Toalety se ve filmech netěší příliš veliké tvůrčí a ani divácké oblibě, protože nenabízejí dostatečný dramatický potenciál pro filmové dílo, ale v životě bychom si to bez nich neuměli vůbec představit. Většinou panuje mylná představa, že v různých filmech, nehledě na žánr, jsou záchody využívány vždy na něco jiného, než na co jsou primárně určeny, a tak tam postavy nejdou „si ulevit“, ale spíš „se sjet“ či „si zasouložit“. Tenhle názor vyvrací tahle stránka (http://www.poopreport.com/Fun/Content/Movies/movies.html), jež nabízí obsáhlý soupis pouze záchodů ve filmech, na nichž proběhlo kálení a na kterou by se měl podívat každý, kdo to myslí s toaletami ve filmech vážně.
V následujícím textu se nechci nikterak zvlášť zabývat různými teenagerovskými, fekálními a jinými komediemi či parodiemi, v nichž nejde převážně o nic jiného, než o ohození nějaké postavy výměšky anebo záměrnou hyperbolizaci aktu vykonávaného na toaletě. To platí hlavně o filmech bratří Farrelyových, u nichž to začalo buranskou komedií Blbý a blbější, v níž žárlivý Jim Carrey dá svému blízkému příteli projímadlo, protože žárlí, že mu přebral možnou přítelkyni a ten se pak svíjí v křečích na záchodě. Celá scéna je vypointována tím, že záchod nejde spláchnout. Farrelyové se s tím nikdy vyloženě „nesrali“ a když Carreymu v jejich dalším společném filmu Já, mé druhé já a Irena rupne v bedně, pomstí se svému sousedovi za to, že jeho pes mu kálí na jeho trávník, tím, že se tam on sám vykálí… před zraky všech (a nezapomene si k tomu vzít noviny). “Hrdinové“ to mají u nich vůbec těžké, když se školnímu looserovi podaří sbalit nádhernou holku a má s ní jít na školní ples, při močení, zahleděn na cvrlikající holubičky, si ho skřípne do zipu, protože holubičky najednou odletí a ono to vypadá, že looser se kouká do okna naproti, v němž se převléká na ples a upravuje jeho partnerka. A přirazí na pomoc jak hasiči, tak i policie a na to, jak moc jsou „pindík a kulky“ skřípnuté, se musí podívat i rodiče. Místnost, kterou většina lidí bere jako soukromou, se tak u Farrelyů stává ryze veřejnou a z toho pramení většinou i humor.
Jay Roach, režisér trilogie o Austinu Powersovi a dvou dílů rodinné komedie Fotr je lotr a Jeho fotr, to je lotr!, naučil zase i kočky chodit na záchod, dokonce si po sobě i splachovat, ale toaleta vždy u něj skýtá nějaké nebezpečí. V prvním díle špionátorských eskapád si zajde Michael Myers na záchod, kde ho přepadne zloduchův pomocník Mustafa a chce ho uškrtit, v druhém zase se na toaletě nachází „stopa“ po Tlustém Parchantovi, jejíž vzorek hlavní hrdina požije. A pak tady máme spoustu parodií, v níž má samotné defekování působit vtipně (všechny díly Scary Movie) či teenagerovských komedií, které to od strachu jedné postavy z nečistých školních záchodků dotáhly až k pojídání psích výkalů (trilogie Prci, prci, prcičky).
