Milionář z chatrče je hollywoodsko-bollywoodským příběhem o roznašeči čaje, který získá díky výhře v celonárodně populární soutěži Kdo chcete být milionářem? peníze i dívku. Je jednoduché uchýlit se k oslavnému psaní, ve kterém by nechyběly zmínky o tom, jak studio projektu nevěřilo a chtělo ho uvést rovnou do půjčoven, až se ho ujalo „klubové“ oddělení 20th Century – Fox Searchlight, či ke kritické polemice s tím, že by všechny různé ceny film minuly, nemít Spojené státy americké nového prezidenta a neprocházet ekonomickou krizí. Zajímavější mi přijde zaměřit se na to, jak film oslovuje diváka a co s ním při sledování dělá, resp. podívat se na to, jak funguje jako určitý mechanismus z hlediska vyprávění a stylu.
„Jamala Malika dělí jedna otázka od dosažení výhry 20 milionů rupií. Jak to dokázal?
A: Podváděl. B: Měl štěstí. C: Je génius. D: Mělo to tak být.“
Milionář z chatrče nabídne několik možností, jak přistupovat k příběhu a ke spolehlivosti vyprávění, ale nijak se s nimi vůbec nepohraje a vše je podřízeno efektnosti, bohužel ne efektivnosti. Ze začátku je ale jasné, že jako správná byla vybrána poslední odpověď, což je ještě stvrzeno závěrečným titulem „D: Mělo to tak být“. Možnosti A a C jsou hned vyvráceny, když se dostaneme k prvnímu flashbacku dokazujícímu, že odpovědi na otázky poznal Jamal během svého života, resp. je nám představen moderátorem soutěže jako „čajvála – roznašeč čaje“. Přestože z logického hlediska by měla být správná i odpověď B, pokud je jako pravdivé označeno D, film se nad tímto rozporem nepozastavuje.
Když pomineme úvodní výslechovou scénu, ve které je hlavní hrdina mučen, aby se přiznal k podvodu, k odpovědi „A: podváděl“ se vrátíme ještě jednou. Přibližně v hodině a půl je soutěž kvůli reklamnímu bloku přerušena zrovna ve chvíli, kdy Jamal nezná odpověď na otázku ve znění „Který hráč kriketu drží rekord v počtu bodů v dějinách hry?“, jejíž „správnou“ odpověď mu moderátor pořadu poradí na toaletě tím, že napíše „B.“ na zrcadlo. V tento moment ale nejde už o to zpochybnit, jestli hlavní hrdina podváděl (nepodváděl, protože správná odpověď byla D.), ale poukázat na zkorumpovanost těch nahoře, využívajících ke zbohatnutí těch dole, což je hlavní téma.
Jamal Malik je označen autoritou jako muž, který nelže. („Ale ty nelžeš, pane Malik. To je víc než jisté. Jsi až příliš pravdomluvný.“) Protože je to on, jehož očima, popř. vzpomínkami nahlížíme na události, nevnímáme ho jako nespolehlivého. Jediný moment, ve kterém je vytvořeno pnutí mezi prezentovaným a zobrazovaným, nastane ve chvíli, kdy se Jamal po letech znovu setká se svým bratrem Salímem v rozestavěné budově vysoko nad zemí. Sledujeme, jak se na něj ve vzteku vrhá a spolu s ním se řítí několik desítek až stovek metrů k zemi, ale poté se vrátíme o chvíli zpět a zjišťujeme, že tato možnost byla pouze zvažována; nakonec od ní bylo opuštěno a zůstalo se u pouhé rány pěstí do obličeje.
