Minulý rok vznikly dva co v přístupu k formě do jisté míry progresivní hororové bijáky, u kterých záleží, jestli preferujete více východní anebo západní podívanou - předělávka klasického Carpenterova „mateřského slasheru“ HALLOWEEN režírovaná Robem Zombiem a završení „mateřské“ trilogie italského režiséra Daria Argenta LA TERZA MADRE. Přestože svými předchozími filmy se Zombie vyprofiloval jako tvůrce, který má nakoukáno, ale zůstává spíše zaníceným fanouškem citujícím kde co (DŮM TISÍCE MRTVOL), aby pak přesvědčil, že má k „žánru“ exploitationů co zajímavého říct (VYVRŽENCI PEKEL), HALLOWEEN je jeho ryze dospělým projektem, kterým se přiřadil spíše k tvůrcům „intelektuálních horrorů/thrillerů“ Quentinu Tarantinovi (GRINDHOUSE: AUTO ZABIJÁK) či Alexandru Ajovi (HORY MAJÍ OČI).
Stejně jako „šílenec z videopůjčovny“, i vlasatý rocker ve svém filmu ukazuje nepatřičnost určitých postav ve filmovém fikčním světě a dělí svůj film na dvě části, které otevřeně tematizují poctivý starý ruční „sedmdesátkový“ a nový digitální „(post)moderní“ přistup a přikloňuje se tak na stranu starých, surových a do jisté míry sympaticky neotesaných podívaných, které byly tak kouzelně politicky nekorektní a nervydrásající. Začátek filmu jako kdyby nalezený v trezoru, v němž trčel od 70. let a v němž se hádají dvě filmové legendy pokleslých a brakových filmů je následován politicky nekorektní vraždou zvířete a malého chlapce, aby se poté přepnulo do psychologizačního módu typického pro současný trend v nejen hororové kinematografii s nadbytečnou postavou dr. Loomise a následně „po uprchnutí“ jsme zpátky v 70. letech, v nichž se setkáváme s překvapivě poučenými a žánrových postupů i klišé a schémat znalých postav, které své znalosti dovedou chytře zúročit a „bubákovi“ tak dávají na zadek.
Zombie přebírá carpenterovský koncept „muže bez duše, který snad ani není člověkem a na tomhle světě nemá co dělat, protože je to čiré zlo“ a snaží se nám ho v první polovině filmu přiblížit, aniž by byl přehnaně psychologický, i když nějaké psychologizace se dočkáme. Zatímco v originálním snímku z roku 1978 byla stylistická figura ztotožnění diváka s pohledem vraha opodstatnitelná, protože nutí si pokládat otázky ohledně toho, co možná je uvnitř nás a pouze to odmítáme vypustit, v „re-imaginaci“ se ani jednoho takového pohledu nedočkáme. Novátorská práce s figurací je přenechána Ajovi, Zombieho počin je „unikátní“ co do uchopení původního carpenterovského konceptu a vyjednáním mezi dvěmi kinematografickými dobami a přístupy, prací s postavami a jejich zasazením do světa filmu.
Dobové kritiky přijímaly Carpiho dnes již klasiku jako „puritánskou“ ne co do stylu, ale bezpochyby výpovědi: pravé americké hodnoty v čele s rodinou byly otřeseny a svět se nacházel v xenofóbních dobách, v nichž černoši byli stříleni muži pořádku a řádu (NOC OŽIVLÝCH MRTVÝCH) a svět se vychýlil, buranský jih představoval hrozbu (TEXASKÝ MASAKR MOTOROVOU PILOU, HORY MAJÍ OČI) a nakažení novou formou ideologie zase přijmutí problematických ideálů (SHIVERS, RABID, BROOD). V těchto kinematograficky velice úrodných dobách přišel Mistr s představou rodiny, která není rozvedená a která o nějakém tom feminismu snad ani neslyšela a s vrahem, který na boží svět či do pekla odvádí pouze ty mladé hříšníky, kteří moc pijí anebo se chystají souložit. HALLOWEEN (2007) jako kdyby vědom si tohoto body a boobie-count nadsazuje natolik, že to nelze brát jinak než jako uvědomělou figuru a černohumorné pomrkávání na fanoušky.
Úvodní dvacetiminutovka, v níž se seznamuje se sociální situací malého Michaela Myerse, může působit pro někoho nepatřičně, protože Zombie ne a ne se vymanit ze svého světa DOMU 1000 MRTVOL a VYVRŽENCŮ PEKEL, navíc má nepochopitelně zapotřebí odkazovat na Rodriguezovu PLANETU TEROR z dvouprojektu GRINDHOUSE, do nějž přispěl upoutávkou na fiktivní neexistující film. Nekvalitnost obrazu, díky kterému vidíme každou vadu na pokožce herců, s prostřiháváním na až dokumentární záběry neklidné přírody, dosahuje skoro až účinků LAST HOUSE ON THE LEFT, kdy máme možnost si uvědomit, že ony obrazy jsou až moc skutečné a tohle se ve skutečnosti někde děje a my s tím nic nenaděláme, i když psychologizující prvky jako obsese z masek či dysfunkční rodina jsou až banální a do jisté míry filmovým klišé.
