čtvrtek, června 26, 2008

SWEENEY TODD: ĎÁBELSKÝ HOLIČ Z FLEET STREET




Adaptace klasického muzikálu Stephena Sondheima a Hugha Wheelera (1979) SWEENEY TODD: ĎÁBELSKÝ HOLIČ Z FLEET STREET (2008) byla přijímána jako návrat tvůrce, který takhle dobrý nebyl od ED WOODA a natočil tak jeden ze svých nejlepších a nejdospělejších filmů. Otázkou je, kam že se to Tim Buton, zaškatulkovaný mnohými kritiky a recenzenty jako „podivín neustále točící to stejné“, navrací a jestli je dobře, že po VELKÉ RYBĚ, která je zpětně mnohými přijímána jako zaváhání a přešlapování na místě ze stran režiséra těžícího z dětské fantazie a bezelstnosti, je opět vážný a „dospělý“.

Nenavrací se totiž umělec vypadající jako Goofy (protože ten divákovu, potažmo fanouškovu představu o „značce Tim Buton“ přinášející různě variované tytéž motivy a stylizaci vycházející ze sci-fi 50. a 60. let, klasických universaláckých a hammerovských horrorů a stop-motion filmů Raye Harryhausena okázale boří), ale jeho typicky výstřední hrdina. Přestože ti sloužili svému okolí, byli vždy vyhnáni, protože to si na ně nedokázalo zvyknout: Střihoruký Edward i přes své kadeřnické a zahradnické schopnosti spočinul v zámku za městem, Batman se ukrývá ve své jeskyni, dokud neuvidí znamení, a Ichabod Crane je vyhnán pro své odlišné vyšetřovací metody do vesnice, v níž nezabírá racionalita a aplikace přísně vědeckých metod, jako v každém Burtonově filmu; MARS ÚTOČÍ! či PLANETU OPIC nevyjímaje.

Nebývá zvykem, že nacházíme důvod a je nám rozkrýváno pozadí i motivace či psychologické pohnutky toho, proč postavy jednají tak, jak jednají – přestože se vzpouzí a nejsou schopni se vyrovnat s vlastními kořeny (jako manželský pár v BEETLEJUICEOVI, Will svému otci ve VELKÉ RYBĚ či Sally vynálezci v NIGHTMARE BEFORE CHRISTMAS). Ve SWEENEYM je nám důvod ozřejmen hned zpočátku, kdy se dozvídáme, že bývalý holič se vrací mstít za nepravost, která na něm byla spáchána a on, lstivým a slizkým soudcem odklizený do vězení, chce zpátky svou ženu a dceru.



SWEENEY TODD je především příběhem nenaplněné lásky, kterou nepředstavuje jenom Sweeney se svou touhou znovu se setkat a být se svou ženou a dcerou, ale i snaha soudce Turpina o to, aby byl milován Sweeneyho manželkou anebo alespoň jeho dcerou; ani mladá, a proto naivní a čistě úniková láska nemá své místo, protože se ocitáme ve světě beze snů, zato plném nočních můr. V tom se „hrdina“, stylizovaný jako monstrum, jemuž jsou lidské emoce už z principu odepřeny, podobá Batmanovi, jenž nemohl být se Selinou Kyleovou, přestože si byli tak podobní, či Leo Davidsonovi, jenž s Ari nemohl být kvůli odlišnému původu (on člověk, ona opice… to by neklapalo).

Sweeney se nepokouší včlenit se zpátky do společnosti, protože ta ho nepřijela a vyhnala pryč, a tak ani nemůže najít – na rozdíl od Batmana/Bruce Wayna, jenž se o vánočních svátcích smířil se svou samotou, či Eda Wooda, jenž sdílí stejnou lásku k pohyblivým obrázkům jako Orson Welles, přestože je neumětel – klid a naplnit svůj život. Zatímco střet v předchozích burtonovkách těžil z maloměšťáků či snobů vystavenému monstru, zde se optika nahlížení uzpůsobuje výhradně Sweeneymu. Přesto Burton zůstává mistrným satirikem, jehož motiv tovární výroby, a tudíž průměrnosti zabraňujícímu jakkoliv se odlišovat od zbytku společnosti a zahlazovat svou nedokonalost kosmetickými přípravky, je zde přítomen.

Kosmetika v STŘIHORUKÉM EDWARDOVI sloužila k zamaskování nedostatků typických pro daného jedince, aby lépe zapadnul do společnosti plné předsudků vůči jinakosti; v BATMANOVI zase posloužila Jokerovi jako vražedná zbraň… a smrtelně zkrášlování v holícím salónku skončí i ve SWEENEYM. Strojový mechanismus a řád systému, který se Burtonovými filmy výrazně projevuje již v úvodních titulcích od PLANETY OPIC pokračujíc přes KARLÍKA A TOVÁRNU NA ČOKOLÁDU a vrcholící SWEENEYM, je tak kritikou politického/sociálního zřízení, jenž vás – pokud se proti němu proviníte – potrestá: vypálením znaku „rasy“ (PLANETA OPIC), psychickými a fyzickými doživotními následky (zmodrání, roztažení apod. v KARLÍKOVI) či smrtí (SWEENEY). Všichni si zaslouží pro svou průměrnost a bezvýznamnost zemřít.




Příběhy není třeba přibarvovat, aby byly dobrodružné a fantaskní, jak to dělal otec ve VELKÉ RYBĚ, a není ani třeba rozdělovat fantaskní svět od skutečného, protože vše je nyní vychýlené, dekadentní a morbidní. SWEENEY TODD není ten typ dospělého, akademického filmu, který by oslovoval svými závažnými tématy a okázalým citováním klasiků oscarové porotce, ale jde jednak proti očekávání dané „značkou Tim Burton“ (viz výše) a i vůči žánru.

Umělec, jehož mluvčí se jmenuje Bumble (!), sice stojí za muzikálovým NIGHTMARE BEFORE CHRISTMAS a i za MRTVOU NEVĚSTOU či KARLÍKEM A TOVÁRNOU NA ČOKOLÁDU, což jsou všechno filmy obsahující klasicky koncipované muzikálové scény, ale jeho poslední dílo není klasicky koncipovaným muzikálem. Má postavy, jež téměř nevypozorovatelně přechází z mluvené řeči do zpěvu a neroztančí a nerozpívají se všichni přihlížející, naopak každý si jde bez ohledu na ostatní za svým; muzikálový žánr je zde tak hodnocen jako jen další forma úniku a naivity, která do dospělého světa hříchu, z kterého je ale vytěsněn jakýkoliv sex, nepatří.

SWEENEY TODD rozhodně neodpovídá tomu, co si představíme pod spojením „nový film Tima Burtona“ a ani pod žánrovým zařazením mezi „muzikál“; nejedná se ani o dospělé dílo tvůrce s ambicemi, ale dospělou optikou nahlížený film, který dokazuje, že Burton je především výborným vypravěčem, který vše zužitkuje a nic nemá ve filmu navíc. Nenasloucháme ale již pohádkám, které zvlášť v poslední době (VELKÁ RYBA, KARLÍK…, MRTVÁ NEVĚSTA) dávaly přednost skutečnému světu před tím fantaskním a konejšily než znepokojovaly, ale depresivním mýtům, v nichž se účtuje se svou předchozí tvorbou. Bravo!

Žádné komentáře: