TAHLE ZEMĚ NENÍ PRO STARÝ: neakademický experiment pro všechny cinefily

Fanoušci režisérsko-scénáristického dua se dělí buď na „fargovce“ anebo „dudeovce“, přičemž to rozlišení slouží pouze k tomu, aby daný jedinec dal jasně najevo, k jaké straně tvorby bratří inklinuje víc. Jestli k odlehčenějšímu tónu inspirovanému starou školou („dudeovec“ – POTÍŽE S ARIZONOU, BARTON FINK, ZÁSKOK, BRATŘÍČKU, KDE JSI?, NESNESITELNÁ KRUTOST, LUPIČI PANÍ DOMÁCÍ) anebo až existenciálním podívaným, které jsou drsné, syrové a nesmlouvavé, v přístupu k žánru až revizionistické („fargovci“ – ZBYTEČNÁ KRUTOST, MILLEROVA KŘIŽOVATKA, FARGO, MUŽ, KTERÝ NEBYL). Na tomto místě je nutné poznamenat, že autor textu se považoval až do zhlédnutí TAHLE ZEMĚ NENÍ PRO STARÝ za „dudeovce“ a důvod nezařazení kritizovaného filmu do jednoho ze dvou „pracovních-fanouškovských“ táborů má své důvody, protože se jedná o neakademický a odvážný nedivácký experiment, ale to je koncept.

Pokud by se měl hledat průsečík mezi „fargovskou“ a „dudeovskou“ tvorbou, bylo by to jednoznačně, krom poučení z kinematografické minulosti a seznámeností se žánrovými kódy a jejich pohráváním, v postavách, které jsou buď jednodušší jedinci prahnoucí po štěstí povětšinou nelegální cestou, nebo vychcaní hajzlové, kteří nemají skrupule a jdou si machiavelisticky za svým. Postavám se u Coenů podřizovala i forma, jak z hlediska vyprávěcího a jejich rozmístění a práce s nimi, tak i styl a kompozice záběrů i rámování. Tentokrát máme co dočinění nikoliv s prostějšími anebo vychytralými parchanty, ale s neuvěřitelné inteligentními postavami, které jsou si rovny a každý svůj krok pečlivě promýšlí. Na tomto místě kritiky je nutné poznamenat, že autor textu má opravdu nade vše rád chytré filmy a chytré postavy a upřednostňuje uvažování hlavou před podléháním emocí.

Byl-li Billy Bob Thornton v MUŽI, KTERÝ NEBYL až enigmatický, charaktery TAHLE ZEMĚ NENÍ PRO STARÝ mají význam ryze metonomický. Nejde ani tak o to, co vlastně ztvárňuje odporně slizký a mrazivý Javier Bardem, zda-li se jedná o postavu personifikující Osud nebo samotnou Smrt, ale o to, jak je ztvárněna a jak se s ní vzhledem k vyprávění pracuje. Máme dva hlavní antagonisty, ztvárněné Javierem Bardemem a Joshem Brolinem, kdy po celou stopáž filmu inklinujícího ke dvěma hodinám sledujeme, jak si jdou krvavě a nesmlouvavě po krku, protože jeden z nich si vzal dva miliony dolarů, které mu nepatřily.

To je všechno, co o ději potřebujete vědět, zbývá snad jenom dodat, že tentokráte se ve vyprávění nic nekomplikuje a nevznikají dramaticky zajímavé a poutavé, divácky atraktivní situace, jako tak tomu bylo u Coenů. Na tomto místě je nutné poznamenat, že „Coeni“ jsou v textu považování spíše za značku než za implikované autory a autorovi kritiky nepřijde rozumné vytýkat to, že fabule je jednoduchá jak facka, syžet není nikterak komplikován, pověstný černý humor odtud vymizel a mistrná psychologizace se ztratila někde v širokých pouštních pláních, protože o motivacích a ani minulosti postav nemáme ani ponětí a vlastně to pro vyprávění není nikterak podstatné.

Vyprávění je nepodstatné, což platí i pro postavy, k nimž je film ambivalentní, až to není hezké a s čímž většina lidí má největší problém. Vzpomínáte na Hodný, zlý a ošklivý, western Sergia Leoneho, v kterém šlo o totéž a jejichž děj do jisté míry McCarthyho kniha, podle níž byl film natočen, připomíná? Nezáleží na ději a ani tomu, jak a kam se odvíjí, dokonce ani na postavách a tom, jestli je tahle existenciální podívaná o predestinaci anebo osudu a náhodě. Podstatná je rytmizace, jak je pnutí uvnitř scén a mezi nimi vytvářeno pomocí zvukových efektů, v tom, jak jsou jednotlivé scény přetáhnuty a trvají dlouho poté, co by měly skončit, že jsme fascinováni pohybem v záběru a pohybem záběru, být překvapeni závěrem filmu, který je neuvěřitelně sofistikovaný a nebál bych se ho označit až za geniální, protože lépe to ukončit nešlo… Na tomto místě je nutno poznamenat, že se jedná o film podvratný.

V čem podvratný? TAHLE ZEMĚ NENÍ PRO STARÝ, jak jsem napsal již na začátku textu, je nedivácký film, ale protože se jedná o koncept, jde „pouze“ o to, jestli to někomu sedne, nebo nikoliv, ale tak jak tak je nutné uznat, že ten koncept je velice systematický a nikdy z něj film nevypadne a neopustí od něj. Spočívá v tom, že když nás už už začnou zajímat ústřední postavy, které vyprávění a vlastně ani styl moc nezajímají, protože se ztrácejí v temnotě anebo širokých pláních, tak se film zaměří na zcela jiné, buď nové, anebo do té doby vedlejší a věnuje jim nesnesitelně dlouhé místo (Tommy Lee Jones, Woody Harrelson). Dokonce jedno důležité úmrtí se stane mimo záběr a každá scéna je utnuta vždy před svým klimaxem, což nelze neobdivovat, přestože – nebo protože – se jde hlavou proti zdi. Už z toho důvodu je nesmyslné napadat film z akademičnosti, protože akademické filmy takové nejsou, natolik hravé a experimentující, jdoucí proti očekáváním a navíc jsou značně progresivní a novátorské (jinými slovy: není to POKÁNÍ). Na tomto místě, říká se mu závěrečné shrnutí, je nutné dodat, že autor textu se nyní považuje za „countryovce“.