Recenze: GRINDHOUSE

Grindhouse si v kinech nevede tak dobře, jak se očekávalo, přestože všude možně sklízí převážně pochvalné reakce. Tarantinova a Rodriguezova snaha zprostředkovat divákovi podobný zážitek, jako kdyby seděl skutečně v Grindhouse (kině, promítajícím exploatační filmy 70. a 80. let), tak vystihuje název písně Rose McGowanové na soundtracku k Planet Terror: Two Against the world.

U nás a ve zbytku Evropy se dočkáme nikoliv dvou filmů za cenu jednoho, ale dvou filmů za cenu dvou, protože Rodriguezova část nazvaná Planeta Teror a Tarantinova se jménem Auto zabiják (gratulace distributorovi za „geniální“ překlad) půjdou oddělně. Malou útěchou může být fakt, že se minutáž každého z nich natáhne o dobrou čtvrthodinu, a tak se můžeme těšit aspoň na to, že na nás po čas sledování nevyskočí nápis „missing reel“ a my tak nepřijdeme o „sex scene“ z Rodriguezovy části a o „lap dance“ z Tarantinovy.

Přesto si ale myslím, po zhlédnutí „back to back“ americké verze, že rozseknutí ve dví (pamatujete ještě na Kill Bill?) uškodí nejenom samotnému konceptu Grindhouse, ale i filmům jako takovým. Planeta Teror totiž funguje dokonale jako zábavná a bezmyšlenkovitá jednohubka, která plní statut béčkového předskokana hlavnímu filmu, kterým se stává Auto zabiják. Tomu by sice prospělo rozvinutí některých vedlejších postav (zvlášť postava roztleskávačky si o to vyloženě říká a jak je patrné z upoutávky, víc scén s ní natočeno bylo) a lépe vykreslená atmosféra nejistoty a z toho pramenícího napětí, ale expozice je už tak akorát dlouhá.

Příběh není ani u jedné z částí nikterak důležitý, jde o zpracování a zprostředkování té správné atmosféry béčkových fláků let dávno minulých. Postačí vědět, že Planeta Teror je o bandě lidí (mezi nimi sexy go-go tanečnice Rose McGowanová, cool mexický chlápek s tajemnou minulostí Fredy Rodriguez či doktorka Marley Sheltonová, po níž jde její manžel), kteří se snaží přežít ve městě, v němž vypukla virová nákaza, jež zapříčinila to, že se z lidí stávají zombie – a má to co dočinění s místním teroristickým gangem vedeným Naveenem Andrewsem a vojenskou složkou v čele s Brucem Willisem. A Auto zabiják, jak už název vypovídá, o kaskadérovi Mikeovi (Kurt Russel), který disponuje „smrtivzdorným autem“ (ale to jenom v tom případě, sedíte-li na jeho místě) a co stihnul zabít čtveřici holek jedoucích na oslavu narozenin své blízké kamarádky, má vyhlídnutou další skupinu, která mu dá ale zabrat (v čele s Rosario Dawsonovou a Zoe Bellovou).

Přestože se oba segmenty odehrávají v Texasu, nejsou nikterak navzájem provázané, i když se v obou objeví Michael Parks jako šerif Earl McGraw (jako ten se objevil už v Od soumraku do úsvitu a Kill Bill Vol. 1 a 2) a Marley Sheltonová jakožto doktorka Dakota Blocková pracující v nemocnici. Domyslí se li to ale do detailu, prohodíme co do časové posloupnosti Auto zabiják s Planetou Teror, otevírá se nám zcela nový obzor, ve kterém se najednou dozvíme, co se stalo s kaskadérem Mikem a dalšími postavami. Z výše zmíněného důvodu si dovolím pro větší přehlednost rozdělit recenzi na část věnovanou Planetě Teror, Autu zabiják a fiktivním upoutávkám, které film vyplňují.

Fiktivní upoutávky

Jsou celkem čtyři, přičemž tu, o kterou se postaral Robert Rodriguez (Machette), uvidíme jako první před jeho filmem a po skončení Planety Teror přijde na řadu She werewolf of the SS Roba Zombie (Dům 1000 mrtvol, Vyvrženci pekel), Don´t Edgara Wrighta (Soumrak mrtvých) a Thanksgiving Eliho Rotha (Cabin Fever, Hostel). Dalo by se říct, že kvalita je v tomto případě vzestupná.

Machette má charismatického Dannyho Treja, který si zopakoval svou roli z Desperada a Spy Kids, spoustu nahoty a jednoduchých, ale funkčních vtipů a nadsazenou akci. A vypadá to, že se brzy dočkáme celovečerní verze, jež bude určena D2D (Direct to DVD – přímo na DVD).