Nesmím hned ze začátku opomenout zmínit „černou komedii“ Alfreda Hitchcocka Psycho, v níž se jako ve vůbec první objevil detailní záběr spláchnuté toalety, což v té době (1960) byla věc naprosto nevídaná. Slavný slovinský sociolog a filozof Slavoj Žižek v dokumentu Pervert´s Guide to the Cinema tvrdí, že říkáme „oko je okno do duše“, ale co když tam není žádná duše za tím oknem, co když je oko trhlina, skrz kterou můžeme vidět propast do nezemě? (Dokonce jsou zvěsti, že dobové kritiky a lidi nepohoršila ani tak brutální a působivě natočená vražda ve sprše v Psychu, ale detailní záběr spláchnutého záchodu.) Dle něj na slavný splachovací záběr z Psycha navazuje Francis Ford Coppola v Rozhovoru, ve kterém paranoidní postava Genea Hackmana („to, že jsi paranoik, ještě neznamená, že tě nesledují“) spláchne toaletu a nežádoucí nezmizne do nějaké jiné země, ale naopak se vyvalí spousta krve ven. Když se z něj zrovna nevalí krev, může posloužit jako úschovna zbraně, je-li už příliš pozdě na posílání uřezaných hlav mrtvých koňů do postele (Kmotr).
Záběr valíc se krve z Rozhovoru e navíc téměř analogický s tím z Kubrickova Osvícení, adaptaci hororového románu Stephena Kinga. Je zajímavé, že například právě u Kubricka se na záchodě setkáme s projevem psychické poruchy, jaká je typická i pro Hitchcocka a Coppoly: v Olověné vestě nabíjí šikanovaný voják Vincent D´Onofrio zbraň a hodlá se pomstít hlavně na velitelovi, který ho buzeroval. Je normální vtipkovat o fekáliích a vyžirání arašídů z nich (později, v druhé části Olověné vesty), ale když dojde na věc, je nutné se mít na pozoru. Z toalety se valí krev a ani matka s dítětem na ní není v bezpečí, protože dveře k ní nejsou „sekerovzdorné“. Jste-li ale v hororu a máte-li štěstí (jako např. taktéž matka s dítětem na veřejných záchodcích v Halloweenu: H20), maximálně přijdete o auto, ale vyváznete z toho živí. Jenom nesmíte říkat „já se vrátím“, protože – jak by vás jistě poučila postava filmového maniaka z Vřískotu – se určitě dle filmových zákonitostí nevrátíte. To platí ale výhradně pro vedlejší postavy, „bezejmenný“ černoch je ubodán k smrti na začátku Vřískotu II v předtitulkové sekvenci, Cindy ze školních toalet, na nichž je napadena, vyvázne živá v prvním Vřískotu. Tento model se obrací, když z hororového a sebeuvědomělého světa přejdeme do thrilleru – viz Tajemný let. Málokdo z tvůrců je ale schopný ze zaplivaných záchodků udělat ústřední dějiště snímku, až na tvůrce prozatímní trilogie Saw. Brutální běsnění v hororech na záchodě začít může (Hory mají oči – první z hlavních postav je tam chycena), ale málokdy v něm taky skončí.
Záchod se stává osudným i postavám z Tarantinových filmů, nejenom nutně těch, které sám režíroval, ale i těch, které napsal, ale režíroval je někdo jiný. Tarantino je velice anální filmař, a tak není divu, že u něj zrovna toaleta sehrává klíčovou roli ve vyprávění a ovlivňuje osudy postav. V Gaunerech klišé „není to dostatečně dramaticky atraktivní“ porušuje a pohrává si s ním tak, že hned dvě klíčové scény se tam odehrají. První je mezi postavou Harveyho Keitla a Stevem Buscemim, kdy se dozvídáme z jejich rozhovoru o tom, že se loupež nevyvedla a že je musel někdo zradit-prásknout a mají tak mezi sebou chlupatého. Druhá je zase smyšlený příběh, kterým chce Tim Roth oblbnout zloděje, že mezi ně opravdu patří a není "chlupatý": vypráví o tom, jak si zašel na záchod a tam byla spousta policistů i se psem… a on měl zrovna v kapse nějaké ty drogy.
