Boyle a Garland, nerozlučná režijně- scénáristická dvojka, která stojí za filmy Pláž, 28 dní poté a Sunshine. Není se čemu divit, že Sunshine, pro mě osobně jeden z nejlepších filmů tohoto roku, který se k nám dostal do kin, je završením této spolupráce. Pokud se něčím vyznačovaly filmy britského režiséra bez integrity, tak to byl mládežnický odpor vůči autoritám, jisté rebelantství postav. V Mělkém hrobu to byli policisté, v Trainspottingu policisté, rodiče a soudy, v Extra životu rodiče, v Pláži komunitní uskupení a v 28 dní poté vojenské jendotky. Proti komu ale vzdorovat ve vesmírné sci-fi, jejíž premisa nemá daleko k inteligentním námětům filmů jako Armageddon, Jádro či Drtivý dopad?
Než ale odpovím na tuhle otázku, je nutné si ujasnit, jak to je s Dannym Boylem jakožto tvůrcem: lavíruje on mezi uměním a brakem, k čemu jeho díla víc inklinují a může být perfektně natočená žánrovka uměleckým dílem? Ano, bezpochyby může a Boyleovy filmy jsou toho zářným a dokonce i zářivým důkazem, ale on jakožto režisér se silně vzpouzí umění a uměleckým filmům, ty jsou na jeho vkus až moc artistní a hlavně artificiální (umělé). Nikdy netočil umění, naopak vyprázdňoval žánrové filmy, které stavěl na sociální odlišnosti hrdinů buď mezi sebou v rámci jedné skupiny, nebo dokonce několika různých skupin a vrstev.
Proto se ani není čemu divit, že v jeho filmech nejsou skutečné trojrozměrné postavy, ale jenom letmo nahozené figurky, sloužící k pronášení ubercool hlášek či pseudomouder o směřování života. Problém nastává, když se tvůrce začne k něčemu vyjadřovat, chce být novátorský a říct světu, co si o tomhle neduhu myslí (viz vojenská část z 28 dní poté, nepřiznaném rip-offu Dne triffidů). Sunshine je ve všech výše popsaných ohledech typickým boyleovským dílem, vyprázdnění zde dosahují postavy skrze beznaděj, u Boylea všudypřitomnou a všeobklopující, tak i časoprostor, v němž se spolu s postavami ztrácíme. A když nemáme proti komu rebelovat, vypůjčíme si motiv z našeho předchozího filmu.
Fyzik, který nechce činit rozhodnutí, ale nakonec bude muset pro záchranu celého lidstva, kapitán, z něhož čiší autorita na první pohled, aniž by toho musel moc říkat, psycholog, který je tak trochu magor, ale v rámci mezí, dvě ženy, které se chovají rozumně a ryze pragmaticky, arogantní zástupce kapitána, či kluk do počtu, na nějž v průběhu dění ještě párkrát změníte názor či pilot, který selže a způsobí tak kruciální problém posádce... To všechno známe a už jsme viděli, a tak není potřeba mít úvodní půlhodinu až hodinu, kde je nastíněno, o co ve filmu půjde a seznámíme se s členy posádky, není proč. Jsou to všechno natolik výrazné a soběstačné typy, že jim rozumíme od prvopočátku a bezproblémově se mezi nimi orientujeme, dialogy, které si vyměňují, jsou co nejvíc úsporné a hlavně uvěřitelné. Nemáme dostatek kyslíku, racionálně zvažujeme, koho zabijeme, máme jeden skafandr, kdo je pro misi nejdůležitější, omlouvám se, ale nevím jak, rozumíš mi a omluvu přijímáš,.. a dalo by se pokračovat do nekonečna. Kupodivu, resp. k obdivu tady je i to, že zde nenajdeme povinného (hláškujćiího) černocha, zato zde máme dostatek Asiatů a i žen! Nečekejte významotvorné podhledy či obkroužení posádky kamerou, tohle nejsou totiž polobizi od Michaela Baye, ani rozjuchané holky a kluky, kteří neví, co si počít, protože tenhle film na rozdíl od těch Mimi Lederové má koule a nebojí se je použít. :-)
