MEZINÁRODNÍ FILMOVÝ FESTIVAL PRO DĚTI A MLÁDEŽ - průběžné zpravodajství

(Tohoto herce zítra neuvidím, protože jsem JUNO již viděl a dám raději přednost ŘIDIČI SLEČNY EVIE s Rupertem Grintem... nebo na V SOBOTU VEČER, V NEDĚLI RÁNO.)

Mezinárodní filmový festival pro děti a mládež (dále jen MFFDM) je jedním z největších festivalů filmu zaměřených na dětského a odrostlejšího diváka a jedním z nejstarších vůbec. Letos slaví 48. narozeniny a i přes neustálé ujišťování, že tentokráte se vsadí na kvalitu a nikoliv na kvantitu se dále expanduje: takže místo festivalových sedmi máme dní celkem osm! Což ale ještě neznamená, že by to nešlo skloubit dohromady, zvlášť když pod vedením Petra Kolihy MFFDM se zlepšuje.

Každý den budu přinášet na tomto blogu novinky z festivalového dění (už teď to slovo nenávidím, v textu se mu vyhnout nejde a bude silně nadužívané) a nebudou chybět ani hodnocení filmů, které jsem měl možnost zhlédnout. Nečekejte ale nic víc než jen kusé zápisky a postřehy, které po skončení celé události budou roztříděny do nejméně tří sekcí, aby mi zde nevisela jedna dlouhá „nudle“.





(Tohoto pána snad nikdy neuvidím. Pokud jsou jeho "filmy" rakovinotvorné, bojím se toho, jaké nemoci může přenášet jejich tvůrce. Bojim Bojim.)

NEDĚLE 1.6.

Po zkušenostech z minulých ročníků jsem vynechal dopolední a brzké odpolední projekce, které se konávaly převážně v Aule a na kterých byla k vidění tvorba České televize za poslední rok či dva, protože byla zaměřena silně na nejmenší (a mnohdy byla s dabingem pro sluchově postižené).

Filmy tak pro mě začínaly až od půl šesté a jak to na podobných akcích bývá, tu nedošel film, támhle zase byly technické problémy s titulky anebo přeplněný sál a dlouhé čekání. Ze všech třech jmenovaných komplikacích jsem si užil náležitě všechny tři, protože OHLÉDNI SE V HNĚVU se zrušilo z důvodu nedodání kopie a NA ÚTĚKU se zrušilo z… neuvedeného důvodu. Na TATÍNKOVI, zařazeném v sekci „Africké dětství“ (takže vnímavějším čtenářům předpokládám došlo, že se nejednalo o toho Svěrákovic dokumentárního) na dobrých pět minut vypadly titulky a titulky se zpožděním či místy chybějící zase byly k „vidění“ u CHILLY BEACH: JEDEN ŽHAVÝ SVĚT STAČÍ. A přestože jsem nezavítal na přeplněnou POMÁDU, která očividně táhne i po letech a překvapivě i omladinu, měl jsem štěstí, že mi lidé odcházející krátce po začátku CHILLY BEACH dali své lístky a já tak přišel pouze o úvodní titulky (které jsem viděl jedním okem na jedné půlce plátna, když jsem se podivoval, že dle personálu je nejdřív předfilm, který má klasické filmové titulky a animaci jako seriál, podle kterého tento celovečerák vzniknul).

Nebýt ukořistěného programu krátce před osmou hodinou večerní, nedozvěděl bych se, že dnes je první z řady britských filmů rozdělených do tří podsekcí: Free Cinema, Stoletý David Lean a Průřez britskou kinematografií od 40. do 80. let minulého století. Nedozvěděl bych se to proto, že oficiální stránky byly na tuhle informaci skoupé a nepomohlo ani vyhledávání konkrétního titulu. Když jsme u té "informovanosti“… ne, skutečně vám nikdo neřekne, na kdy se který film přesunul a proč se nepromítá, nepokoušejte se o to, protože při nejlepším budete odkázáni na oficiální stránky, jejichž informativnost jsem výše nakousnul.







TATÍNEK: Sekce „Africké dětství“, do níž je TATÍNEK zařazen, slibuje nejlepší filmy pro děti a mládež dotýkající se africké otázky či země jako takové a i přes nedobrou zkušenost, kterou s africkými filmy či filmy o Africe mám (buď kýč, nebo nevyvedené umění), jsem to nakonec „risknul“. A příběh o dvou chlapcích, kteří se vydávají hledat otce, jenž je opustil, aby ho poté viděli na plátně v kině jako jednoho z herců, a jejich matky, která se je rozhodla dát na výchovu, protože je už nezvládala, stál za to.

Premisa je jednoduchá a film naštěstí není nikterak natahován (má příjemných 84 minut, u nichž se nestihnete nudit), sympatická mi je na něm až pasoliniovská neotesanost a cit pro barevné ladění a kompozici záběru i raně jarmuschovský způsob vyprávění tvořený z elips. Všechny důležité události ve filmu jsou vynechány, a tak neuvidíme první polibek či možná sexuální zážitek, což si musíme domyslet… stejně jako chycení při útěku a další důležité informace ve vyprávění. Ne náhodou, když kluci jdou do kina prohlédnout si detailně filmová políčka filmu, v němž viděli svého otce, na zdech visí plakát k Jarmuschově PODIVNĚJŠÍ NEŽ RÁJ.

