Minulý rok se v létě vyrojilo několik mainstreamově nemainstreamových filmů, které měly všechny něco společného – tvůrci do jisté míry novátorsky, při nejmenším ale výrazně progresivně přistupovali k narativu, žánru a stylu. Co je ale příznačné pro léto roku 2008, tvořené blockbusterovými filmy převážně trojek (Piráti z Karibiku 3: Na konci světa, Spider-Man 3, Dannyho parťáci 3, Shrek Třetí, Bourneovou ultimátum) a zajetých značek (Harry Potter a Fénixův řád, Smrtonosná past 4.0, Simpsonovi ve filmu a Transformers)? Odpověď není tak jednoduchá, jak by se mohlo zdát, a tak radši nejdřív vysvětlím užité pojmy z názvu článku.
„Praktik kognitivní psychologie“ je termín naratloga a neoformalisty Davida Bordwella, velice vlivného filmového teoretika a kritika, který určuje osobu režiséra jako postavu, která chce navázat skrze své dílo přímý kontakt s publikem a komunikovat s diváky srozumitelně, zajímavě a jasně přitom artikulovat. To s sebou přináší i stinné stránky věci, kdy musí počítat s určitou diváckou skupinou, které je film určen a podle toho distribuovat informace a rozmísťovat katalyzátory, počítat s omezeným rozsahem zapamatování informace, povahou zpracování a vyvozování. Franchise oproti tomu je už ustálená a do jisté míry zajetá a ozkoušená značka (či licence, chcete-li), která jde napříč médii (vydávání různých video, cd a dvd nosičů, komiksů či her, hraček apod.) a podporuje prodej.
ZAVEDENÍ FRANCHISE A MEDIÁLNÍ PŮVOD
Pokud výše zmíněné filmy něco pojí, je to okázalé upozorňování sebe sama na svůj mediální původ, vnímání sebe jako ustálené značky, v rámci které se plně může projevit režisérův či v některých případech producentův styl ve větši než velké míře a pomrkávání na svou mytologii, utvořený fikční svět nastolený předešlými díly a utahováním si z něj, důvěra v diváka, který je obeznámen s klišé a schématy daného žánru. Většina prvních dílů ze série musela nejdřív sebe sama zavést, konstruovat fikční svět a hrdinu představit divákovi, režisér se musel osvědčit a dokázat, že na daný nezvyklý projekt anebo projekt obřích rozměrů skutečně má.
Toto pravidlo platí jak pro prvního Harryho Pottera, který byl svěřen do rukou rutinního režiséra Chrise Columbuse a ten ho otrocky převedl na plátno, tak pro Dannyho parťáky 1 či Spider-Mana 1, kdy u prvního jmenovaného je mnohem méně pomrkávání na hollywoodský systém a mnohem větši žánrová a vypravěčská pokora a v případě druhého jmenovaného mnohem méně komiksových nápadů než například v jiném Raimiho snímku, Darkmanovi, a i Piráti z Karibiku: Prokletí Černé perly byl na rozdíl od dalších dílů žánrově a i stylově čistý díl, jenž nebyl ovlivněn na silu roubovanou a uměle vytvořenou nefunkční mytologií a žanrovým mixem. Výjimkou z pravidla jsou dva „akční thrillery“, jež režírovali evropští, spíše umělečtěji či náročněji ladění tvůrci a do hlavní role byla nezvykla obsazena osoba, kterou předtím diváci měli spjatou s jiným druhem/typem rolí – Smrtonosná past (Bruce Willis jako televizní komik z Měsíčního svitu) a Agent bez minulosti, první část „bourneovské trilogie“(Matt Damon jako oscarový herec, hrajících ve filmech koketujících s uměním či filmech majících umělecké ambice).
