Markův deník, 6.10. 2006.
„Poprvé se dozvídám o připravované adaptaci Mooreova mistrovského opusu a očekávám ho s obavami, protože stejně jako jeho scénárista mám za to, že STRÁŽCE nelze převést do filmu bez zjednodušení, zploštění a zpřístupnění široké divácké základně.“
Otázka, která po uvedení filmové adaptace grafického románu Alana Moorea a Davida Gibbonse vyvstává, není „Kdo bude strážit strážce?“, nýbrž „Kdo bude sledovat Strážce, komu jsou určeni?“. Panují názory, že nečtenáři se budou ve změti postav a dějových linií ztrácet, „nedávní“ čtenáři znuděně odškrtávat věrně přenesené stránky na plátno a fanouškům ke spokojenosti postačí, že uvidí „nejoceňovanější komiks všech dob“ rozpohybovaný.
Filmové a komiksové médium je přitom zcela odlišné, protože zatímco první jmenované staví na pohybu a dynamice, nelze se u něj vracet nazpátek, kouzlo druhého spočívá naopak v efektní pózizaci, strnulosti a určení si vlastního času čtení, vyplňování prostoru mezi vinětami. Je veliký rozdíl mezi přepisem, který překládá jedno médium do druhého, a mezi adaptací, která nezbavuje předlohu komplexnosti a myšlenkové hloubky, ale jde si přitom vlastní cestou. V případě STRÁŽCŮ – WATCHMEN platí druhá jmenovaná možnost, přestože se na základě upoutávek a dostupných scén mohlo zdát, že se jedná o otrocké přenesení bez špetky invence, které doplácí na minimální užití filmové řečí.
Komiksoví STRÁŽCI – WATCHMEN byli tvořeni jako přelomové dílo, které testuje hranice média a prozkoumává, jak daleko se dá z hlediska vyprávění a demýtizujícího přístupu k postavám zajít. Film sice přebírá formální strukturu předlohy, aniž by ji výrazněji oklešťoval, ale vypráví jinak. U Moorea a Gibbonse by jednotlivé části obstály i samostatně, přestože bezchybně fungovaly v celku, ale u Davida Haytera a Alexe Tse scény samy o sobě neobstojí, až v závěru se složí a odhalí nám „velký obraz“. Je to dáno tím, že v adaptaci chybí rámování, ať již se jedná o citace, osudy vedlejších postav či pirátský komiks v komiksu (filmu). Ke knize se dá navracet a vybírat si z něj konkrétní úseky, které budou mít vždy ten stejný dopad na čtenáře, zatímco film se musí zhlédnout v celku a až pak zafunguje tak, jak má.
Markův deník, 7.03. 2007.
Problém s vlastním časem čtení, který si můžeme určit u komiksu či románu a novely, ale u filmu se musíme podřídit „někomu dalšímu“, nevede k tomu, že STRÁŽCI – WATCHMEN působí, jako kdyby „někdo místo nás četl komiks“ (Petr Cífka, MovieZone). Pročítání a ulpívání je něco zcela jiného, protože ve druhém jmenovaném případě nabývá ono ulpívání až jakéhosi fetišistického rázu, kdy obdivně nevnímáme nic jiného než daný výjev. Snyder přitom pracuje jak se subjektivním vnímáním času, kdy si dovolí zpomalit či naopak zrychlit daný výjev, přičemž užití nepůsobí manýristicky a je efektivní, a také s fetišem. Poukazuje se na to, co má společného nošení kostýmů, masek, symbolů-odznáčků společného s fetišem, přitom ale film na těchto ulpívá a staví tak diváka do stejné pozice jako postavy.
Odklonění se od kanonizované předlohy vyvolalo před premiérou četné diskuze, ale nakonec se ukázalo, že bylo vše ku prospěchu věci. Úvodní titulky, které nás seznamují se vznikem prvních maskovaných superhrdinů – Minutemenů a přitom nám ukazují nejikoničtější výjevy americké (alternativní) historie druhé poloviny minulého století, jsou nápadité, přeskupují méně významné mini-příběhy postav do jednoho logického celku a fanoušky i čtenáře potěší přidáním Andyho Warhola malujícího Sůvu, Komedianta střílejícího JFK či Armstronga potkávajícího Dr. Manhattana na Měsíci. Závěrečné odhalení a obměnění toho, kdo/co zabil(o) miliony lidí, působí sice méně šokantním dojmem, ale dává větší smysl a podtrhuje celkově nihilistický náhled na superhrdinské a lidské pinožení.
Obdivuhodné je nejen to, nakolik se nedělaly ústupky vůči požadavkům studia, ale i to, že film oproti komiksu přitvrdil, konkrétně ve vyobrazování násilí a sexu. STRÁŽCI – WATCHMEN nejsou zrovna akční komiks a film akci nepřidává, nýbrž ji prodlužuje, nikoliv ale samoúčelně – slouží totiž k většímu vykreslení postav, které se dovedou vzrušit jen v tom případě, zmlátí/zmrzačí-li několik padouchů. Přitom je zachován její černohumorný ráz, který je obzvlášť patrný na scénách s Rorschachem, který již svou první oběť nepálí, nýbrž ji opakovaně seká sekáčkem do hlavy, a ruce vězně, které svázal, musí být odřezány, aby se pomstychtiví vězni dostali do Rorschachovy cely za ním.
Markův deník, 17.07. 2008.
