NEDĚLE 27. 5. 2007
Želvy Ninja (2007) Französisch für Anfänger (2006)
Všechny možné i nemožné obměny názvu Moje /národnost/ svatba asi distributorům došly, takže takď se oběňují i názvy dánských dramat, natočených podle Dogma 95 (Italština pro začátečníky). Jenže Francoužština pro začátečníky je klasická teenagerovská komedie, na níž je sympatické, že se nesnaží smích diváka vzbudit výměšky a jinými nechutnostmi, je zde pouze jeden vleice decentní záběr na zvratky na košili. Problém osobně u tohohle filmu vidím v tom, že se moc mluví o rodičích a o tom, jak co zakazují či že by to nepovolily, jenže s nimi do styku nestihneme a ze zdánlivě reálných charakterů hrdinů se vyklubou jen žánrové postavičky (romanticky zamilovaný klouček, hlavní hrdina, který je stydlivý, objekt jeho vlhkých snů, který ale chodí s Don Juanem, o dost starším klukem, zkušenější hrdinův kamarád apod.). Poslední čtvrthodina je pak už úplně z jiného světa, ale na druhou stranu si zde tvůrci hezky pohráli s německo-francouzskou povahou a zvyklostmi a nesklouzávají k pohlednicovému výprodeji krás Francie.
Supervoksen (2006)
Triple dare je film, který vypadá hloupěji, než ve skutečnosti je. Příběh je jednoduchý, trojice kamarádek je už unavena tím, jak se k nim všichni chovají jako k malým dětem, a tak se rozhodnou podstoupit několik úkolů, které by pro ně osobně měly znamenat dospělost - přestože je to všechno jenom taková relativně neškodná rebélie. A stejně jako hlavni hdinky rebeluji, rebeluje režisérka na stylu filmu - filmové políčko, které jako kdyby vyhoří, hrátky s filtry a časté zpomalené záběry, jež mají být cool. Neppírám, že je to hrozně manýristické a do jisté míry i pozérské, ale ten film je tak rozkošně sebeironický, že ho nelze brát vážně a postava filmového geeka, který ma na dveřích italský plakát k Hodnému, zlému a ošklivému a který vlastní 6000 DVDčkej je neuvěřitelně zábavná (škoda filmařské nedůslednosti, kdy si tvůrci pletou Beyond se Zombi 2). Problém je, když se z figurek, definovaných prostředictvim letmo nahozených rysů, dělají trojrozměrné postavy, které mají dosáhnout poznaní a prozření a začíná se ve filmu až nebezpečně psyhologizovat (naštěstí pouze v posledních cca. 15 minutách). Na druhou stranu slyšet vážně míněné věty "promiň za tu kuřbu" má taky své kouzlo. :-)
Supervoksen (2006)
Triple dare je film, který vypadá hloupěji, než ve skutečnosti je. Příběh je jednoduchý, trojice kamarádek je už unavena tím, jak se k nim všichni chovají jako k malým dětem, a tak se rozhodnou podstoupit několik úkolů, které by pro ně osobně měly znamenat dospělost - přestože je to všechno jenom taková relativně neškodná rebélie. A stejně jako hlavni hdinky rebeluji, rebeluje režisérka na stylu filmu - filmové políčko, které jako kdyby vyhoří, hrátky s filtry a časté zpomalené záběry, jež mají být cool. Neppírám, že je to hrozně manýristické a do jisté míry i pozérské, ale ten film je tak rozkošně sebeironický, že ho nelze brát vážně a postava filmového geeka, který ma na dveřích italský plakát k Hodnému, zlému a ošklivému a který vlastní 6000 DVDčkej je neuvěřitelně zábavná (škoda filmařské nedůslednosti, kdy si tvůrci pletou Beyond se Zombi 2). Problém je, když se z figurek, definovaných prostředictvim letmo nahozených rysů, dělají trojrozměrné postavy, které mají dosáhnout poznaní a prozření a začíná se ve filmu až nebezpečně psyhologizovat (naštěstí pouze v posledních cca. 15 minutách). Na druhou stranu slyšet vážně míněné věty "promiň za tu kuřbu" má taky své kouzlo. :-)
