RAMBO: DO PEKLA A ZPĚT – God save the forsaken country!

“Ať nás Bůh chrání před jedem kobry, zuby tygra a před mstou Afghánců.“ - „Víte, co to znamená?“ – „Že se s ničím neserete.“

„SCHINDLERŮV SEZNAM mezi b-filmy“, „Bez ironie a humoru, vyjma toho nechtěného“, „Porno založené na mučení“, „Film, který je jako býk v čínském obchodě – ničí všechno, co mu přijde do cesty“. Takové a jiné bonmoty si můžete přečíst od amerických kritiků, kteří souhrnně udělili posledními RAMBOVI: DO PEKLA A ZPĚT 35%, což je přesně o 40% méně než jeho předchozími návratu k legendární postavě, ROCKY BALBOOVI. Zato fanoušci filmu uštědřili na IMDb nadprůměrných 8/10, což vzhledem k tomu, že hlasovalo přes 17 000 lidí není věru málo. V čem je tedy problém, když film splní to, co necenzurovaná upoutávka slíbila, tedy nekompromisní a dost radikální řežbu, která má zasloužený R-rating?

„Comeback šedesátiletého herce – ROCKY BALBOA – je malý velký zázrak, esence nezničitelného, sentimentálního hollywoodského snu vydestilovaného ze stovek zkrachovalých existencí,“ píše Alena Prokopová v Cinemě 3/2007 v Portrétu Sylvestra Stalloneho. Problém s hrdinou, který se místo boxerských rukavic ale chápe kulometu je v tom, že nenabízí divákům příběh „underdoga“, který dosáhne amerického snu a divák mu při tom drží palce, fandí a skanduje při finálních zápasech, ale sledujeme noční můru vietnamským komplexem traumatizovaného muže, který se není schopen vrátit „domů“ a „otcovská figura“ v podobě Trautmana ho musí neustále tahat z potíží (RAMBO I a II), aby jí to nakonec oplatil stejnou měrou (RAMBO III).

Jedna zábavná glosa praví, že hrdinové akčně-béčkových filmů sedmdesátých a osmdesátých let nebyli herci v pravém slova smyslu, ale performeři předvádějící ve strnulých pózách své svaly a z psychoanalytického hlediska by se, Freude odpusť, dali vnímat jako „ztopořené penisy“. Protože je v posledním RAMBOVI přesně 236 mrtvých, nejvíc za celou sérii, dalo by se tak dodat, že se už nejedná o pouhý penis v erekci, ale o hotový orgasmus, kde je semeno nahrazeno krví.

Ale dost nepatřičností, archetypiální postava, pro níž je peklo domovem, se vrací, aby zase pro jednou – doufejme, že naposled – někoho zachránila: v tomto případě křesťanské misionáře přivážející léky a pomoc do „válečné zóny“ jménem Barma. Bez otcovské figury, s absencí superega, protože poručík Trautman umřel a není o něm ve filmu ani zmínka, zato s „primitivností, násilností, maskovanou xenofóbií a šířením mizerných dialogů legální cestou“ (Alena Prokopová, kritika filmu, Cinema 2/22077, str. 66-69, 60%). Zachoval bych se nejhůře jako misogyn, při nejlepším jako šovinista, kdybych prohlásil, že poslední rambovské dobrodružství je ryze mužskou záležitostí, která je adrenalinovější než celá bourneovská trilogie dohromady a viscerálnější než cokoliv, co kdy natočil kanadský úchyl David Cronenberg.

„Válka je v tvojí krvi, Nevzpírej se tomu. Nezabíjel jsi pro svou zemi. Zabíjel jsi pro sebe. Bůh ti to nikdy nenechá zmizet. Když musíš…“

I předchozí, kouzelně přímočaré, o to účinnější, díly byly primitivní, násilné, maskovaně xenofóbní a s mizernými dialogy, ale to tak nějak k žánru patří a je nepatřičné mu to vytýkat. Navíc, když film, popř. Stallone jako jeho přední představil má k němu stále co říct a stojí za to mu i přes vybuchující lodě, kvičící a lidi požírající prasata a ohlušující střelbu naslouchat.

Série si nepokrytě brala z westernových filmů v čele s těmi s Johnem Waynem, který sice ztvárňoval postavy, které uměly lépe formulovat své názory a stanoviska, ale které se nikam dál neposouvaly a nijak výrazně neměnily… což se nedá říct o Rambovi. Jinými slovy a odborněji řečeno: westernová fabule (RAMBO I: cizinec přijíždějící do nehostinného místa, s jehož obyvateli se musí utkat, RAMBO II a IV: záchranná mise kovboje, který musí dostat bílé zadky unesených pryč z indiánského tábora) se kryla s akčním, resp. exploatačním syžetem. Nejenom ale, že se vietnamskému zneuznanému veteránovi vrátila traumata z džungle, ale vytvořila se nová – smrt blízké dívky z druhého dílu anebo navázání vztahu otec-syn v třetím díle. S tím vším se náš „hrdina“ musí vypořádat, protože to za něj nikdo jiný prostě neudělá, i když tím možná přijde o všechno.

