Titulek vás může zmást, přiznávám, ale kdybych dal hned jasně najevo, že dnešní text se bude zabývat popularizační knihou z nakladatelství Casablanca, pojednávající o druhém celovečer-ním počinu Quentina Tarantina Pulp Fiction, tak bych vás odradil až moc brzo. Nebojte se, rozhodně se to nestane pravidlem, akorát jsem chtěl upozornit na zajímavý ediční počin – tak, jak tomu bylo u Jak číst film, o kterém jsem psal snad před víc jak rokem. Pulp Fiction je v pořadí třetí ediční počin nakladatelství Casablanca, kterému předcházela kniha o arcidíle Andreje Tarkovského Andrej Rublev a přelomový snímek německého expresionismu, Langův Metropolis. Pokud vás zaráží, že výše jmenovaná dvě díla jsou spíše klasiky, zatímco Pulp Fiction je postmoderní kult, ano, máte pravdu a toto nakladatelství se hodlá věnovat vedle klasických amerických filmových děl a filmů nového Hollywoodu i novému novému Hollywoodu a tzv. „moderním klasikám“ (bude následovat Matrix).Pod útlou knihou se 114 stranami, která vás vyjde na 179,-, je podepsán Dana Polan. Teď si říkáte, že bude jistě zajímavé přečíst si text od ženy, protože ženský pohled na „chlapský film“ by byl bezpochyby osvěžující a v mnohém objevný, ale musím vás bohužel zklamat. Dana Polan je, jak uvádí zadní strana stylového červeného přebalu s extrémně nekvalitní fotkou na přední straně, muž, „profesorem na katedře filmových studií na Tisch Schoul of the Arts při newyorské univerzitě, autorem 7 knih z oboru filmu a mediální kultury (např. Obrazy podle návodu: úvod do amerických filmových studií, Moc a paranoia: Historie, příběh a americký film, Osamělé místo či svazku o Jane Campionové)“. Což ale nic nemění na tom, že text to může být zajímavý a v mnohém objevný, pokud se k filmu jako Pulp Fiction dá ještě co říct zajímavého a objevného.
Dana Polan se soustřeďuje na samotný styl Pulp fiction, o kterém nepřemýšlí jako o „filmu“, ale jako o „fenoménu“ a i tak ho chápe, vnímá a přistupuje k němu. Kniha je vybavena nově napsanou předmluvou, která pochází z března tohoto roku (2007) a kdyby v knize nebyla, bylo by dle mého mnohem lépe. Jednak ji o vůbec, ale vůbec nic neobohacuje, jednak se v ní Dana Polan projevuje jako kulturní snob a elitář, kterému se moc nelíbí, že se Tarantino vydal cestou pomsty blonďatých bohyň a kaskadérů-zabijáků. A hlavně postihuje hlavní problém celé publikace, snahu (po)rozumět současné mladé generaci, jež ujíždí na tzv. „tarantinovkách“, přestože v mnohém blábolí – vyargumentovat si Kill Bill jako „film pro přívržence stylu techno“ chce hodně fantazie (jen pro upřesnění, dle mého je Kill Bill očividný pop(art)). Přesto i tato problematická (našlo by se spoustu tvůrců, jimž jde o tvoření fikčních světů, kteří by byli pro přirovnání k Tarantinovi vhodnější než Steven Spielberg, např. Spike Lee) a v mnohém mylná pasáž nabízí jednu velice pozoruhodnou interpretaci, kdy Tarantino je jakožto scénárista a režisér připodobněn k nemocničnímu zřízenci z prvního Kill Billa. („Stejně jako Tarantinova kamera fetišizuje tělo Umy Thurmanové, je i nemocniční zřízenec ztělesněním voyeurské a perverzní touhy po splynutí se záhadnou blondýnou.“)