TATÍNKA lze číst nejen jako sociální výpověď, jíž je nutné přičíst body k dobru za to, že nezobrazuje slumy či bídu a nesnaží se tak diváka citově vydírat, ale i jako film o zemi zmítané válkami, které chybí silná otcovská figura. Problém pak nastává, když film, přestože v závěru inscenuje velice subtilní a inteligentní akt „probuzení“, nabízí ve své druhé polovině únik za únikem. Možná ale, že když TATÍNKA uvidím podruhé, přijdu na to, že celá poslední třetina, s níž jsem měl největší problémy pro její zhuštěnost, narušení pečlivě budované atmosféry žánrovými a komickými vsuvkami a odlišnou prácí s temporytmem, je podávána optikou jednoho z chlapců. Takhle mi zbývá ve výsledku ocenit nevýrazný, ale chytrý i důležitý film a doufat, že se při dalších jemu podobných nebudu setkávat s povídajícími si a s mobily se hrajícími diváky (blondýna se svým „A tobě to jako vadí? Pche. Haha.“ byla na facku… asi příště nebudu trpělivý – 20 minut – a rovnou jednu výchovnou vlepím).

****






CHILLY BEACH: JEDEN ŽHAVÝ SVĚT NESTAČÍ: U nás neznámý seriál, který by se dal nejlépe popsat jako „slušnější SOUTH PARK“ či „ekologičtěji zaměření SIMPSONOVI“, se dočkal své celovečerní verze uvedené pouze na DVD, která… není tak chytrá a ani nápaditá jako SOUTH PARK: PEKLO NA ZEMI a ani tak vtipná a precizní jako SIMPSONOVI VE FILMU. Což nevadí, protože zaručeně pobaví (rým vzniknul náhodou a nechtěně), i když se jedná o sled scének spojených chatrnou zápletkou a na to nabalených vtipů, jež jsou sázkou na jistotu (když jste liberální tvůrci, narážky na Bushovu inteligenci a terorizmus si neodpustíte).

Naši dva hlavní hrdinové, Dale a Frank, vynaleznou přístroj na ohřívání a nešťastnou náhodou z něj odstraní pojistku, čímž způsobí zničení skoro celé země, a tak se musí vydat zpátky časem za pomocí rozmraženého Bella a eskymoninjů, přičemž jim jde po krku Georgie W. Bush a budoucí soudkyně Nejvyššího soudu. Oproti seriálu se filmu dočkalo většího rozpočtu, a tak si může dovolit mít vtipy v druhém plánu a epické finále, ale je nutné upozornit na to, že „klame názvem“: parodie jiných filmů byste spočítali na prstech jedné ruky. ¨

Na druhou stranu je příjemné a osvěžující vidět po dlouhé době animovaný film s jednoduchou až primitivní animací, jenž se nesnaží působit velkolepě a ani mu nejde o naťuknutí závažných aktuálních problémů, ale ty mu naopak slouží k dalším skečům. Nějakým zázrakem to ale všechno drží pohromadě, rychle to odsýpá (přestože druhá třetina je dýchavičnější a za každou cenu se natahuje stopáž na celovečerní délku) a má vtipy, které byly naposled zábavné na začátku 90. let (platí hlavně o narážkách na TERMINÁTORA a NÁVRAT DO BUDOUCNOSTI), ale zde překvapivě spolehlivě pobaví. Když se k tomu připočte absurdní až dadaistický humor a několik proklatě černohumorných fórků a těch těžících z trapnosti, sahal bych po známce nejvyšší, protože jsem se takhle dobře dlouho nepobavil.

*****

PONDĚLÍ २.६.

Při pohledu na program jsem zjistil, že většinu svého času strávím v nově vybudovaném multiplexu Golden Apple Cinema, který se nachází v rámci obchodního a zábavního centra Zlaté jalbko. Má to spoustu výhod oproti minulým ročníkům: odpadá přemísťování za velice krátkou dobu, místo na nohy a poměrně pohodlné sedačky i kvalitní, i když přebassovaný zvuk a velké plátno. Nevýhodu osobně vidím v tom, že krom velkého sálu č. 1 těch pět zbývajících není příliš rozlehlých a že by se pouštělo sedět na zem, to se bohužel říct nedá.

Když se k tomu vezme v potaz, že JUMPER (mám slabost na Jamieho Bela) se měl hrát v sále č. 3, kde není ani stovka míst, a že celá dlouhá chodba byla zaplněná lidmi čekajícími na něj, nezbývá než poděkovat efektivnímu managmentu, který film promptně přesunul do sálu č. 1.

Protože dávám přednost filmům před doprovodnými akcemi, rozhodnul jsem se v následujících dnech vždy jeden či dva odstavce věnovat věcem s festivalem spjatým, od znělky po deníky i porotu a její složení či výběr filmů. Nemůžu si odpustit oglosovat kvalitu „Festivalového Práva“, který by měl informovat o dění kolem: z pondělního čísla se tak dozvíte, že oscarová scenáristka Diablo Codyová je dle překladatele/překladatelky mužem a že „Jiří Králík a Zlínský pes si dokážou vzájemně naslouchat“, což nelze nevnímat jinak než jako snahu o nápravu pošramocené Králikovy image (pro nezasvěcené: pokud Králík něco nesvede krom starosti o účetnictví, tak je to jednání s lidmi).