+05+pulps+next+to+toilet.jpg)
V Pulp Fiction – Historkách z podsvětí tomu bylo úplně naopak, pokud některá z postav odejde na záchod, příběh se pro ní na tu chvíli nezastaví, naopak ho musí po návratu dohnat, jinak to má zpečetěné. Postavu Vincenta, představovanou Johnem Travoltou, vidíme na „onom místě“ hned třikrát (seřazeno chronologicky). Poprvé, když si dodává kuráž před zrcadlem a rozhoduje se, co je v momentě téměř ukončené schůzky s manželkou svého šéfa správné, a co ne – a za svůj odchod doplatí tak, že se manželka šéfa, Mia, předávkuje silnou drogou. Podruhé v restauraci, v níž je se svým (ex)spolupracovníkem Julesem, představovaným Samuelem L. Jacksonem, a po návratu zjistí, že restaurace byla mezitím přepadena a postava představovaná Timem Rothem (!) míří jeho parťákovi pistolí na hlavu. Potřetí a naposledy, kdy se s ním na toaletě setkáváme, to je pro něj osudné, protože v domnění, že už do bytu hledaného boxera přišel šéf s jídlem vyjde z toalety a je zabit boxerem. Podstatný je dialog, kdy se s odchodem na záchod setkáváme poprvé, kdy svůj úmysl („Musím se jít vymočit“) sděluje Mie a ta mu odvětí, že „je to víc informací, než potřebovala vědět“. Vincent doplatí právě na to, že mu informace unikají.
Jackie Brownová je na tom stejně, má dojít k důležité výměně peněz, která je na minutu přesně naplánována, přestože – nebo právě protože - každý hraje pro sebe, ale Robert de Niro s Bridget Fondovou se zdrži a peníze tak vyzvednou později, protože Fondová se věčně upravuje na záchodě. Tím a svými poznámkami vytočí natolik Roberta De Nira, že jí to bude stát život. U Tarantina se holt na záchod nevyplatí chodit, Sofie, která na něm potká Nevěstu a přijde o ruku (a v asijské verzi o obě ruce – Kill Bill 1), a Elle Driverová, jejíž hlava je omlácena o prkýnko a ponořena do záchodové vody (Kill Bill 2), by mohly vyprávět. A když už se mu nepodaří do filmu záchod procpat, nemůže si odpustit dialog, v němž se jedna z holčičích postav rozejde se svým přítelem, protože ten se moc rád dívá, jak čůrá (Grindhouse: Auto zabiják). Tarantino to svým postavám dává sežrat, šerif McGraw, který se objevil jak v Od soumraku do úsvitu, tak i v prvním Kill Billovi a Autu zabiják, je po návratu z něj zabit. Jediný, kdo má právo na přežití, je sám Tarantino, který se sice v Desperadovi může málem zalknout smradem, ale v porovnání s ostatními postavami ze svého světa z toho vychází zdaleka nejlíp. I když je to jenom oddalování nevyhnutelného, u Tarantina je nutné si zajít na záchod pro radu (sám se sebou či s vysněnou postavou – Elvisem Presleym), pokud je její morální volba správná, postava přežije. Platí to aspoň pro Clarence (Christian Slater) z Pravdivé romance.
I u Wachowských je pojímána ona místnost jakožto buď velice nebezpečná, či se díky tomu, že jsme na ní strávili nějaký čas, dozvěděli potřebné informace, abychom mohli v příběhu dál pokračovat, aby postavy měly motivaci. Jako úkryt jsou stěny za záchodem v Matrixu neužitečné a nespolehlivé, v Reloaded vymění informace o Klíčníkovi Persephona za polibek od Nea, velká bitka a následná automobilová honička se pak zvrhne poté, co se Persephonin manžel, Merovingian, vrátí ze záchodu, kde ho atraktivní blondýna „nelíbala na ústa“. A kde že to Evey nachází info o lesbické herečce ve filmu V jako Vendeta, ke kterému napsali Larry a Andy scénář? Debutová Past je pastiší kriminálek a thrillerů bratří Coenů, u nichž se setkáme závěrečného střetnutí hlavní kladné a hlavní záporné postavy na toaletě (Zbytečná krutost) a abychom se dostali ke „kriminální zápletce“ Big Lebowskiho, je nutné pochcat největšímu flákači pod sluncem „pochcat tepich“ a nechat ho hledat peníze v toaletě.
