Godard nabírá znovu dech

I když teď můj blog jen na základě několika příspěvků může vypadat snobsky, moc intelektuálsky a nudně, věřte, že to v brzké době vynahradím něčím pořádně pokleslým, ale vzhledem k tomu, že v rámci přehlídky Projekt 100 2006 můžete ve vybraných kinech vidět geniální debut U konce s dechem a já zhlédl dva dokumentární a dva "normální" filmy od Godarda, nedá mi to, abych o něm něco nenapsal...

Už když se člověk podíván na tři ústřední jména snímku francouzské nové vlny, musí si uvědomit, že tady rozhodně nešlo o náhodu – film v režii Jeana-Luca Godarda s Jeanem-Paulem Belmondem a Jean Sebergovou v hlavních rolích. Je poměrně paradoxní, že prvním filmem tzv. francouzské nové vlny (no dobře, byla tu Hirošima, má láska z roku 1958 a Nikdo mne nemá rád od Truffauta a Krásný Serge od Chabrola z roku 1959, ale to by znělo jinak blbě), která bývá dodnes označována za to nejlepší, co kdy potkalo z kinematografického hlediska francouzský film, se stal právě snímek U konce s dechem. Ten vychází ze skutečných událostí pojednávajících o muži, který zabije člověka a ukradne auto a nakonec je sám zabit i díky zradě ze strany své americké přítelkyně-novinářky. Francois Truffaut napsal scénář už v 50. letech a Godard s ním následně obcházel producenty, ale jim se zdál námět moc násilný a hlavní postava amorální, dokonce neuspěl ani při svých častých obchůzkách restaurací s krabičkou cigaret, na níž bylo na jedné straně napsáno „muž“, na další „žena“, na třetí „setkají se“, na poslední „dopadne to dobře… nebo špatně… nebo dobře“. Nakonec Truffaut daroval Godardovi k jeho narozeninám scénář, ze kterého však Jean-Luc vycházel jen orientačně a jak sám v jednom rozhovoru poté uvedl, dle scénáře natočil jen úvodní slavnou scénu na Chaps Elyseés s Jean Sebergovou a k ostatním scénám měl zápisky.

U konce s dechem a další filmy francouzské nové vlny by rozhodně nevznikly nebýt toho, že jak Godard, tak i Truffaut milovali film, vlastně oni žili filmem a psali o něm do dodnes známém časopisu Cahiers du Cinema. Tam zřetelně dávali najevo svou nespokojenost s taťkovským francouzským filmem, zkostnatělými americkými filmy, zato na druhou stranu milovali klasiku a dopomohli třeba Hitchcockovi, aby nebyl vnímán jenom jako pouhý zručný žánrový rutinér, ale i jako kvalitní tvůrce, k čemuž jim napomohl jistě snímek Zpovídám se, který řadí na přední příčky žebříčků. Protože ale neměli peníze a s natáčením svých prvních filmů měli problémy, musel je zaštítit též kritik Claude Chabrol, který tehdy v 50. letech zdědil značný obnos peněz a díky jeho jménu v titulcích, které mělo jenom splňovat jistou kvótu, když on sám dle dobových rozhovorů do filmů nijak nezasahoval, vzniklo právě i U konce s dechem. Snímek natočený za velice krátkou dobu (cca. 2 a půl týdne) a za 40 000 franků, z nichž většina padla na slavné jméno nikoli Belmonda, jak by se z dnešního pohledu mohlo zdát, ale na jeho hereckou kolegyni Jean Sebergovou, znamenal z formálního hlediska veliký přelom, protože v něm byly poprvé užity tzv. „jump-cuts“, čili prostřihy: „vnitrozáběrový“ střih, při němž neměníme úhel kamery o víc jak 45°. Vypráví se historka, že ve střižně, když si Godard zavolal Melvilla, aby mu poradil, Melville řekl Godardovi, že když nechce z tříhodinového snímku, který by jen v takové délce obtížně snesli diváci, kterým má být určen, vystříhávat žádnou celou scénu, tak ať vystřihne vždy něco uvnitř scén.

