Nejnovější počin Ridleyho Scotta předchází pověst mistrovského díla srovnatelného s gangstersko-mafiánskými filmy Martina Scorseseho a Briana De Palmy a budoucí klasiky, která je dokonalá, a možná proto chladná a neoriginální, neobsahující žádnou zapamatování-hodnou scénu a u níž nejde na první pohled rozpoznat, kdo za ní stojí. Chtěl bych vyvrátit výše uvedené výtky, které se různými komentáři a recenzemi i kritikami šiří, přestože není jasné, kde to vůbec začalo, aniž bych Amerického gangstera jakkoliv glorifikoval. (Z lednové nabídky jsou mi sympatičtější přece jenom mnohem podvratnější Východní přísliby, na které si potrpím mnohem více než na v posledních letech manýristického a kulturně méně citlivého, nevyrovnaného a zakázkového Scotta, jehož navíc „válcuje“ i jeho mladší bratr Tonny.) Americký gangster není film o vzestupu a pádu gangstera nahlížený jeho optikou, jako tomu bylo u Scorseseho mafiánských opusů (Špinavé ulice, Mafiáni, Casino, Gangy v New Yorku, Skrytá identita) anebo De Palmových nedoceněných pastišů (Nedotknutelní, Carlitova cesta). Tolika lidmi postrádaná originalita je zde především ve výstavbě díla, kdy mafiánsko-gangsterskou linku „vzestupu a pádu“ sledujeme paralelně s vyšetřováním úmrtí parťáka na novou drogu „Blue Magic“ a její závratné šíření v ulicích. Nezůstává se ale u prostřihů ukazující rodinnou mizérii a dřinu na straně policisty-vyšetřovatele Richie Robertse a rodinnou pospolitost a dobře šlapající „podnik“ Franca Lucase, které nelze nazvat „prvoplánové“, protože je z nich patrná scottovská ironie a cynismus. (Distribuce drog za zpěvu „Hold on, I´m comin´ či „Across the 110th Street“ jsou neodolatelná sekvence.) Polarizované charaktery jsou oba z jiného žánrového světa, které si to mezi sebou v závěru nevyřídí (definitivně), ale vyříkají a jedna z postav na svou „žánrovost“ dojede.
Russel Crowe a Denzel Washington nehrají žánrové archetypy, které díky chytře napsanému scénáři dýchají a opravdu žijí, ale skutečné lidi, popř. „šarže“: za rolí dříče a sukničkáře nevidíme ani tak Robertse samotného, jako spíše mediální obraz Russela Crowea, s nímž důmyslně pracoval Scott už v jejich předchozí víc než oddychovce Dobrý ročník; a Denzel Washington v roli „muže, který přišel o vše, a tak musí znovu nalézt stabilitua uchovat ji, popř. nastolit ji i ve světě“ variuje role, které ztvárnil u Ridleyho bratra Tonnyho. Ostatní role jsou obsazeny s až perfekcionistickou přesností, za vypíchnutí stojí především Josh Brolin, jenž pokračuje v sérii nezapomenutelných vedlejších „partů“ a velká spousta amerických gangsterů-hip-hoperů. (Osobně si více cením Crowea, protože jeho postava je mnohem méně na plátně a je dost nevýrazná, zato washingtonovská manýra a napodobování Branda mě v jistých chvílích – „Pokusili se zabít mou ženu!“ – až iritovalo.)