O něco mírněji, i když nesmlouvavěji k tomu přistupuje další z výrazných ikon „nezávislého filmu“ 90. let, Kevin Smith, kdy návštěva záchodu a návrat z něj změní hrdinům pohled na některé další postavy a přehodnotí tak k nim svůj přístup, či se mezi nimi už navždy vše změní. Clerks – zákazník si zajde s porno časopisem na toaletu, ale už se nevrátí. Umře, erekce mu zůstane, světlo nefunguje, mrtvolu souloží hrdinova přítelkyně, která si myslí, že je to její milý… a už se z toho nevzpamatuje. S Brodiem se v Mallrats rozejde jeho přítelkyně krátce poté, co se vrátí ze záchodu, kde proplakala dlouhou dobu kvůli nešťastnému vztahu s ním a stihla mu tam napsat i dopis s odůvodněním, proč se s ním rozchází. V Dogma se zase dočkáme Hovnodémona, Golgoťana, který vyleze ze zasraného hajzlu ve striptýzovém klubu, kde jsou shodou okolností Jay a Tichý Bob, aby mohl Jay prokázat, že není homosexuál, přestože při masturbaci myslí převážně na muže. V Jersey Girl malá holčička Gertie zase zapomíná splachovat, ale když spláchne, načapá ve sprše svého tátu s „tou paní z videopůjčovny“.Přece jenom ale Smithovi hrdinové došli už za ty roky nějakého uklidnění, Dante si třeba v Clerks II chodí v práci na záchod masturbovat, protože ho to uklidňuje.
K masturbaci slouží i jiným, Lester z Americké krásy se o tom pouze zmiňuje. Zato Antony Swofford se z něj či od něj skoro vůbec v celém Mariňákovi nehne, buď má střevní potíže a přijde o knížku, či se tam uchýlí k tomu, aby si ho mohl vyhonit, nebo je musí čistit za zpackanou noční hlídku. Záchod ale může odkrývat i perverze postav, některé filmy Briana De Palmy a Paula Verhoevena jsou toho zářným příkladem. V závěru Oblečen na zabíjení se na záchodě dozvídáme skutečnou identitu vraha, který trpí sexuální úchylkou, ve Femme Fatale je využita předstíraná (?) homosexualita k ukradení drahých šperků a jiní se zas mohou prokázat jako sadisté, kteří na záchodcích rádi vraždí lidi motorovou pilou (Zjizvená tvář). U Verhoevena máme motiv voyeurství (Základní instinkt), spojený se sexuální obsesí (Turks Fruit – zkoumáni výkalů) až k pokoře a ponížení (koupel ve výkalech v Černé knize).
Na několika exemplárních příkladech jsem doufám dostatečně prokázal, že WC jako místo je pro filmaře zajímavější, než se na první pohled zdá a nabízí velikou škálu využití a zasazení do vyprávění či dokonce kontextu tvorby. Pokud by vás tohle téma zajímalo víc, doporučuji si detailně prostudovat v perexu zmíněnou webovou stránku, pročíst si text Zdeňka Holého na téma „Jak funguje lidská mašina/Nad fekálním cynismem Velké žranice“ (na internetu zde
- http://cinepur.cz/article.php?article=46), přestože se text zaobírá aktem vyměšování, nikoliv samotnou místností toalety a zasazení do vyprávění. Nehodlal jsem vyjmenovat všechny výrazné filmy dotýkající se vytyčeného tématu (i když by za malinkatou zmínku Opičárny bratří Marxů jako historická výjimka zpravidla mohla být někde vměstnána), protože to vždy stejně skončí u toho jednoho: Trainspottingu. Mějte tedy na paměti, že každá z postav si zajde na záchod, i když ji třeba zrovna nesledujeme, ale jenom některé mají tu výsadu se z něj vrátit… nepoznamenané. Příjemné vykonávaní potřeby, milí čtenáři, doufám, že víte, kam si máte zajít a máte také na paměti, že přestože je tento text psán seriózně, neklade si nároky na to, aby tak působil. A teď jděte do hajzlu.
