Ang Lee, jenž se s hollywoodským studiovým systémem rozloučil stylově revizionistickým homosexuálním westernem pracujícím s prvky melodramatu ZKROCENÁ HORA, se po vzoru Paula Verhoevena a jeho ČERNÉ KNIHY vrátil do své „rodné“ vlasti a natočil obdivuhodně podvratný film o ženě-špiónce, která se musí za časů druhé světové války infiltrovat do „kolaborantské“ rodiny a narušit tak „rozum otcovské tradice“ (Cinema 3/2001, portrét Anga Lee, Alena Prokopová).
Hlavní hrdinka TOUHY, OPATRNOST, kterou ztvárnila debutující Wei Tangová, pečlivě vybraná z desetitisícovky uchazeček o roli, je další Leeovou poctou jednak jeho ženě, která inspirovala všechny ty sebevědomé ženské hrdinky jeho filmů, a zároveň žánrovou pamětí nenakaženou postavou, která nemůže dát plně najevo svou touhu a musí zůstat opatrná. Wong Chia Chi, jak se hrdinka psychologicky-nepsychologického a špionážně-nešpionážního dramatu s melodramaticky-nemelodramatickými motivy jmenuje, je tak ženskou pokračovatelkou mužských postav uvězněných v labyrintu zrcadel, kdy se „stávají tím, co hrají“: platí to jak pro newyorského otce od rodiny, jenž se v PŘETLAČOVÁNÍ pokouší svého tchajwanského a tradicionalistického otce začlenit do amerikanizované rodiny, tak i pro intelektuálního čínského homosexuála, který naopak před svými newyorskými rodiči úzkostlivě skrývá svou skutečnou orientaci ve SVATEBNÍ HOSTINĚ.
Psychologické drama s pečlivou drobnokresbou postav, které nestaví na dlouhých dialozích, ale na schopnosti vyjádřit emoce skvostně komponovanými záběry, se tře s přepísklou, až kýčovitou estetikou filmu; špiónská podívaná, která neobsahuje skoro žádné intriky a překvapivá odhalení, je postavena na animálních erotických scénách na místo rychlé akce; melodrama, které nekončí a snad ani nemůže skončit happy endem। Ang Lee si toho bratříčka ke Zlatému lvu (za ZKROCENOU HORU) na MFF v Benátkách vysloužil právem, protože žádný jiný filmař nedokáže vyprávět o světě plném řádu a tradic, který se z nich vymyká, vypovídat o hrách a pochutinách, jež slouží ke šlechtění intelektu, a ke kinematografii přistupovat jako k ryzí zábavě, jež zamezuje skutečnému povznesení se.
Starý tchajwanský otec je mistrem v tai-chi (PŘETLAČOVÁNÍ), otec tři dcer je čínským šéfkuchařem a esem ve svém oboru (JÍST, PÍT, MUŽ, ŽENA), dívky hledající ty pravé manžely v austenovské adaptaci si neopomenou dát čaj o páté (ROZUM A CIT)… a Wong Chai Chi je sice naivní, ale bravurní herečkou, která svému poslání obětuje i to nejcennější – své panenství. Jako se syn snažíc se poamerikanizovat svého otce stává čím dál tím víc nakaženým tchajwanskou kulturou a tradicemi, je více chápajícím (PŘETLAČOVÁNÍ), jako věčně nespokojené dcery pochopí pravou – metafyzickou – podstatu jídla (JÍST, PÍT, MUŽ, ŽENA), jako vědec, jehož city se zvnějšní do podoby zeleného obra (HULK)… i Wong Chai Chi se stává tím, koho původně jenom hrála – paní Mak.