Jean-Pierre Melville, francouzský filmař, natáčející pocty filmům noir, kterému chtěl Godard vzdát svým filmem hold, si ve snímku zahrál menší roli spisovatele. A propos film noir (s tímto značením přišli právě až kritici z Cahiers a pozdější filmaři francouzské nové vlny), datující se od roku 1941 Maltézským sokolem po rok nástupu televize 1958 Wellesovým snímkem Dotek zla, se vyznačovaly ostrými přechody mezi světlem a tmou, cynickým hrdinou, který nakonec skončí většinou tragicky, voice-overy (komentáři mimo obraz glosujícími nastálou situaci či dovysvětlující vrstevnatý děj) a osudovou ženou zavádějícím hrdinu na scestí, tzv. femme fatale. Většinou v případě „černého filmu“ se jednalo o adaptaci „brakových“ šestákových detektivních knížek Chandlera či Hametta, z nějž také Godard v U konce s dechem cituje v případě slavného dialogu o tom, že se nehodí bílé ponožky k tvídovému saku. I Belmondo s typickým kloboukem a sakem v jedné scéně stojí u kina, ve kterém hrají klasický film noir s Humphrey Bogartem. Poprvé zde Godard nenechal tvůrce (Melvilla) vyzpovídat se ze svého vztahu k filmům, jako tak činil později od Bláznivého Petříčka, ale nechal ho mluvit o věcech, o kterých běžně mluvívá, v tomto případě o ženách. A Melvill se při svém rozhovoru údajně nechal inspirovat televizním záznamem, ve kterém je zpovídán autor Lolity Nabokov. (Film je také věnován Monogram Pictures, produkujícím v 30. letech většinu noir snímků hned vedle Warnerů.)

Je nutné se také zmínit o tom, že v U konce s dechem Jean-Paul Belmondo, pro nějž to byl teprve 6. film a první, kde hrál hlavní roli, ztvárnil poprvé svou „typickou“ belmondovskou roli, kterou později převážně v komediích toliko varioval: šarmantního sukničkáře, který je nejistý sám sebou, má hulvátské chování a sklony k amorálnímu jednání. V jednom dobovém rozhovoru z roku 1971 vzpomenul, že by už asi podruhé nešel na natáčení filmu jako U konce s dechem, protože přece jenom to pro jeho kariéru znamenalo moc velké riziko, které by se také nemuselo vyplatit, a že Godarda už poznal při natáčení filmu Buď krásná a mlč, kde ho tento dle jeho popisu nevzhledný, neoholený výstředně vypadající zjev oslovil a řekl mu, že až bude natáčet svůj první film, on bude hrát hlavní roli. Ač měl na natáčení spoustu prostoru pro vlastní improvizaci a formování postavy k obrazu svému, popisoval ho po letech jako jeden velký, překvapivě ale řízený chaos, u nějž přesně věděl, co po něm Godard chtěl.

Jean Sebergová uchvátila Godarda ve filmu Otto Premingera Dobrý den, smutku a ten se o ní vyjádřil v tom smyslu, že se jedná o jednu a tu samou postavu jako v Dobrém dni, smutku, akorát by stačilo k U konce s dechem přilepit závěrečné scény jejího filmu a přidělat titulek „o 3 roky později“. Sebergová, objevivší se v Dobrém dni, smutku poprvé s nakrátko ostříhanými vlasy, neměla takový úspěch jako Belmondo (který si poté u Godarda zahrál v 60. letech ještě ve snímcích Bláznivý Petříček a Žena je žena), protože se jí nelibě vedlo díky tomu, že byla v protirasistické organizaci Černí Panteři a také v roce 1970 přišla v 7. měsíci o dítě. Poté pravidelně páchala pokusy o sebevraždy, avšak nevydařené, a to i v případě skoku pod jedoucí vlak, až ji nakonec našli o 9 let později předávkovanou v jednom autě na kraji silnice.

Godard, který chtěl natáčet o smrti, protože se touto otázkou zabýval na sklonku 60. a 70. let nejvíc, nakonec natočil překvapivě film o vitalitě, v němž se sice smrt probírá, ale závěrečné scény jsou zbaveny jakéhokoli patosu či byť jen náznaku sentimentu (a dodnes se vedou spory o tom, co nakonec řekne Michel své přítelkyni a tím, jak to interpretuje poblíž stojící policista, viz debata na IMDb). Dá se zde nalézt několik vztyčných bodů s traumatem, které ho potkalo v roce 1954, kdy mu umřela matka při automobilové nehodě, ale protože sám nemám tohle psychoanalytické čtení v lásce a navíc je přežité, tuhle myšlenku opustím hned v zárodku, protože se stačí podívat na u nás vydaný Godardův snímek Pohrdání, v němž je zřetelné, že se s tímto zážitkem již plné smířil. U konce s dechem je rozhodně jeho příběhově nejsevřenější a vůbec nejucelenější film, na rozdíl od jeho pozdější, až experimentální tvorby, a i když v něm zrovna střih na sebe moc z již vysvětlených důvodů nenavazuje, stále se jedná o jeden z nejcinefilnějších diváckých zážitků, jaké se dají v kině nejen prožít, ale i následně žít.

