Sebevědomé žánrové uchopení červené knihovny a zintenzivněním jejích prvků Ozon dosahuje efektu, který méně poučeného a s tvorbou tvůrce seznámeného diváka donutí k pláči, znalejšího ale k smíchu až výsměchu – úvodní scéna běhu ve sněhu, do nějž se otiskují stopy hlavní hrdinky, s výraznou hudbou a vhodně zvoleným fontem písma titulků s „romantickými“ kudrlinkami dává tušit, že to tvůrce nemyslí tak zcela vážně a spiklenecky pomrkává na diváka; vrcholu pak dosahuje ve scéně vyznání lásky, v níž jsou emoce natolik přepjaté a divadelní přehrávání dovedeno do krajnosti, to vše umocněno ještě obrazu dominující hudbou a „patetickým“ deštěm, že se jednoduše nejde nesmát.
Jenže uchopení filmu skrze prizma červené knihovny je neustále něčím komplikováno a relativizováno, protože pokud jeden z nejznámějších homosexuálních režisérů současnosti (hned vedle Pedra Almodóvara a Bryana Singera) o svém předminulém snímku 5x2 prohlásil, že jeho vývoj je jako „od Bergmana k Lelouchovi“ (tj. od těžkého psychologického dramatu, které může působit silně depresivně, k pohodovému letnímu kýči), tak v Angel je tomu obráceně – „od Lelouche k Bergmanovi“. Nemluvě o tom, že si zde tvůrce přenesl neduh ze svého posledního filmu Čas, který zbývá (druhé části volné trilogie o smrti, jíž „předcházelo“ drama Pod pískem), kdy nám představí postavu, jež pro svou marnotratností a charakterovými rysy (v případě Angel nesnesitelnou afektovanost a iritující hysteričnost, narcistnost a aroganci, která by mohla sníst celý vesmír a ještě by jí to nestačilo) je divákovi vyloženě protivná a není schopen se s ní ztotožnit. Přichází mi na mysl až kacířská myšlenka, jako kdyby ony postavy sloužily jenom k malé režisérově provokaci a nabourávání tabu: v čas, který zbývá si tak může dovolit inscenovat homosexuální sekvenci a u Angel tomu není jinak, i když v tomto případě se hodně drží na uzdě (bergmanovský motiv se služkou, jako kdyby vypadlý z Šepotů a výkřiků.
Ozon jako cinefil dokazuje, že má opravdu nakoukáno a znatelně odkazuje na klasiku všech klasik – Jih proti Severu (kdo si na něj nevzpomene minimálně při scéně na schodech, jako kdyby na filmu neměl co dělat), upomíná zvláště na americkou kinematografii první poloviny minulého století, 30. – 50. léta, s tím, že styl vystihnul naprosto dokonale: prolínačky při psaní románu, užití očividné zadní projekce, která zároveň upozorňuje i na nereálnost a vyfabulovanost prezentovaného světa hlavní hrdinky, rozmístění postav v mizanscéně a dobově kinematograficky věrné kostýmy a dekorace i lokace či správně melodramatická hudba. Ale tam, kde by si mohl připsat body k dobru za stylistické uchopení filmu, to komplikuje vyprávění samotné…
V něm se totiž objeví druhá postava, depresivní malíř temných krajinek Esmé, do něhož se titulní hrdinka zamiluje, jenž představuje spolu s titulní postavou různé typy diváctví. Angel je oním naivně neposkvrněným, fikčním světům a kýči podléhajícím, v praktickém životě neužitečným, libujícím si v teplých barvách, a Esmé oním uměleckým, k dílu přistupujícím s vědomým a uvědomělým odstupem, libující si v temných odstínech barev a tíživé realitě. Problém je s jistou tezovitostí u těchto dvou prezentovaných typů diváctví, kdy ono romantické vidění světa a přikrášlování si reality k obrazu svému musí narazit na těžká životní dilemata, která přináší smrt matky či problematické manželství, a u onoho kriticky-uměleckého se v poslední půlhodině filmu dočkáme tezovitého „skutečné umění může být doceněno až po smrti autora“, což s sebou pro film přináší i změnu fokalizátoru příběhu (tj. výraznou změnu optiky nahlížení skrze postavu – ať už implikovaného autora, nespolehlivého vypravěče anebo někoho z příběhu filmu).
Ovšem výše zmíněné dva typy diváctví nejsou ve filmu ty jediné, jsou jenom nejexplicitnější – přestože se tvůrci ne zcela zdařilo zamyšlení se nad povahou filmového média, jeho snovostí a imaginativností, jako zamyšlení nad různým typem diváctví Angel funguje dokonale. („„Je to film o tom, co se stane, když se proslavíte a raději žijete ve fantazii, místo toho, abyste se zabývali skutečnými věcmi okolo vás.“ – Francois Ozon) Kromě onoho „kýčovitého“ a „uměleckého“ zde máme ještě to „věrné“, k příběhům a postavám oddaně přistupující a v ně věřící, v podobě postavy vydavatele Sama Neila a služky, jimž patři závěrečný obraz filmu a je tak poměrně jasné, na jakou že to stranu se Ozon nakonec přiklání (a za ono gesto a závěrečný obraz, který bych si milerád zarámoval a pověsil na stěnu ne proto, jak vypadá, ale pro to, co představuje, nejnovějšímu snímku francouzského „hračičky“ jsem toho schopen spoustu odpustit – ale bylo to naposled!).
Jinak: Angel mě nedokáže emocionálně a intelektuálně uspokojit – na rozdíl od jiného Ozonovy podívané Bazén – zároveň, pouze zvlášť. Ale na to, abych dokázal konkrétně vysvětlit a zdůvodnit, proč tomu tak je, musím přistoupit ke spoilerům (zásadním prozrazením z děje filmů, které může zkazit zážitek tomu, kdo ještě film neviděl), takže varování: kdo film ještě neviděl, prosím, nečtěte dál a přeskočte tento odstavec. Hodinu a půl je nám film podáván skrze optiku titulní postavy, po níž se snímek jmenuje, aby na poslední půlhodinu přehodil výhybku a film se najednou ze zářivých a teplých barev a zidealizované skutečnosti s jen letmo načrtnutými postavami a schématickým vývojem událostí plným klišé změnil na „husté“ psychologické drama plné nejednoznačnosti a falešných stop, to vše v temných barvách: ale až poté, co tragicky zemře vlastní rukou postava Esmého. Nejde se dost dobře naladit na poslední „uměleckou“ půlhodinu filmu, jež tak vyznívá do ztracena, když zemře postava, která představovala onen typ diváctví, jenž by právě bylo uspokojeno poslední čtvrtinou filmu. Kdybych byl ironik, napsal bych, že se Esmé už nemohl dál koukat na ten „kýč jak bič“ a „hodil si mašli“, ale já mám radši sarkasmus, takže to neudělám. ;-) A i kdyby se tím náhodou testovala divácká schopnost přijmout umění až po smrti onoho autora, protože se tak na závěr nemáme do koho projektovat, zavání to už výše zmíněnou tezovitostí.
Žádné komentáře:
Okomentovat