Pokud se chcete pobavit opravdu náramně, doporučuji ale zadní anglickou stránku, na níž si můžete přečíst v původním znění rozhovor s Danielem Clarkem (JUNO) a porovnat si tak „originál“ s překladem, či text věnovaný novým českým filmům, které „nejsou doceněny kritikou, protože ta je srovnává se zlatými šedesátými“. Inu, je vidět, že rozhovory nepřekládají angličtináři a že anglické texty o českých filmech nepíše někdo, kdo má přehled a neustrnul u klišé „český film – to je Menzel a Forman v 60. a Svěrák a Hřebejk/Trojan v 90.“







O DÍVCE, KTERÁ PROSKOČILA ČASEM: Japonské anime, které se dočkalo na festivalu své vlastní sekce (která je dle výběru filmů jen o něco méně reprezentativní než „britská“), nevzbuzovalo moc velké naděje vzhledem k tomu, že je pod ním režijně podepsán Mamoru Hosoda, tvůrce seriálového i filmového DIGIMONA. Už tento samotný fakt by mohl posloužit jako dostatečné varování, proč se filmu vyhnout velkým obloukem, ale při bližším prozkoumání se člověk dozví, že za původní předlohou – mangou – stojí autor PAPRIKY Jasutaka Cucui a za riziko to přeci jenom stojí.

Přestože ale oproti Konově PAPRICE, jíž můžete zhlédnout taktéž na MFFDM, se nejedná o geniální záležitost, stále lze mluvit o nadprůměrném počinu, který užívá nosný, ale bohužel dostatečně nevytěžený námět k tomu, aby vyprávěl chytře a poutavě se sympatickými a zábavnými postavami o přátelství. Jen škoda, že film, který zaujme organizací časoprostorových linií, spadá do vizuálních klišé (týká se hlavě ztvárnění cestování časem) a závěr je o dobrou čtvrthodinu delší, než by bylo potřeba, protože svého vrcholu film dosáhne scénou s „kolem“ a poté nemá už co říct a jak oslovit.

****





ŘIDIČ SLEČNY EVIE: Mohl bych začít tento delší komentář či kratší kritiku floskulí o tom, že „PRĎOŠI jsou odpuštěni“, čímž bych vám naznačil, že v ŘIDIČI SLEČNY EVIE hraje „harrypotterovský“ Rupert Grint a že jeho dramatičtější role bez jakéhokoliv pitvoření se je natolik dobrá, že mu odpustíte i to, co natočil kdysi.

Nebo bych mohl začít text o tom, že točit v současnosti pokus o nového ABSOLVENTA či HAROLD A MAUDE není na místě, protože oba zmíněné filmy neodmyslitelně patří do doby, ve které vznikly a z níž vzešly a o které pojednávají. S ABSOLVENTEM film sdílí onu generační výpověď o zakřiknutém mladíkovi, který pozná ženu, jež mu změní život a žebříček hodnot mu obrátí zcela naruby, a s HAROLD A MAUDE zase (sub)žánr road-movie, který je vhodný pro střídání vtipných a mistrně vypointovaných scén ve vyprávění s chytře rozdistribuovanými informacemi, které ale není ani kontroverzní ani černohumorné.

Podobné filmy o tom, že by se měl užívat život plnými doušky a o potřebě mít na blízku člověka, který vám rozumí a má pochopení pro vaše vrtochy, stojí na inteligentním scénáři záměrně sklouzávajícímu v některých případech až do karikatur a strhujících hereckých výkonech. ŘIDIČ SLEČNY EVIE nepostrádá ani jedno z jmenovaných, přestože vtipy s převlékáním do ženských šatů působí jako z jiného filmu a výkon silně věřící Laury Linneyové je na hraně. Ale i kdyby debut Jeremyho Brocka, který můžete zhlédnout i pod „alternativním“ názvem LEKCE ŘÍZENÍ na HBO, vzniknul jenom proto, že Rupert Grint chtěl ukázat, že má i na jiné role než na Rona a Julie Waltersová zase předvést, že nepatří do starého železa, byl by to dostatečný důvod a ospravedlnění ke vzniku i důvodu ke zhlédnuté téhle zábavné, i když „televizní“ podívané.

*****






XXY: Celovečerní debut argentinské režisérky Lucie Puenzo dává naději, že i přes školácké chyby a prohřešky typické pro prvotiny se rodí zajímavý talent s názorem a potřebou něco říct a ze existují ještě ženy-režisérky, jejichž tvorbě stojí za to věnovat pozornost, i když se zrovna nejmenují „Bigelow“. Pohlavní chromozomy XX značí muže, XY ženu a XXY „hermafrodita“, který má obojí.

Dokumentárně stylizovaná, autenticky působící argentinsko.francouzsko-španělská koprodukce je subjektivně pomalejší, než jak se při pohledu na její 86minutovou délku může zdát, ale jedná se o – naneštěstí nedotažený – záměr, kdy se tematizuje plynutí času záběry na moře. V realisticky pojatém příběhu o netradičním coming-outu, jenž se může pochlubit výbornými hereckými výkony mladistvých, se ale objevují klišé v podobě opilých výrostků napadnuvších naši hrdinku/našeho hrdinu a figurky, které mají dodat na psychologické drobnokresbě postavám, kterým není věnováno dostatek prostoru.

****

ÚTERÝ 3.6.

S festivaly, které jsou zadarmo, se pojí spousta nevýhod souvisejících s tím, nakolik obyvatelé města, ve kterém se akce koná, jsou „čecháčkovští“. Pokud studenti zlínských vysokých filmových škol (a zvláště té filmové) vybrali reprezentativní filmy uvedené do naší distribuce, které dle nich stojí za pozornost, je nutné se pozastavit nad dvěmi věcmi s tím spjatými: 1.) Jak je možné, že je zrušena projekce rumunského 4 MĚSÍCE, 3 TÝDNY A 2 DNY, když byl film u nás uvádět v kinech a jakákoliv komplikace v tomto ohledu je neomluvitelná? 2.) Přestože se jedná o filmy, jež byly a některé stále jsou ke zhlédnutí v kinech, když je to zdarma, lidé na ně chodí, přestože kinosály jindy a za peníze zejí prázdnotou.