U konce s dechem si mj. odneslo Cenu Jeana Viga, Cenu za režii v Berlíně a také Cenu západoněmecké kritiky pro kameramana Raola Cotarda a stalo se prvním filmem francouzské nové vlny a jedním z formálně nejpřevratnějších snímků všech dob, který by chtěl napodobovat či znovu točit jenom blázen, přípustná je akorát pocta. Nejlépe se to povedlo stylově vytříbenému, kompozičně perfektnímu, i když v sexuálních scénách poněkud uslintanému Bernardu Bertluccimu v jeho Snílcích, uzavírající velice volnou pařížskou trilogii, kde spadá ještě Před revolucí a Poslední tango v Paříži. Bohužel vedle dokonale promyšlených citací, ať již se jedná o úvodní záběr z U konce s dechem či z Bandy pro sebe, je na druhé straně smutný fakt, že si Godarda do huby berou čeští filmaři, aby ukázali, jak jsou znalí, ač se neustále „lamařsky“ vymlouvají na nedostatek financí (ono to bude v nápadech a invenci…) a také fakt, že nedávno do našich kin uvedený Doo Woop si sice hraje na nové U konce s dechem, ale otupuje mu hrany. Godard je jen jeden, a lásku k filmům spolu s Truffautem projevovali tak, že si sedali do prvních 4 řad v kině, protože na ně filmové obrázky doléhaly mnohem dřív než na ostatní… Kam si sednete Vy?

Netvrdím, že Godardovy experimentální dokumentární filmy, které jsem měl tu možnost vidět, Pravda a Vladimir a Rosa, jsou vyloženě špatné (z naratologického hlediska jsou přinejmenším zajímavé a pozoruhodné), ale mají dost závažný problém v tom, že jsou buď slepé (Pravda) nebo naprosto nefilmové (Vladimir a Rosa). Na každém z obou jmenovaných dokumentů, vzdávajícím poctu Dzigu Vertovovi, je zajímavá část, kdy Godard očividně kašle na diváky a schválně je mate, pohrává si s narací... v případě Pravdy, kdy prohlašuje, že se má posluchač naučit ten jazyk, v případě Vladimira a Rosy ohledně obsazení několika rolí (Godard sám jako Lenin). Jenže teoretické práce ve filmové podobě nejsou myšlenkově inspirativní a některá slova nejdou vyjádřit obrazem, zvlášť u VaR a zamýšlením se nad kauzalitou. - 30% (viděno z velice nekvalitního vhsripu, s neposlouchatelným zvukem a obrazem, kde vše splývá do jednoho... alep ochybuju, že to tomu nějak uškodilo).

Godardova Číňanka je snad jeho jediný, nepočítaje mezi to dokumentární snímky, ryze politický film, jehož sledování je velice náročné, protože se jedná o zatím nejukecanější film, jaký jsem vůbec viděl, avšak myšlenkově velice zajímavý. Godard se soustřeďuje na skupinku mladých levicových intelektuálů, jejichž idol, pokud se to tak dá říct, je Mao, a jeho pohled je nestranný, ač si sem-tam pomůže vtipnou montáží či dobovou písní. Film, který je někde mezi vznešeností Pohrdání a brakovostí debutu U konce s dechem, zaujme i výtvarnou stránkou díla (kostýmy, dekorace apod.) a tím, že se zde jedná o vcelku klidný, s ničím si nepohrávající film.

Godardův zatím poslední počin Our Music je těžké hodnotit, ale rozhodně se nejedná o takový myšlenkový a filmařeský úpadek jako u Antonioniho, ač jsem si při sledování několikrát vzpomněl na vznešeně nudné Wendersovy a Antonioniho příběhy - Za mraky. Godard si pohrává s vnímáním hraného filmu, vrací se k literatuře a stírá hranice mezi filmem a dokumentem a zamýšlí se nad dnešním světem, i když chvílemi nudí nebo bagatelizuje. Přesto je dobře, že tento filmař chytnul po naprosto příšerných a nesledovatelných videodokumentech svůj "druhý dech".