Pro zjednodušení by se dala kniha rozdělit do čtyř částí, na které bych se chtěl podívat trošku podrobněji. Jsou jimi (1) kontext, sestávající z předmluvy až po stranu 20, (2) intertext (20-42), (3) hypertext (42-67) a (4) metatext (62-97 + doslov). Předmluvě jsem věnoval samostatný odstavec, tak k první vymezené části, kontextu, snad jenom dodat, že Dana Polan zasazuje Pulp Fiction do moderní počítačové doby, jíž započíná právě Pulp Fiction a kterou zakončuje příznačně Matrix, a vnímá ji jako vazbu propojených sítí a větší interaktivity textu jako takového. Intertext je asi nejméně poutavá část knihy pro většinu filmových fanoušků, kteří jsou seznámeni s všemožnými odkazy na (nejen) braková díla, jimiž se Historky z podsvětí jenom hemží. I když… zmínka o Síle Liščí pětky a o specializovaných internetových stránkách, které tento fiktivní seriál berou jako reálné dílo, je zábavná, dostatečně inspirativní a slouží jako vhodný přechod k hypertextu. V něm se od internetových stránek přechází nenuceně ke knihám o Tarantinovi, přičemž jim je vytýkána absence nových myšlenek či postřehů. Je nutné uznat, že sociologický pohled na fenomén Pulp Fiction je neotřelý nápad, k jeho dotáhnutí by to ale chtělo buď hladší přechody mezi jednotlivými oddíly a větší obeznámenost autora textu s danou problematikou, nebo vlastní rozsáhlejší studii, které nebude zpracovávat i další otázky, které si lidé kladou o tomto Oscarem za scénář oceněném počinu.
Těmi otázkami se právě zabírá poslední část – metatext, kdy se řeší rasové otázky a i otázky genderu, dochází se k poněkud zbrklým závěrům o osobě Quentina Tarantina (přestože se Dana Polan několikrát zmiňuje ve své knize, že se jim chce vyhnout) a už to nepůsobí na čtenáře tak zábavně a výstižně, dokonce i neotřele jako „(Tarantino) je jedním z oněch nadšenců, jejichž vývoj se zastavil ve fázi adolescenčního masochismu a kteří nejsou schopni zapojit se do sociální struktury světa, který je obklopuje“ v Předmluvě. To ale nemění nic na tom, že mi přišla tato část knihy jednak nejčtivější, jednak nejzajímavější a jednak nejpřínosnější, co se týče otázky fenoménu Pulp Fiction. Opravdu škoda toho, že závěrečný soud o stylu, který vybízí i k novému pohledu na film, nemá skoro vůbec podporu v předcházejících stranách knihy.
Předtím, než se mi Pulp Fiction dostalo do ruky a já se do něj začetl, donesla se ke mně zvěst o nevyvedeném překladu z originálu a nedostatečné nápravě ze stran editora Pavla Skopala. Originál jsem nečetl, neměl jsem naneštěstí tu příležitost, ale gramaticky a stylisticky je kniha relativně v pořádku, přestože z gramatického hlediska by slušelo psát „shlédnout“ se „z“ (protože se jedná o změnu stavu, nikoliv o pohled dolů) a ze stylistického mi uniká důvod opakování jistých zmínek ve skoro nezměněné podobě nejen na poli několika stran, nýbrž i odstavců. Pochvalu si zaslouží ale bibliografie, v níž jsou i odkazy na Pulp Fiction v českých luzích a hájích, akorát když už tu máme zmínky o časopisech, probrouzdat internet by nebylo ke škodě. Za zmínku stojí i to, že je-li z filmu citováno, jedná se o přepis z DVD a co se týče užití cizích slov, buď jsou trefně a stručně vysvětleny v poznámce pod čarou (jako v případě výrazu „campy“), či je jejich zachování v originálním znění pochopitelné (jako v případě výrazu „cool“).