Problém nastává ve chvíli, kdy se snažíte dostat na film, na který dojde pět a půl diváka a musíte se prodrat skrze obrovský dav či při vyjití ze sálu, pokud vám právě skončil film, se vydat únikovou cestou po schodech, aby jste se zařadili do stáda, které míří na film, na který nejdete. Stylistickou neobratnost předchozí věty připisujte jednak tomu, že jsem chtěl poukázat na to, jak moc zmatečné to je, a také se na podobě předcházející věty podepsal fakt, že vstávám o půl páté ráno a vracím se domů o půl jedné večer.

Nedá mi to neodpustit si vyjádření ke znělce festivalu. Jedno slovo, tři písmena, pocit, který mluví za vše: WTF?!? Chtěl-li někdo stvořit znělku, která by byla víc pro děti než pro mládež, aby se tak výrazně odlišovala od těch z minulých ročnících cílených na staršího diváka, tak se mu to i tak nevyvedlo. O znělce nelze mluvit, dokázaly by ji stvořit děti na základní škole s druhotnou počítačovou gramotností, a spíš než o znělku jde o „intro“. Vysvětluji si to tak, že došly peníze a že ono monstrum za znělku zodpovědné je nebylo schopno vrátit, protože je všechny utratilo.

Ale to ještě stále není nic proti tomu, co festivalové znělce předchází – je záslužné, že reklam se výrazně oproti minulým ročníkům omezilo (přesně na 2), jenže… něco tak otřesně sestříhaného a vyloženě diletantského jako propagace České televize se jenom tak nevidí.

Pozitivem ale je, že zatímco „první dva“ filmy z anime sekce (STEAMBOY a O DÍVCE, KTERÁ PROSKOČILA ČASEM) byly se simultánním překladem, jehož nekvalit se budu věnovat v následujících dnech, další by měly být s titulky, které si zaslouží pro svou překladatelskou preciznost a gramatickou a stylistickou vyvedenost jednoznačnou pochvalu. Platí to i pro filmy britské, po TAKOVÉM MILOVÁNÍ a OLIVERU TWISTOVI bychom se měli dočkat – snad vyjma ještě KAPKY MEDU – titulků na speciálním spodním plátýnku, známém např. z Varů nebo LFŠ.







KEITH: Do Poznámek v Programu jsem si ke KEITHOVI napsal, že se „jedná o BREAKFAST 21. století“. Není to sice přesné, ale moje nadšení z filmu, který nepodceňuje mladé diváky a který sympatizuje se svými hrdiny, to vyjadřuje zcela jasně. Ono nadšení není jenom moje, protože kde KEITH byl, tam získal vždy cenu dětské/mládežnické poroty: jednalo se „zatím“ o 4 festivaly, přičemž ten zlínský je pátý a já doufám, že mu vítěznou sérii nenaruší. Proč? Jednoduše proto, že na lepší festivalový film už asi ztěží natrefím.

Zápletka ve festivalové „bichli“ naznačuje, že se bude jednat o standardní teenagerovský film plný večírků (a s tím spojených drog a alkoholu) i sexu, ale IMDb hodnocení 9.1 standardní teen-filmy nemívají. A vskutku, KEITH není v ničem běžný, protože pracuje se skutečnými, dýchajícími a uvěřitelnými postavami, a ty zasazuje do modelových žánrových scén. Takhle napsané to může znít složitě, ale není tomu tak a slouží to k tomu, že když hrozí, že by scéna mohla sklouznout do klišé či film do žánrových schématu, ona klišé a schémata se ohnou a vysměje se jim, ale s úctou. Poučená postava znalá žánrových pravidel, titulní Keith, tak nezapomene nikdy dodat, že „tohle je scéna na křižovatce“ či „tohle je finále s loučením“, ale kdy jste ve finále teenagerovského filmu či romanci anebo melodramatu slyšely upřímné vyznání lásky řečené větou „Pěkně jsem tě obtáhl“?

KEITH je hrozně chytrý a zábavný film, který si – jako jeho hrdina – dovolí narušovat zažité konvence a představy a dojde k přepisování žánrové minulosti a nepřímému komentáři k tomu, že lidé se dočkají šťastného konce většinou jenom ve filmovém fikčním světě a v žánrové podívané, nikoli ve skutečnosti. Příběh o smrtelně nemocném chlapci, který si zařídí, aby mu na „laborky“ byla přidělena holka, již tajně miluje, ale která má jasně nalinkovaný život svými rodiči a pohledného i chápavého přítele, je tuctový a předvídatelný, ale výsledek takový není. Je paradoxem, že zatímco v BREAKFAST CLUBu si postavy musí uvědomit svou příslušnost k určitému žánrovému modelu, aby se pro diváka staly skutečnější, v důmyslně vyprávěném filmu plného flashbacků a flashforwardů, KEITHOVI, je nezbytně nutné zaškatulkovat jednu z postav do zažitého žánrového modelu, aby byl divákovi dopřán šťastný konce, po kterém tolik touží.

*****







BRAVE STORY: Jméno režiséra Kôichi Chigiry slibovalo mnohé, přestože BRAVE STORY je jeho celovečerní debut. Jenže tento pán má na svém kontě dva výborné anime seriály, které se objevují v různých žebříčcích nejlepších anime vůbec – FULL METAL PANIC! a LAST EXILE, a BRAVE STORY se pro „vyvolené“ může stát jedním z nejlepších anime vůbec.

