„Cítím se zodpovědný jakožto filmař? Ani náhodou, dělám kurva prostě to, co mě baví.“
Paul Verhoeven se narodil v Amsterdamu v Nizozemí (zrovna v průběhu druhé světové války), vystudoval matematiku a fyziku na univerzitě Leiden. Už v 60. letech během studií začal natáčet krátkometrážní či středometrážní amatérské filmy, sloužil u Královské německé námořní pěchoty, v níž působil jako filmař. Natočil 23minutový dokument The Marine Corps (Het Korps Mariniers), za nějž obdržel hlavní cenu – Stříbrné Slunce – na festivalu pro vojenské filmy ve Francii. Po návratu se znovu postavil za kameru, aby režíroval televizní seriál „Floris“, při němž se seznámil s Rutgerem Hauerem (ten hrál hlavní roli – Němce Ivanhoe) a udělal z něj hvězdu, svého dvorního herce a ze seriálu populární národní fenomén. Debutoval v roce 1971 snímkem Wat zien ik? (Business is business) o dvou prostitutkách a jejich speciálních službách zákazníkům, v němž překvapivě vzhledem k jeho pozdější tvorbě a ani tématu filmu nenajdeme ani jednu erotickou scénu, zato spousta humoru a optimismu! Scénář napsal Gepard Soeteman, jenž je zodpovědný i za všech 12 epizod „Floris“ a následně zároveň i za všechny scénáře k Verhoevenovým domácím filmům (tj. Turks Fruit, Keetje Tippel, Soldaat van Oranje, televizní Voorbij, voorbij, Spetters, Vierde Man a Maso a krev, nejnověji teď Zwartboek). Skutečný triumf měl přijít až o dva roky později - Turks Fruit (Turkish Delight), první Verhoevenův film nominovaný na Oscara a v Holandsku vyhlášen filmem století. V jednoduchém příběhu o lásce mladé dívky a bohéma debutovali Rutger Hauer a Monique van de Venová, za kameru se postavil Jan de Bont. Jednalo se o adaptací novely Jana Wolkerse, která v Holandsku platí za „povinnou školní četbu“
Když s vaším druhým filmem zažijete takový úspěch, můžete si začít plnit sny. Aspoň částečně. Ten Verhoevenův je poněkud podivný, ale pro znalé jeho tvorby nepřekvapující. Rád by ukázal v mainstreamovém filmu ztopořený penis. Skoro se mu to povedlo hned v následujícím filmu Keetje Tippel, zmodernizované verzi klasické pohádky o Popelce. Zřetelný odraz Hauerova penisu ve scéně análního znásilnění byl prvním z Verhoevenových pokusů dostat mužskou chloubu na plátno. Následoval "aktivní" Michael Douglas v Základním instinktu nebo scéna s postupným zneviditelňováním penisu Kevina Bacoba v Muži bez stínu. Kameramanem Janem de Bontem úchvatně nasnímané kostýmní drama bylo další příležitostí pro Monique van de Venovou. Ta se bohužel ale na rozdíl od Rutgera Hauera či Jeroena Krabbého v amerických/hollywoodských filmech neuchytila.
„Mám rád kontroverzi, vždy mě inspiruje, abych si řekl: ,Srát na to. Pokud si nikdo nemyslí, že bych to mohl natočit, tak to natočím!´“
Keetje Tippel bylo „period drama“ z 18. století. „Period drama“ se u nás překládá jako „historický film“, čímž by se ztratil Verhoevenův vtípek, kdy se hrdinka v práci vymlouvá na měsíčky (periodu). Soldaat van Oranje (Oranžský voják) je další „period drama“, tentokrát z 20. století během druhé světové války. Velký účtovací film, který vypráví zároveň o mužském přátelství a zároveň se zabývá tématem válečné úlohy Holandska. Film s rozpočtem 2,5 milionů dolarů byl ve své době nejdražší holandskou produkcí. Turks Fruit a Soldaat van Oranje zhlédnul dokonce samotný Steven Spielberg, který byl Verhoevenovými díly nadšen až tak, že Verhoevena jako režiséra doporučil svému blízkému příteli Georgi Lucasovi na režii Návratu Jediho. Ten se na přítelem doporučené filmy podíval a návrh odmítnul. Verhoeven to později v médiích komentoval slovy, že „Lucas se asi obával, že by u mě Jediové začali spolu vyjebávat“.
Z následujícího Verhoevenova filmu Spetters už však pro otevřenost sexuálních scén odešel i Steven Spielberg. Spetters je nezvykle otevřený teenagerovský film, jenž se dotýká otázek postižených, homosexuality a víry v Boha. Vypráví o skupince přátel, jejichž společnou zálibou jsou motorky a závodění. Jeroen Krabbé zde podruhé po Oranžském vojákovi spolupracuje s Verhoevenem a Rutger Hauer opakuje svou úlohu násilníka z Keetje Tippel, autotématičnosti filmu je podpořena ještě konkrétním odkazem, v němž jeden z hrdinů instruuje svou přítelkyni, aby při předstírané souloži sténala jako v Turks Fruit.
V zahraničí se Verhoevenovy filmy líbily. Domácí kritika mu ale vytýkala přímočarost, významovou plytkost a povrchnost příbuznou reklamní estetice. Tak se rozhodl na domácí kritiku odpovědět svým posledním filmem natočeným v Holandsku na hodně dlouhou dobu – Vierde Manem. Toho možná znáte i vy, vyšel u nás totiž na videokazetách jako Čtvrtý muž. Nebyla to však odpověď, v níž by dával svým kritikům za pravdu. Naopak svůj film pojal jako výsměch všemu, co mu vyčítali. Přeplnil film kýčovitou symbolikou, nebál se bořit tabu v otázkách orientace a víry, uchýlil se k pokleslým násilným výjevům… Přesto ale příběh o homosexuálním spisovateli, kterého svede žena-vamp, jejíž manželé umírají za záhadných okolností, drží pohromadě a je v pravém slova smyslu hitchcockovský. Lze nalézt spoustu vztyčných bodů se Základním instinktem: femme fatale, voyeurství, bisexualitu a otevřenost sexuálních scén.
Vierde Man je ale filmem, který nejlépe vyjadřuje postoj Verhoevena k náboženství. Dle něj je křesťanství pouhou interpretací reality, s charakteristickými vlastnostmi schizofrenie a tendencí vypadat jako magie či okultizmus. Křesťanská víra je postavena na jednom z nejnásilnějších vražedných činů vůbec, ukřižování, jinak by na lidi snad ani nemělo takový dopad. A že o ironizování náboženských motivů u něj není nouze. Nejvíc zapamatovatelné je asi rozstřílení Murphyho v RoboCopovi, které upomíná na ukřižování Ježíše Krista. Ve Spetters je jedna z postav točena z podhledu s nasvícením tak, že to vypadá, jako kdyby kolem své hlavy měla svatozář. Vierde Man je náboženskou symbolikou přeplněn. Nepřekonán zůstane výjev s homosexuálním autorem, kterému se v kostele zhmotní Ježíš na kříži a on si to s ním začne rozdávat. V Muži bez stínu si zas pro změnu jedna z postav myslí, že je bůh (ne náhodou se jmenuje Sebastian, tj. jméno podobné „christian“ - „křesťan“).
„Když jsem natáčel filmy doma, kritici soudili, že jsou dekadentní, perverzní a slizké. Tak jsem se přestěhoval do Spojených států. To bylo před 10 lety. Mezitím byly mé filmy kritizovány jako dekadentní, perverzní a slizké i tam.“
Žádné komentáře:
Okomentovat