PONDĚLÍ 28. 5. 2007
Lapislazuli - Im Auge des Bären (2006)
Živě si vzpomínám, jak se Douglas při projekci předchozího filmu Wolfganga Murnbergera v Karlových Varech - Silentium - snažil zasebevraždit, aby to nemusel protrpět až do konce. Jenže to neviděl "Oko medvěda" (tak by měl znít český překlad originálního Lapislazuli - Im Auge des Baren), při němž se spokojeně usmíval snad jenom pan Sedláček (jenže ten by se usmíval i 11. 9. ´01, kdyby koukal z WTC na řítící se letadlo přímo na něj). Pokoukávání po amerických vzorech je zde mnohem otravnějši než v Silentiu, oproti němu zde není ani jedna celkem nápaditá sekvence (Silentium mělo honičku aut) a když už nefungují ani povinné žánrové vtípky (nesmál se nikdo, Sedláček se konstantně usmíval), je zaděláno na peklo. Lapislazuli je jednoduše případ filmu, při němž si člověk musí chtě-nechtě položit otázku, kolik mají v Německu Uwe Bollů a přijít na to, že pokud se "u našich sousedů" budou točit dál takové filmy, brzy se dočkáme zasloužené třetí světové.
Fehér tenyér (2006)
Vzpomináte ještě na originální sportovní soutěž přejídání z maďarské Taxidermie? Nápaditá a zábavná, oproti tou se může zdát taktéž maďarský film o gymnastice (ani ne tak o gymnastech, ale opravdu gymnastice) jako nezábavný "underdog" film. Ale Bílé dlaně, jak zní oficiální překlad filmu, pod kterým byl Fehér tenyér uváděn na Mezinárodním festivale pro děti a mládež ve Zlíně, je ve všech ohledech geniální. Nevěřitelně pomalé plynutí času, na které se musi divák naladit, jinak se unudi k smrti, skvěle rytmizované sekvence a naprosto famózní střih, který zprostředkovává divákům pocity hlavního hrdiny - jedno v kterém věku. Nejlepší ale Bílé dlaně jsou, když všechna klišé a schémata sportovních filmů zpracovávají nekřečovitě, inteligentně a uvěřitelně, že jako klišé a schémata nevyzní. A pak je tu to neuvěřitelně důmyslné vypávění, v nichž flashbacky sloužící k motivaci se ukážou jako sen či vize a neustále se scény ve filmu uvádějí do jiných a jiných souvislostí., aniž by to vyznívalo jakkoliv uměle, i když film s uměleckostí koketuje. Geniální a opětovné potvrzení toho, že v Maďarsku se v součatnosti točí naprosto vynikající filmy, z nichž by si neustále remcající čeští a slovenští tvůrci mohli vzit příklad.
Živě si vzpomínám, jak se Douglas při projekci předchozího filmu Wolfganga Murnbergera v Karlových Varech - Silentium - snažil zasebevraždit, aby to nemusel protrpět až do konce. Jenže to neviděl "Oko medvěda" (tak by měl znít český překlad originálního Lapislazuli - Im Auge des Baren), při němž se spokojeně usmíval snad jenom pan Sedláček (jenže ten by se usmíval i 11. 9. ´01, kdyby koukal z WTC na řítící se letadlo přímo na něj). Pokoukávání po amerických vzorech je zde mnohem otravnějši než v Silentiu, oproti němu zde není ani jedna celkem nápaditá sekvence (Silentium mělo honičku aut) a když už nefungují ani povinné žánrové vtípky (nesmál se nikdo, Sedláček se konstantně usmíval), je zaděláno na peklo. Lapislazuli je jednoduše případ filmu, při němž si člověk musí chtě-nechtě položit otázku, kolik mají v Německu Uwe Bollů a přijít na to, že pokud se "u našich sousedů" budou točit dál takové filmy, brzy se dočkáme zasloužené třetí světové.
Fehér tenyér (2006)
Vzpomináte ještě na originální sportovní soutěž přejídání z maďarské Taxidermie? Nápaditá a zábavná, oproti tou se může zdát taktéž maďarský film o gymnastice (ani ne tak o gymnastech, ale opravdu gymnastice) jako nezábavný "underdog" film. Ale Bílé dlaně, jak zní oficiální překlad filmu, pod kterým byl Fehér tenyér uváděn na Mezinárodním festivale pro děti a mládež ve Zlíně, je ve všech ohledech geniální. Nevěřitelně pomalé plynutí času, na které se musi divák naladit, jinak se unudi k smrti, skvěle rytmizované sekvence a naprosto famózní střih, který zprostředkovává divákům pocity hlavního hrdiny - jedno v kterém věku. Nejlepší ale Bílé dlaně jsou, když všechna klišé a schémata sportovních filmů zpracovávají nekřečovitě, inteligentně a uvěřitelně, že jako klišé a schémata nevyzní. A pak je tu to neuvěřitelně důmyslné vypávění, v nichž flashbacky sloužící k motivaci se ukážou jako sen či vize a neustále se scény ve filmu uvádějí do jiných a jiných souvislostí., aniž by to vyznívalo jakkoliv uměle, i když film s uměleckostí koketuje. Geniální a opětovné potvrzení toho, že v Maďarsku se v součatnosti točí naprosto vynikající filmy, z nichž by si neustále remcající čeští a slovenští tvůrci mohli vzit příklad.
Shrek Třetí (2007)
The Wait is Ogre! První díl zeleného zlobra Shreka obracel fikční filmový svět pohádek na ruby a vysmíval se jejich klišé a schématům, druhý zasazoval pohádkové bytosti do světa, který není vzdálen tomu našemu a humor převážně těžil z parodických scén nejenom pohádek. Shrek Třetí těží z vypravěčskýh modelů nastolených minulými díly a a pohrává si s vlastním, předchozími dvěma díly vytvořeným světem, i když ten je nesoudržný. Oni si toho jsou i vědomi tvůrci, a tak máme úvodní divadelní scénu a v závěru musí přijít její variace, kouzelné přiznái toho, že Shrek je jenom takovou hrou na pohádky, které nechybí sebeironie. Písně zde nejsou tak poplatné době, jako tomu bylo u předchozích dvou dílů a parodických scén značně ubylo, což je na jednu stranu veliká škoda (nelze si na DVD zvolit oblíbenou pasáž a tu si pouštěl pořád dokola - záchrana princezny Fiony z jedničky či obléhání hradu z dvojky), na tu druhou však Shrek Třetí funguje dobře jako vyprávění. Příběh je prostinký, ale samotný nápad geniální - co když se spojí záporné postavy, které prohrály v pohádkových přibězích a rozhodnou se pro vendetu; třetí Shrek nám díky tomu mírně potemněl a od infantilního humoru se přešlo k tomu pubertálnějšímu. Vážně jsem byl fascinován tím, jak dobře a účelně jsou do filmu vkládány muzikálové výstupy, aniž by to narušovalo tok vyprávění, ustanovený svět se za pomocí dodržování žánrových schém předchozích dílů (road-movie) varioval (viz jen záměna Oslík - Kocour) a většina scén byla shozena až neuvěřitelně sofistikovaným a kouzelně ironockým fórkem. V tomto případě nedejte na trailery a pokud možno vyhledejte povedenou titulkovou kopii ("Paroubshrek" si dokonce vysloužil v kině potlesk), protože si neumím a ani nechci představit, co s tím filmem udělá dabing.