Upoutávka na She werewolf of the SS měla největší potenciál ze všech a Tarantino se zmínil, že Zombie natočil tolik záběrů, že by z toho mohl být hned celovečerní film. Kdo by nechtěl vidět hvězdu WIP (Women in Prison) filmů Sybil Danningovou v krásně úchylné roli a křečovitě přehrávajícího Nicolase Cage jako legendárního Fu Machu? Možná ti, kteří byli nejdřív natěšeni úchvatným úvodem traileru s nepostrádatelnými a přehnanými adjektivy, aby pak byli následně zklamáni z toho, že to nejzajímavější asi muselo být vystřiženo (kde je to vysávání těl?) kvůli přístupnosti („R“) a zůstal jenom náležitě zvrhlý nápad.

Don´t není poctou, je parodií viktoriánských a gotických hororů, jejichž zápletka se točí kolem tajemného a démonického domu. Ale stejně jako v Soumraku mrtvých, i zde Edgar Wright dokonale pochopil, v čem spočívá forma a styl britských hororů 80. let a Fulciho opusů a téměř smrtící kadencí v opakování jednoho a toho stejného nutí diváka se za břicho popadat.

Úvod traileru Thanksgiving dokonale evokuje Wicker Mana, Halloween či původní Black Christmas, kterým se Carpenter při natáčení Halloweenu silně inspiroval, a závěr pak původní Texaský masakr motorovou pilou (za povšimnutí stojí znásilňovací tečka s vyděšenými pohledy dětí). Opakující se a lacině vyhlížející název filmu, záběrování nachlup stejné jako ve slasherech 70. let, nápadité úmrtí, na které se jenom tak nezapomíná (trampolína či felace v autě), falešně vypadající krev a laciné loutky, oslavný a správně temný komentář, dobře typizované postavy (policisté), rozkošně nablbé hlášky (blood)... Vynikající mix pro každého poučeného diváka, kterému zbývá extaticky oslavovat. Jenom zamrzí nadbytečný druhý fór s hlavou po líbání a fakt, že některé scény (trampolína...) musely být cenzurovány na přání MPAA.

GRINDHOUSE: Planeta Teror

U Rodrigueze je znát, že viděl velkou spoustu béček, ale na víc než na jejich stylovou nápodobu, která se (neúspěšně) snaží přešvihnout své předobrazy, zatím bohužel nemá. V různých rozhovorech se vyjadřuje, že strašně rád psal scénář k Planetě Teror, protože do něj mohl zanést cokoliv a nemusel si dělat starosti s tím, nakolik je to násilné či sexuálně otevřené anebo pobuřující či hloupé, že měl absolutní svobodu při psaní a náramně si to užil. Nedá se upřít, že celá hodina nabitá akcí, zábavnými hláškami převážně na jedno použití a správně typově vystiženými postavami přetéká rozkošně pubertálními nápady, ale Rodriguez-hračička si to nenechá ani jednou diváka pořádně užít.

Dodatečné poškozování kopie, přidávání škrábanců a třesoucí se film mají divákovi evokovat pocit, že se dívá na starý Grindhouse film. Jenže ono dodatečné poškozování je naprosto zbytečné a takhle ty snímky nikdy nevypadaly, nemluvě o tom, že natolik úpěnlivá snaha „zničit, co se dá“ vyloženě ruší, vytrhává ze sledování a destruuje několik opravdu hezky zkonstruovaných a vypointovaných scén. Akci by neuškodila menší statičnost a žánrová strnulost, i když ta je naštěstí na hony vzdálená mrtvolce v podobě Sin City – Města hříchu, a taky přehlednost, abychom věděli, kde se právě ta která postava nachází a co a proč tam dělá.

Pokud jste navíc k tomu viděli jednu z upoutávek na Grindhouse, všechny povedené akční scény (v nemocnici, s nohou a s helikoptérou) byly už tam a v tom případě přichází na řadu zklamání z toho, že se k noze-pušce dostaneme až v posledních patnácti minutách, ve kterých to řve a burácí tak, jak bohužel na začátku ne. Ani ne devadesátiminutová délka sice hodně pomáhá tomu, že není čas na nudu, ale jak praví jedno lidové moudro, „opakovaný vtip přestává být vtipem“ a pokud se člověk zasměje odřezaným varlatům a jejich povalování se na zemi poprvé, neznamená to, že se u toho stejně zabaví počtvrté či popáté.