Pokud v Leeových předchozích filmech byla věnována až perfekcionistická pečlivost přípravě jídla anebo objevu, hrdinové (ať už kuchaři, viktoriánské sestry či vědci) vždy ve chaotickém světě nalézali řád, který v TOUZE, OPATRNOSTI je představován hrou v mahjong, kterou průměrný Evropan nedovede pochopit a která měla i své místo ve STVOŘENI PRO LÁSKU, Wong Kar-Waiově melodramatu, v němž širší publikum zaujal výkon Tonyho Leunga. Jenže v TOUZE, OPATRNOSTI Leunga ztvárňuje pana Yee - kolaboranta, ústřední zápornou postavu.
Významnou roli zde sice také sehrává nevyřčené a pouze tušené, pnutí mezi hlavními představiteli, ale pečlivá práce nikoliv s rytmizováním pohybu a jeho až archaickou estetizací po vzoru filmů noir zde vystřídala hra na to, kdo má nad kým vrch – kdo se má podřídit, stát se submisivním, a kdo dominantním.
Postavy se nepohybují v ladných, zpomalených gestech na pozadí od deště oprýskaných kandelábrů, ale v „buržoázním“ prostředí dochází k podrobování si při sexuálních „hrátkách“, které spíše připomínají až jakousi přizemní verzi vzlétnutí a ryzí akrobacie z TYGRA A DRAKA. Explicitní postelové výjevy, v nichž nechybí penis Tonyho Leunga či bradavka v pozoru Wei Tangové, nejsou samoúčelné už proto, že nám dovolují nahlédnout ještě více do nitra postav a přestože přichází až po víc jak hodině a půl skoro tříhodinového filmu, ve vyprávění pracujícím s kontrasty mají své pevné místo.
Nepředpokládám, že by po uvedení filmu, přestože mezi hlavními představiteli funguje chemie naprosto dokonale, vstoupnul zájem o sex atletického ražení, v němž jde o to, kdo má navrch, jako po uvedení POSLEDNÍHO TANGA V PAŘÍŽI vstoupl zájem o anální sex. Nedokážu ani odhadnout, nakolik Leeova stylová nestylovost a podvratnost ovlivní asijské melodramatické filmy, jejichž askeze byla tolik osvěžující oproti sexuální dráždivosti festivalových pecek 70. let, zajímavé je ovšem si všímat, jak Lee pracuje důmyslně a systematicky s obojím, jak s askezí, tak sexuální explicitností.
Zábavné je porovnávat si i nevystříhanou, bez jedné minuty 160 minut dlouhou verzi filmu s tou čínskou zkrácenou, v níž chybí právě ony inkriminované „milostné“ scény. Je to jako se dívat na TYGRA A DRAKA, z nějž někdo vystřihal všechno to wire-fu, či na HULKA, který by přišel o zelenou příšeru v poušti, kterak pomocí skoků utíká vojenským vrtulníkům a tanky hází v dál. Podívaná to je pak soudržnější, ale chybí to vnitřní pnutí, ta potěcha z kladení protichůdných prvků proti sobě, ten šok, když dojde k první sexuální scéně či ta emociální drtivost, která je spojena s první vraždou, v níž se statická kamera s dlouhými záběry poprvé roztřese a dá tak divákovi pocítit, v jakém psychickém stavu se právě nacházejí naši hrdinové.
Zatímco Holanďan Paul Verhoeven vidí dějiny jako nikdy nekončící, Tchajwanec bez domova Ang Lee, jehož prarodiče byli popraveni během čínské komunistické revoluce, natočil film bez jakýchkoliv politických paralel či jinotajů. TOUHA, OPATRNOST musela být sice nahrazena jiným asijským zástupcem v oscarovém klání, protože neměla dostatek asijského štábu, a důmyslným rámováním, jímž se upomíná na Leoneho majstrštyk TENKRÁT V AMERICE sice sahá až příliš vysoko, ale tak fascinující podívanou, která není poučena žánrovou minulostí, ale učí se ji po čas filmu prostřednictvím hlavní hrdinky navštěvující kino, aby člověk v současnosti pohledal. Už dlouho jsem neviděl film, který by se takhle dokázal rozležet v hlavě, přičemž jeho tvůrce, fascinován jídlem, je jako krysák Remmy, který i tomu nejcyničtějšímu kritikovi dovede naservírovat běžný pokrm jako tu největší specialitu od mistra šéfkuchaře znalého západního žánrového menu, že nezbývá, než před ním padnout na zadek a udělit maximální hodnocení.