Milionář z chatrče představuje neklasičtější možné hollywoodské vyprávění, které by v 50. letech mohlo být ještě zdánlivě komplikované, ale přitom odpovídá módě „subjektivní narativní techniky, vyvolané Občanem Kanem“, jak o ní píše David Bordwell v Dějinách filmu (str. 347). „Také stavba vyprávění se zkomplikovala. Opět tu byl modelem Občan Kane s jeho investigativní zápletkou přerušovanou flashbacky – pohledy do minulosti. (...) Žádná z těchto inovací však neohrozila předpoklady klasického hollywoodského vyprávění – řetězec příčin a následků soustředěný kolem protagonisty a lineární tak jejich propojení k uzavření příběhu.“ (David Bordwell, Dějiny filmu, str. 349)
Vypráví se ve 3 rovinách, přičemž jedna obsahuje ještě "podvyprávění", které se stane určujícím v závěru. První je účinkování v soutěži "Kdo chce být milionářem?", v rámci kterého sledujeme stoupání na vrchol jednoho outsidera, který má štěstí na otázky, protože to tak mělo být. Druhá rovina je vyslýchání na policii, díky níž se dozvídáme, jak onen podvraťácký outsider znal odpovědi. V druhém plánu vidíme záznam soutěže, aby mohl být příběh - vzpomínka do minulosti - spojen s konkrétní otázkou. Třetí a závěrečná je věnována vzpomínkám do dětství, kterými se obhajuje hlavní hrdina před policií. Tato část také obsahuje podzápletku, kdy sledujeme, jak se z hrdinova bratra stává vrah a násilník, kterému jde jen o peníze, a osudovou lásku hlavního hrdiny.
Vyprávění je sice motivováno kompozičně, ale flashbacky začnou být po chvíli mechanické, přesně jako pokládání otázek v soutěži. Za první polovinou už víme, že model otázka v soutěži – otázka na policejní stanici – dlouhá vzpomínka do dětství se nijak neobmění, vrcholem kreativity je prohození v podobě otázka na policejní stanici – dlouhá vzpomínka do dětství – odpověď v soutěži, což nastane v případě otázky za 2 500 000 rupií - „Kdo vynalezl revolver?“.
Protože by divák mohl snadno ztratit zájem, jsou do vyprávění vkládány flashforwardy („odskoky“ do budoucnosti), které udržují pozornost a nutí nás se ptát, co daný obraz měl znamenat, jaký bude mít význam později ve filmu. Týká se to především rozhozených peněz ve vaně, což je obraz ze začátku, a prostřihu na Latiku, Jamalovu milovanou, přibližně v polovině. První obraz náleží ale spíše leitmotivu špinavých peněz a druhý dává nezvykle pasivní postavě, která reaguje jen v tom případě, když se jí někdo na něco zeptá nebo jí něco řekne, motivaci.
Z hlediska toho, komu se vypráví, jen dvě scény nabídnou ozvláštnění ze zavedené figury „odpovídám na otázku policie, abych se ospravedlnil, že nejsem podvodník“. Poprvé, když se vrchní vyšetřovatel zeptá, co se stalo s Latikou poté, co oba bratři stihli od mafiánů utéct, ale ji chytili; podruhé, když ho zajímá, jak se Jamal dostal do soutěže. Oba případy ozvláštnění jsou také jedinými výjimkami, kdy hlavní protagonista neříká celou pravdu, popř. neodpovídá přímo. Vyšetřovateli řekne, že už Latiku neviděl (což není úplná pravda, protože ji s bratrem vysvobodili ze zajetí) a k historce o tom, jak se mu podařilo dostat do soutěže, si přidá krátkou pasáž o tom, jak toho ví víc než telefonní operátoři, kteří jsou školeni na speciálním kurzu.
V Milionáři z chatrče styl vítězí nad vyprávěním („style wins over the substance“), čemuž nasvědčuje střih, který se podřizuje hudební stránce a nikoliv tomu, co si žádá rytmus scény, popř. tempo vyprávění. Rychlý střih, na ničem se neulpí pohledem dlouhou dobu, záběry snímané v polocelcích, nápadité úhly kamery, zrychlení, zpomalení, prostřihy, vše hbité a dravé, natočené naprosto s přehledem. Dynamičnost a drajv, schopnost vyvolat na malé ploše emoce – čím víc se snímek blíží svému závěru, tím víc se stává videoklipem, jako se ze Sunshine z umělecky ambiciózního „spektáklu“ stala žánrová potěcha.