Začnu se zápory, jichž moc není, a tak si je odbudu hned ze začátku: klasickou dvourozměrnou animaci střídají přechody do trojrozměrné, které na televizní obrazovce nemusí působit rušivě, ale na velkém plátně okaté a okázalé triky u nadpřirozených postav vyloženě vytrhávají z fikce. Na druhou stranu zvuk, o který se postaralo slavné studio Skywalker Sound, vytváří kontinuitu mezi záběry a umožňuje se divákům orientovat v akčněji laděných sekvencích, v nichž je užita spousta netradičních úhlů kamery.

Důvod, proč jsem o BRAVE STORY psal jako o „filmu pro vyvolené“ je ten, že pro dětského diváka je příliš pomalý a filozofický i děsivý a pro dospělého či odrostlejšího zase s mnoha dětskými scénami a motivy. Dokážete-li ale přepínat způsob vnímání ze scény na scénu a máte určité zkušenosti s anime a zvlášť s typickými „destruktivními“ konci a filozofickým přesahem, víte, co od BRAVE STORY čekat.

Za pozornost rozhodně stojí, že i přes jednoduchou zápletku (možnost změnit jednu věc ve svém životě), která ale skýtá spoustu možností a ty jsou ve filmu maximálně vytěženy, se střetáváme s dalším „festivalovým anime“ tematizujícím únik. V O DÍVCE, KTERÁ PROSKOČILA ČASEM se hlavní hrdinka vrací v čase a uniká tak před nepříjemnými zážitky, STEAMBOY vychází z tradice steampunku a PAPRIKA zase ukazuje, co se stane, když se postavy z jiných světů dostanou do našeho světa a nakolik jsou si ty světy podobné. Přestože BRAVE STORY není z výše jmenovaných nejlepší – PAPRIKA je jednoduše nepřekonatelná -, neměli byste ho minout a užívat si jeho promyšlenost, nešťourat se v problematické ideologii a poučení, které je vpravdě „nietzschovské“.

*****






TAKOVÉ MILOVÁNÍ: Největší přínos „Free Cinema“ je z dnešního pohledu ve dvou věcech: mladém rozzlobeném muži, který nepocházel z vyšších sociálních vrstev a zároveň v až dokumentárním stylu podání. TAKOVÉ MILOVÁNÍ obsahuje obojí a spolu s KAPKOU MEDU, BILLYM LHÁŘEM, TÍM SPORTOVNÍM ŽIVOTEM, PADLÝM IDOLEM či MLUVITI DO VĚTRU je jedním z filmů, které můžete na festivalu v rámci přehlídky britských filmů vidět.

John Schlesinger, jenž se proslavil svým PŮLNOČNÍM KOVBOJEM či MARATÓNCEM, debutoval filmem, který není tak divácky vděčný jako jeho následující BILLY LHÁŘ, ale i přes svou předvídatelnost dokáže strhnout mistrnou režií a hereckými výkony. Jestli rádi sledujete kompozice záběrů, způsob svícení a práci s více plány najednou či mimoobrazovým polem, TAKOVÉ MILOVÁNÍ je film pro vás. Dovedete-li ocenit a docenit realistické výkony herců, z nichž stojí za vypíchnutí především minimalistický a úchvatně úsporný Alan Bates (s ním je k vidění na MFFDM též MLUVITI DO VĚTRU, ve kterém má malou, ale zásadní roli a film si „krade pro sebe“), musíte tuhle dialogově vydařenou depresi zhlédnout (nejlépe bez simultánního překladu).

*****

STŘEDA 4.6.

Uvědomil jsem si, při pročítání zpravodajství z jiných festivalů, že o zlínském pro děti a mládež není moc co psát. Když jste v Karlových Varech, pravidelně informujete o deštivém počasí, novém filmu Kim Ki-duka, či o hvězdách a tiskovkách nebo skandálech s tím spojených. MFFDM nic takového nemá… takže ve většině případech se musíte omezit na několik kritických postřehů a ironie, věnovat velký prostor filmům a konstatovat, že počasí se vyvedlo a opět je téměř nesnesitelné vedro. Jaké to potěšení pro někoho pravidelně informujícího o dění, když ve dnech nesnesitelného vedra propukne déšť, zatímco sedíte v sále, a když vyjdete ven a míříte na jinou projekci, dýcháte čerstvý vzduch.

S tím souvisí – nikoliv s počasím, ale s přebíháním do jiných sálů či projekčních míst – i dnešní téma, kterému bych se rád na malém prostoru věnoval, a tím je dramaturgie festivalu. Jak jsem psal ze začátku, zcela chápu, že u obtížně sehnatelných filmů nedorazí kopie buď včas nebo vůbec, ale pokud se filmy ze stejných sekcí – převážně ty britské a japonské anime – překrývají, něco – nebo spíš někdo selhal(o). Je chvályhodné, že cinefilové mají možnost zhlédnout filmy, o nichž se tolik rozepisuji, v kině v patřičné kvalitě, ale… program je natolik nabitý, že není místo pro to, aby se určité filmy opakovaly. Tak došlo k překrytí PANU UČITELI S LÁSKOU, na který se stále chodí v rámci „povinných“ školních projekcí, a KAPKY MEDU ve středu od osmi hodin večer či NADĚJNÉ VYHLÍDKY a KNIHA DŽUNGLÍ ve čtvrtek od jedenácti, resp. jedenácti patnácti hod.