Hlavní hrdinka TOUHY, OPATRNOST, kterou ztvárnila debutující Wei Tangová, pečlivě vybraná z desetitisícovky uchazeček o roli, je další Leeovou poctou jednak jeho ženě, která inspirovala všechny ty sebevědomé ženské hrdinky jeho filmů, a zároveň žánrovou pamětí nenakaženou postavou, která nemůže dát plně najevo svou touhu a musí zůstat opatrná. Wong Chia Chi, jak se hrdinka psychologicky-nepsychologického a špionážně-nešpionážního dramatu s melodramaticky-nemelodramatickými motivy jmenuje, je tak ženskou pokračovatelkou mužských postav uvězněných v labyrintu zrcadel, kdy se „stávají tím, co hrají“: platí to jak pro newyorského otce od rodiny, jenž se v PŘETLAČOVÁNÍ pokouší svého tchajwanského a tradicionalistického otce začlenit do amerikanizované rodiny, tak i pro intelektuálního čínského homosexuála, který naopak před svými newyorskými rodiči úzkostlivě skrývá svou skutečnou orientaci ve SVATEBNÍ HOSTINĚ.
Psychologické drama s pečlivou drobnokresbou postav, které nestaví na dlouhých dialozích, ale na schopnosti vyjádřit emoce skvostně komponovanými záběry, se tře s přepísklou, až kýčovitou estetikou filmu; špiónská podívaná, která neobsahuje skoro žádné intriky a překvapivá odhalení, je postavena na animálních erotických scénách na místo rychlé akce; melodrama, které nekončí a snad ani nemůže skončit happy endem। Ang Lee si toho bratříčka ke Zlatému lvu (za ZKROCENOU HORU) na MFF v Benátkách vysloužil právem, protože žádný jiný filmař nedokáže vyprávět o světě plném řádu a tradic, který se z nich vymyká, vypovídat o hrách a pochutinách, jež slouží ke šlechtění intelektu, a ke kinematografii přistupovat jako k ryzí zábavě, jež zamezuje skutečnému povznesení se.
Starý tchajwanský otec je mistrem v tai-chi (PŘETLAČOVÁNÍ), otec tři dcer je čínským šéfkuchařem a esem ve svém oboru (JÍST, PÍT, MUŽ, ŽENA), dívky hledající ty pravé manžely v austenovské adaptaci si neopomenou dát čaj o páté (ROZUM A CIT)… a Wong Chai Chi je sice naivní, ale bravurní herečkou, která svému poslání obětuje i to nejcennější – své panenství. Jako se syn snažíc se poamerikanizovat svého otce stává čím dál tím víc nakaženým tchajwanskou kulturou a tradicemi, je více chápajícím (PŘETLAČOVÁNÍ), jako věčně nespokojené dcery pochopí pravou – metafyzickou – podstatu jídla (JÍST, PÍT, MUŽ, ŽENA), jako vědec, jehož city se zvnějšní do podoby zeleného obra (HULK)… i Wong Chai Chi se stává tím, koho původně jenom hrála – paní Mak.
Pokud v Leeových předchozích filmech byla věnována až perfekcionistická pečlivost přípravě jídla anebo objevu, hrdinové (ať už kuchaři, viktoriánské sestry či vědci) vždy ve chaotickém světě nalézali řád, který v TOUZE, OPATRNOSTI je představován hrou v mahjong, kterou průměrný Evropan nedovede pochopit a která měla i své místo ve STVOŘENI PRO LÁSKU, Wong Kar-Waiově melodramatu, v němž širší publikum zaujal výkon Tonyho Leunga. Jenže v TOUZE, OPATRNOSTI Leunga ztvárňuje pana Yee - kolaboranta, ústřední zápornou postavu.