Abych se přiznal, nepovažuji za šťastný nápad zabývat se zrovna Historkami z podsvětí, i když se kniha bude jistě dobře prodávat, protože lépe seznámit se s dílem Quentina Tarantina dá skrze Gaunery anebo Jackie Brownovou, která by si zasloužila větší pozornost, než se jí dostává. Možná mému závěrečnému soudu nepomohlo to, že krátce předtím mi na DVDčku došli konečně Gauneři a já si dal maratón Tarantinových filmů, možná je jen těžké u tak rozpitvávaného a analyzovaného filmu přejít s něčím zcela novým… Dana Polan se to povedlo jenom částečně. Což nic nemění na tom, že pokud máte „zbytečných“ 179,-, nebudou to vyhozené peníze a kniha se svým ideálním formátem se dá založit do DVD obalu, jenom… od stejného nakladatelství si větší pozornost zaslouží vynikající Metropolis či Andrej Rublev. Pokud je nemáte, přečtěte si zatím třeba tohle: http://www.kinema.sk/clanok.asp?id=14538 a těšte se na podrobnější text o Jackie Brownové na mém blogu.
Dana Polan se soustřeďuje na samotný styl Pulp fiction, o kterém nepřemýšlí jako o „filmu“, ale jako o „fenoménu“ a i tak ho chápe, vnímá a přistupuje k němu. Kniha je vybavena nově napsanou předmluvou, která pochází z března tohoto roku (2007) a kdyby v knize nebyla, bylo by dle mého mnohem lépe. Jednak ji o vůbec, ale vůbec nic neobohacuje, jednak se v ní Dana Polan projevuje jako kulturní snob a elitář, kterému se moc nelíbí, že se Tarantino vydal cestou pomsty blonďatých bohyň a kaskadérů-zabijáků. A hlavně postihuje hlavní problém celé publikace, snahu (po)rozumět současné mladé generaci, jež ujíždí na tzv. „tarantinovkách“, přestože v mnohém blábolí – vyargumentovat si Kill Bill jako „film pro přívržence stylu techno“ chce hodně fantazie (jen pro upřesnění, dle mého je Kill Bill očividný pop(art)). Přesto i tato problematická (našlo by se spoustu tvůrců, jimž jde o tvoření fikčních světů, kteří by byli pro přirovnání k Tarantinovi vhodnější než Steven Spielberg, např. Spike Lee) a v mnohém mylná pasáž nabízí jednu velice pozoruhodnou interpretaci, kdy Tarantino je jakožto scénárista a režisér připodobněn k nemocničnímu zřízenci z prvního Kill Billa. („Stejně jako Tarantinova kamera fetišizuje tělo Umy Thurmanové, je i nemocniční zřízenec ztělesněním voyeurské a perverzní touhy po splynutí se záhadnou blondýnou.“)
Pro zjednodušení by se dala kniha rozdělit do čtyř částí, na které bych se chtěl podívat trošku podrobněji. Jsou jimi (1) kontext, sestávající z předmluvy až po stranu 20, (2) intertext (20-42), (3) hypertext (42-67) a (4) metatext (62-97 + doslov). Předmluvě jsem věnoval samostatný odstavec, tak k první vymezené části, kontextu, snad jenom dodat, že Dana Polan zasazuje Pulp Fiction do moderní počítačové doby, jíž započíná právě Pulp Fiction a kterou zakončuje příznačně Matrix, a vnímá ji jako vazbu propojených sítí a větší interaktivity textu jako takového. Intertext je asi nejméně poutavá část knihy pro většinu filmových fanoušků, kteří jsou seznámeni s všemožnými odkazy na (nejen) braková díla, jimiž se Historky z podsvětí jenom hemží. I když… zmínka o Síle Liščí pětky a o specializovaných internetových stránkách, které tento fiktivní seriál berou jako reálné dílo, je zábavná, dostatečně inspirativní a slouží jako vhodný přechod k hypertextu. V něm se od internetových stránek přechází nenuceně ke knihám o Tarantinovi, přičemž jim je vytýkána absence nových myšlenek či postřehů. Je nutné uznat, že sociologický pohled na fenomén Pulp Fiction je neotřelý nápad, k jeho dotáhnutí by to ale chtělo buď hladší přechody mezi jednotlivými oddíly a větší obeznámenost autora textu s danou problematikou, nebo vlastní rozsáhlejší studii, které nebude zpracovávat i další otázky, které si lidé kladou o tomto Oscarem za scénář oceněném počinu.