V následujícím textu se nechci nikterak zvlášť zabývat různými teenagerovskými, fekálními a jinými komediemi či parodiemi, v nichž nejde převážně o nic jiného, než o ohození nějaké postavy výměšky anebo záměrnou hyperbolizaci aktu vykonávaného na toaletě. To platí hlavně o filmech bratří Farrelyových, u nichž to začalo buranskou komedií Blbý a blbější, v níž žárlivý Jim Carrey dá svému blízkému příteli projímadlo, protože žárlí, že mu přebral možnou přítelkyni a ten se pak svíjí v křečích na záchodě. Celá scéna je vypointována tím, že záchod nejde spláchnout. Farrelyové se s tím nikdy vyloženě „nesrali“ a když Carreymu v jejich dalším společném filmu Já, mé druhé já a Irena rupne v bedně, pomstí se svému sousedovi za to, že jeho pes mu kálí na jeho trávník, tím, že se tam on sám vykálí… před zraky všech (a nezapomene si k tomu vzít noviny). “Hrdinové“ to mají u nich vůbec těžké, když se školnímu looserovi podaří sbalit nádhernou holku a má s ní jít na školní ples, při močení, zahleděn na cvrlikající holubičky, si ho skřípne do zipu, protože holubičky najednou odletí a ono to vypadá, že looser se kouká do okna naproti, v němž se převléká na ples a upravuje jeho partnerka. A přirazí na pomoc jak hasiči, tak i policie a na to, jak moc jsou „pindík a kulky“ skřípnuté, se musí podívat i rodiče. Místnost, kterou většina lidí bere jako soukromou, se tak u Farrelyů stává ryze veřejnou a z toho pramení většinou i humor.
Jay Roach, režisér trilogie o Austinu Powersovi a dvou dílů rodinné komedie Fotr je lotr a Jeho fotr, to je lotr!, naučil zase i kočky chodit na záchod, dokonce si po sobě i splachovat, ale toaleta vždy u něj skýtá nějaké nebezpečí. V prvním díle špionátorských eskapád si zajde Michael Myers na záchod, kde ho přepadne zloduchův pomocník Mustafa a chce ho uškrtit, v druhém zase se na toaletě nachází „stopa“ po Tlustém Parchantovi, jejíž vzorek hlavní hrdina požije. A pak tady máme spoustu parodií, v níž má samotné defekování působit vtipně (všechny díly Scary Movie) či teenagerovských komedií, které to od strachu jedné postavy z nečistých školních záchodků dotáhly až k pojídání psích výkalů (trilogie Prci, prci, prcičky).
Nesmím hned ze začátku opomenout zmínit „černou komedii“ Alfreda Hitchcocka Psycho, v níž se jako ve vůbec první objevil detailní záběr spláchnuté toalety, což v té době (1960) byla věc naprosto nevídaná. Slavný slovinský sociolog a filozof Slavoj Žižek v dokumentu Pervert´s Guide to the Cinema tvrdí, že říkáme „oko je okno do duše“, ale co když tam není žádná duše za tím oknem, co když je oko trhlina, skrz kterou můžeme vidět propast do nezemě? (Dokonce jsou zvěsti, že dobové kritiky a lidi nepohoršila ani tak brutální a působivě natočená vražda ve sprše v Psychu, ale detailní záběr spláchnutého záchodu.) Dle něj na slavný splachovací záběr z Psycha navazuje Francis Ford Coppola v Rozhovoru, ve kterém paranoidní postava Genea Hackmana („to, že jsi paranoik, ještě neznamená, že tě nesledují“) spláchne toaletu a nežádoucí nezmizne do nějaké jiné země, ale naopak se vyvalí spousta krve ven. Když se z něj zrovna nevalí krev, může posloužit jako úschovna zbraně, je-li už příliš pozdě na posílání uřezaných hlav mrtvých koňů do postele (Kmotr).
