neděle, srpna 12, 2007

José Mojica Marins: "Ateista, díky Bohu!", část I.





Onen dodatek za jménem je citát jedné legendární věty, kterou sice nepronesl samotný Mojica, ale tvůrce, jehož surrealistické poetice není Mojica nikterak vzdálený – ano, hádáte správně, Luis Buňuel. Jméno José Mojica Marins asi říká něco málokomu, v České republice jsme měli zatím pouhé dvě možnosti se seznámit s některými z jeho děl, konkrétně na Festivalu Fantazie a nedávno na Letní filmové škole, díky filmovému teoretikovi a publicistovi Martinu Jirouškovi. Pokud někomu něco říká jméno brazilského filmaře, který se příznačně narodil 13. v pátek roku 1936, je to většinou hard-core hororový fanoušek, jenž probádal už americkou kinematografii a nyní se vrhnul na tu více alternativní, představovanou Brazílií. To proto, že José Mojica Marins natočil historicky vůbec první hororový snímek, anebo snímek, který by se dal kategorizovat z části jako horor, nazvaný O půlnoci odnesu tvou duši. V něm se také objevila (nechvalně) proslulá postava hrobníka a nihilisty Ze do Caixaa (v US známá pod jménem Coffin Joe), oděná do černého hábitu, s černým vysokým kloboukem na hlavě a obrovitánsky dlouhými nehty.

Ta se dočkala zaslouženého kultovního statutu, rodiče s ní děsily děti, byla dokonce tak populární, že se dočkala několika komiksů, které jako kdyby vypadly z oka těm americkým s mrtvolou, vstávající z hrobu – Tales from the Crypt, a muzikanti jí věnovali své písně. V několika recenzích jsem objevil přirovnání Mojicy k Raimimu, protože oba natáčeli značně makabrózní hororová díla za mizivý rozpočet, z čiré fascinace médiem, aby následně získali u fanoušků vynikající, u většiny ale spíš rozporuplné ohlasy, na svou prvotinu navázali zábavnějším skoro-remakem (Raimi s Evil Dead 2 a Marins s Tuto noc se vtělím do tvé mrtvoly) a poté se výrazně odklonili co do užití filmového jazyka (Raimi s Armádou temnot, Marins se Sadistickým rituálem).

Přirovnání a srovnání výše zmíněných se sice nabízí, ale já osobně Mojicovy filmy vnímám stejně jako ty Kevina Smithe: oba tvůrci vytvořili vlastní vesmír s pravidly a zákonitostmi, postavu(y), které(ou) si diváci oblíbili a které(á) se objevuje i v dalších jejich filmech a dostali se dokonce do jiných médiích, komiksu a hudby – videoklipů… Marins natočil svůj debut na černobílý materiál jako z nouze ctnost stejně jako Smith Clerks, poté získali vyšší rozpočet a byli oslavování na různých festivalech, a natočili větší verzi téhož, co do syžetové struktury velice uvolněnou, přesto ďábelsky promyšlenou, aby pak překvapili a ukázali, že umí být i vážní a hlubocí (Marins se Sadistickým rituálem, známým spíš ve světě jako Awkening of the beast, a Smith s Chasing Amy, u nás známým jako Zoufalec či Hledám Amy).





Ještě něco je pro oba příznačné, ve svých filmech vystupují jejich alter-ega (Marins se Ze do Caixaem, Smith s Tichým Bobem), mezi nimiž většina fanoušků a médií nedělá rozdíl, ale rozlišnější osoby abyste pohledali. Marinsova výchova v dětství byla přísně katolická, strašili ho bubákem v podobě „soudného dne“ a na rozdíl od svého filmového alter-ega, které touží po čisté krvi a zplození nadčlověka ani ne tak v nacistickém, jako spíše nietzscheovském duchu, byl ženatý pětkrát a má sedm dětí. Z rozhovorů také vyplývá, jak je Marins zklamán z toho, že jím stvořená postava je dezinterpretována jako čiré zlo, když dle něj má představovat do jisté míry odvrácenou stranu dobra, která chce lepší život na zemi, ale nesejde jí na tom, kolik lidí při tom musí umřít, aby se toho dosáhlo.

