Nechci působit jako elitář a už vůbec ne jako ten nostalgický smutnil po starých časech, ale v případě parodí, které se v posledních letech rozbředly do podoby všemožných "bijáků", založených jen na citování konkrétních scén, to ani snad jinak nejde. Proč to nevybalit na rovinu a hned na začátku: Hot Fuzz je parodie, která je lépe odvyprávěná než Připoutejte se, prosím či Top Secret, drží víc pohromadě než Žhavé výstřely či Bláznivé střely a odvážím se tvrdit, že v rámci parodovaných žánrů je pro sběhlejšího diváka vtipnější než výše jmenované. Upřímně, seriálový počin tvůrců Simona Pegga a Edgara Wrighta Spaced nemá tak vysokou kadenci gagů, aby si zasloužil nejvyšší možné hodnocení, jejich debutový počin Soumrak mrtvých byla neoddiskutovatelně nejlepší komedie roku 2005, přestože u ní divák nepadal smíchy na zem, ale "jen" se neustále usmíval a několikrát od srdce zasmál. No a Hot Fuzz, ten už je přímo geniální.
Začnu zápory, není jich moc a aspoň je budeme mít hned z krku. Je pouze jeden a týká se českého překladu názvu Hot Fuzz na superinteligentní Jednotka příliš rychlého nasazení, které spíš odradí a slibuje dementní zábavu plnou fyzických gagů ala Supercops či Agenti dementi. A teď k těm kladům, doufám, že vás ale svým nadšením neodradím. Možná to vůbec nejlepší na "komedii roku 2007" (promiň, Kevine, byl to zápas osla proti husy a husa vyhrála) je to, že není nutné znát parodované předobrazy, protože tvůrci čerpají hlavně ze tří klíčových snímků: Bod zlomu - Mizerové II - Police Story. Že si z nich klíčové scény nepamatujete, a tak by vám mohla podobnost s nimi uniknout? Nevadí, jsou zmíněny v dialogu, následně obaly dvdček s těmito filmy ukázány na kameru a pro sichr je ještě z nich přehrána kýžená scéna, která až pak může být náležitě zparodována. V tomto případě zastává divák neznalý předobrazů stejnou funkci jako hlavní hrdina, s nímž se může tak snadno identfikovat, a který musí být teprve zasvěcen do oddychových policejních filmů a následně projde "badboidizací". Ale v žánrech sběhlí a četnými nejen policejními filmy poučení diváci si najdou zase svou postavu, v tomto případě policejního parťáka našeho hlavního hrdiny, který doma vlastní snad stovky DVDček s danou tématikou a obtěžuje svého kolegu otázkami typu "už jsi někdy střílel ve skoku obouruč" či "střílel jsi při honičce z okýnka auta" a předjímá tím následující události.
Příběh je jednoduchý a pokud jste viděli upoutávku, není ani co shrnout: policista Angel je tak úspěšný, že ve statistikách o 400% přečnívá své kolegy, kteří se ho rozhodnou povýšit a odlifrovat na venkov, kde se začnou dít podivné nehody, které se mu jako nehody nezdají. To si ale už samo o sobě zaslouží pochvalu, protože po těch letech, co jsme si už pomalu navykli na to, že parodie je tu sebraný děj z jednoho filmu a tu sebraná vedlejší linie z druhého filmu a do toho chaoticky vsazené parodované scénky z jiných kousků, Hot Fuzz přichází s vlastním dějem. Ani nevadí, že na dvouhodinový film není nikterak složitý či propracovaný, jenom si zkuste v duchu odříkat příběhy klenotů žánru (viz výše) anebo Soumraku mrtvých, který je vlastně o tom, jak chlápek společně se svým líným kamarádem musí vyřešit vztahy mezi sebou a první z nich i se svou přítelkyní, k čemuž jim dopomohou zombie. Hodně napomáhá u dvouhodinové stopáže, že když už je vytěžen jeden žánr, co nejvíc to jde, přejde se na další a film je tak vlastně strukturován do čtyřech menších podcelků, který fungují jak nezávisle na sobě, tak i spolu bez sebemenších dramaturgických či jiných problémů. Edgar Wright navíc dokazuje, že když dojde na akci, zvládá ji natočit mnohem lépe než předobrazy, které zároveň paroduje a kterým zároveň vzdává poctu, jmenovitě třeba točí přehlednější a rytmicky mnohem lépe zvládnutější akci než Michael Bay.