Rozumím, že ne vždy to vyjde dle přání diváků a nelze než doufat, že příštím rokem se to zlepší, ale… Mohl by mi někdo vysvětlit, z jakého důvodu se od 11:00 hrají filmy v Golden Apple Cinema (a to většinou skoro dvouhodinové) a poté od 13:00 či 13:30 nic, ale vše je ve Velkém kině či na Univerzitě Tomáše Bati, což se při nejlepší vůli nedá stíhat. Jsem rád, že filmy jsou kvalitnější, ale došlo k neduhu typickému z LFŠ, tedy dramaturgické nedomrlosti, která naštěstí nedospěla do „králíkovských“ rozměrů, ale má k ní bohužel nakročeno.

OLIVER TWIST: *****

BEZ PŘIPOJENÍ: ***

MLUVITI DO VĚTRU: ****

CHYŤTE HO: Milujete-li film, vyprávění a brakovou poetiku, CHYŤTE HO pro vás nepochybně bude to nejlepší, co na festivalu budete mít možnost zhlédnout. CHYŤTE HO je totiž brak v nejlepším slova smyslu: neuvěřitelně rychlý a „čtivý“, zábavnÝ a docela chytrý, nebere se vážně a přináší potěšení z estetizace brakové poetiky.

Zápletka jakoby vypadlá z komikových či detektivně dobrodružných příběhů o klukovi čtoucím obskurní komiksy a zjišťujícím, že ty možná slouží k předávání si tajných kódů mezi gangstery, které chce dopadnout, je výchozím bodem pro kaskádu gagů a precizně budované atmosféry. O tu se postaral legendární kameraman Slocomb, jenž užíval svícení, které nevycházelo z jasných zdrojů a vyhraňovalo postavy ze záběrů, a Spielberg mu vzdal okázalou poctu např. scénou na hřbitově v posledním dobrodružství INDIANA JONESE.

CHYŤTE HO nestojí za zhlédnutí jenom kvůli tomu, že se z něj očividně inspirovali Lucas se Spielbergem a mnohé, např. určité prvky postavy Shortyho přebrali do indianajoneosvvských vyprávění a užili hlavně v podobně brakovém CHRÁMU ZKÁZY, ale proto, že se jedná o zatraceně dobře odvyprávěný film, který dovoluje divákovi mít potěchu z něj. Sympatické mi je, i vzhledem k době vzniku, že se film nedrží nikterak zpátky a je dost přisprostlý a nikdy není dýchavičný a neztrácí tempo, velkolepost a seriálový způsob vyprávění, založený na cliffhangerech, je zde nahrazen jasným příběhem a plynulým vyprávěním s dvěmi liniemi (toliko typické pro filmy z 50. let).

Hlavní hrdina je jako mladý Indiana Jones, který místo do knihovny na školách čeká pod okny oněch škol, než učitel nevyhodí nějakému nepozornému žákovi z okna komiks, a namísto pátrání po skutečných artefaktech sní o dobrodružství z děl, které čte a které tolik miluje… a které milujeme i my jako diváci, protože CHYŤTE HO nejde nemilovat.

*****

KAPKA MEDU: *** ½

TADY JE ANGLIE: Nerad míchám do hodnocení filmu ideologii, pokud s ní nesouhlasím, ale přestože TADY JE ANGLIE je z velké části autobiografický příběh samotného režiséra stávajícím se v dětství mladým skinheadem, u TADY JE ANGLIE (přesnější překlad TOTO JE ANGLIE by byl vhodnější) si to nelze odpustit. Podle filmu, přestože to není přímo řečeno, se skinheadem člověk stane kvůli špatnému sociálnímu zázemí a skinheadi se dělí na ty dobré a na ty špatné, přičemž ti dobří vás vezmou do party, ochrání před šikanou a starají se o vás lépe než starší brácha či rodiče a ti špatní jsou vlastně taky dobři kamarádi a lidi, kteří za vás jdou odsedět trest a mlčí, jen jsou nebezpeční, pokud se opijí či zhulí.

THIS IS ENGLAND, tedy TOTO JE ANGLIE, začíná montáží dobových materiálů formujících zemi v době, do níž je film zasazen, a také ji končí (s patetickým a odporně tezovitým dovětkem, který by byl k smíchu, kdyby nebyl pro svou nadutou hloupost k pláči). Jenže film nepodává zprávu o tom, jaká ta Anglie je, na jakých základech stojí či co formovalo hnutí skinhead, přestože by to film rád naznačil, v tomto ohledu se jedná o selhání.

Vyloženě protivná je mi pak vypravěčská neschopnost, v níž režisér ve snaze prohudbit se až do konce sází jednu manýristickou montáž za druhou, a nedomrlý scénář na bázi teenagerovské komedie o partě, která se sejde, rozejde a zase sejde, přičemž je nám to podáváno optikou malého chlapce, který je zprvu nezúčastněný. Protože se užívá dokumentaristického snímání a film se snaží být za každou cenu maximálně realistický, útoky skinheadů zůstávají v linii klišé a předvídatelný film ve schématech, jimž se skutečný život nepodřizuje. Je to hloupé, tezovité a manýristické a mám za to, že natočit povedený film o rasové otázce či se jí týkající ani snad nelze, tedy pokud se nejmenujete Spike Lee.

** ½

ČTVRTEK 5.6.