Postava dr। Loomise, která v původním snímku měla funkci distributora informací a která diváka zasvěcovala do pozadí toho, co je vlastně Michael zač a jak moc je nebezpečný pro lidstvo, když sám člověkem není, v moderněji střiženém psychologizujícím hororu nenachází své místo. V předělávce – znovu-uchopení – se stává pro vyprávění zdánlivě nepodstatnou, protože divák má už znalosti buď z předchozích dílů série nebo díky začátku filmu, v němž se dozvíme, co malého Myerse formovalo v dětství a jak se z něj stala enigmatická figura s dranždírákem. Enigmatičnost, charakterizující originál, je zde postavena na hlavu, protože je nám ústřední záporák demaskován a zpřítomněn, puritánskosti se zde směje pod maskou a dr. Loomis neochraňuje panenskou vřískající královnu, ale ona, poučena zjevně videomaniakem“ Rendym z VŘÍSKOTŮ (ty fošny!), ochraňuje jej a vřískající královnou se musí teprve stát.
Stejně jako „šílenec z videopůjčovny“, i vlasatý rocker ve svém filmu ukazuje nepatřičnost určitých postav ve filmovém fikčním světě a dělí svůj film na dvě části, které otevřeně tematizují poctivý starý ruční „sedmdesátkový“ a nový digitální „(post)moderní“ přistup a přikloňuje se tak na stranu starých, surových a do jisté míry sympaticky neotesaných podívaných, které byly tak kouzelně politicky nekorektní a nervydrásající. Začátek filmu jako kdyby nalezený v trezoru, v němž trčel od 70. let a v němž se hádají dvě filmové legendy pokleslých a brakových filmů je následován politicky nekorektní vraždou zvířete a malého chlapce, aby se poté přepnulo do psychologizačního módu typického pro současný trend v nejen hororové kinematografii s nadbytečnou postavou dr. Loomise a následně „po uprchnutí“ jsme zpátky v 70. letech, v nichž se setkáváme s překvapivě poučenými a žánrových postupů i klišé a schémat znalých postav, které své znalosti dovedou chytře zúročit a „bubákovi“ tak dávají na zadek.Zombie přebírá carpenterovský koncept „muže bez duše, který snad ani není člověkem a na tomhle světě nemá co dělat, protože je to čiré zlo“ a snaží se nám ho v první polovině filmu přiblížit, aniž by byl přehnaně psychologický, i když nějaké psychologizace se dočkáme. Zatímco v originálním snímku z roku 1978 byla stylistická figura ztotožnění diváka s pohledem vraha opodstatnitelná, protože nutí si pokládat otázky ohledně toho, co možná je uvnitř nás a pouze to odmítáme vypustit, v „re-imaginaci“ se ani jednoho takového pohledu nedočkáme. Novátorská práce s figurací je přenechána Ajovi, Zombieho počin je „unikátní“ co do uchopení původního carpenterovského konceptu a vyjednáním mezi dvěmi kinematografickými dobami a přístupy, prací s postavami a jejich zasazením do světa filmu.
Dobové kritiky přijímaly Carpiho dnes již klasiku jako „puritánskou“ ne co do stylu, ale bezpochyby výpovědi: pravé americké hodnoty v čele s rodinou byly otřeseny a svět se nacházel v xenofóbních dobách, v nichž černoši byli stříleni muži pořádku a řádu (NOC OŽIVLÝCH MRTVÝCH) a svět se vychýlil, buranský jih představoval hrozbu (TEXASKÝ MASAKR MOTOROVOU PILOU, HORY MAJÍ OČI) a nakažení novou formou ideologie zase přijmutí problematických ideálů (SHIVERS, RABID, BROOD). V těchto kinematograficky velice úrodných dobách přišel Mistr s představou rodiny, která není rozvedená a která o nějakém tom feminismu snad ani neslyšela a s vrahem, který na boží svět či do pekla odvádí pouze ty mladé hříšníky, kteří moc pijí anebo se chystají souložit. HALLOWEEN (2007) jako kdyby vědom si tohoto body a boobie-count nadsazuje natolik, že to nelze brát jinak než jako uvědomělou figuru a černohumorné pomrkávání na fanoušky.