„Viděna první upoutávka na film, jsem k tomu skeptický. Přijde mi to takové, jak jsem se strachoval a zmiňoval v zápisu ze 7.3. 2007. Když si navíc uvědomím, jak dopadly jiné mooreovské adaptace, z nichž pouze jedna obstála jako soběstačný film – V JAKO VENDETA, ale musela být aktualizována, tak nevím nevím... “
Akce je přitom točena přehledně, neopájíme se její stylizovaností a estetickou vypulírovaností jako u 300: BITVA U THERMOPYL, ale každou ránu i zlomeninu cítíme. I přes ikoničnost, které se Snyder od ÚSVITU MRTVÝCH a 300 nezbavil, jsou souboje fyzické, bolestivé i pro diváka a opravdu nápaditě choreografované a nasnímané. Staticky nepůsobí ani dialogové scény, kterých je větší než velké množství a ve kterých se neužívá figury záběr-protizáběr, ale důmyslně se rámuje, popř. přerámovává.
Sexuální scéna mezi Sůvou a Hedvábným přízrakem, ironicky podbarvená písní Hallelujah, je hodně otevřená a nechybí ji celkový nádech trapnosti a směšnosti. Neskrývavý je film i vůči odhaleným modrým genitáliím Dr. Manhattana, které poutají víc pozornosti než vyztužené Batmanovy bradavky.
Překvapivá je i hudba, která se vedle původní Tylera Batese, citujícího Vangelise či Badalemntiho, skládá z písniček Boba Dylana, Jimiho Hendrixe, Leonarda Cohena, Simona s Garfunkelem či Janis Joplinové. Dobové písně, opravdu velice dobře vybrané, slouží zároveň k orientaci v časoprostorových rovinách filmu. Komiks si vypomáhal pastišovou stylovou nápodobou, kdy změnil barevné ladění s přechodem do minulých dekád, a film k tomu má písně, což je nejpatrnější při flashbacích na pohřbu Komedianta. Zvláštní zmínku si zaslouží Pruit Igoe and Prophecis od Philipa Glase, jež podkresluje vzpomínkovou pasáž Dr. Manhattana/Jona na Marsu, odpovídá celkové pomalosti až meditativnosti filmu jako celku a nabývá až transcendentálního charakteru.
Markův deník, 17.07. 2008.
„Vnitřně se smiřuji s tím, že z toho při nejhorším vypadne žánrová podívaná, jako tomu bylo u LIGY VÝJIMEČNÝCH a Z PEKLA, které ve většině případů rezignovaly na zachycení komplexnosti Mooreova génia na plátno. Snad těch ústupků ale nebude tolik.“
Sporné je neaktualizování, protože komiks se odehrává v alternativní historii Spojených států amerických 80. let, přitom si odskočí formou flashbacků i do 40. či 60., a vycházel z obav ohledně možné třetí světové – atomové – války, napjatých vztahů mezi Američany a Ruskem a celkovou náladou ve společnosti, zmítané strachem a paranoiou, neuctívající autority a nevěřící (uměle vytvořeným) mýtům. Na rozdíl od V JAKO VENDETA, která ve filmové verzi nevyprávěla o anarchii, Británii a fašismu, ale o Americe a teroristických útocích, se STRÁŽCI – WATCHMEN nedopouští aktualizace a doba je převedena na plátno nikoliv na základě dokumentů či karikatur, nýbrž mediální prezentace prostřednictvím reklam, klipů, seriálů či filmů (viz to, co sleduje v úvodu Komediant či v závěru Adrian v TV).
Nikoho tak asi nepřekvapí, že filmoví STRÁŽCI – WATCHMEN se zaměřují na téma demaskování a demytizace hrdinů, kteří jsou portrétováni jako šílení narcisté, paranoidní schizofrenici, arogantní a násilničtí nihilisté či zakomplexovaní fetišisté, a završují tak trend, jež nastal prvními X-MENY a (zdánlivě) vyvrcholil TEMNÝM RYTÍŘEM o významu nasazování a nošení masek. Nolanův ceněný blockbuster vyjadřoval naději v lidstvo, které není tak zvrácené a vyšinuté jako Joker, zatímco STRÁŽCI – WATCHMEN prezentuje lidstvo jako do morku kostí zkažené a prohnilé, horší než ti nejhorší z nich – superhrdinové.
V tomto ohledu se až na jednu výjimku vydařil i casting, díky kterému nemůžeme nenávidět Komedianta představovaného Jeffrey Dean Morganem, i když k tomu máme dost důvodů, nezajímat se o charismatického Rorschacha Jackie Earl Harleye, přestože bychom se s ním nechtěli potkat za hluboké noci na opuštěném prostranství, a mít pochopení i špetku soucitu pro Sůvu II Patricka Wilsona, který bez kostýmu není nic. Onou výjimkou je Matthew Goode jako Adrian, kterému jako jedinému chybí jak charisma, tak árijský vzhled a jeho postavě je věnováno navíc málo prostoru. Nedošlo ani k charakterovým změnám, které by jinak nesympatické „superhrdiny“ zpřístupnily širší divácké obci, jako se tomu tak stalo u V JAKO VENDETA.
Abych to shrnul: po dvojím zhlédnutí musím konstatovat, že to lépe natočit nešlo a tam, kde komiks testuje hranice média, film posunuje hranice mainstreamu a toho, co v rámci něj ještě může být zobrazeno, aby to bylo pro diváky stále přijatelné. Chytré, nesmlouvavé a komplexní, jinými slovy: nejlépe zadaptovaná mooreovka.
Markův deník, 5.03. 2008
„Poslední záznam. STRÁŽCI – WATCHMEN viděni, panuje spokojenost. Myslím, že čtenáři a fanoušci předlohy nemohou být zklamáni, i když by větší míra invence a působivější klimax prospěl. Chci ten film vidět ještě jednou, jako u komiksu platí, že napoprvé nelze vše zaznamenat a vstřebat.“
Žádné komentáře:
Okomentovat