Nemo, kde je prvotřídně ztvárněna voda, Úžasňákovy s jejich realistickým zpracováním lidí a u Ratatouille onu nadýchanost jídla a i detaily na lidské tváři jako vrásky, znaménka či různé vady, ale… musím se ptát … kde je prostor pro diváka, aby zapojil fantazii a dotvořil si fikční svět sám pro sebe? Pokud jako cílovou skupinu filmů od Pixaru vezmu primárně děti s několika narážkami pro dospělé, nedá mi to si nerýpnout a nezeptat se, pro koho že to vůbec oni nadaní animátoři a až v druhém případě filmaři točí: proč jsou jejich filmy pro děti tak neúnosně dlouhé a natahují se ke dvěma hodinám, proč akcentují prvky, které jsou ryze pro dospělé a na nich jsou vystaveny celé scény? Prostor pro vlastní fantazii a fabulaci, u dětí tak nutný pro následný rozvoj, či určení si cílové skupiny diváků, je jedním z hlavních problémů těchhle přerostlých kluků, kteří si o originalitě mohu nechat jenom zdát.
Bylo by ode mě ale nehezké říct, že se jedná ze strany diváka jenom o opájení se povrchem a vyprávěním a dál se nejde, protože na Ratatouille je mj. příjemné a potěšující i to, jak všechna ta klišé (nejdřív se nenávidí, pak se milují, zlý a úskočný šéf, který bude vytrestán v závěru apod.) se odehrají dřív, než by to divák čekal, a tak se s nimi po čas vyprávění dá docela chytře a důmyslně pracovat. Pochvalu si zaslouží taky samotný konec, který sice nabízí tradiční happy-end, ale jinak, než byste čekali, a také čím dál tím míň komických vedlejších figurek a figurkaření s tím spjatým, což je nepochybně krok předem. Slovo figurek asi není to správné, když Pixaři dovedou každé z nich dát vlastní osobnost, ale pokud nejsou nějak výrazněji začleněni do vyprávění, nenapadá mě jiné slovo. V tomto ohledu naopak u Ratatouille zamrzí, že duch šéfkuchaře se najednou, z ničeho nic, vypař a linie s ním není pořádně dořešena, dočkáme se pouze jedné (do)vysvětlující věty.
Posledním bodem obžaloby je okatá líbivost všeho, co se v Pixařím světě objeví, a poučení, které je vždy na chlup stejné v každém jejich počinu: „Nebuď takový sobec a egoista, mysli i na druhé a chápej jejich potřeby“ (Woody se musí usmířit s Buzzem, aby našli společnou cestu zpět, táta se musí přestat strachovat o svého syna Nema a ten zase musí být veden k větši samostatnosti, není nutné strašit děti, ale pouze je bavit a nejde jenom o postupování na žebříčku firemní hierarchie co nejvýš, popř. seberealizace a naplnění svých tužeb, překonání strachů – sportovat a využit své nadání, ale nepodvádět, skončit v práci a zachraňovat svět… v Úžasňákových, atd. apod.).
Co je mi sympatické na Ratatouille, je fakt, že i krysy zde nejsou nijak pohledné na pohled, jako je tomu například ve Spláchnutém, který to ale vykompenzovává nechutným prostředím, ale že se blíži velmi dobře známé skutečnosti. Co mi naopak není sympatické na poslední Pixarovce, je fakt, že zde dochází ke „kulturnímu výprodeji“, protože Paříž je zde ta energická, vášnivá a i romantická, nesmí chybět Seina a ani Eiffelovka věž, ale kde je ten zbytek, proč ona stereotypizace? Ne že by to nebylo kouzelné a odzbrorující, to bez sebemenších pochyb je, ale myslím si, že není nutné se za každou cenu líbit. Pokud je jediným počinem proti všeobecné pixarovské líbivosti monochromatické tónování záběru v Úžasňákových při kancelářské práci, je něco shnilého v království animátorském, a to pořádně. A i kdybychom se dostali do stok, kde je vše špinavé a náš hrdina má na kahánku, jde mu o život, musí následující, kompozičně velice promyšlený a po všech stránkách vytříbený záběr tady tento nehezký pohled vykompenzovat vše dříve viděné krásou Paříže, abychom náhodou diváka neznepokojili.
Mám takový pocit, že i přes zahrnutí hororových a jinak děsivých prvků do všech pixarovských filmů bez výhrad, jejich díla neznepokojují, nechtějí být znepokojující, naopak se zamlouvají všem bez rozdílu věků, vyznání a národnosti či barvy pleti. Bude to možná přehnané, ale snad jsem si to dostatečně na předchozích řádcích odůvodnil: důvod, proč se tolik líbí jejich filmy, je v tom, že uspokojují středostavovské publikum, které je nerado znepokojováno. A nemyslím tím znepokojování ve stylu japonských hentai, kdy školačky souloži s chobotnicemi, nebo dokonce zvracení, souložení a vraždění v Meet the Feebles, ale volám po inspiraci Timem Butonem či Henry Selickem, když už i v Ratatouille si Brad Bird neodpustil typizování postaviček tak, aby každému hned došlo, že tenhle malý pišišvor je na té špatné straně a tenhle vyčouhlý kritik musí žit v gotickém jako kdyby zámku, protože přišel společně s oním šéfkuchařem ze zcela jiného fikčního filmového světa.
Jsem jediný, kdo vidí, že takhle to nejde dál? Naštěstí nejsem, ví to i u Pixaru, protože jejich následující počin WALL-E má být tvořen ryze zvukovými efekty a několika vypůjčenými dialogy z jiných filmů, hlavní hrdina je sběrač odpadků a dobrá polovina filmu bude bez mluveného slova. Znepokojuje mě ovšem, že mravní ponaučení bude vycházet z „nalézání svého místa ve světě“, jako tomu bylo u všech předchozích animátorských veleděl studia, a bude zjevně přítomna i romantická linie, navíc první podoba robůtka-sběrače se blíži všeobecné líbivosti Čísla 5. Až tady se ukáže, jestli na prvním místě animátoři a až poté skuteční filmaři, umí být i skutečnými umělci. Jenom mi nedá si ještě nerýpnout, protože když si Brad Bird u svého debutu stěžoval na Warnery, že jeho film zbavili skoro všech podvratných tónů, proč poté přišel někam, kde se bojí podvratnosti, kde se bojí dospělosti. Žádám tak moc, když chce, aby dětské filmy, resp. filmy pro celou rodinu natáčeli dospělí lidé, ale ve stejném kreativním prostředí? Ne. A snad nejsem jediný…
P.S.: Plakal jsem.
Žádné komentáře:
Okomentovat