Herecky nikdo nedominuje, spousta herců je obsazena buď proti své obvyklé roli, nebo je máme chápat a vnímat skrze jejich obvyklou roli, aby se z ní mohli dostat. Michele Yeohová se zde sesype, je ušmudlaná, nevzhledná a působí staře, ani jedno z toho jsme zatím nikde nemohli vidět. Chris Evans zprvu hraje namachrovaného a testosteronem přetékajícího jednoduššího člena posádky, aby nás následně při konci vyvedl z omylu. Ódu byc mohl pět na každého z členů posádky, ať už Ikara 2, nebo i toho Ikara 1, ale všichni svou úsporností slouží vyprávění a žánru, za speciální vypíchnutí stojí snad jen modré oči Cilliana Murphyho, do něhož se musí zamilovat snad každý i heterosexuální muž (a nemusí být ani metrosexuál). Minimalismus se týká i dialogů, žádné složité obkecávání či vysvětlování vyšší matematiky a fyziky, ani jedno utahování z těchto oborů. Jak málo stačí k osvěžení v rámci žánru! Je vidět, že Danny Boyle k sci-fi přistupuje s velkou pokorou a úctou, jen škoda toho, že prohlásil, že se k němu nehodlá vrátit.
Pokud jste četli recenze či kritiky na Sunshine, určitě jste narazili aspoň v jedné na zmínku o Fontáně - není se nad čím pozastavovat, oba jsou to filmy nadějných a navýsost zajímavých (post)moderních filmařů, kteří z mála dokážou vykouzlit z čista jasna mnoho a umí si zvolit hudební skladatele natolik dobře, že člověka-diváka až mrazí při poslechu té hudby, o práci se zvukovými efekty ani nemluvě. Abych se přiznal, tak dobrou práci se zvukovými efekty jsem v kině neslyšel od Hor, které mají oči a doufám, že jim nominace na Oscara neujde v příštím ročníku. Rozplývat se nad efekty, které neexhibují, ale jsou působivé vhodným využitím ve správnou chvíli, nemá smysl, snad se jen zamyslet nad tím, jak je možné, že spousta několikanásobně dražších filmů má horší triky než Sunshine, který stál 25 milionů liber. Přitom stačí tak málo, první polovinu filmu snímat herce v detailech, zasazovat je do prostoru se vším jeho omezením, abychom se k nim dostli co nejblíž, abychom pak obrátili o 180° s tím, že se nám změnil časoprostor, a tak se mění i nasnímání, které je 100% efektní a efektivní zároveň - od detailů k panorámujícím záběrům, popř. k rychlým švenkům, freezu obrazu, trhaným pohybům, zprostředkovávajícím fyzickou náročnost pohybu v takovém prostoru, či zběsilé zoomy, hodící se k závěrečné hororové třetině filmu.
Co je ale na Sunshine nejzajímavější, krom četného "wau" efektu mnoha scén, které si chci pouštět na DVD znovu a znovu, je proces zírání. Spousta postav zírá do Slunce, nemůźe od něj odtrhnout oči a vrcholu dosahuje s totálním vybělením. Je o tom přímá zmínka v jednom z prvních dialogů filmu, oslovujících diváka, kdy nám psycholog (psychoterapeut?) vysvětlí, že když se díváme do bílého místa, jsme jím pohlceni, zatímco když zíráme do černého, tma nás obklopuje a sužuje. V našem oku se odráží, resp. zrcadlí Slunce, jako postavy filmu sledují jej, my sledujeme jeho svit - Sunshine. Jsme pohlceni vyprávěním, které nás nepustí až do závěrečných titulků, přistupujeme na hru s estetizací braku, kdy si nehrajeme na umění ala 2001: Vesmírná odysea, ale přiznáváme se, že točíme film pro současnou MTV generaci tím, že nej. scény z filmu nastříháme jako videoklip do závěrečnýach titulek... U mnoha filmů se díváme, ale nevnímáme, u Sunshine se díváme pozorně a je nám zprostředkována i možnost vnímání stejně jako kritického odstupu. Kdyť při podobnyćh misí je nejdůležitějši lidský faktor, který selhává... a jedno zakopnutí může být os(t)udné. Člověk nemůže vstát, leží na zemi, poslední sekundy ubíhají a on crčí krev a tečou mu sliny z úst... a my jsme na tom stejně. Takhle nějak si představuji kýč (umělecky bezcenné dílo) pro nové tisíciletí.