Záběr valíc se krve z Rozhovoru e navíc téměř analogický s tím z Kubrickova Osvícení, adaptaci hororového románu Stephena Kinga. Je zajímavé, že například právě u Kubricka se na záchodě setkáme s projevem psychické poruchy, jaká je typická i pro Hitchcocka a Coppoly: v Olověné vestě nabíjí šikanovaný voják Vincent D´Onofrio zbraň a hodlá se pomstít hlavně na velitelovi, který ho buzeroval. Je normální vtipkovat o fekáliích a vyžirání arašídů z nich (později, v druhé části Olověné vesty), ale když dojde na věc, je nutné se mít na pozoru. Z toalety se valí krev a ani matka s dítětem na ní není v bezpečí, protože dveře k ní nejsou „sekerovzdorné“. Jste-li ale v hororu a máte-li štěstí (jako např. taktéž matka s dítětem na veřejných záchodcích v Halloweenu: H20), maximálně přijdete o auto, ale vyváznete z toho živí. Jenom nesmíte říkat „já se vrátím“, protože – jak by vás jistě poučila postava filmového maniaka z Vřískotu – se určitě dle filmových zákonitostí nevrátíte. To platí ale výhradně pro vedlejší postavy, „bezejmenný“ černoch je ubodán k smrti na začátku Vřískotu II v předtitulkové sekvenci, Cindy ze školních toalet, na nichž je napadena, vyvázne živá v prvním Vřískotu. Tento model se obrací, když z hororového a sebeuvědomělého světa přejdeme do thrilleru – viz Tajemný let. Málokdo z tvůrců je ale schopný ze zaplivaných záchodků udělat ústřední dějiště snímku, až na tvůrce prozatímní trilogie Saw. Brutální běsnění v hororech na záchodě začít může (Hory mají oči – první z hlavních postav je tam chycena), ale málokdy v něm taky skončí.
Záchod se stává osudným i postavám z Tarantinových filmů, nejenom nutně těch, které sám režíroval, ale i těch, které napsal, ale režíroval je někdo jiný. Tarantino je velice anální filmař, a tak není divu, že u něj zrovna toaleta sehrává klíčovou roli ve vyprávění a ovlivňuje osudy postav. V Gaunerech klišé „není to dostatečně dramaticky atraktivní“ porušuje a pohrává si s ním tak, že hned dvě klíčové scény se tam odehrají. První je mezi postavou Harveyho Keitla a Stevem Buscemim, kdy se dozvídáme z jejich rozhovoru o tom, že se loupež nevyvedla a že je musel někdo zradit-prásknout a mají tak mezi sebou chlupatého. Druhá je zase smyšlený příběh, kterým chce Tim Roth oblbnout zloděje, že mezi ně opravdu patří a není "chlupatý": vypráví o tom, jak si zašel na záchod a tam byla spousta policistů i se psem… a on měl zrovna v kapse nějaké ty drogy.
