BOURNEOVO ULTIMÁTUM: „Tohle je skutečnost, ne článek!“

Extreme ways are back again
Extreme places I didn´t know
I broke everything new again
Everything that I´d owned
I threw it out the windows, came alone
Extreme ways I know move apart
The colours of my sea
Perfect colour me

V přijetí Bourneova ultimáta u fanoušků filmu a kritiků panuje rozpor v tom, zda-li je ona roztřesená kamera ku prospěchu věci, když znepřehledňuje samotnou orientaci v prostoru a i akční scény, nebo je neuvěřitelným způsobem do nejmenšího detailu promyšlená a umělecky docela jednoduše opodstatnitelná, protože divákům navozuje stejné pocity, jaké cítí hlavní hrdina – agent bez minulosti. Nehodlám se o tom nijak obšírně rozepisovat, udělal to totiž za mě významný filmový teoretik a naratolog David Bordwell na svém blogu (http://www.davidbordwell.net/blog/), jenom si dovolím menši doušku: zatímco se britský režisér Paul Greengrass otevřeně hlásí k hnutí cinema-verité a jeho narativní filmy přebírají co do stylových prvků podobu jeho raných dokumentárních počinů, Bourneovo ultimátum není tak moderní film, jak by se mohlo zdát, protože výrazně čerpá z klasických děl, jako jsou ta Hitchcockova anebo konkrétně Bullitův případ.

Od něj tvůrci přebrali automobilovou honičku, která se již stala trademarkem v bourneovské sérii, a scéna na nádraží Waterloo v Bourneově ultimátu je přímou poctou závěrečné scény na letišti v Bullitovi. Co se týče Hitchcocka, i jemu sloužily ryze žánrové podívané, převážně taktéž akční thrillery, k tomu, aby poukázal na určité sociálně-politické problémy oné doby, aniž by měl potřebu to nějak glosovat či se striktně vůči něčemu vymezovat; s Bourneovým ultimátem ho taktéž pojí paranoidní podoba světa, v němž je všechno a všichni odposloucháváno a nějak monitorováno, dialogové a vypravěčské klišé pak k posunutí vyprávění dál, nehledě na vnitřní logiku snímku. Jenže zatímco tam, kde u Hitche jsme převážně měli stylizovanou podívanou, u Bornea prohřešky proti logice vadí, když film vypadá a hlavně působí tak realisticky. Mám konkrétně na mysli scénu proniknutí do budovy CIA a dlouhé vedení „záporné“ postavy Noaha Vosena, jemuž nějakou dobu trvá, než mu dojde, co znamenalo ono datum/číslo.

Klišé se nevyhneme, takže pokud hrdina míří na policistu, ten ho poprosí, aby ušetřil jeho život, či „záporná“ postava je setřena hláškou „měl by sis najít dobrého právníka“ a když se v příběhu objeví novinář, tak kontakt po něm vyžaduje, aby vypnul magnetofon a když se ten stejný novinář setká s Bournem, ten mu nezapomene zdůraznit, že tohle je skutečnost a nikoliv novinový článek, apod. atd. Nutné je ale ocenit, jak inteligentně se zde dávkují informace, protože pokud jste pozapomněli na předcházející díly (doporučuji je znovu zhlédnout těsně před návštěvou kina, zážitek to ještě umocní!), jsou vám v krátkém dialogovém okénku při začátku filmu připomenuty, ale musíte dávat opravdu dobrý pozor a neustále přemýšlet.







Proti mluvenému sdělení informace, které je samo osobě díky bravurní hudbě a velice důmyslnému střihu strhující, zde máme to psané, které je ale podvodné: pokud na základě novinového článku Bourne kontaktuje autora a ten mu předá informaci o „Operaci Černá růže“ (což je vylepšený Treadstone z prvního dílu), jedná se o MacGuffin v příběhu o hledání vlastní identity. (MacGuffin je věc naprosto zaměnitelná za cokoliv jiného pro diváka, ale pro postavy filmu se jedná o klíčovou záležitost, kterou chtějí získat a jsou tak díky ní popoháněni ve vyprávění dál; viz kufříky v Tarantinových filmech.) Stejně tak je to s nápisy určujícími, kde se právě hlavní hrdina nachází, protože se nedočkáme – jak je obvyklé - panorámujících záběrů či pohledů z Božího oka (u Greengrase představující většinou jistou predestinaci: je zcela pochopitelné, proč se jich právě v Ultimátu převážně vzdal), orientovat se v prostoru je obtížné už i díky častým střihům na detail či polodetail, zvláště v akčních scénách boje muže proti muži.