Nemám rád nálepkování a škatulkování, kdy se dávají určitým dnům značky typu „britský den“ apod., protože záleží na tom, jak si návštěvník svůj program sestaví. Píšu o tom proto, že pro mne byl britským dnem čtvrtek, kdy ze sedmi viděných filmů (více se ani nedá stíhat) těch s královskou angličtinou bylo hned pět. Když píšu „program“, nemyslím tím doprovodné akce, na které osobně natrefím jen na několik minut při přecházení místy a které jsou určeny dětským divákům, kteří jsou z nich dle reakcí nadšeny. Podstatou každého festivalu, přehlídky či festivalu pro mě jsou filmy, u nichž vás stejně nejvíc potěší, že když se v britské sekci začínalo, v sále sedělo 5 ½ lidí a teď, po několika dnech, jsou sály přeplněné a sedává se na schodech.

Přesto bych ale osobně dal přednost tomu, že by se neupřednostňovali „porotci s kartičkami“, když se nejedná o soutěžní filmy, ale pouštěli se ti vyčkávající poctivě v řadě, a že by bylo dobré pustit ty, kteří mají zájem jít na film, ne ty, kteří na konkrétní film jdou proto, že se nedostali na něco jiného a poté po deseti minutách houfně odcházejí (u britské sekce úkaz naprosto typický). Vážně, uvědomují si ti lidé, kteří se nedostali třeba na KARAMAZOVI, TAHLE ZEMĚ NENÍ PRO STARÝ či RATATOUILLE, že berou někomu místo v sále a ani neví, na co se jdou „zašít“.

Taková individua většinou extrémně ruší a pokud se jedná o projekci, na které jsou přítomny děti či mládež ze školy a se svými učiteli, těžko s nimi něco naděláte, ale jsem rád, že jsem si prozatím vystačil s několika výhružkami a zlým pohledem. Nechci moralizovat, ale já na filmech, na nichž jsem byl se školou ještě na základní škole v první stupni, nesledoval anální porno jako hoši u HEJ, HEJ TADY ESTHER BLUEBERGER(OVÁ) a rozhodně jsem nikdy nerušil diváky hlasitými zvuky z mobilu či dokonce telefonováním (i když… to souvisí spíš s tím, že mobil nevlastním :-), ale i tak bych toho nebyl schopen).

V tomto ohledu doporučuji pro další ročníky či nadcházející dny dvě efektní věty, které mi zatím vždy zabraly. Používejte je vzhledem k intenzit vyrušování – první z nich zní „Pokud toho nenecháte, nedožijete se konce filmu“ a druhá „Nechte toho, nebo vám zařídím zákaz vstupu“. Pokud to nezabere, zkuste si procvičovat zlý pohled či intonaci, ale doporučuji pevné držení těla a povstání, když to říkáte, abyste vypadali větší a vyrušující na vás tak museli „vzhlížet“. A pokud by náhodou tento blog četl někdo z potenciálních vyrušujících, já osobně podruhé nevaruji, ale přecházím k činům: a věřte, že si nešpiním vlastní ruce, ale užívám k tomu festivalovou bichli s programem, která je vážně těžká a je nutné volit rychlost švihu

Vždy, když kritizuji, začínám pochvalou, protože poté člověk následnou kritiku lépe snáší a tentokráte ta pochvala na začátek bude opravdu potřebná vzhledem k tomu, co bude následovat po ní. Překlad u anime, pokud mluvíme o titulkách, je na výborný úrovni, bez jakýchkoliv znatelných gramatických chyb a stylistických nedostatků i nesmyslnosti v překladu. Nedá se to ale říct o simultánních překladech, které jsem neměl tu možnost zažít u anime (STEAMBOY) a o kterých se traduje, že byly vydařené. Což se nedá říct o britské sekci, v níž byl takto zabit OLIVER TWIST: rozumím tomu, že se nepřekládají nápisy v druhém plánu, přestože zrovna u Leana mají svůj smysl a význam ve vyprávění, ale překládat natolik hlasitě, že nejste pořádně rozumět a není vám slyšet, ale zase dost nahlas na to, abyste „znesrozumitelnil“ původní jazyk, to se jen tak nevidí. A já doufám, že už tohle nikdy neuvidím, resp. neuslyším.

Kapitolou samu pro sebe je jistá slečna/paní, jež nepřekládá vulgarismy či sexuální narážky u dopoledních a odpoledních filmů, ale v těch navečer si v nich vyloženě libuje, přestože se k nim vůbec nehodí. Ne, opravdu neustálé „do prdele“ a další vulgarizmy, mnohem silnějšího rázu, nesednou k britským filmům z 50. let. Zkušenosti z Velkého kina čerpám z minulých let, protože letos pobývám hlavně v novém multiplexu, ale ranní projekce jsou naprosto tristní: proč se vynechávají při překladu věty? proč, když jsou přeloženy, je změněn jejich význam a tím i smysl toho, co následuje? proč nejsou překladatelky/překladatelka schopny/a přečíst správně číslovky a podobné „malichernosti“? Proč…?! Dobře, titulky jsou povětšinou vyvedené, přestože po gramatické stránce to není žádná sláva (ss/z a čárky dělají hodně velké problémy, co jsem měl tu možnost tak zaznamenat), ale simultánní překlad zabíjí film a jednak nejsme v Polsku, kde jsou zvyklí na voice-over, a jednak by to chtělo zavést překlady do sluchátek. Prosím, smutně koukám.