The Wait is Ogre! První díl zeleného zlobra Shreka obracel fikční filmový svět pohádek na ruby a vysmíval se jejich klišé a schématům, druhý zasazoval pohádkové bytosti do světa, který není vzdálen tomu našemu a humor převážně těžil z parodických scén nejenom pohádek. Shrek Třetí těží z vypravěčskýh modelů nastolených minulými díly a a pohrává si s vlastním, předchozími dvěma díly vytvořeným světem, i když ten je nesoudržný. Oni si toho jsou i vědomi tvůrci, a tak máme úvodní divadelní scénu a v závěru musí přijít její variace, kouzelné přiznái toho, že Shrek je jenom takovou hrou na pohádky, které nechybí sebeironie. Písně zde nejsou tak poplatné době, jako tomu bylo u předchozích dvou dílů a parodických scén značně ubylo, což je na jednu stranu veliká škoda (nelze si na DVD zvolit oblíbenou pasáž a tu si pouštěl pořád dokola - záchrana princezny Fiony z jedničky či obléhání hradu z dvojky), na tu druhou však Shrek Třetí funguje dobře jako vyprávění. Příběh je prostinký, ale samotný nápad geniální - co když se spojí záporné postavy, které prohrály v pohádkových přibězích a rozhodnou se pro vendetu; třetí Shrek nám díky tomu mírně potemněl a od infantilního humoru se přešlo k tomu pubertálnějšímu. Vážně jsem byl fascinován tím, jak dobře a účelně jsou do filmu vkládány muzikálové výstupy, aniž by to narušovalo tok vyprávění, ustanovený svět se za pomocí dodržování žánrových schém předchozích dílů (road-movie) varioval (viz jen záměna Oslík - Kocour) a většina scén byla shozena až neuvěřitelně sofistikovaným a kouzelně ironockým fórkem. V tomto případě nedejte na trailery a pokud možno vyhledejte povedenou titulkovou kopii ("Paroubshrek" si dokonce vysloužil v kině potlesk), protože si neumím a ani nechci představit, co s tím filmem udělá dabing.
Glue (2005)
Petr Koliha, programový ředitel festivalu pro děti a mládež ve Zlíně, doporučoval Glue jakožto midnight movie. Jako člověk, který midnight movie viděl opravdu četnou řádku musím říct, že tenhle s nimi nemá nic společného. Znáte ty zaprděné rádoby-umělecké filmy (v US na to mají hezký výraz "artsy-fartsy"), na nichž je zajímavý tak leda způsob jejich vzniku? Glue je bohužel jedním z nich, z převážně většiny improvizovaný film o životě tří kamarádů (dva kluci a jedna holka), kteří experimentují (sex, drogy, muzika) a rozjímají nad vlastní existencí (vážně si někdo myslí, že myšlenková hnutí hovad, která se sjedou lepidlem a pak společně masturbují u porna stojí za pozornost?). Rozhodně stojí za pozornost herecké výkony, jež jsou přirozené, i když (ne)hercům dělá improvizace očividně problémy, ale stylová stránka staví Glue někde na pomezí nekoukatelného domácího videa, u nějž si někdo hrál s čudlíky, které byly nadepsány "filtry", popř. "ostrost obrazu". A pokud to byla snaha o stylové ozvláštnění konceptu teen-filmů, které zavedl Larry Clark, tím hůř. 2* za snahu a za to, že to bylo lepší než zmokat venku.
Girl Thirteen, A (2006)
Nemůžu dát víc hvězdiček filmu, u nějž jsem si přál, aby hlavní hrdina(hrdinka) chcípla co nejdřív, protože svou neurotičností, hysteričností a blbostí mě neuvěřitelně krkala... a to i s ohledem na to, že je jí třináct. Kdybych po T_řináctileté neviděl thajský Internát, asi bych měl za to, že Asiati neumí točit filmy pro děti. A nemyslím si, že na negativním zážitku z filmu se podepsalo to, že jsem ho viděl v kině s anglickými a španělskými titulky s českým voiceoverem, protože příběh byl neuvěřitelně slabý, postavy šablnovotié, celé hrozně vykonstruované a vykreslování neblahé sociální reality nedůsledné. Jinými slovy: zlatý Zhang Yimou..
Kvaska (2007)
Ok, tak jsem se už uklidnil a můžu napsat lnohodnotný komentář a nahradit tak své původní "chcípni". Ani alibistická tvrzeni, že film Kvaska je výhradně pro příznivce práce Daniela Landy a lidí kolem divadle Kalich nezastře fakt, že takhle homofóbní a otevřeně šovnistický film tady nebyl dlouhou dobu. Inspirace zahraničními muzikály posledních let (Chicago) či teď těch minulých (Kabaret) je veskrze povrchní, všichni herci jsou ve svých rolích natolik příšerní, že na ně nestačí ani videozetkaři a celé je to tak neuvěřitelně hloupé, špatně odvyprávěné a děsně zrežírované (nesnesitelné umísťování herců do mizanscény, kdy je to buď moc divadelní, nebo nevhodné...), že když komedie má v ČR svůj Kameňák, muzikál má v ČR svou Kvasku.