Extreme Ways that help me
That help me out late at night
Extreme places I had gone
But never seen any light
Dirty basements, dirty noise
Dirty places dominy through
Extreme world alone
Did you ever like it planned
I would stand in line for this
There´s always room in life for this

Pokud Michal Šobr v říjnové Cinemě 2004 v článku Ve znamení pláště a dýky psal, že „(…)zatímco základní charakteristika hrdiny se v zásadě nemění (zpravidla elegantní, odvážný, inteligentní, soudobě moderní technologie a intimní bojové a sexuální techniky ovládající superman ve státních službách), je možné dobově proměnlivé rysy diagnostikovat zejména u hlavního záporáka, jenž nezřídka personifikuje aktuální společenské hrozby,“ tak na Bourneovo ultimátum sice neplatí charakteristika hlavního špionážního hrdiny, ale přesně sedne ta na hlavního padoucha, i když o padoušství či zlodušství zde nelze stoprocentně mluvit. Kvalitní a charakterní herci, bohužel ne moc známí, se v bourneovské trilogii běžně objevují a bohužel nedostávají dostatek prostoru, zde tomu není jinak – David Straithairn (Dobrou noc a hodně štěstí) ve své machiavelistické roli Noaha Vosena dá upomenout na součastného amerického prezidenta, zvlášť ve scéně „neskonči to (zabíjení), dokud nevyhrajeme“ apod. Jestliže Alena Prokopová v zářijové Cinemě 2007 v recenzi filmu píše: „Bourneovo ultimátum je jedním z nejsofistikovanějšich titulů poslední doby, ale také jedním z nejzdařilejších ,snímků o světě po 11. záři´,“ nelže než souhlasit.

Greengrass nikdy nebyl výborný vypravěč, jeho Teorie létání to docela dost dobře potvrzuje, ale vždy byl výtečný stylista, který se nebál odvážně experimentovat, a to i na poli velkorozpočtové „letní“ podívané, jež vyšla studio na 130 milionů dolarů. Nelze tak ani pořádně Bourneovu ultimátu vyčítat velice slabou fabuli, v níž jde pouze o dostávání se k lidem na vyšším stupni hierarchie, nýbrž je nutné ocenit, že samotný fakt „film má slabou fabuli“ ještě nerovná se či neznamená i „film má jednoduchý syžet“. Pokud jste tak někde četli, že Ultimátum „začíná tam, kde Mýtus skončil“ anebo „Mýtus a Ultimátum jsou vlastně jeden film, akorát rozpůlený na dva“, nevěřte tomu, protože to buď napsal někdo velice nepozorný či předcházejících dílů trilogie neznalý divák. Bournea jsme na konci druhého dílu zanechali ve chvíli, kdy se dozvěděl své skutečné jméno a měl tak jasnou motivaci, už ho nadále nehnala agrese a touha pomstít se za smrt své přítelkyň Marie, nebylo už potřeba film halit do temných odstínů a za kameru postavit někoho s Parkinsonem, přesto se v trojce vrátíme před tuto událost a skutečnost se má tak, že cca. hodina a půl Ultimáta se odehrává před závěrečnou scénou z dvojky. Ale to není ten hlavní důvod toho, proč se ozývají mnohé hlasy, které o bourneovské trilogii mluví jako o jedné z nejkonzistnějších a nejprovázanějších (přestože se vůbec s pokračováními nepočítalo!).







Pracuje se zde vlastně s úplně stejným konceptem jako v jiném akčním trháku léta 2007, Smrtonosné pasti 4.0, kdy hrdina procházel filmovým fikčním světem a svými glosami upomínal na minulost a předchozí díly, oslovoval tak diváky a film pracoval s jejich pamětí. Jenže v Ultimátu je to ještě sofistikovanější, protože když v jedné z úvodních scén s Danielem Bruhlem (Good Bye, Lenin! či Občanská výchova – taky je vám tak sympatické to obsazování méně známých evropských tváři?) Bourne prohlásí, že se chce vrátit na začátek, na místo, kde to všechno začalo a jak, vracíme se tam společně s ním prostřednictvím variací a vylepšením jednotlivých scén z jedničky a dvojky a zatímco on se rozpomíná na minulost, my s ním.