Můžeme to vnímat jako součást konceptu, v rámci kterého se film uzpůsoboval náladě Jamala, až v závěrečné euforii – protože získal peníze i dívku – propukl ve sborový tanec a zpěv; či jako okázalou poctu bollywoodské kinematografii, kdy po četných intertextových a stylistických odkazech převzala moc i nad klasickým hollywoodským vyprávěním. Tak jak tak to působí rušivě a sborový taneček vytrhává z procesu ponoření se do filmu a nutí vyskočit ze sedadla a tancovat spolu s protagonisty.
Lze namítnout, že přepnout své vnímání a naladit se na zcela jiný mód sledování bylo třeba i u závěrů předchozích Boyleových filmů podle Garlandových scénářů, jmenovitě ve „volné trilogii o dehumanizaci“ (vlastní, nikoliv oficiální označení) Pláž – 28 dní poté - Sunshine. Jenže ve zmiňované trojici po mně nikdo nechtěl, abych se zcela ponořil do vyprávění, nenechal se ničím vytrhávat a ztotožnil se s ústředním představitelem. Rezignovalo se na psychologickou drobnokresbu, podstatné bylo soustředění se na splnění mise, potažmo vykreslení rozpadu světa.
Nelze se podivovat tomu, že Milionář z chatrče vzbudil protesty ze strany Indů, protože odpovídá západním představám o dané zemi, zvlášť když se na vyobrazení chudoby a nepokojů nazírá dětskýma očima, které vnímají citlivou sociální problematiku jako jedno velké akční dobrodružství. Neočekávejte „indickou variaci na Dickense“, protože to je přirovnání, které akorát dobře zní a prodává. Kromě dětí-sirotků ve středu dění, kteří se zapletou s těmi špatnými, aby byl na konci každý špatný skutek po zásluze odměněn, veškerá podobnost Milionáře z chatrče s Oliverem Twistem končí a ve vykreslení prostředí se nemohou víc odlišovat...
Boyle tak se scénáristou Simonem Beaufoyem, podepsaným pod jiným sociálně černohumorným dramatem Do naha!, přistupují k portrétování Indie jako Jamal k provádění turistů Tádžmahálem: jsou limitováni základními znalostmi a svou bujnou představivostí. Indie je „jen“ pozadím k vyprávění příběhu dvou milenců narozených pod šťastnou hvězdou, jimž bylo souzeno být spolu.
Je nutné ale ocenit, že Milionář z chatrče není jen dalším kýčem, u kterého by se divák dojímal nad sebou, protože by byl pohnut k slzám tím, že by se vzhlédl v Jamalovi Malikovi a představoval si sebe na jeho místě, nebo by se vnímal jako hodný a dobrosrdečný, protože to tomu podvraťákovi přeje. Oproti knize Vikase Swarupa, na základě které vzniknul scénář a která u nás původně vyšla pod názvem Kdo chce být miliardářem?, totiž pořad není předtáčený, ale odehrává se na živo a dočkává se vysoké popularity, a tak doslova celý národ fandí jednomu „čajválovi“.
I když se nejedná o kýč, neznamená to, že by šlo o kdovíjak výborný počin, a to nejenom mezi ostatními oscarovými kandidáty (z nominovaných jasně vede Podivuhodný případ Benjamina Buttona a Milk), ale i v rámci filmografie Danyho Boylea. I ty vysloveně nepovedené – jako Pláž a Extra život – jsou ve výsledku zajímavější a otevřeny různým interpretacím, ty výborné – Trainspotting, 28 dní poté a Sunshine – nenabízely jednoduše přijatelnou a stravitelnou látku pro všechny, ale staly se kultovními, ať už pro jednu generaci či žánrové fanoušky. Mrzí mě, že Boyle odmítnul nabídku na režii nového Bonda, protože pokud série o agentovi 007 něco potřebuje po dvou vypravěčských experimentech, tak je to výtečný stylista. A tím Boyle beze všeho zůstává.
Pokud se Vám text nepozdává, máte tyto možnosti: padesát na padesát (50:50), přečíst si kritiky všude možně v tištěných periodikách či na internetu a možnost napsat mi komentář pod článek.
Žádné komentáře:
Okomentovat