Petr Koliha, programový ředitel festivalu pro děti a mládež ve Zlíně, doporučoval Glue jakožto midnight movie. Jako člověk, který midnight movie viděl opravdu četnou řádku musím říct, že tenhle s nimi nemá nic společného. Znáte ty zaprděné rádoby-umělecké filmy (v US na to mají hezký výraz "artsy-fartsy"), na nichž je zajímavý tak leda způsob jejich vzniku? Glue je bohužel jedním z nich, z převážně většiny improvizovaný film o životě tří kamarádů (dva kluci a jedna holka), kteří experimentují (sex, drogy, muzika) a rozjímají nad vlastní existencí (vážně si někdo myslí, že myšlenková hnutí hovad, která se sjedou lepidlem a pak společně masturbují u porna stojí za pozornost?). Rozhodně stojí za pozornost herecké výkony, jež jsou přirozené, i když (ne)hercům dělá improvizace očividně problémy, ale stylová stránka staví Glue někde na pomezí nekoukatelného domácího videa, u nějž si někdo hrál s čudlíky, které byly nadepsány "filtry", popř. "ostrost obrazu". A pokud to byla snaha o stylové ozvláštnění konceptu teen-filmů, které zavedl Larry Clark, tím hůř. 2* za snahu a za to, že to bylo lepší než zmokat venku.
ÚTERÝ 29. 5. 2007
Girl Thirteen, A (2006)
Nemůžu dát víc hvězdiček filmu, u nějž jsem si přál, aby hlavní hrdina(hrdinka) chcípla co nejdřív, protože svou neurotičností, hysteričností a blbostí mě neuvěřitelně krkala... a to i s ohledem na to, že je jí třináct. Kdybych po T_řináctileté neviděl thajský Internát, asi bych měl za to, že Asiati neumí točit filmy pro děti. A nemyslím si, že na negativním zážitku z filmu se podepsalo to, že jsem ho viděl v kině s anglickými a španělskými titulky s českým voiceoverem, protože příběh byl neuvěřitelně slabý, postavy šablnovotié, celé hrozně vykonstruované a vykreslování neblahé sociální reality nedůsledné. Jinými slovy: zlatý Zhang Yimou..
Kvaska (2007)
Ok, tak jsem se už uklidnil a můžu napsat lnohodnotný komentář a nahradit tak své původní "chcípni". Ani alibistická tvrzeni, že film Kvaska je výhradně pro příznivce práce Daniela Landy a lidí kolem divadle Kalich nezastře fakt, že takhle homofóbní a otevřeně šovnistický film tady nebyl dlouhou dobu. Inspirace zahraničními muzikály posledních let (Chicago) či teď těch minulých (Kabaret) je veskrze povrchní, všichni herci jsou ve svých rolích natolik příšerní, že na ně nestačí ani videozetkaři a celé je to tak neuvěřitelně hloupé, špatně odvyprávěné a děsně zrežírované (nesnesitelné umísťování herců do mizanscény, kdy je to buď moc divadelní, nebo nevhodné...), že když komedie má v ČR svůj Kameňák, muzikál má v ČR svou Kvasku.
STŘEDA 30. 5. 2007
Fikční svět je ustanoven, hrdinové vsazeni pevně do žánru, kdy že bude pokračování (nejlépe s Trhačem, či aspoň Krangem)? Ale příště bych prosil více ironie, která byla tak vlastní pro animovaný seriál, na němž jsem vyrůstal, nebo pořádné dospělácké potemnění ala současný animovaný seriál ve stylu anime, který je dokonce od 12 let nevhodný, protože to lavírování mezi infantilním humorem a dospěláckou odpovědností moc nefunguje. Je hezké, že Želvy ninja 2007 navazují na tři filmová dobrodružství a porůznu na ně odkazují, ale nemusela by na ně navazovat i žánrově, protože fantasy Želvám moc nesedne, když příběh není dostatečně nosný ani na tlustší paper-back. O sporném pojetí Třísky, nevyvedených meditativních sekvencích a upozaděním dvou ze čtyř želváků a nadbytečném klanu Foot by se dalo polemizovat, ale nostalgie je mrcha, takže se jí dám ovládnout a s přimhouřenýma očima za 4 (ve skutečnosti 70%).