Došel čas na to, abychom se zamysleli nad tím, co vůbec víme o brazilské kinematografii jako takové a co jsme viděli z let dávno minulých? Krom jmen jako Mika Kaurismaki, který točí převážně hudební dokumenty a je znám jako bratr slavnějšího Akiho, či Hector Babenco, proslavený v Americe Polibkem pavoučí ženy, je nutné se ze současnosti odvrátit (nebo spíš obrátit?) k minulosti, ke směru zvaném „cinema novo“. Každá kinematografie měla snad svou „novou vlnu“, naši nevyjímaje, která se vyznačovala nástupem nové filmařské generace, rebelující proti „taťkovskému“ zastaralému kinu, vyjadřující se kriticky či analyticky k neblahé sociální a politické realitě a přinášející do stavu kinematografie závan novátorského pojetí filmové řeči.

Pro 50. brazilská léta, pro něž byly typické silně nepovedené parodie známých velkofilmů či větších filmů, jako byly Zabít anebo utéct a Ani Samson ani Dahlia Carlose Mangy, přišla léta 60. s nastupující „cinema novo“, v níž mladí začínající tvůrci v čele s Glauberem Rochou experimentovali s narací - rozevírali časové rámce, pohrávali si se syžetem a narušovali klasické vnímání díla skrze soubor určitých kódů a potěšení z jejich naplnění, ale naopak v závěru dementovali jak výstavbu samotného díla, tak i předtím prezentované ideje. Cinema novo přišla o něco později než francouzská nová vlna či italský neorealismus, a tak se tvůrci nechali těmito dobovými směry z jiných kinematografií silně inspirovat, nijak se tím netajili, s jejich předními tvůrci se i osobně znali a kamarádili se s nimi a k filmovému médiu přistupovali více teoreticky, poučeni východní i západní filozofií, a ecovským „růže je růže je růže je růže“.

Marins se osobně znal s Rochou, myslel si o něm, že je moc intelektuální a jeho filmy politické, přestože oba smýšleli levicově, a Rocha si na oplátku o Marinsovi myslel, že je to primitiv, ale jeho díla jsou známkou skutečného génia a umělce. Zatímco představitelé cinema novo natáčeli teoretičtěji zaměřená díla, Marins byl praktičtější a nebál se otevřeně vystupovat proti dílům svých souputníků, třebaže ti ho zrovna podporovali v boji s cenzurou, s kterou měl velké problémy (v podstatě nenajdete nějaké jeho dílo, které by prošlo jenom tak a nebylo dlouhou dobu v trezoru – ve velice pobožné zemi vyrukovat s ateistou a nihilistou se nesluší). Jejich velkým společným snem bylo, aby se spolu jejich dvě filmové postavy, do jisté míry jejich alter-ega, setkala na plátně (Marins – Ze, Rocha – Antonio das Mortes), to se naneštěstí ale neuskutečnilo kvůli předčasnému Rochově úmrtí.





Hlavní rozdíl mezi Rochou a Marinsem je stejný jako mezi De Sicou a Antonionim: jeden je víc politický, druhý se zabývá sociálními tématy, jeden je klasifikován jako primitiv či člověk spadající a cítící s dělnickou třídou, druhý nahlíží na střední a vyšší vrstvu obyvatelstva, jeden svá díla přikrášluje magickým realismem, druhý sémiotickým symbolizmem. Označení „primitiv“ se může zdát někomu jako urážlivé, ale Rocha narážel na Mojicovu erudici, kdy když byl tázán jedním novinářem, zda-li jsou jeho pekelné výjevy, natáčené na Technicolor, inspirovány Dantovým Peklem, se Mojica zarazil, řekl, že toho člověk nezná, ale rád by se s ním osobně potkal.

2 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

dobrej článek až na tu drobnost s kaurismakim...finsko má k brazílii fakt daleko

Marek S. řekl(a)...

Dík za pochvalu.
Jinak jsem se v textu špatně vyjádřil, onen odstavec měl pojednávat do jisté míry o tom, které filmaře si představíme, když se řekne brazilská kinematografie či Brazílie - nejenom brazilské režiséry, ale i režiséry, kteři byli spjatí s Brazílií, což Kaurismaki neodmyslitelně byl.