V Pulp Fiction – Historkách z podsvětí tomu bylo úplně naopak, pokud některá z postav odejde na záchod, příběh se pro ní na tu chvíli nezastaví, naopak ho musí po návratu dohnat, jinak to má zpečetěné. Postavu Vincenta, představovanou Johnem Travoltou, vidíme na „onom místě“ hned třikrát (seřazeno chronologicky). Poprvé, když si dodává kuráž před zrcadlem a rozhoduje se, co je v momentě téměř ukončené schůzky s manželkou svého šéfa správné, a co ne – a za svůj odchod doplatí tak, že se manželka šéfa, Mia, předávkuje silnou drogou. Podruhé v restauraci, v níž je se svým (ex)spolupracovníkem Julesem, představovaným Samuelem L. Jacksonem, a po návratu zjistí, že restaurace byla mezitím přepadena a postava představovaná Timem Rothem (!) míří jeho parťákovi pistolí na hlavu. Potřetí a naposledy, kdy se s ním na toaletě setkáváme, to je pro něj osudné, protože v domnění, že už do bytu hledaného boxera přišel šéf s jídlem vyjde z toalety a je zabit boxerem. Podstatný je dialog, kdy se s odchodem na záchod setkáváme poprvé, kdy svůj úmysl („Musím se jít vymočit“) sděluje Mie a ta mu odvětí, že „je to víc informací, než potřebovala vědět“. Vincent doplatí právě na to, že mu informace unikají.
Jackie Brownová je na tom stejně, má dojít k důležité výměně peněz, která je na minutu přesně naplánována, přestože – nebo právě protože - každý hraje pro sebe, ale Robert de Niro s Bridget Fondovou se zdrži a peníze tak vyzvednou později, protože Fondová se věčně upravuje na záchodě. Tím a svými poznámkami vytočí natolik Roberta De Nira, že jí to bude stát život. U Tarantina se holt na záchod nevyplatí chodit, Sofie, která na něm potká Nevěstu a přijde o ruku (a v asijské verzi o obě ruce – Kill Bill 1), a Elle Driverová, jejíž hlava je omlácena o prkýnko a ponořena do záchodové vody (Kill Bill 2), by mohly vyprávět. A když už se mu nepodaří do filmu záchod procpat, nemůže si odpustit dialog, v němž se jedna z holčičích postav rozejde se svým přítelem, protože ten se moc rád dívá, jak čůrá (Grindhouse: Auto zabiják). Tarantino to svým postavám dává sežrat, šerif McGraw, který se objevil jak v Od soumraku do úsvitu, tak i v prvním Kill Billovi a Autu zabiják, je po návratu z něj zabit. Jediný, kdo má právo na přežití, je sám Tarantino, který se sice v Desperadovi může málem zalknout smradem, ale v porovnání s ostatními postavami ze svého světa z toho vychází zdaleka nejlíp. I když je to jenom oddalování nevyhnutelného, u Tarantina je nutné si zajít na záchod pro radu (sám se sebou či s vysněnou postavou – Elvisem Presleym), pokud je její morální volba správná, postava přežije. Platí to aspoň pro Clarence (Christian Slater) z Pravdivé romance.
I u Wachowských je pojímána ona místnost jakožto buď velice nebezpečná, či se díky tomu, že jsme na ní strávili nějaký čas, dozvěděli potřebné informace, abychom mohli v příběhu dál pokračovat, aby postavy měly motivaci. Jako úkryt jsou stěny za záchodem v Matrixu neužitečné a nespolehlivé, v Reloaded vymění informace o Klíčníkovi Persephona za polibek od Nea, velká bitka a následná automobilová honička se pak zvrhne poté, co se Persephonin manžel, Merovingian, vrátí ze záchodu, kde ho atraktivní blondýna „nelíbala na ústa“. A kde že to Evey nachází info o lesbické herečce ve filmu V jako Vendeta, ke kterému napsali Larry a Andy scénář? Debutová Past je pastiší kriminálek a thrillerů bratří Coenů, u nichž se setkáme závěrečného střetnutí hlavní kladné a hlavní záporné postavy na toaletě (Zbytečná krutost) a abychom se dostali ke „kriminální zápletce“ Big Lebowskiho, je nutné pochcat největšímu flákači pod sluncem „pochcat tepich“ a nechat ho hledat peníze v toaletě.