Postava Franca Lucase nezůstává v pozadí jako správný gangster numero uno, ale je (do)nucen a i odhodlán jednat, což není zrovna tradiční uchopení postavy mafiána stoupajícího na vrchol, popř. na tom vrcholu spočinuvším. Richie Roberts má taktéž daleko k „nejdřív střílej a pak se ptej“ typům policistů ze 70. let, ale spíše k takovému Serpicovi. Název článku „Return of the Superfly“, na základě kterého vzniknul scénář k filmu, za který je zodpovědný čím dál tím bravurnější Steven Zaillian (Zodiac, Gangy v New Yorku), odkazuje na kultovní blaxploitation Superfly pojednávajícím o černošském gangsterovi obchodujícím s drogami, který na svou výstřednost dojede. Franc Lucas si nalepí obři afro a bradku, přičemž vypadá jako z blaxploitationu, aby se zamaskoval a zkontroloval „obchody“ – až úzkostlivě se vyhýbá tomu být „žánrový“. (Příznačná je v tomto ohledu scéna, v níž peskuje svého bratra za to, že si koupil moc křiklavý oblek, kterým na sebe upozorní a vypadá jako Superfly.) Přesto na „žánrovost“ doj€de, když si obleče kožich, který mu dala jeho žena (a který mimochodem nosila Sharon Stoneová v Casinu, na kterou doplatil jeho hlavní hrdina). 
Výjimečnost Amerického gangstera netkví v originální výstavbě, v žánrovém vyjednání mezi mafiánsko-gangsterským a policejním (sub)žánrem a ani v „uchopení postav“, ale v tom, že skutečné charaktery jsou zasazeny do modelových žánrových scén známých z jiných filmů, které jsou neustále kontextualizovány do nových rámců. Když zazní Womackův song „Across the 110th street“, neupomíná se tím jenom na kultovní kriminálku ze 70. let (pojednávající o poldech, jež jdou po „amatérovi“, který převeze italskou mafii!), ale především na Tarantinovu Jackie Brownovou, kde měl rámující funkci v příběhu o poslední(?) šanci dvou atypických „hrdinů“, z nichž jeden měl co dočinění s pašováním drog v letadlech. Když se Franc vydá pro klíče a zanechá tak v autě svou ženu, která je ohrožena projíždějícím autem, z kterého zrazu někdo začne střílet, nelze si nevzpomenout na Úplatné a rodinné večeře či „poslední návštěva kostela“ nemůže být zjevnější upomínkou na Kmotra. (…) Takhle by se dalo pokračovat do nekonečna, ale v zjednodušující zkratce: pokud Scorsese ve Skryté identitě účtoval s klasickými gangsterkami 30. až 50. let, na které v hojné míře odkazoval, a zároveň tematizoval svůj přinos v tomto žánru a to, nakolik ovlivnil asijské tvůrce, tak po uzavření jedné kapitoly Scorsesem jsme se dočkali uzavření druhé kapitoly Scottem, který natočil skutečně „gangsterku pro 21. století“.
Nadávat na to, že film neobsahuje ani jednu zapamatovatelnou scénu je nesmyslné a „dokonalost, kterou se film jako by zalyká“ nerovná se apriori chladnost ve filmu, který rozhodně nechce dát a taky nedá divákovi to, po čem tak touží, když ve dvouapůlhodinovém příběhu nechá dvě hlavní postavy setkat se až v posledních minutách a kdy diváka donutí sympatizovat s tou zápornou (jež „vtipně“ po skončení titulek jakožto zpřítomněné zlo vyjde vstříc ke kameře a vypálí do ní, zastřelí diváka). Jediný zápor filmu, který geniálně pracuje s distribucí informací prostřednictvím médií (a film jako svébytné médium zaznamenávající skutečnost je zde úchvatně tematizován, viz scéna vyvolání fotografie), tak vidím v tom, že si ho přece jenom více užijí cinefilové, kteří raději zapojují mozek namísto emocí při sledování a všímají si práce s mizanscénou. Scott se navíc krotil i co do svých manýr (ty vločky! ty vločky!) a natočil tak nikoliv svůj „dospělý“, ale dospělou optikou konečně nahlížený projekt – opus magnum, který osobně řadím do hollywoodské tendence vyprávět „fabulaci faktu“ (Mnichov, Zodiac) a k nezapomenutelným klasikám jako Jackie Brownová, jimž nechybí osudovost a dotek reálnosti.
Žádné komentáře:
Okomentovat