Než ale odpovím na tuhle otázku, je nutné si ujasnit, jak to je s Dannym Boylem jakožto tvůrcem: lavíruje on mezi uměním a brakem, k čemu jeho díla víc inklinují a může být perfektně natočená žánrovka uměleckým dílem? Ano, bezpochyby může a Boyleovy filmy jsou toho zářným a dokonce i zářivým důkazem, ale on jakožto režisér se silně vzpouzí umění a uměleckým filmům, ty jsou na jeho vkus až moc artistní a hlavně artificiální (umělé). Nikdy netočil umění, naopak vyprázdňoval žánrové filmy, které stavěl na sociální odlišnosti hrdinů buď mezi sebou v rámci jedné skupiny, nebo dokonce několika různých skupin a vrstev.
Proto se ani není čemu divit, že v jeho filmech nejsou skutečné trojrozměrné postavy, ale jenom letmo nahozené figurky, sloužící k pronášení ubercool hlášek či pseudomouder o směřování života. Problém nastává, když se tvůrce začne k něčemu vyjadřovat, chce být novátorský a říct světu, co si o tomhle neduhu myslí (viz vojenská část z 28 dní poté, nepřiznaném rip-offu Dne triffidů). Sunshine je ve všech výše popsaných ohledech typickým boyleovským dílem, vyprázdnění zde dosahují postavy skrze beznaděj, u Boylea všudypřitomnou a všeobklopující, tak i časoprostor, v němž se spolu s postavami ztrácíme. A když nemáme proti komu rebelovat, vypůjčíme si motiv z našeho předchozího filmu.
Fyzik, který nechce činit rozhodnutí, ale nakonec bude muset pro záchranu celého lidstva, kapitán, z něhož čiší autorita na první pohled, aniž by toho musel moc říkat, psycholog, který je tak trochu magor, ale v rámci mezí, dvě ženy, které se chovají rozumně a ryze pragmaticky, arogantní zástupce kapitána, či kluk do počtu, na nějž v průběhu dění ještě párkrát změníte názor či pilot, který selže a způsobí tak kruciální problém posádce... To všechno známe a už jsme viděli, a tak není potřeba mít úvodní půlhodinu až hodinu, kde je nastíněno, o co ve filmu půjde a seznámíme se s členy posádky, není proč. Jsou to všechno natolik výrazné a soběstačné typy, že jim rozumíme od prvopočátku a bezproblémově se mezi nimi orientujeme, dialogy, které si vyměňují, jsou co nejvíc úsporné a hlavně uvěřitelné. Nemáme dostatek kyslíku, racionálně zvažujeme, koho zabijeme, máme jeden skafandr, kdo je pro misi nejdůležitější, omlouvám se, ale nevím jak, rozumíš mi a omluvu přijímáš,.. a dalo by se pokračovat do nekonečna. Kupodivu, resp. k obdivu tady je i to, že zde nenajdeme povinného (hláškujćiího) černocha, zato zde máme dostatek Asiatů a i žen! Nečekejte významotvorné podhledy či obkroužení posádky kamerou, tohle nejsou totiž polobizi od Michaela Baye, ani rozjuchané holky a kluky, kteří neví, co si počít, protože tenhle film na rozdíl od těch Mimi Lederové má koule a nebojí se je použít. :-)
Herecky nikdo nedominuje, spousta herců je obsazena buď proti své obvyklé roli, nebo je máme chápat a vnímat skrze jejich obvyklou roli, aby se z ní mohli dostat. Michele Yeohová se zde sesype, je ušmudlaná, nevzhledná a působí staře, ani jedno z toho jsme zatím nikde nemohli vidět. Chris Evans zprvu hraje namachrovaného a testosteronem přetékajícího jednoduššího člena posádky, aby nás následně při konci vyvedl z omylu. Ódu byc mohl pět na každého z členů posádky, ať už Ikara 2, nebo i toho Ikara 1, ale všichni svou úsporností slouží vyprávění a žánru, za speciální vypíchnutí stojí snad jen modré oči Cilliana Murphyho, do něhož se musí zamilovat snad každý i heterosexuální muž (a nemusí být ani metrosexuál). Minimalismus se týká i dialogů, žádné složité obkecávání či vysvětlování vyšší matematiky a fyziky, ani jedno utahování z těchto oborů. Jak málo stačí k osvěžení v rámci žánru! Je vidět, že Danny Boyle k sci-fi přistupuje s velkou pokorou a úctou, jen škoda toho, že prohlásil, že se k němu nehodlá vrátit.