Občan pes (2004)
Občan Pes je typickým příkladem filmu, který kritizuje nelibou sociální realitu tím, že jí přehnaně lakuje narůžovo, čímž diváka nenutí k aktivní divácké percepci, ale pasivní recepci a přivikání si na tu mizérii a srab. Tolik nápadů a vtipných sekvencí či drobností je zužitkováno bohužel ve filmu, který přestože se snaži vyprávět obrazem, je nesnesitelně ukecaný a pro svou kýčovitou estetikou i ukrutně neoriginální, co se týče stylu. Hlavní dvojice je nezajímavá, chybí mezi nimi chemie a scénám zase rytmus, muzikálové vložky jsou otravně statické a některé digitální triky až moc okaté. Jenže filmy jako Amélie z Montmartru či právě Občan Pes budou oblbovat lidi, dokud se někdo z českých tvůrců nerozhodne natočit film o povolební situaci, přičemž Paroubka a Topolánka by hráli Jů a Hele a Klause nikdo jiný než Muf.
ČTVRTEK 31. 5. 2007
Last Words of Dutch Schultz, The (2001)
Nizozemský animátor Gerrit van Dijk, který byl hostem Mezinárodního filmového festivalu pro děti a mládež ve Zlíně, resp. na studentské odnoži Zlínský pes, natočil celkem 29 krátkometrážních animovanyćh filmů, z nichž bylo promítnuto výběrových 13 a Poslední slova Němce Schultze jsou z nich jak nejdelší, tak i nejzajímavější. Nejen tím, že originálním způsobem míchají hrané části, laděné do stylu filmů noir, s animovanými pasážemi. Protože celý děj je projekcí titulního muže těsně před smrtí, dost často se zde mění fokalizátor příběhu a doby dávno minulé se míchají s těmi novými, taže se zde vystřídají četné odkazy na reaganovskou éru s narážkami na tu aktuální bushovskou (nechybí ani WTC). Gerrit van Dijk zajímavě pracuje s mediální prezentací, kdy média odrážejí sociálně-politickou náladu společnosti a je v tom překvapivě velice důsledný a důmyslný, jeho tvroba pak rozhodně není pro nejmenší a ani pro rozjívené teenagery, protože je v nich nahozeno mnoho otázek, kterými se zabývali už pánové Freud či Nietzsche. Navíc je to vtipný jako jakékoliv dílko animátorského dospěláka Ralpha Bakshiho, provokatvní a chytré jako cokoliv od Geralda Scarfa (kreslil politicko-satrické kresby či dělal animované pasáže pro Pink Floyd: Wall) a tématizování pop-artu jakožto značky, u které je nutné se dostat pod povrch, navýsost zajímavé. Ale nepopírám, že točí filmy pro omezenou skupinu diváků, která je spíš analyticky zaměřená. Ještě, že do ní spadám. :-)
Antônia - O Filme (2006)
90minutová stopáž ve společnosti s omletou zápletkou může dát ve výsledku zábavnou jednohubku, na kterou si paŕ hodin po projekci - zvlášť ve festivalovém nabitém dnů - nevzpomenete. Jenže tenhle chick-flick je tak roztahaný, jako kdyby ty hodiny měl tři, a jeho protagonistky tak otravně pubertálně zasněné a iracionální, že každá feministka musí být jejích slepiči inteligencí uražena a každý chlap si řikat, že mít tohle doma, tak to odpráskne a pořídí si jinou. V Antonii jsou všechna kliše, na které si vzpomenete při popisu "banda holek zakládá svou vlastní kapelu a postupně se prosazuje", sociální zázemí, v jiných snímcích natolik podstatné, je zde jenom hrubě vykreslené a písně jsou veskrze průměrné (a pokud to sledujete s českým voice-overem, moc si jich stejnak neužijete). Nic proti chick-flickům, ale v současnosti je umí točit snad jen Tarantino... Sorry, holky, malý mozek, malá prsa a nic moc zadek vystačí stěží na 2*.
