Transformers - ustálení franchise aneb jak se Michael Bay zbavil svých manýr

Protože nemám příliš v lásce až moc popisné recenze anebo kritiky a předpokládám, že základní zápletku nejnovějšího filmu Michaela Baye všichni znáte, soustředím se přímo na něj. I když je pravda, že napsat „je to vlastně film o klukovi a jeho prvním autě“ by mě rozhodně nezabilo a je to asi tak vše, co byste potřebovali o aktuálním letním hitu vědět (pro letní hity je totiž poznávacím znamením, že se jejich zápletka dá shrnout do jedné věty, jinak jsou pro diváky až moc náročné, a tak se třeba Bourneovo ultimátum této charakteristice – díky Bohu – vyhýbá).

Zprvu je nutné dát jasně najevo mé stanovisko k velice problematické osobě režiséra. První Mizery nepovažuji za kdovíjaký vynikající buddy movie, naopak mi přijdou velice průměrní a nebýt hlavní herecké sehrané dvojice a několika důmyslných užití vizuálních efektů v propojení scén, i režijně nezvládnutí; Skála je bez debat jeden z nejlepších akčních filmů 90. let kvůli vyváženosti všech potřebných akčních ingrediencí a citu pro obsazení; Armageddon je při nejlepším ve své první polovině zábavnou a sebereflexivní (ironickou) variací na Tucet špinavců, ale… Pearl Harbor – slovy hlavního hrdiny Team America: Světovej policajt – „sucked“ ; Mizerové II byli prostě mizerní (fašističtí, nafoukaní, nudní, otravní, nevtipní, hloupí…) a naučil jsem se po nich Baye nenávidět a Ostrov je film stejně chytrý jako jeho hlavní hrdinové, film, který selhává v konstrukci fikčního světa a rozmísťování deadlinů.

Kamil Fila ve svém tématickém článku o Míšovi Bayovém (jak je mnohými familiérně přezdíván) vystihl docela dobře to, co mi na jeho bezohledných filmech a přístupu k mnoha otázkám vadí: nepřehlednost akčních scén, související se špatným rozzáběrováním a nadužívanými střihy a detaily, neschopnost zorientovat diváka v prostoru, neznalost míry a celková utahanost jeho filmů z toho pramenící, líbivá kýčovitá estetika, která je nic jiného než tupá a dokonale vyprázdněná a obrazy, které slouží jako reklama na drahé věci.





Z výše popsaného je dost patrné, že Michaela Baye, přestože se mi jeho reklamy a videoklipy opravdu líbí a považuji mnohé za nápadité a převratné, nemám za „nejlepšího akčního režiséra“ (tenhle prim u mě drží Tony Scott, v závěsu za ním Michael Mann, který ale spíš tíhne k thrillerům a existenciálním dramatům o vyprázdněnosti člověka v dnešní postmoderní době) a Transformers v mých očích byla jeho poslední šance, jak se obhájit. Opravdu netuším, jestli je to producentským (výkonným) dohledem Stevena Spielberga (jeho otisk je na filmu hodně znát), nebo faktem, že po propadáku v podobě Ostrovu a relativně nízkému rozpočtu se Bay musel zavést znovu jako franchise a nemohl tak popustit uzdu svým tradičním trademarkům, o nichž bude ještě řeč.

Samozřejmě že poznáte, že tohle je „Jeho“ film, nechybí patosem přetékající scény s politiky, jimž v pozadí vlaje vlajka Spojených států amerických a oni promlouvají k lidu či vykonávají zrovna něco hrdinského, všudypřítomný oranžový filtr a oblet hrdiny nebo hrdinů kamerou se zdvihákem a fetišizace všeho, od aut po ženy… akorát látka „dva týmy mimozemských robotů bojují proti sobě na Zemi“ je pro Baye jak stvořená a jeho misogynie se drží v únosné míře. Mohl by si sice odpustit zbytečné implantování ideologie do svých jinak zábavných oddychových filmů, ale to by nebyl on, tudíž se zde dočkáme keců o demokracii v jinak otevřeně pravicově a militantně orientovaném filmu, který na senzitivnější jedince může působit jako náborový leták pro vojáky, námořnictvo, letectvo a pěchotu. Leták velice plakátový, leták, ve kterém když někdo umře, tak kvůli ratingu nevidíme cákat krev a vojáci s rodinami doma samozřejmě přežívají, takže žádný strach, mládeži.

