Recenze: ZWARTBOEK (BLACK BOOK/ČERNÁ KNIHA)

Od zatím posledního filmu holandského režiséra Paula Verhoevena se toho hodně očekává, protože je to po 22 letech návrat do jeho domoviny a k tématu druhé světové války, které ho formovalo jako člověka a které už jednou zpracoval v divácky a i kriticky ceněném filmu Oranžský voják. A také je Černá kniha snímek, jenž se probojoval do užší oscarové devítky, nikoliv však do nominačního výběru. Slovem jedné zahraniční kritiky: Shoahxploitation.

Paul Verhoeven se narodil po čas druhé světové války a ovlivnil ho výjev z dětství, kdy velice blízko jejich domu spadlo sestřelené letadlo a on v šesti letech viděl, jak se Němci chovají k mrtvým a k ženám. Podobný osud postihne i židovskou hrdinku jeho zatím posledního filmu Černá kniha, Rachel (Carice van Houten), kdy na dům, v němž se ukrývala, spadne z prolétávajícího letadla bomba a všichni v něm zahynou. Naštěstí ji ukryje u sebe doma kolem na lodi projíždějící sympatický mladík a téhož večera ji vyhledá muž, který jí nabídne převoz a bezpečné místo. Půjčí si peníze od starého rodinného přítele a při převozu se setká se zbytkem své rodiny, bohužel jsou všichni vyjma ni postříleni a následně okradeni nacisty, a tak se přidává k odboji a pod jménem Elis se vetře k nacistickému veliteli Ludwigu Müntzemu (Sebastian Koch).

Hra na kočku a na myš a příběh plný zrad a intrik by mohl být při délce skoro dvou a půl hodin pro film ve výsledku smrtící, ale naštěstí tomu tak díky až novátorskému způsobu vyprávění v žánru válečného filmu/dramatu není. Je přímo rozkoš sledovat neustálé kontextualizování scén do nového a nového rámce, kdy až v samotném závěru je nám dovoleno si uvědomit, že jsme celou dobu sledovali znatelně přikrášlený příběh očima jedné postavy, jehož rozřešení je tak díky užití figury „nespolehlivého vypravěče“ víc jak sporné a co do vyznění i problematické a politicky nekorektní. Žádné tónování do chladných barev, jak jsme si navykli z minulých let, máme zde totiž co dočinění s tvůrcem označovaným za „génia zla“, a tak jsou hrůzné výjevy druhé světové války působivější tím víc, v čím teplejších barvách se odehrávají.

Verhoeven je žánru znalý (taky aby ne, když natáčel dokumentární válečné filmy a za jeden z nich byl dokonce oceněn na festivalu v Paříži), tudíž nás zamrazí při z tolika jiných filmů známých obrazů utečenců na lodích, na které narazí ti zlí, nebo příjezd vlaku do stanice a ukrytí se s kufříkem plným kontrabandu. To by to ale nesměl být Verhoeven, aby zcela vážné a vzhledem k tématu i závažné scény ironizoval neskutečně lacinými momenty jako kdyby vypadlými z těch nejhorších béčkových fláků, od zábavných detailů ikonických chvil těch zlých s jizvou, jak si připalují cigaretu po zabití spousty lidí, až k přímým citacím z exploatačních klasik v čele s trilogií o Ilse (scéna s ledem). Ne každému tohle přepínání přijde vhod a podvratnost vůči žánru a vůbec tématice bude považovat dokonce za iritující, ale je to tak uvědomělé a fascinující, že to nelze neobdivovat.

Když jsem zmínil kontextualizování scén do nového rámce, bylo by vhodné a na místě to nějak vyargumentovat. Kde většina válečných filmů na základě/inspirovaných skutečných/skutečnými událostí/událostmi spadne do polopatického konce, v němž se dozvíme, že hrdina založil organizaci či domov pro oběti postižené válkou, tam tento konec v Černé knize slouží k uvědomění si důvodu stylizace předchozího dění a přehodnocování jistých dějových linií. Verhoeven taky mísí evropský subtilní způsob vyprávění s tím okázalým americkým, takže zatímco ve svých domácích filmech mu šlo o důmyslně vystavěný příběh a zajímal se o své postavy, ve svých amerických dílech ho okouzlovalo médium filmu jako takové a možnosti kinematografie atrakcí. A v Černé knize to vše s pevnou rukou zkušeného mistra míchá a překvapivě mu to vychází bez ztráty jediné kytičky.

Pokud český filmový kritik a teoretik Kamil Fila na Černé knize chválí, že dobře komunikuje se všemi věkovými skupinami, je nutné mu v tom dát za pravdu a přidat k tomu vlastní zážitek. V rámci Ozvěn Febiofestu v Brně seděli v sále převážně mladí lidé kolem dvacítky a třicítky, přesto se tam objevila jedna starší paní kolem osmdesátky, která zůstala sedět až do závěrečných titulků a filmem byla zjevně fascinována. A pak že Verhoeven je jen pro mladé.