Pokud jste četli recenze či kritiky na Sunshine, určitě jste narazili aspoň v jedné na zmínku o Fontáně - není se nad čím pozastavovat, oba jsou to filmy nadějných a navýsost zajímavých (post)moderních filmařů, kteří z mála dokážou vykouzlit z čista jasna mnoho a umí si zvolit hudební skladatele natolik dobře, že člověka-diváka až mrazí při poslechu té hudby, o práci se zvukovými efekty ani nemluvě. Abych se přiznal, tak dobrou práci se zvukovými efekty jsem v kině neslyšel od Hor, které mají oči a doufám, že jim nominace na Oscara neujde v příštím ročníku. Rozplývat se nad efekty, které neexhibují, ale jsou působivé vhodným využitím ve správnou chvíli, nemá smysl, snad se jen zamyslet nad tím, jak je možné, že spousta několikanásobně dražších filmů má horší triky než Sunshine, který stál 25 milionů liber. Přitom stačí tak málo, první polovinu filmu snímat herce v detailech, zasazovat je do prostoru se vším jeho omezením, abychom se k nim dostli co nejblíž, abychom pak obrátili o 180° s tím, že se nám změnil časoprostor, a tak se mění i nasnímání, které je 100% efektní a efektivní zároveň - od detailů k panorámujícím záběrům, popř. k rychlým švenkům, freezu obrazu, trhaným pohybům, zprostředkovávajícím fyzickou náročnost pohybu v takovém prostoru, či zběsilé zoomy, hodící se k závěrečné hororové třetině filmu.
Co je ale na Sunshine nejzajímavější, krom četného "wau" efektu mnoha scén, které si chci pouštět na DVD znovu a znovu, je proces zírání. Spousta postav zírá do Slunce, nemůźe od něj odtrhnout oči a vrcholu dosahuje s totálním vybělením. Je o tom přímá zmínka v jednom z prvních dialogů filmu, oslovujících diváka, kdy nám psycholog (psychoterapeut?) vysvětlí, že když se díváme do bílého místa, jsme jím pohlceni, zatímco když zíráme do černého, tma nás obklopuje a sužuje. V našem oku se odráží, resp. zrcadlí Slunce, jako postavy filmu sledují jej, my sledujeme jeho svit - Sunshine. Jsme pohlceni vyprávěním, které nás nepustí až do závěrečných titulků, přistupujeme na hru s estetizací braku, kdy si nehrajeme na umění ala 2001: Vesmírná odysea, ale přiznáváme se, že točíme film pro současnou MTV generaci tím, že nej. scény z filmu nastříháme jako videoklip do závěrečnýach titulek... U mnoha filmů se díváme, ale nevnímáme, u Sunshine se díváme pozorně a je nám zprostředkována i možnost vnímání stejně jako kritického odstupu. Kdyť při podobnyćh misí je nejdůležitějši lidský faktor, který selhává... a jedno zakopnutí může být os(t)udné. Člověk nemůže vstát, leží na zemi, poslední sekundy ubíhají a on crčí krev a tečou mu sliny z úst... a my jsme na tom stejně. Takhle nějak si představuji kýč (umělecky bezcenné dílo) pro nové tisíciletí.
1 komentář:
super :-) jen bych malinko poupravil..pilotka je ta mladší holka ...ten co udělá kruciální chybu je matematik a výpočtář posádky..možná koopilot navigátor
Okomentovat