Za sérií o agentovi bez minulosti stojí jednak série knih Roberta Ludluma, jichž se filmové adaptace drží velice volně a konstruují na knize nezávislé fikční světy a postavy, jednak už jedny adaptace knih, které v době vstupu „Damonovy“ verze do kin vstoupily na DVD trh. Stejně tomu tak je u Harryho Pottera, jenž má pevnou operu v čtenářích knížek a u nějž každá změna oproti předloze je nelibě nesena fanoušky. Smrtonosná past 4 zase představuje trend návratu starých známých z osmdesátých, kdy po Rockym přichází John McClane a po něm jsou na řadě Rambo a Indy, zároveň si jsou ale tvůrci vědomi toho, že série Smrtonosná past jako franchise má určité zákonitosti, od kterých se nesmí odklonit a samotný Bruce Willis diskutoval se svými fanoušky na internetu a ujišťoval je, že i přes PG-13 rating (ostatní díly měly vždy R) je to pravá Past se vším všudy… až na to fuck. Za Simpsonovými ve filmu stojí nemalý počet fanoušků, kteří se na celovečerní verzi svého oblíbeného, už skoro dvacet let vysílaného seriálu těší už od zaregistrování internetové domény filmu (a tvůrci ještě francise umocnili před premiérou tím, že se první promítání bude konat v jednom z mnoha amerických Springfieldů, který bude nejpodobnější tomu seriálovému a otevření sítě obchodních „apuovských“ řetězců).
Piráti z Karibiku 3: Na konci světa vybočují ze současné marketingové strategie a lákají hlavně na jméno vedlejší (vedlejší?) postavy, ztvárňované Johnny Deppem, a nikoliv na rozpočet či na svůj mediální původ – protože atrakce z Disneylandu by hned tak někoho nepřilákala. Na jménech, opětovně těch hereckých, je postavena kampaň třetích Dannyho parťáků, na fakt, že se jedná o třetí pokračování původně rejsku, se „nějak“ zapomíná. To naopak Spider-Man 3 staví na neúměrném rozpočtu, na komikové legendě Stanu Lee a na médiu, ze kterých vzešel – komiskech. Transformeři zase počítají s tím, že v zámoří zabodují s diváckou obeznámeností animovaného seriálu a hraček, zbytek světa pak musí uslyšet na jména Steven Spielberg (produkce) a Michael Bay (režie).
PROCHÁZENÍ SPOLU S HRDINY… ČÍM ŽE?
Zatímco u plánovaných trilogií let (dávno) minulých (Matrix, Star Wars, Pán prstenů) jsme procházeli spolu s hrdinou a vertikálně i horizontálně zkoumali fikční svět a rozsáhlou mytologii, která musela ve většině případů být dovysvětlována či rozváděna do jiných médií (Matrix – série animovaných povídek Animatrix, počítačová hra Enter the Matrix, Star Wars – knihy o mytologii a nesčetné množství her…), v současnosti se procházíme spolu s hrdinou/hrdiny a díváme se na vývoj žánru, který je ve valné většině výše jmenovaných filmů důmyslně tematizován či relativizován.
Harry Potter a Fénixův řád už není dobrodružná jízda pro celou rodinu, ale hlavní hrdina stárne společně s divákem a hlavním tématem pátého dílu je represe a politika, což je věc, u které se očekávalo, že ji do série vnese spíše mexický režisér Alfonso Cuarón, ale museli jsme si počkat až na Davida Yatese, jenž vsadil na psychologickou drobnokresbu, soustřeďoval se výhradně na titulní postavu a až úpěnlivě se snažil prokázat, že má na víc než na malou televizní obrazovku.
Shrek původně nebyl plánován jako vícedílná série, to zajistily až vysoké výdělky, a tak po výsměchu pohádkovým schématům a klišé v prvním díle a provázaností toho našeho světa s pohádkovým v druhém a parodií už nejenom pohádkových scén, ale i velkorozpočtových trháků, ve trojce tvůrci odvážně přichází s odkazy na sebe sama a pracují s diváckým očekáváním, nastoleným prvními dvěma díly, kdy jsou v sérii opakující se scény, které jsou zde obráceny na hlavu – ať už se jedná o úvodní záchrannou jízdu na koni, jež se odhalí jako divadelní představení, či závěrečnou záchranu a dobývání hradu, do nějž se zapojí i ženské hrdinky a vše zvrátí nikoliv akce, ale slova. O žánrových přechodech, motivovaných intertextuálními vsuvkami, u jiného animáku – Simpsonových ve filmu, jsem psal už v kritice, takže jenom malý doušek: film je vlastně do jisté míry road-movie, u něhož se počítá s tím, že nemusí držet moc pohromadě a že jde o předvedení několika (zábavných) výjevů.