I přes dlouhou expozici a představování každé z postav v nich máme totiž zmatek a je nám jedno, co se s nimi děje a v jakém srabu se zrovna nachází. To platí skoro o všech vyjma dvou, Rose McGowanové a Fredyho Rodrigueze, mezi nimiž funguje chemie na výbornou a kteří jsou neustále v pohybu spolu s filmem a jeho dopředu uhánějícím tempem. Na rozdíl od ostatních postav. Milostná scéna mezi nimi dá upomenout na Desperada (konkrétně postelovou scénu Banderase a Hayekové), je smyslná, erotická, žhavá a vzrušivá… ale najednou vyskočí nápis „missing reel“ a atmosféra je najednou fuč, přestože zrovna v tomto místě je zařazení nápisu o chybějícím kotouči s dalším dějem zábavné. A tak je to v Planetě Teror se vším.

Rodriguez zde baví hlavně poučeného diváka, který si vychutná všechny ty menší či větší odkazy na filmy, jichž je ve filmu bezpočet, a potěší vystihnutím atmosféry starých carpenterovek, romerovek a do jisté míry i fulciovek. Není se čemu divit, jednotlivé scény jsou většinou přímou citací či variací na Útěk z New Yorku či Den mrtvých a Crazies. Tomu hodně napomáhá i hudba, jež je sice nesmírně sebevykradačská a vypadá to v některých chvílích, že Rodriguez z nedostatku času užil zbylou skladbu ze Sin City, ale zde se to hodí víc a má to ten pravý syntetizátorový nádech 80. let, jaký známe od Carpentera.

Chválit politickou nekorektnost mi přijde bezpředmětné, protože se to od toho očekává (a z tohohle hlediska Planeta Teror dostojí svým závazkům, zabité dítě potěší). Tak snad jen zbývá se zmínit o tom, že tentokrát ten neorganizovaný chaos ani tak oproti Tenkrát v Mexiku nevadí, protože se pohybujeme ve formátu typu Grindhouse. Jsem rád, že Rodriguezův pubertální eklektizmus našel po letech konečně to správné uplatnění, jenom je nutné se smířit s tím, že tohle není další kompaktní, co do postav a dialogů nejednorozměrný krvavý morytát, jakým bylo Od soumraku do úsvitu. Škoda, splatter je to vynikající, jenom ten Grindhouse prostě ne…

GRINDHOUSE: Auto zabiják

Dokáže Tarantino napsat dialogy pro skutečné postavy, nikoliv žánrové figury? Dokáže Tarantino natočit a hlavně nastříhat akci tak, aby to nerušilo? Dokáže Tarantino zužitkovat svou velkou znalost (sub)žánru natolik, aby k němu řekl ještě v současnosti něco nového a neotřelého? Dokáže (a) Tarantino své formální a stylistické trademarky podřídit (sub)žánru, nebo (b) naopak (sub)žánr se podřídí jim? Nebudu vás dlouho napínat, odpovědi jsou následující: ano, dokonce i pro ty ženské; ano, a jakou akci; ano, a že má co říct a s čím přijít; b) je správně.

Zatímco Rodriguez se snaží, aby jeho Planeta Teror vypadala jako exploatační biják starý 20-30 let, přičemž ta snaha je tam opravdu vidět (v záporném slova smyslu), Tarantinovo Auto zabiják tak vypadá. Už od prvních záběrů je jasné, že tohle je snímek QT, v němž nebudou chybět fetišistické záběry na nohy a spousta popkulturních odkazů a skvěle napsaných dialogů. Nenechte se ale zlákat nápisem na plakátu, který slibuje „A white-hot juggernaut at 200 miles per hour!“ a mějte na paměti, že tyhle nápisy byly vždy přehnané a film nakonec nic takového nesplnil. Jsou zde při nejlepším tři akční scény, které dohromady můžou zabrat tak dvacet minut, a zbytek stopáže vyplňují s citem napsané dialogy a monology, jež se mohou zdát na první poslech o ničem. Všichni příznivci akce, očekávající závěrečnou řež z prvního Kill Bill, tak budou zklamáni, ale jako ženská verze Gaunerů Auto zabiják funguje naprosto bezchybně.

