Rozebírat ale, kým vším byl Mojica ovlivněn a kdo se na něm vše podepsal, mi nepřijde tak podnětné jako zabřednout do toho, koho inspiroval on - a že to bylo ale panečku lidí! Nedokáži přesně určit (a vlastně ani nechci, abych se tak ignorantsky přiznal), kdo v triu Jodorowsky-Pasolini-Marins inspiroval koho, ale podstatné je, že všichni tři kontroverzní pánové se zaobírali stejnými tématy. A jaká že to ta témata jsou? Slušelo by se spíš řečnicky zeptat: jaká to tak v 60. letech mohla témata být? Samozřejmě že sexuální revoluce a hippie generace, kdy sex pozbyl svého prapůvodního významu plození dětí, ostrá kritika kapitalistického a konzumního uspořádání společnosti, v níž vše najde užitku u jakéhokoliv jedince v jakémkoliv věku – od nočníku (jenž dostane chudák hrdinka v Sadistickém rituálu) po hovno (jenž tolik chutná mučeným mladíkům a slečnám v Saló aneb 120 dnů sodomy), k odmítání jakýchkoliv autorit, převážně těch mocnářských (viz analogie mezi obžerskou scénou hamižného producenta v Sadistickém rituálu a Pasoliniho Vepřincem, v němž se demonstruje, že ti navrchu jsou nenažraná prasata bez morálních a jakýchkoliv jiných zásad).
Myšlenkové podhoubí je jistě navýsost zajímavé a dalo by se o něm napsat samostatná práce, ale je nutné si taky uvědomit, že bez Marince a jím stvořené postavy hrobníka Ze do Caixaa, o které se mu jednou zdálo, bychom neměli postavu cynického kotelníka Freddyho Kruegera a jeho Noční můru v Elm Street a když neuvízneme pouze u americké hororové školy, italský režisér Lucio Fulci (u nás známý hlavně díky svou spoluprací s Georgem A. Romerem a bijákem Zombi 2, ale jinak tvůrce ultimativního hororu Beyond) musel vidět jeho druhý režijní počin Tuto noc se vtělím do tvé mrtvoly a být fascinován Marinsovou zálibou fyzické destrukce lidského těla prostřednictvím zvířat – hadů a pavouků, samozřejmě že jedovatých a smrtelných. (Mimochodem dobové zvěsti vyprávějí o tom, že Marins byl dokonce předvolán k soudu, aby dokázal, že všechny herečky, které si opravdu zahrály se skutečnými, smrtelně nebezpečnými hady a pavouky přežily. Dokázal, nechali ho jít, ale herci - hlavně tedy herečky - se o něm nevyjadřovali moc pochvalně, vlastně s ním už nechtěli mít nic společného.)
Je také ohromné, jakou tvůrčí cestu Mojica urazil, od neumětelskosti v případě O půlnoci odnesu tvou duši až k umění v případě Sadistického rituálu. U jeho prvních počinů je divák pasivní recipient, u jeho pozdější tvorby naopak aktivní percipient, což s sebou přináší do jisté míry problém: buď se budeš bavit, jak je moje prvotina nevyvedená (kategorie „tak špatné, až je to vlastně dobré“), nebo budeš nadávat na to, jak je nevyrovnaná a v jednu chvíli se ohromně bavíš a pak zase se nějakou dobu nudíš; buď budeš sledovat spletitý děj „film o filmu, který ještě nevzniknul“ a přistoupíš na mou okázalou hru s banalitou a výkladům právě viděného i dekonstrukce auteura v romantickém duchu, nebo můj třetí režijní celovečerní počin označíš za sračku, protože jsi čekal něco jiného… a tak by se dalo pokračovat do nekonečna.
Já osobně mám s Jeho filmy problém v tom, že za vší tou nihilistickou pózou a bořením tabu se skrývá vlastně velice jednoduché poselství o zrůdě v každém z nás a freudovském id poháněném pudy (Může být rozum a chtíč v opozici natrvalo? A co na to Jan Tleskač?): Tuto noc se vtělím do tvé mrtvoly je ve své podstatě a svém nitru konformní snímek o lidské touze po sobě na světě něco zanechat, nejlépe potomka, který by zemi změnil k lepšímu; Sadistický rituál problematizuje čtení a v některých scénách záměrně překrývá Ze s Marinsem, aby film vyvrcholil jako protiválečná agitka a oslava svobody, s kterou se to ale nesmí přehánět. Naštěstí bez jakéhokoliv mravokárného ponaučování či káratelského pozdvižení prstu.
Odpověď na tento „problém“ mi dává do jisté míry několik biografických údajů, které objevit je opravdu nelehký úkol (jenom tak pro příklad, krom recenzí DVD od Fantomu na internetu nenaleznete žádný materiál o Marinsovi, vyjma dvou rozhovorů a textů od Martina Jirouška, dokonce není ani jasné, zda-li se tvůrce narodil roku 1929, nebo naopak 1936 a kolik je mu let). V dětství ho nejvíce formovaly dva zážitky, na které si živě vzpomíná: 1) zhlédnutí klasického exploatačního filmu v kině, jehož managerem byl jeho otec a kdy se jeden den promítalo pro může a druhý pro ženy, 2) prodavač brambor na rohu ulice, který byl velice dobrý vypravěč a všichni ho měli rád, ale jednoho dne „umřel“ (byl to katatonik, ale v té době se o této nemoci ještě nic nevědělo), všichni se začali modlit a on následně vstal z hrobu – a všichni si najednou mysleli, že je posedlý ďáblem, nic si od něj nekoupili, skončil v blázinci a dva roky na to skutečně umřel. Marins nedokázal ve svém věku (mohlo mu být kolem 10 let) pochopit, proč lidi zavrhnou někoho, kdo povstane „z mrtvých“, když se modlili, aby se k nim vrátil. Jeho záliba v klasických sci-fi seriálech jako Flash Gordon či Buck Rogers pak dala vzniknout spolu se zážitky z dětství postavě Zé, která byla inspirována tím, že natáčet sci.-fi v brazilských podmínkách je nemožné, a tak „nadpozemské“ či „mimozemské“ bytosti přenesl na zem a jejich „vesmírné lodi“ se proměnily v „rakev“.