Piráti z Karibiku: Na konci světa se manýristicky pokoušejí přesáhnout rámec „omezené vyjížďky na lodi v zábavním parku“ a prezentují samy sebe jako atrakci, která má (jen zdánlivě) promyšlenou celou mytologii, což ústí v absurdní zasazení psa či opice do vyprávění a naopak dramaturgické nezvládnutí zbytečně nových postav (sorry, Chow, tvoje nejhorší role) či odchodu těch starých (otec Elizabeth, věštkyně). Od dobrodružné podívané, u které jde o romanci a akci ve stejné míře a potěšení jak mužského, tak i ženského diváka, se ze strachu o své publikum přešlo k animované grotesce, která v druhém díle fungovala jakž-takž a ve třetím sice potemněla, ale přestala fungovat vůbec.
Jestli je digitální animace moc neuvěřitelná a počitačově vypadající a komický efekt má umocnit zvuk, může to fungovat v bitce s agenty Smithy v Matrixu Reloaded anebo v dálniční honičce v tomtéž filmu, protože Wachowští sofistikovaně pracují v rámci scén s předěly, ale ne v pirátském dobrodružství, v němž neanimované postavičky provádějí legrační a převážně slapstickové věci, které jsou v animacích zábavné právě kvůli tomu „gumovému“ efektu. Žánrový vývoj dobrodružných podívaných bohužel nejde shrnout do několika nejapných odkazů na klasické filmy s Douglasem Fairbanksem, ani přiznání postavy Jacka jako vedlejší, divácky oblíbené, protože zábavné, ale jinak zbytečné postavy z třetích Pirátů neudělá kvalitní film s propracovanou mytologií a přehlídkou žánrového vývoje.
Spider-Man 3 je problematický už svou mediální kampaní, v níž jde především o to, kolik film stál, s připočítáváním peněz za reklamu a marketing vůbec, což je věc dost nezvyklá. Stejně jako Jackson před ním, i Rami dostal obrovský balík peněz a utopil se ve své megalomanii, která u podobných obřích projektů je omluvitelná do jisté míry jejich žánrovým zařazením: monstr-film a komiksový film. Jednomu táboru diváků Raimi splnil sen a natočil ultimativní komikovou adaptaci, v níž obžívají filmová políčka a vše je inscenováno jako komiks se vší svou přehnaností, vrcholící v natolik absurdním finále, že je nutné se proměnit na malé dítě, aby si ho člověk užil, druhý tábor naopak režisér a spolu-scénárista v jedné osobě znechutil všemi těmi hloupými náhodami a soap-operovými vztahy. Osobně problém s třetím Spider-Manem ale vidím v tom, že předchozí dva díly nabízely dvojí kódování, kdy méně poučený divák se bavil přívalem atrakcí a naopak se nudil melodramatickými vsuvkami, ten poučený si naopak liboval v tom, jak se přepíná mezi mužskými a ženskými interferenčními procesy a poctou Supermanovi; “trojka“ ale nic takového nemá a zůstávají ji jenom ty hloupé pasáže. Holt co může být splněný sen pro jednoho, nemusí být pro druhého…
Třetí Dannyho parťáci po překombinované dvojce, která potvrdila, že víc neznamená líp (na tom se shodnou snad všichni, takže to nemusím ani vyargumentovávat), přišli s esencí stylovosti, kdy byl do vyprávění jen občasně vsunut rušivý žánrový prvek v jinak velice přehledném a nepodrazáckém heist movie (což je do jisté míry taky podraz na diváka) – mluvím konkrétně o postavě kritika a francouzského lupiče, kteří spíš ale znázorňovali různé typy diváctví. Pokud si Soderberg vyjede za hranice žánru, jako je tomu v cizokrajné epizodce s protestanty, šťourá tím otevřeně do ran US, které se ještě nezahojily, přičemž spiklenecky pomrkává na hollywoodský hvězdný systém, aby potvrdil, že má žánrové otěže pevně v rukou.
O žánrovém tématizování sebe sama v případě Smrtonosné pasti 4.0 psal Radomír Kokeš zde (http://filmpub.atlas.cz/temata/124235-smrtonosna-past-4-0-analyticka-recenze-pro-zasvecene.aspx), tudíž si dovolím pouze odkázat na rozsáhlou analytickou studii a zároveň na své FMko, kde jsem za půlhodinu mluveného slova stihnul probrat akční hit tohoto léta seshora i svrchu a zároveň ze všech stran.
Žádné komentáře:
Okomentovat