Ženský film v ryze mužském žánru může sice znít jako protimluv, ale tenhle rozpor je vědomý a hlavně uvědomělý. Za pravdu mi v tom dává hned několik scén, které mohou trošičku zavánět spoilerem (byli jste varováni). Nejmužnější postava z druhé sestavy holek, na které má políčeno Stuntman Mike, představovaná Rosario Dawsonovou, najednou při neškodném rozhovoru v restauraci odhalí, že nezná Vanishing Point a vyrůstala na romantických teenagerovskyćh komediích scénáristy a režiséra Johna Hughese. Postava herečky, která má roli ve filmu o roztleskávačkách, se za to stydí, protože je to „tak trochu porno“ a její kamarádka na to jednu mužskou, typicky buranskou postavu jako vypadlou z hixploitationů, upozorňuje, aby se o tom nezmiňovala. V momentu, kdy by následovala scéna soulože/znásilnění oné roztleskávačky dojde jen k taktnímu naznačení možného a zbytek je na fabulaci diváka, protože tohle je přece ženský film, oslavující nejen ženské kamarádství a pospolitost, kde něco takového nemá co dělat. A tak by se dalo pokračovat do nekonečna…

Nečekejte žádná vypravěčské ozvláštnění v postupech střihové skladby a návaznosti jednotlivých úseků na sebe, dočkáme se pouze jedné vypravěčské kličky, která – nebýt už prozrazena v upoutávce – zarazí do sedadel svou bezprostředností. Tarantino nám v půlhodině představí spolek holek, které jedou na oslavu narozenin své kamarádky, jež pracuje jako DJ v rádiu, aby nám na nich demonstroval zranitelnost žen nejen co se týče citů, ale i tu fyzickou. Taky je to chytrý způsob k rozehrání jeho předností, dialogy zdánlivě o ničem, jež nám přibližují postavy, počínaje a výběrem dobové hudby, vytvářející tu správnou náladu a dokreslující scénu, konče.

A pak to přijde, stačí jedna srážka dvou aut a Tarantino dosahuje lepšího efektu lapání po dechu při zobrazování násilí než Rodriguez při celé hodinové řeži v Planetě Teror. To ale ještě není nic proti tomu, co přijde v závěru, kdy mu vystačí honička dvou aut, jedna převážně prázdná silnice a poutač na dvojprogram (Wolf Creek a Scary movie 4) k tomu, aby natočil jednu z nejlepších filmových honiček, jaké kdy spatřily světlo světa promítačky. Nese se v tradicích Bullitova případu či Útěku, svým minimalismem, rukodělnou prací, přehledností v nasmínání a důmyslným vygradováním a odlehčením ve správných chvílích dokáže diváka připoutat do sedadla a donutit ho nedýchat.

Nejen že je hrozně osvěžující, jak Tarantino „upgraduje“ typický slasher film tím, že hlavní zbraní záporné postavy je auto a nikoliv nůž, sekera či něco podobně ostrého a tupého, ale i důmyslnost, s jakou podtrhuje zažité kulturní a sociální stereotypy o mužských postavách, které jsou jenom nadržená a necitlivá prasata, aby tím zvýraznil ženskou sílu a přišel tak s něčím novým. Přece jenom na časy Dirty Mary, Crazy Larry a Vanishing Pointu navázala Thelma a Louise v počátku 90. let, tak proč nenavázat na ni, když se to zdá být tak logické?

To by mu ale nebylo nic platné bez dobře zvoleného hereckého obsazení, v němž nechybí i další zapadlá hvězda, kterou Tarantino úspěšně křísí. Je jí Kurt Russell, který dá upomenout svým herectvím a i vizáží na 80. léta, kdy hrál u Carpentera v Útěku z New Yorku či Velkých nesnázích v Malé Číně. Pomocí jemných gest naznačuje maniakálnost své postavy, doslova si vychutnává každou předepsanou větu ze scénáře a je zatraceně boží. O to problematičtější je přijetí náhlé změny charakteru a tím pádem i chování postavy v závěru, kdy začne ječet jako malá holka a campově přehrávat.. Kdo si totiž zaslouží absolutórim v téhle celovečerní verzi Liščí pětky, o které se baví Uma Thurmanová s Johnem Travoltou v Pulp Fiction – Historkách z podsvětí, tak to je Zoe Bellová, kaskadérka, která dublovala např. Nevěstu v Kill Bill. Nejen že bez sebemenších problémů zvládá věrohodně pronést všechny dialogy, které z jejich úst působí naprosto přirozeně (na rozdíl od takového Eliho Rotha), ale jí to chlapáctví prostě věříme. Rosario Dawsonová je film od filmu čím dál tím víc sexy a nevím, pokud to tak půjde dál, jestli to mužská část obecenstva vydrží a neexploduje jim poklopec při sledování, ale její rozšafnost (potažmo rozšafnost postavy, kterou hraje) je roztomilá a nejde si ji nezamilovat. A fanoušky mistra jistě potěší, že zde má zatím ze všech filmů vyjma Od soumraku do úsvitu Quentin největší roli, v jaké se kdy na plátně objevil, aby jednou provždy potvrdil, že je sice hrozný herec, ale jinak skvostný scénárista a režisér, který si na své konto může připsat další dokonalý film.