O něco mírněji, i když nesmlouvavěji k tomu přistupuje další z výrazných ikon „nezávislého filmu“ 90. let, Kevin Smith, kdy návštěva záchodu a návrat z něj změní hrdinům pohled na některé další postavy a přehodnotí tak k nim svůj přístup, či se mezi nimi už navždy vše změní. Clerks – zákazník si zajde s porno časopisem na toaletu, ale už se nevrátí. Umře, erekce mu zůstane, světlo nefunguje, mrtvolu souloží hrdinova přítelkyně, která si myslí, že je to její milý… a už se z toho nevzpamatuje. S Brodiem se v Mallrats rozejde jeho přítelkyně krátce poté, co se vrátí ze záchodu, kde proplakala dlouhou dobu kvůli nešťastnému vztahu s ním a stihla mu tam napsat i dopis s odůvodněním, proč se s ním rozchází. V Dogma se zase dočkáme Hovnodémona, Golgoťana, který vyleze ze zasraného hajzlu ve striptýzovém klubu, kde jsou shodou okolností Jay a Tichý Bob, aby mohl Jay prokázat, že není homosexuál, přestože při masturbaci myslí převážně na muže. V Jersey Girl malá holčička Gertie zase zapomíná splachovat, ale když spláchne, načapá ve sprše svého tátu s „tou paní z videopůjčovny“.Přece jenom ale Smithovi hrdinové došli už za ty roky nějakého uklidnění, Dante si třeba v Clerks II chodí v práci na záchod masturbovat, protože ho to uklidňuje.
K masturbaci slouží i jiným, Lester z Americké krásy se o tom pouze zmiňuje. Zato Antony Swofford se z něj či od něj skoro vůbec v celém Mariňákovi nehne, buď má střevní potíže a přijde o knížku, či se tam uchýlí k tomu, aby si ho mohl vyhonit, nebo je musí čistit za zpackanou noční hlídku. Záchod ale může odkrývat i perverze postav, některé filmy Briana De Palmy a Paula Verhoevena jsou toho zářným příkladem. V závěru Oblečen na zabíjení se na záchodě dozvídáme skutečnou identitu vraha, který trpí sexuální úchylkou, ve Femme Fatale je využita předstíraná (?) homosexualita k ukradení drahých šperků a jiní se zas mohou prokázat jako sadisté, kteří na záchodcích rádi vraždí lidi motorovou pilou (Zjizvená tvář). U Verhoevena máme motiv voyeurství (Základní instinkt), spojený se sexuální obsesí (Turks Fruit – zkoumáni výkalů) až k pokoře a ponížení (koupel ve výkalech v Černé knize).
Na několika exemplárních příkladech jsem doufám dostatečně prokázal, že WC jako místo je pro filmaře zajímavější, než se na první pohled zdá a nabízí velikou škálu využití a zasazení do vyprávění či dokonce kontextu tvorby. Pokud by vás tohle téma zajímalo víc, doporučuji si detailně prostudovat v perexu zmíněnou webovou stránku, pročíst si text Zdeňka Holého na téma „Jak funguje lidská mašina/Nad fekálním cynismem Velké žranice“ (na internetu zde
- http://cinepur.cz/article.php?article=46), přestože se text zaobírá aktem vyměšování, nikoliv samotnou místností toalety a zasazení do vyprávění. Nehodlal jsem vyjmenovat všechny výrazné filmy dotýkající se vytyčeného tématu (i když by za malinkatou zmínku Opičárny bratří Marxů jako historická výjimka zpravidla mohla být někde vměstnána), protože to vždy stejně skončí u toho jednoho: Trainspottingu. Mějte tedy na paměti, že každá z postav si zajde na záchod, i když ji třeba zrovna nesledujeme, ale jenom některé mají tu výsadu se z něj vrátit… nepoznamenané. Příjemné vykonávaní potřeby, milí čtenáři, doufám, že víte, kam si máte zajít a máte také na paměti, že přestože je tento text psán seriózně, neklade si nároky na to, aby tak působil. A teď jděte do hajzlu.
Žádné komentáře:
Okomentovat