Občan pes je ukázkovým příkladem dalšiho asijského filmu, který je vyzdvihován za svou jinakost, originálnost a fantazijnost. Ale většina těch lidí, s vlastními sny a naivním pohledem na svět, zapomíná, jak moc nebezpečné je podléhat takovým kýčům, které si otevřeně utahují z umění (komupak patří hlas narátora celého příběhu?), ale přitom se o něj snaží. Občan pes k nám přichází s nálepkou "asijské Amélie z Montmartru" a dalo by se říct, že kdo si oblíbil Jeunetův špatně rytmizovaný film, ten si oblíbí i špatně vyprávěného Občana psa. Pro oba filmy je totiž příznačné, že lakují neblahou sociální realitu narůžovo, na první pohled zastírají bídu země, jak sociální, tak i tu politickou, ale na ten druhý je jasné, že jde o otevřenou kritiku této situace, která ale vyvolává úsměv či pobavení, nikoliv aktivní zapojení. Divák je tak v pozici přitakatele, příjemce pestrobarevnyćh obrázků, které se na něj se šilenou zběsilostí valí, aniž by stihly zasáhnout jeho srdce. A já, abych se přiznal, nemám rád filmy, jimiž je divák otupován a nemusí u nich nijak zvlášť přemýšlet a zapojovat mozek.
Přesto je Občan pes v mnohém lepší než Amélie, i když míra neschopnosti ztotožnit se s hlavními postavami a chápat jejich jednání či jim aspoň fandit je zde do jisté míry stejná. Amélie není film o krásné ženě, která pomáhá ostatním lidem, závislým na jednom jediném předmětu, ale o malé ďiblici-ďáblici, která je neuvěřitelně sobecká a arogantní (což omlouvá její krása po vzoru japonských nemrkacích panenek) a tím, že ostatním uzme jejich věc, jim destruuje fikční svět, aby si ucelila ten svůj. To hrdinové thajského hitu roku 2004 takoví nejsou, ale jejich jednání je natolik dětinské a iracionální, že nejdeme příběhem s nimi, ale sledujeme je svrchu, pobaveně - což je důkaz absence sociálního cítění nejen u diváků (mj. sociální cítění je jedno z témat toho filmu - od reinkarnované babičky po protesty na záchranu přírody), ale i u tvůrců, kteří svůj film tak podávají.
Výše zmíněné by ani tak moc nevadilo, kdyby byl film byť jen trochu dobře vyprávěný. Neupírám snahu sdělovat příběh skrze obraz (čehož jsme velkým zastáncem) a nehodlám vytýkat absolutně nezvládnutou dramaturgii s mnoha z příběhu se vytrativšími vedlejšími liniemi, protože by se to na fim o snech nehodilo, ale... Proč ten komentář mimo obraz? Ano, chápu, je to intertextový vtípek a další vrstva humoru, protože ho namlouvá ve své domovině známý režisér uměleckých filmů, jenže divák není natolik hloupý, aby mu prezentované vizuály byly ještě popisovány (mohou to ocenit snad jen slepí diváci, ale pro ty tenhle okázale obrazoborecký film není). Většina nápadů, od ztráty prstu po jejich výměnu až k mrtvému moto-taxikáři i plastové hory, je do vyprávění zasazena dost křečovitě a vyznívá to pak trapně, nedůslednost, s jakou tvůrci s těmito nápady pracují je pak činí pouze otravnými, nikoílv zábavnými. To jsme si první čtvrthodinu říkal, že tohle je film na slušných 80%, který je roztomile sebeuvědomělý... aby pak skončil na 50% jako přestylizovaný chaos, který je i přes svou krátkou stopáž nudný, protože neúměrně natahovaný (linka s kouřícím a chlastajícím medvídkem může sloužit jako typická deus ex machina, zápletka kolem aktivistů potvrzuje scénáristickou bezradnost a bezvýchdnost celého díla).
Spousta lidí je okouzlena stylem filmu, který spolu s obsahem tvoří tzv. "formu". Neupírám jim to, zvolený styl zde má své výše popsané opodstatnění, i když k nadšení mám daleko. Proč je tolik scén zabito nedůslednou stylizací? Beru, že mrtvolné muzikálové číslo se zombie může mít své stylové opodstatnění vzhledem k narativu, ale proč obdobně uměle a strnule, jako mrtvolka s několika křečemi, působí i další zpívané výstupy? Proč, když se máme pohroužet jakožto diváci do fikce a vstupovat do světa vytvořeného postavami, jsme z ní vytrháváni špatnými triky, nevhodně střídaným skutečným a okatě počitačovým? Dobře, pop-art, řeknete si a chcete sledovat dál útrapy titulní dvojice, které se nechová blbě, ale jednoduše blbá je. Ajaj, další zádrhel - máme věřit na lásku na první pohled dvěma hercům, mezi nimiž by nebyla nutná chemie, i kdyby byli poslední dva jedinci na zemi. V mnoha scénách jsem si vzpomněl na Seujina Suzukiho či Park Chan-wooka, ale ani jeden ze zmíněných pánů neklouzal nikdy po povrchu a když ano, tak proto, aby poté pod ten povrch mohl nahlédnout. Fantazijní fikční filmový svět neodpovídá ani optice postav, ani zvolenému fokalizátoru, prostě jen "je.
Je snadné podobně hloupým filmům podlehnout, to nepopírám, ale někdy si říkám, že by stálo za to natočit něco podobného u nás (v ČR, SR...). Mám návrh: co takhle film o povolební situaci, kdy by Paroubka a Topolánka hrál Jů a Hele. Klaus by byl Muf, samozřejmě, o tom není pochyb. Možná pak by si ti, kteří oblibují filmy jako Amélie z Montmartru a Občan pes uvědomili, jak moc jsou tahle "dílka" zákeřná v tom, že nás postupně nutí přivykat si na tvrdou sociální realtiu a nechat to tak být. Jsem si vědom toho, že tenhle pohled je až moc levicově orientovaný, ovšem být ten film alespoň dobře vyprávěný a stylový (ani ten styl v něm není soudržný), hodnocení je o dvě desítky větší.
Žádné komentáře:
Okomentovat