Mně spíš ale jako jeho fanouška zajímá, jak komunikuje se mnou a jaké postavení má v rámci jeho celkové - jak domácí, tak i americké – tvorby (a já už se po první části věty lekl, že by se ze mě stal kognitivista, uff). Už po prvních necelých deseti minutách je jasné, že se díváme na film Paula Verhoevena, který si opětovně nebere servítky, co se týče názoru na církev. Není tak vyloženě provokativní jako ve Čtvrtém muži či doslovný jako v RoboCopovi, ale jeho schopnost vystačit si s pouhými slovy je úžasná. V úvodních scénách se mladá židovka učí z bible, aby pak byla pochválena za modlitbu u večeře, ale po letech vidíme, že se její budoucí manžel stal křesťanem jenom proto, že to poválečné svědomí vyžaduje a nejede přes to vlak. Platí to i pro oglosování jednotlivých politických režimů, které je přesné a mezi mé oblíbené patří zmínka o kapitalismu. Černá kniha obsahuje několik autoreferencí, které každého fanouška bezpochyby potěší, od úmrtí zrádce, jehož tělo spadne do vody a jehož pád předchází věta o „nebožském hříšníkovi“ (RoboCop), po scénu s výkaly, které se ze zkoumání mění v „koupel“ v nich (Turkish Delight), až k vlastním tématům násilí, sexu a krize identity.

Násilí je snad poprvé fyzicky bolestivé i pro samotného diváka, ve filmu se střídají naturalistické scény prolití krve s těmi estetizovanými, což odpovídá použité figuře nespolehlivého vypravěče. Scény sexu mají ještě pořád od Základního instinktu patřičný drajv a gradaci, přestože jich moc není, a potěší svou úsměvnou rozšafností, ať už se jedná o parafrázi legendárních scén z Turkish Delight při barvení pubického ochlupení, či vracející se vtípek s penisem-erekcí-pistolí. Ten je zároveň i součástí důmyslného pohrávání si s fanoušky, kteří vědí, že Verhoevenův sen je ukázat v mainstreamovém filmu ztopořený penis. Otázkou ale zůstává při výše zmíněné scéně „pistole-erekce“: vystřelí si z nás, a zabije tím i hlavní hrdinku, čímž se postaví po bok svého vzoru Alfreda Hitchcocka a jeho Psycha?

A propos, hlavní hrdinka. Monique van de Venová byla pro mě jedním z největších hereckých ženských objevů minulého století/tisíciletí, pro to nové se jí zatím neotřesitelně stala Carice van Houtenová, jejíž stylizace do hvězdy filmů 30. – 50. let je naprosto dokonalá. Charizma a zajímavost Andrey Hepburnové, sex-appeal Grety Garbo a smyslná erotičnost Idy Lupino se střetávají v jedné z nejzajímavějších a nejkomplexnějších ženských postav filmového plátna. S femme fatale-vamp se u Verhoevenova setkáváme dost často, nejvýrazněji ve Čtvrtém muži a následně v Základním instinktu, ale nikdy ženská (anti)hrdinka nebyla výraznou součástí vyprávění, které se přizpůsobovalo jejímu pohledu na věc.

Muži si u Verhoevena podrobovali vyprávění. Korporacemi prolezlý Detroit vidíme očima Murphyho/RoboCopa, vesmírné dobrodružství v Total Recall zažíváme s Quaidem, případ vraždy rockové hvězdy vyšetřuje detektiv Nick v Základním instinktu, „tanečnice“ v Showgirls se chovaly jako muži, Ricovy osudy jsou přednější před těmi Carmeninými v Hvězdné pěchotě… a v Muži bez stínu je okatě nadržováno Sebastianovi, který nakonec dojede na svůj (falešný) pocit moci a aroganci (což je typické pro všechny Verhoevenovy „hrdiny“). Tentokrát je nám příběh zprostředkován jako retrospektiva, vzpomínka po letech, na níž je patrné to, že nejen že se jedná o kontrapunkt k ryze mužskému Oranžskému vojákovi, ale že tvůrce rozumí ženám a ženskému světu (přestože z něj Almodóvar nikdy nebude – díkybohu), i když jsou ženské postavy u něj většinou vypočítavé mrchy. Jenom si už nezahrávají s postavami ve vyprávění, ale i s divákem, který naivně tomu vyprávění podléhá.

A jaké že je Černá kniha vyprávění? Poutavé od první do poslední minuty, dokonce natolik, že mám o svém favoritu v kategorii „nejlepší film roku 2007 uvedený v českých kinech“ už předem jasno a zvažuji i to, zda-li není tento „účtovací“ počin nejlepším Verhoevenovým filmem vůbec. Pokud někdo vytýká, že tahle válečná podívaná není originální a závěr je natahován a s až mnoha náhodami, dokazuje to jenom, jak působivé to vyprávění je a jak mu méně vycvičený divák podlehne.