Nemyslete si ale, že na své si přijdou jenom fanoušci akčních filmů, přestože Wright a Pegg jich mají nakoukáno očividně spousty a provedli si jistě jejich důkladnou analýzu, a tak ví, jak pracují z vypravěčského hlediska a jaký je jejich styl. Ti, kdož se těší na Tarantinův a Rodriguezův dvouprojekt Grindhouse, jistě ví, že Edgar Wright společně s dalšími tvůrci natočili fiktivní upoutávky na neexistující hororové či exploatační filmy. Ta Wrightova, nazvaná Don´t, byla hyperbolizací hororů se strašidelným domem a obsahovala spoustu narážek nejen na britské, tedy vlastně anglické klasiky, ale i na ty italské. Ani v Hot Fuzz se tvůrce neštítí krve a násilí, zachází dokonce ještě dál než v Soumraku mrtvých. Pokud tam jste se smáli umlácení zombie briketou, zde se určitě zasmějete pádu kusu kostelní výzdoby na hlavu nebožáka. Jenom to chce mít smysl pro pořádně černý humor. Což je svým způsobem osvěžující, protože po spoustě toho fyzického humoru v mnoha parodiích a „parodiích“ posledních let, který byl ale bezzubý a sraženým autem/zasáhlým něčím se nic nestalo tady máme pořádná jatka. Nebojte, i hororová část zde má své místo, stejně jako úplně každý detail v příběhu, a má i svou sofistikovanou stranu, kdy hororová část ne náhodou připomene díla spisovatele Iry Levina, konkrétně jeho studie posedlosti, umanutosti a utopie v případě Stepfordských paniček a Rosemary má děťátko.
Veliký parodický rozptyl si ale uvědomíte až v závěru, kdy si říkáte, že to snad ani nemůže být lepší a tvůrci s leonovským příchodem na scénu hlavního hrdiny ala Hodný, zlý a ošklivý a Pro hrst dolarů překonali sami sebe, dokud nepřijde na řadu závěrečná bitka s ústředním padouchem, v níž se vedle Matrix Revolutions stihne zparodovat i Godzilla. A hned na to Jurský park, kdy by se to mohlo zdát nepatřičné vzhledem k předchozím filmem parodovaným žánrům, ale ono je to zasazeno do celku bezešvě (jako např. muzikálový výstup v Clerks II).
To vše by ale nefungovalo bez dobře vybraného hereckého ansáblu, a co dobře, nebojím se to slovo použít, přímo geniálně! Miniroliček Cate Blanchettové a Petera Jacksona si všimnou opravdu jenom zasvěcenci, kteří je tam budou cíleně hledat, ale ostatní jistě potěší, že neselhávající duo Simon Pegg-Nick Frost je snad ještě sehranější než v Soumraku mrtvých a vedle nich se blýskne nejenom Bill Nighy, Nick Frost či Jim Broadbent (všichni bezchybní), ale i současný výkvět britské sitcomové scény. Zvláštní zmínku si pak zaslouží Timothy Dalton, který si svého slizkého a odpudivého „záporáka“ užívá, aniž by rušivě přehrával a i když jako Bond byl naprosto příšerný, Roger Moore by mohl od něj teď brát lekce, jak se má hrát v komediích, popř. parodiích.
Přestože tahle recenze je pozitivní a víc jak optimistická, skončí částečných povzdechem. Je vyložená škoda, že na filmy Simona Pegga a Edgara Wrighta se musí čekat vždycky dva roky, protože jsou zatím jediní, kteří žánr jako takový vytahují z odpadu všech těch „bijáků“, kteří ho tam systematicky posílají. Teď jenom doufat, že budou jako studio Pixar a v kvalitě nepoleví, a tak se za další dva roky dočkáme dalšího ultimativního kousku. Doporučoval bych si tentokrát do parády vzít muzikály, těm se zatím nikdo nepodíval na zoubek a zpívající a tančící Nick Frost by byl dozajista neodolatelný. A těm, kdož si myslí, že Hot Fuzz je spíše pastiší (stylovou nápodobou, snažící se přesáhnout kvality svého předobrazu, aniž by se mu vysmívala) než parodí, snad jen to, že většina humoru zde spočívá v záměrném přetažení ať už akční, či dialogové scény ad absurdum. Jak jsem se zmínil už výše, letos do našich kin dorazily (dorazí) dvě božské komedie. Hot Fuzz nad Clerks II vyhrávají jenom o prsa, nebo bych měl říct o husu? Hu-sá!
Žádné komentáře:
Okomentovat