PÁTEK 1. 6. 2007
Mukhsin (2006) Last Words of Dutch Schultz, The (2001)
Nizozemský animátor Gerrit van Dijk, který byl hostem Mezinárodního filmového festivalu pro děti a mládež ve Zlíně, resp. na studentské odnoži Zlínský pes, natočil celkem 29 krátkometrážních animovanyćh filmů, z nichž bylo promítnuto výběrových 13 a Poslední slova Němce Schultze jsou z nich jak nejdelší, tak i nejzajímavější. Nejen tím, že originálním způsobem míchají hrané části, laděné do stylu filmů noir, s animovanými pasážemi. Protože celý děj je projekcí titulního muže těsně před smrtí, dost často se zde mění fokalizátor příběhu a doby dávno minulé se míchají s těmi novými, taže se zde vystřídají četné odkazy na reaganovskou éru s narážkami na tu aktuální bushovskou (nechybí ani WTC). Gerrit van Dijk zajímavě pracuje s mediální prezentací, kdy média odrážejí sociálně-politickou náladu společnosti a je v tom překvapivě velice důsledný a důmyslný, jeho tvroba pak rozhodně není pro nejmenší a ani pro rozjívené teenagery, protože je v nich nahozeno mnoho otázek, kterými se zabývali už pánové Freud či Nietzsche. Navíc je to vtipný jako jakékoliv dílko animátorského dospěláka Ralpha Bakshiho, provokatvní a chytré jako cokoliv od Geralda Scarfa (kreslil politicko-satrické kresby či dělal animované pasáže pro Pink Floyd: Wall) a tématizování pop-artu jakožto značky, u které je nutné se dostat pod povrch, navýsost zajímavé. Ale nepopírám, že točí filmy pro omezenou skupinu diváků, která je spíš analyticky zaměřená. Ještě, že do ní spadám. :-)
Antônia - O Filme (2006)
90minutová stopáž ve společnosti s omletou zápletkou může dát ve výsledku zábavnou jednohubku, na kterou si paŕ hodin po projekci - zvlášť ve festivalovém nabitém dnů - nevzpomenete. Jenže tenhle chick-flick je tak roztahaný, jako kdyby ty hodiny měl tři, a jeho protagonistky tak otravně pubertálně zasněné a iracionální, že každá feministka musí být jejích slepiči inteligencí uražena a každý chlap si řikat, že mít tohle doma, tak to odpráskne a pořídí si jinou. V Antonii jsou všechna kliše, na které si vzpomenete při popisu "banda holek zakládá svou vlastní kapelu a postupně se prosazuje", sociální zázemí, v jiných snímcích natolik podstatné, je zde jenom hrubě vykreslené a písně jsou veskrze průměrné (a pokud to sledujete s českým voice-overem, moc si jich stejnak neužijete). Nic proti chick-flickům, ale v současnosti je umí točit snad jen Tarantino... Sorry, holky, malý mozek, malá prsa a nic moc zadek vystačí stěží na 2*.
PÁTEK 1. 6. 2007
Zajímalo mě, jak si stojí malajská tvorba pro děti a mládež vůči ostatním zemím a musím říct, že víc jak obstojně. Mukhsin, film o první lásce a o tom, co v člověku zanechá, je příjemně civilní a realistický, s několika poetickými pasážemi, které jsou do celku a toku vyprávění vsazeny bezešvě. Jedinou výhradu bych tak měl proti samotnému konci, kdy se dvojice od sebe začíná trhat, důvody nejsou podstatné vysvětlené a divák si to musí domyslet sám, což - vzhledem k nedostatku indícií a náhlé změně charakterů ústředních psotav - dost dobře nejde. Pochvalu si naopak zaslouží dětští představitele hlavních rolí, fakt, že žánrově povinné scény a schématické postavy působí dostatečně věrohodně a nejedno(dvou)rozměrně a za milou hudbu i dobře vykreslené sociální zázemí.
Žádné komentáře:
Okomentovat