Druhý a třetí díl nastolil určitá pravidla, s kterými se musí i RAMBO IV popasovat a zvládá to bez sebemenších problémů, a tak je nám nejdříve představen ústřední představitel žijící daleko od lidí a vydělávající si na život zajímavým způsobem (tentokráte je to lovení jedovatých hadů), aby byl ze svého poklidně si plynoucího „důchodu“ vytáhnut, protože někdo potřebuje pomoc. Jenže stejně jako Rocky Balboa, i Rambo je postavou velice flexibilní a stejně jako ROCKY BALBOA (IV), RAMBO (DO PEKLA A ZPĚT) je přizpůsobením se staré školy té nové, s rychlými střihy, výbuchy a zpomalenými sekvencemi v akčních scénách a nástupem patetické hudby, za kterou by se nemusel stydět ani Michael Bay, a chytrého hrdiny, který užívá v boji s mocnějším nepřítelem mozek, a tak je schopný nastražit pasti, které dělají „BUM“ a vypomoct si i jinak.

V podstatě je zde eliminováno vše, co jsme si zvykli spojovat se sedmdesátkovým a osmdesátkovým stylem, protože Rambo je zde ryze asexuální postavou a homoerotismus zde byl vyměněn za homofobii, protože ústřední záporák je obrýlený a kouřící homosexuál, který si rád do svého „domova“ vodí mladé zajatce mužského pohlaví, zatímco jeho „muži“ si vybírají zajatkyně, Rambo není solitér, ale pracuje v týmu, který mu dokonce zachrání i život anebo mu výrazně v jeho „misi“ pomůže, žena slouží jako katalyzátor problémů a tak by se dalo pokračovat do nekonečna. Jenže to vše výše zmíněné slouží k tomu, aby se ústřední postava mohla vrátit konečně „domů“, bez jakýchkoliv vnitřních démonů či traumat, které dá tentokráte pocítit divákům.

„Zabíjení je stejně lehký jako dýchání.“

Ano, správně, RAMBO: DO PEKLA A ZPĚT je „řežbou“, která by se nezamlouvala Ronaldu Reaganovi, jehož vliv na americký film je doposud nedoceněný (pro neznalé: to je ten, na něhož Doktor Emet Brown v NÁVRATU DO BUDOUCNOSTI činí narážky jako na nedobrého herce a nemůže uvěřit tomu, že se stal v budoucnosti prezidentem a ten, na jehož alzheimerovskou nemoc odkazuje Cypher v prvním MATRIXU).

Zatímco „kovbojský“ americký prezident vyzýval diváky, aby si zašli na RAMBA II, od kterého se v té době jeho hlavní představitel distancoval, diváci přijali „fantasyland“ Rambova světa a léčili se tak z porážky ve Vietnamu. V novém, posledním díle, v němž se trhají ohryzky a rozpárává břicho, se vlastně navracíme do vietnamské džungle, přestože se děj odehrává v Barmě (po prvním díle, v němž se Vietnam dostává do města, v druhém, kde se dostáváme my do Vietnamu a třetím, kde Vietnam supluje neprozírně Afghánistán, je čtvrtý díl skutečným sestupem do džungle a kolektivního podvědomí).

A i když je film zbaven jakýchkoliv narážek na aktuální politickou situaci, 9/11 či terorismus, není pochyb, že vyprávění o tom, jak jsou nastolovány zpátky pravé americké hodnoty zosobňované „panenskou a krásnou“ bílou doktorkou se žlutými vlasy pomocí rozstřílení lidí na sračky (to se vážně jinak napsat nedá, až uvidíte, jestli uvidíte, pochopíte), je komentář ke kovbojské rétorice jiného, současného US prezidenta

Rambo, a s ním i divák, zažívá „regeneraci skrze násilí“, zpřítomňuje vytěsněné (na toho Freuda vždycky dojde) a konečně se vrací domů. Já osobně mu to přeji, byla to totiž cesta, v níž, přestože se putuje na lodi jako v Apokalypse Francise Forda Coppoly, se nedostává divák do stavu transcedence (přesáhnutí smyslových a rozumových poznatků), ale transgrese (přesáhnutí možností těla, hranic „omezující“ fyzičnosti). Skutečný hrdina v titánských pózách, penis v erekci aneb drasťárna o tom, kterak muži po šedesátce ještě můžou… a nakropí toho víc než za mlada. Nepotřebuje k tomu dokonce ani montáž! Fuck Yeah!