José Mojica Marins, syn toreadora a tanečnice, se nebyl schopný smát Chaplinovým groteskám a filmům, protože v jeho očích za všemi těmi legráckami a skvěle vypointovanými gagy viděl obrovský smutek, jenž ho dostával do stavu melancholie. Na rozdíl od ostatních kluků si v deseti letech nepřál kolo anebo něco podobného, ale videokameru – tu také dostal, nikoliv však šestnáctku, ale 8.5. Svůj první film natočil jako vizi Soudného dne, kdy hodní lidé jsou vzati do nebe a ti zlí naopak na zemi ustrnou, zamrznou a přemění se na brouky. Promítl snímek otci, ten by synem fascinován a němý snímek se svým vlastním doprovodem na varhany promítl s povolením hodnostářů v kostele, ale farář nebyl tak nadšený a tvrdil, že syn má vážné psychické problémy a otec by ho měl vzít na specializované vyšetření.
Za své dětství a dospívání zvládnul natočit celkem 30-35 filmů (některé zdroje uvádějí 60-65, dokonce sám Marins si s těmihle čísly pohrává a někdy řekne kolem třiceti, jindy zase kolem šedesáti). Z jeho rané tvorby se dochoval film Bloudy Kingdom o dvou poutnících, kteří si uprostřed Amazonie myslí, že jsou ve středu světa a zjeví se jim řečtí a egyptští bohové. Tento raritní kousek někdo u sebe doma našel a odnesl do brazilské cinematéky.
Z jeho raných počinů jsou známy ještě tři, kterými si proti sobě pobouřil církev, jež následně protestovala proti všem jeho filmům a nabádala své věrné ovečky, aby je (i jej – natáčení jeho krátkých či středometrážních počinů se účastnilo až nevídaných 500 lidí!) bojkotovaly. Týkalo se to hlavně jeho počinu z roku 1959 Way of the Adwenture, natočeném ve stylu „Bang-Bang“: westernová persifláž, s hromadnou scénou koupele až 500 mladých lidí, mužů a žen, byla údajně natolik odvázaná, že když jeden muž spadl ze skály do vody a poranil se, nechtěl stopnout natáčení a odvézt do nemocnice, protože se kolem něj srotily mladé vnadné ženy.
Aby si usmířil církev, José Mojica Marins natočil My fate is in your hands (1961), tklivý příběh o muži, kterému víru pomohu najít děti, vrcholí štědrovečerní večeří. Film byl promítnut v kostele pod dohledem nejvyšších, kteří po jeho skončení aplaudovali ve stoje. Když se Marins zeptal, jestli nadále budou protestovat proti jeho filmům, přestože teď jim odhalil svou pravou, humanistickou stránku, odvětili mu, že dle nich není „filmař“ (míněno zjevně „umělec“), a tak si za svým stanoviskem stojí a nehodlají změnit názor.
Teprve v současnosti se dostává Ze do Caixao do širšího diváckého povědomí, jeho Coffin Joe Trilogy (O půlnoci odnesu tvou duši, Tuto noc se vtělím do tvé mrtvoly, Sadistický rituál – ten je považován za neoficiální, třetí díl) vyšla díky pečlivé práci společnosti Fantom na DVD v necenzurované podobě (a v krásném, „rakvičkovém“ balení) a s přibalenými a přeloženými komiksy, byl o něm natočen dlouhometrážní dokument, který byl k vidění na různých festivalech a kritikou byl přijat víc jak pozitivně… José Mojica Marins ale nežije ze své dávné slávy, přestože se stačí někde objevit, do dobročinné aukce darovat své dlouhatánské prsty a vydražit je za nestoudný peníz, ale je plně aktivní a právě dokončuje konečně oficiální poslední díl Coffin Joe Trilogy, který se v současnosti nachází ve fázích post-produkce. Neodpustím si na závěr malou osobní noticku: hrozně mě sice mrzí, že se postavy Ze a Antonia nemohly setkat, jedno je ale jisté: dřív nebo později se José Mojica Marins setká s Glauberem Rochou, ať už to bude v nebi plném vnadných a nahých žen a spoustou zvěře kolem, nebo v pekle, které u Marince může být krásné jako klasické technicolorové filmy…
Zdroje:
http://www.filmmakermagazine.com/archives/online_features/coffin_joe.php
http://katalog.artfilm.cz/film/M21991;me$popup
http://katalog.artfilm.cz/film/M21989;me$popup
http://www2.uol.com.br/zedocaixao
http://www.mondo-digital.com/coffinjoe.html
http://www.offscreen.com/biblio/phile/essays/mojica_marins/
http://www.imdb.com/name/nm0596261/
http://www.imdb.com/title/tt0059440/
http://www.imdb.com/title/tt0060380/
http://www.imdb.com/title/tt0062690/
Žádné komentáře:
Okomentovat