Těmi otázkami se právě zabírá poslední část – metatext, kdy se řeší rasové otázky a i otázky genderu, dochází se k poněkud zbrklým závěrům o osobě Quentina Tarantina (přestože se Dana Polan několikrát zmiňuje ve své knize, že se jim chce vyhnout) a už to nepůsobí na čtenáře tak zábavně a výstižně, dokonce i neotřele jako „(Tarantino) je jedním z oněch nadšenců, jejichž vývoj se zastavil ve fázi adolescenčního masochismu a kteří nejsou schopni zapojit se do sociální struktury světa, který je obklopuje“ v Předmluvě. To ale nemění nic na tom, že mi přišla tato část knihy jednak nejčtivější, jednak nejzajímavější a jednak nejpřínosnější, co se týče otázky fenoménu Pulp Fiction. Opravdu škoda toho, že závěrečný soud o stylu, který vybízí i k novému pohledu na film, nemá skoro vůbec podporu v předcházejících stranách knihy.
Předtím, než se mi Pulp Fiction dostalo do ruky a já se do něj začetl, donesla se ke mně zvěst o nevyvedeném překladu z originálu a nedostatečné nápravě ze stran editora Pavla Skopala. Originál jsem nečetl, neměl jsem naneštěstí tu příležitost, ale gramaticky a stylisticky je kniha relativně v pořádku, přestože z gramatického hlediska by slušelo psát „shlédnout“ se „z“ (protože se jedná o změnu stavu, nikoliv o pohled dolů) a ze stylistického mi uniká důvod opakování jistých zmínek ve skoro nezměněné podobě nejen na poli několika stran, nýbrž i odstavců. Pochvalu si zaslouží ale bibliografie, v níž jsou i odkazy na Pulp Fiction v českých luzích a hájích, akorát když už tu máme zmínky o časopisech, probrouzdat internet by nebylo ke škodě. Za zmínku stojí i to, že je-li z filmu citováno, jedná se o přepis z DVD a co se týče užití cizích slov, buď jsou trefně a stručně vysvětleny v poznámce pod čarou (jako v případě výrazu „campy“), či je jejich zachování v originálním znění pochopitelné (jako v případě výrazu „cool“).
Abych se přiznal, nepovažuji za šťastný nápad zabývat se zrovna Historkami z podsvětí, i když se kniha bude jistě dobře prodávat, protože lépe seznámit se s dílem Quentina Tarantina dá skrze Gaunery anebo Jackie Brownovou, která by si zasloužila větší pozornost, než se jí dostává. Možná mému závěrečnému soudu nepomohlo to, že krátce předtím mi na DVDčku došli konečně Gauneři a já si dal maratón Tarantinových filmů, možná je jen těžké u tak rozpitvávaného a analyzovaného filmu přejít s něčím zcela novým… Dana Polan se to povedlo jenom částečně. Což nic nemění na tom, že pokud máte „zbytečných“ 179,-, nebudou to vyhozené peníze a kniha se svým ideálním formátem se dá založit do DVD obalu, jenom… od stejného nakladatelství si větší pozornost zaslouží vynikající Metropolis či Andrej Rublev. Pokud je nemáte, přečtěte si zatím třeba tohle: http://www.kinema.sk/clanok.asp?id=14538 a těšte se na podrobnější text o Jackie Brownové na mém blogu.
Žádné komentáře:
Okomentovat