Významnou roli zde sice také sehrává nevyřčené a pouze tušené, pnutí mezi hlavními představiteli, ale pečlivá práce nikoliv s rytmizováním pohybu a jeho až archaickou estetizací po vzoru filmů noir zde vystřídala hra na to, kdo má nad kým vrch – kdo se má podřídit, stát se submisivním, a kdo dominantním.
Postavy se nepohybují v ladných, zpomalených gestech na pozadí od deště oprýskaných kandelábrů, ale v „buržoázním“ prostředí dochází k podrobování si při sexuálních „hrátkách“, které spíše připomínají až jakousi přizemní verzi vzlétnutí a ryzí akrobacie z TYGRA A DRAKA. Explicitní postelové výjevy, v nichž nechybí penis Tonyho Leunga či bradavka v pozoru Wei Tangové, nejsou samoúčelné už proto, že nám dovolují nahlédnout ještě více do nitra postav a přestože přichází až po víc jak hodině a půl skoro tříhodinového filmu, ve vyprávění pracujícím s kontrasty mají své pevné místo.
Nepředpokládám, že by po uvedení filmu, přestože mezi hlavními představiteli funguje chemie naprosto dokonale, vstoupnul zájem o sex atletického ražení, v němž jde o to, kdo má navrch, jako po uvedení POSLEDNÍHO TANGA V PAŘÍŽI vstoupl zájem o anální sex. Nedokážu ani odhadnout, nakolik Leeova stylová nestylovost a podvratnost ovlivní asijské melodramatické filmy, jejichž askeze byla tolik osvěžující oproti sexuální dráždivosti festivalových pecek 70. let, zajímavé je ovšem si všímat, jak Lee pracuje důmyslně a systematicky s obojím, jak s askezí, tak sexuální explicitností.
Zábavné je porovnávat si i nevystříhanou, bez jedné minuty 160 minut dlouhou verzi filmu s tou čínskou zkrácenou, v níž chybí právě ony inkriminované „milostné“ scény. Je to jako se dívat na TYGRA A DRAKA, z nějž někdo vystřihal všechno to wire-fu, či na HULKA, který by přišel o zelenou příšeru v poušti, kterak pomocí skoků utíká vojenským vrtulníkům a tanky hází v dál. Podívaná to je pak soudržnější, ale chybí to vnitřní pnutí, ta potěcha z kladení protichůdných prvků proti sobě, ten šok, když dojde k první sexuální scéně či ta emociální drtivost, která je spojena s první vraždou, v níž se statická kamera s dlouhými záběry poprvé roztřese a dá tak divákovi pocítit, v jakém psychickém stavu se právě nacházejí naši hrdinové.
Zatímco Holanďan Paul Verhoeven vidí dějiny jako nikdy nekončící, Tchajwanec bez domova Ang Lee, jehož prarodiče byli popraveni během čínské komunistické revoluce, natočil film bez jakýchkoliv politických paralel či jinotajů. TOUHA, OPATRNOST musela být sice nahrazena jiným asijským zástupcem v oscarovém klání, protože neměla dostatek asijského štábu, a důmyslným rámováním, jímž se upomíná na Leoneho majstrštyk TENKRÁT V AMERICE sice sahá až příliš vysoko, ale tak fascinující podívanou, která není poučena žánrovou minulostí, ale učí se ji po čas filmu prostřednictvím hlavní hrdinky navštěvující kino, aby člověk v současnosti pohledal. Už dlouho jsem neviděl film, který by se takhle dokázal rozležet v hlavě, přičemž jeho tvůrce, fascinován jídlem, je jako krysák Remmy, který i tomu nejcyničtějšímu kritikovi dovede naservírovat běžný pokrm jako tu největší specialitu od mistra šéfkuchaře znalého západního žánrového menu, že nezbývá, než před ním padnout na zadek a udělit maximální hodnocení.
Žádné komentáře:
Okomentovat