Úvodní dvacetiminutovka, v níž se seznamuje se sociální situací malého Michaela Myerse, může působit pro někoho nepatřičně, protože Zombie ne a ne se vymanit ze svého světa DOMU 1000 MRTVOL a VYVRŽENCŮ PEKEL, navíc má nepochopitelně zapotřebí odkazovat na Rodriguezovu PLANETU TEROR z dvouprojektu GRINDHOUSE, do nějž přispěl upoutávkou na fiktivní neexistující film. Nekvalitnost obrazu, díky kterému vidíme každou vadu na pokožce herců, s prostřiháváním na až dokumentární záběry neklidné přírody, dosahuje skoro až účinků LAST HOUSE ON THE LEFT, kdy máme možnost si uvědomit, že ony obrazy jsou až moc skutečné a tohle se ve skutečnosti někde děje a my s tím nic nenaděláme, i když psychologizující prvky jako obsese z masek či dysfunkční rodina jsou až banální a do jisté míry filmovým klišé.Postava dr। Loomise, která v původním snímku měla funkci distributora informací a která diváka zasvěcovala do pozadí toho, co je vlastně Michael zač a jak moc je nebezpečný pro lidstvo, když sám člověkem není, v moderněji střiženém psychologizujícím hororu nenachází své místo. V předělávce – znovu-uchopení – se stává pro vyprávění zdánlivě nepodstatnou, protože divák má už znalosti buď z předchozích dílů série nebo díky začátku filmu, v němž se dozvíme, co malého Myerse formovalo v dětství a jak se z něj stala enigmatická figura s dranždírákem. Enigmatičnost, charakterizující originál, je zde postavena na hlavu, protože je nám ústřední záporák demaskován a zpřítomněn, puritánskosti se zde směje pod maskou a dr. Loomis neochraňuje panenskou vřískající královnu, ale ona, poučena zjevně videomaniakem“ Rendym z VŘÍSKOTŮ (ty fošny!), ochraňuje jej a vřískající královnou se musí teprve stát.
Postava Mayerse je zde definována skrze svou smrt, „vřískající královna“ traumatem, z kterého se možná nevzpamatuje anebo ji naopak jako nic na světě posílí, její závěrečný křik se tak stane křikem malého Michaela a spojí se v jeden, na pozadí s přijíždějící sanitkou. HALLOWEEN nám tím vlastně říká, že - na rozdíl od Tarantina utíkajícího od moderní kinematografie k jejím počátkům do přírody – jeden (poctivý ruční) přistup by neexistoval bez druhého (moderní počítačový) a že tyhle formální prvky (dokumentárně působící exploatační vs. ryze narativní s uvědomělým užitím stylistických figur) se navzájem doplňuje. HALLOWEEN tak demonstruje jejich prolnutí a je asi nejzajímavějším příspěvkem k dlouholetému nejen fanouškovskému a akademickému diskurzu na téma „bylo to v hororovém světe lepši před třiceti lety než dnes?“.
4 komentáře:
Clovece tie tvoje texty sa nedaju citat, skus sa zamysliet nad stylizaciou textu, nielen nad jeho obsahom.
Zamýšlím se jak na stylistikou, tak obsahem. (Pokud je stylizací textu myšleno něco jiného, vysvětlit, prosím.)_____ Uznávám, že stylistika není moje silná stránka a proto také nikam nepíši profesionálně a mladí pisálci hrnoucí se na projekce jsou mi vyloženě odporní, ale nejsem si u Halloweenu vědom toho, že by bylo něco nepochopitelného, nečitelného, obsahoval by dlouhé nepochopitelné věty apod._____ Můžeš být, prosím, konkrétní? Zatím to četlo několik lidí, kteři se k němu vyjadřovali, a neměli problém se srozumitelností - ani jeden, a to to většinou byli Slováci...
Ja rozumiem textu, paci sa mi obsah, ale musim sa strasne nutit aby som ho vobec docital. Moje oci neklzu po texte a ja preto nehltam obsah ako by som si predstavoval, ale skor sa nad nim trapim ako na nejakom vysokoskolskom skripte.
Privital by som viac formy, menej obsahu, viac relaxu. Takto mam pocit ako by som cital telegram. informacia STOP informacia STOP.
Nic v zlom, ja len pisem nazor jedneho citatela. Sam mam problemy so stylistiko u textu.
Názor čitatele beru a záleži mi na něm, pro sebe to nepíšu. :-)_____ Takže méně k sobě nahuštěných informací, více oddechových částí a "vaty"? tomu řikám paradox, jedna osoba, které si vážim, mně relativně pochválila kritiku Amerického gangstera a snad i Východních příslibů, ale s tím, že je tam moc vaty. Teď je mi vyčitáno, že by to chtělo nějakou vatu na úkor nahuštěnosti informací._____ Ok, budu se to snažit nějak "zprůměrovat", abych vyhověl oběma stranám. :-)
Okomentovat