Pokud jsem vyřknul v souvislosti s letošními letními filmovými hity myšlenku, že se na rozdíl od úspěšných trilogií jako Matrix, Star Wars či Pán prstenů neprocházíme spolu s postavami fikčními světy a neprobádáváme je horizontálně a vertikálně, ale naopak se vydáváme napříč žánry a jejich dobovou proměnnou, u Transformers je nutné ji zvýraznit, podtrhnout a umocnit vykřičníky!!! Co je potěšující, Bay se konečně (!) naučil natáčet přehledné akční scény, čemuž hodně napomáhají panorámující záběry, rytmizovat a gradovat jinak přemrštěnou akci, která díky užívání zpomalených či naopak zrychlených záběrů nikdy nespadne do manýry a nevsázet ani tak na zvukové efekty jako výrazné pojítka, ale na Jablonského nadpozemskou hudbu, jež nechá akci doznít a nedrolí ji na zbytečné kousíčky. Pokud by zde bylo něco vhodné vytknout, je to časté využívání detailů v boji robot proti robotovi, což ale má své opodstatnění ve velice střízlivém rozpočtu 150 mil. dolarů, přičemž film vypadá o dost dražší (a s přehledem strká do kapsy takovou Smrtonosnou past 4.0 co do využití efektů, Spider-Mana 3 co do jejich kvality a celkové vyváženosti a Piráti z Karibiku: Na konci světa co do jejich „wow-efektu“).





Bay se navíc příjemně umírnil i při dialogových sekvencí, kdy nemá potřebu uměle dodávat na vážnosti a akčnosti a svede vtipně vypointovat scénu a dokonce si i připravit živnou půdu a rozehrát skvěle kompozičně promyšlenou legrácku, která by sice mohla být kratší, ale nikdo by neměl to srdce se jí vzdát, když je tak zábavná (až uvidíte scénu s ukrýváním Autobotů na zahradě u Sama, pochopíte, o čem mluvím). Navíc celou dobu si je dost dobře vědom toho, že točí biják s auty, které se umí přeměňovat na několikanásobně vyšší roboty a že natáčí v Americe celovečerní verzi populárních a oblíbených hraček a seriálů, obojího s japonským původem, a tak si dovolí upozorňovat na mediální původ a inscenovat několik scén jako live-anime či spiklenecky pomrkávat v podobě vhodně zvoleného hudebního podmazu. 

Vždy jsem měl pocit, že Bayovy filmy jsou vzhledem k distribuovaným informacícm a vymezeným deadlinům o dost delší, než by bylo vhodné jak pro tvůrce, tak hlavně pro diváky (nabízí se bonmot Ondřeje Vosmíka, že Pearl Harbor je o tři hodiny delší, než měl být). Na základě toho jsem nikdy nepovažoval Baye za skutečného vypravěče, u kterého by mě opravdu zajímalo, jak jsou na tom jeho veskrze ploché postavy, jimž je na zbytečně přidávána nějaká pseudo-psychologie, a chtěl bych proniknout do jím stvořeného fikčního světu (už proto, že jím stvořené fikční světy, obývané postavami, byly inkoherentní).V tomto ohledu příjemně překvapí, s jakým až satirickým přístupem se zde přistupuje k produkt placementu, jenž je sice ve větši míře než u Ostrovu, ale jeho užití má opodstatnění vzhledem k narativeu a rozhodně zde nenajdeme samoúčelné scény jenom kvůli tomu, aby se mohlo významotvorně najet na značku a propagovat určitý výrobek.