Už nestačí, aby hrdina neustále v pohybu, který musí racionálně uvažovat a přemýšlet i jednat briskně, používal ve velice fyzické a syrové rvačce časopis, ale vezme si na to rovnou knížku, objeví se jeho dávná známost z minulosti, která po odbarvení vlasů začne nápadně připomínat Marii a aby se kruh hermeticky uzavřel, musí se pronést slova, jež dříve patřila postavě Profesora Clivea Owena a skončit záběrem na tělo v moři, kdy symbolizmus nemůže být už ani okatější: zatímco v Agentovi bez minulosti se na začátku zrodil Jason Bourne, v Bourneově ultimátu Jason Bourne umřel a zrodil se David Webb.

Oh baby
Oh baby
Then it fell apart
Fell apart
Oh baby
Oh baby
Then it fell apart
It fell apart
Oh baby
Oh baby
Then it fell apart
It fell apart
Oh baby
Oh baby
Like it always does
Always does

Plakáty opravdu nelhaly, Matt Damon JE Jason Bourne a nebudete mít ani na malinkatou chvíli možnost o tom zapochybovat, přestože toho moc nenamluví, držení těla a mimika i gestikulace toho vypoví za tisíce slov. Julie Stilesová se sice nemůže rovnat France Potenteové, ale na její obranu – ve filmu má až příliš málo prostoru a i na tom málu dokáže vzbudit v divákovi zájem a emoce (hrozně sympatické mi je, že Bourneovo ultimátum toho spoustu nechává otevřeného a nic nedoříkává, nechá to na divákovi, aby mu jisté věci došly z logiky vyprávění – jeden letmý dotek hrnku pak zasáhne víc než otevřená sexuální scéna). David Straithairn sice zůstává ve stínu svých padoušských předchůdců – zvláště Briana Coxe -, ale opět je limitován scénářem, to naopak Joan Allenová jako mateřská figura v některých scénách strhne pozornost na sebe na úkor hlavní postavy a působí jako morální hlas filmu.







Přestože jsem se o technické stránce věci už zmínil, nedá mi upozornit snad na nejlepšího současného skladatele nejen pro akční thrillery Johna Powella, jehož hudba dodává filmu patřičné grády a vhodně doplňuje dění v obraze a zintenzivňuje divácký prožitek. Střih ve své okázalosti nelze neobdivovat, když sebevědomě boří zavedené standardy, vydává se na v narativním filmu neprobádanou půdu a vychází mu to. Nutné je taktéž pochválit zvukové efekty, na nichž si tvůrci dali opravdu záležet, a většinou jsou nejvíce slyšitelné při závěru akční scény na úkor utichnuvši muziky, což ještě přidá na „wow“ efektu, jichž je ve filmu bezpočet, a kamera je tak famózně motivovaná, že by se snímek mohl pouštět na filmových školách začínajícím kameramanům. (Takhle v každém ohledu motivovaný film jsem neviděl od Scottova Domina.)

Nestačilo vám-li to ještě, tak vězte, že Bourneovo ultimátum je prostě geniální, dokonalý, dechberoucí (od úvodních po závěrečné titulky jsem nedýchal), kulervoucí a jasný aspirant na „film roku“ s tím, že upřímně pochybuji, že ho ještě něco trumfne. Jsem velice rád, že Paul Greengrass se tímto zařadil nejen k tvůrcům, kteří poslední dobou plodí samé perfektní akční thrillery – Michaela Manna a Tonyho Scotta, ale i mezi mé neoblíben režiséry vůbec. A jenom tiše doufám, že se nikdo nebude snažit navázat na trilogii, jež se svou provázaností a promyšleností může řadit k Návratům do budoucnosti, Indiana Jonesům či Matrixům, protože překonat nepřekonatelné jednoduše nejde a hlavní otázka týkající se identity se vyřešila, jen blázen (či ziskuchtivý producent anebo vedení studia) by chtěl pokračovat. Ale musím se přiznat, že kdybychom sledovali „agentku bez minulosti“ v podání Julie Stilesové, vůbec by mi to nevadilo.

Extreme song told me
They help me down every night
I didn´t have much to say
I didn´t get above the light
I closed my eyes and colsed myself
And closed my world
And never opened up to anything
That could get me 
That I close down everything
I had to closed my mind
Too many things to cover me
Too much can make me blind
I´ve seen so much in so many places
So many heartaches, so many faces
So many dirty things
You even couldn´t believe
I would stand in line for this
It´s always good in life for this

Oh baby
Oh baby
Then it fell apart
It fell apart
Oh baby
Oh baby
Then it fell apart
It fell apart
Oh baby
Oh baby
Then it fell apart
It fell apart
Oh baby
Oh baby
Like it always does
Always does