U Transformers jsem nic takového nepociťoval, hlavně proto, že se zde operuje s funkcemi distribučními a integračními (pojmy Rolanda Barthese, popsané v Úvodu do strukturální analýzy vyprávění) velice důmyslně. Jakmile máme za sebou famózní úvod s nastíněním zápletky, točící se kolem Krychle a dlouholetém boji o ni ze stran dvou táborů – hodných Autobotů a zlých Decepticonů, přecházíme od distribučních informací k těm integračním (v podobě indicií: „Řidič si nevybírá auto, to auto si vybírá řidiče,“ aj.)





Tyto funkce se dělí na základní a katalyzátory, přičemž základní dál otevírají alternativy v rozvoji příběhu a jsou motivovány logicky a chronologicky – například vedlejší milostná linie, která je pro současný akční film, jak se zdá, naprosto nezbytná. Opravdu jsem nikdy u Bayového filmu neměl takový pocit, že syžetová struktura je velice pevná a promyšlená, nic není navíc a nic nechybí. Žánrové přechody zde sice nejsou tak hladné a deadliny dobře rozmístěné jako třeba v Mission: Impossible III, ale ne každý je J.J. Abrams. (Doporučuji Bordwellův článek o normách v akčních filmech, k přečtení na jeho blogu: http://www.davidbordwell.net/essays/anatomy.php, který by se dost dobře dal aplikovat i na Transformery.)

To všechno výše popsané by nefungovalo bez dobrého hereckého obsazení, i ta nejmenší role je vybrána s tou největší pečlivostí a pokud si Bay vybírá herce dle talentu improvizovat, zde měl zatím svou nejšťastnější ruku. I ty nejmenší epizodní roličky jsou obsazeny natolik známými a dobrými komiky, že vám utkví v paměti na dlouhou dobu, Barney Macem počínaje a Johnem Turturem konče (oba sympaticky přehrávají). Na Megan Fox se dobře kouká, zvlášť když má krátké tričko, vítr ji vane do vlasů a kamera ji smyslně „objíždí“, s jejími hereckými schopnostmi je to už ale o něco horši.

Spielbergův objev Shia LaBeouf, o kterém všichni svorně tvrdí, že je to nový Tom Hanks, exceluje – má smysl pro komediální načasování, má cit pro mimiku obličeje a bez sebemenších problémů či zaváhání zvládá hned několik poloh, které mu scénář předepisuje. Jon Voight si sice od Pearl Harboru moc nepolepšil, spíš naopak (z prezidenta k vedoucímu obrany), ale už nemusí hrát ve směšných patetických scénách a vstávat z vozíčků, svou dvourozměrnou postavu zvládá s nadhledem a přehledem sobě vlastním. A co je ze všeho nejlepší, každý robot má svou vlastní osobnost a výrazný hlas, takže se mezi nimi neztratíte a možná k nim i něco ucítíte.





Transformers jsou totiž přesně ten typ filmů, kvůli kterým jste začali chodit do kina a milovat pohyblivé obrázky, ten typ sebereflexivní podívané, kterou jste mohli na jedné straně brát smrtelně vážně a na druhé jste věděli, že to tak tvůrci určitě nemyslí, pastiše (stylové nápodoby, snažící se přešvihnout své předobrazy), u nějž si sice uvědomujete, jak moc je Hollywood v krizi, když se už točí filmy podle atrakcí a hraček a ty pak vydělávají ohromné peníze, ale je vám to buřt. Každá generace měla film pro celou rodinu, který zároveň řešil do jisté míry i vážnější otázky a pracoval s dvojím kódováním a opravdu bych nečekal, že po 80. letech s E.T. – Mimozemšťanem a 90. s Jurským parkem předá Spielberg pochodeň Bayaovi a ten to dokáže. A nikdo mi nevymluví, že ten film je chytřejší, než se na první pohled zdá, když se v závěru odhalí, kdo byl celou dobu fokalizátorem příběhu.