SKVĚLÁ BABIČKA: ****

NADĚJNÉ VYHLÍDKY: *****

HEJ HEJ, TADY ESTHER BLUEBERGER: *** ½

BUGSY MALONE: *****

PADLÝ IDOL: *****

BILLY LHÁŘ: *****

VÝCHOD Č. 6: Yu-Hsien Lin je známý divákům FilmAsie 2006 jako tvůrce dokumentu JUMP BOYS a VÝCHOD Č. 6 je jeho debutovým počinem, který je určen mladým divákům zasaženým érou bloggerství a profilů na MySpace. Vyjadřovací jazyk typický pro současnou internetovou generaci je transformován do toho filmového, a tak je tahle podívaná vystavená jako hypertext s velice hladkými žánrovými přechody motivovanými flashbacky či flashforwardy, v nichž se situace kontextualizují do nových rámců a přepisují.

Hrdinové jsou styloví, prostředí a i mluva hrdinů je patřičně „cool“ a „trendy“, o ničem jiném než o stylu VÝCHOD Č. 6 není a pokud nesnesete výrazně nadsazenou pop-artovou estetiku celého filmu, vyhněte se mu raději hodně velkým obloukem. Okázalé odkazování a pomrkávání po amerických vzorech je dalším způsobem, jak zmnožit a zkomplikovat ve výsledku velice jednoduchý text o zradě a přátelství. Kdyby se celý film nesl v duchu výrazně nadsazené první třetiny, neváhal bych dát mu známku nejvyšší, ale vyvedený experiment s formou zabředá do tenat konvenčnosti.

****

PÁTEK 6.6.

Pátek se pro mě nesl v neustálém spěchu, protože jsem přicházel kdekoliv pozdě. Nekladl bych to ale za vinu sobě jako spíše tomu, kdo sestavoval program a určoval jednotlivé časy, protože takhle sestaveným programem se nemůže snad nikdo nikomu zavděčit. Uvedení dvou absolventských filmů osobností, které byly osobně přítomny (Randal Kleiser a Christopher Miles) od 11:00, přičemž filmům předcházelo několik slov tvůrců a i otázky od moderátora, zamezovalo včasnou návštěvu workshopu s Andrew Schmidtem na Čepkově.

Schmidt, který se dostal na MFFDM podruhé a opětovně v rámci studentské odnože letos slavící 5. let – Zlínského psa. Stalo se již tradicí, že Zlínský pes zajistí někoho z Pixaru, kdo v rámci workshopu přednese zajímavou, poučnou a vtipnou, nenudící přednášku o zatím posledním počinu tohoto animačního studia – a po ÚŽASŇÁKOVÝCH a AUTECH tentokrát přišel na řadu RATATOUILLE (a osobně doufám, že příštím rokem tato tradice nebude narušena a vyhlížím ji s očekáváním věcí příštích, resp. WALL-E). Je nutné uznat, že tentokráte to bylo sice slabší, ale pasáže o držení těla a tomu uzpůsobování animace byly navýsost zajímavé. Zlepšil se i překlad, a to výrazně, až natolik, že k němu nemám výtek, a jsem tomu rád, že jsem ukořistil alespoň jeden podpis za celý festival.

Dokumenty s tématikou, která by mohla zaujmout mladé lidi, byly v pátek hned tři, bohužel se všechny naprosto nesmyslně překrývaly a já natrefil na ten slabší. Měli jste tak možnost zhlédnout OD POBŘEŽÍ K POBŘEŽÍ, NAF – KLUK Z ULICE a VY BÍLÍ LIDÉ, přičemž moje volba padla na prostředního jmenovaného a nezbývá mi než litovat, že jsem nedal přednost VY BÍLÍ LIDÉ, na něž jsem následně slyšel jenom samou chválu.

Chtěl jsem se sice zaměřit více na Zlínského psa, u kterého mě mrzí, že jsem nestihnul alespoň jeden animovaný film či se nedostal na přehlídku krátkometrážních Aardmanovek (protože ti se mi kryli s Brity), tak jen v krátkosti: s nástupem Králíka přibylo filmů, soutěž se specializovala na animované snímky, z akce v rámci festivalu se začala pomalu stávat „akce vedle festivalu“ a… chybělo něco typicky „studentského“. Kde jsou ty začátky, kdy se pouštěl ze špatné kopie, jejíž obraz vypadal jak týdny nečištěné akvárium, a s rychlodabingem Filipa Renče MUŽ S COPEM? Anebo alespoň ta možnost vidět na velkém plátně filmy Johna Woo či Georgie A. Romera, na které byl zaměřen minulý ročník (zombie a asijské filmy)…

Do jisté míry onu studentskou atraktivnost a alternativnost vynahrazovala sekce Noční horizonty cílená na odrostlejší publikum, v níž byly k zhlédnutí moderněji zpracované filmy s problematikou dotýkající se mladých či něčím pro ně poutavým a „jiným“. Velkým pozitivem je, že se už nemuselo několik příznivců těsnat na nepohodlných dřevěných sedačkách v jedné z místností Univerzity Tomáše Bati, ale filmy byly v Golden Apple Cinema (na až příliš pohodlných sedačkách, svádějících k podřimování… zvlášť sedíte-li na „sedačkách pro zamilované“, viz komentář k ZLOMKŮM TRACEYINA ŽIVOTA).

Na tomto místě bych chtěl jenom uvést na pravou míru nesmyslný blábol z Festivalového Práva (Daniela Havránková zase perlí… jsem rád, že máme zlínskou Mirku Spáčilovou): filmy z Nočních horizontů nemají pranic společného s midnight-movies, jak se snaží naznačit její z jiných textů vycházející článek v rubrice „Z čítanky“; text, v němž selhává jako novinářka, neschopná si ověřit fakta (tak třeba: KRTEK neodstartoval půlnoční filmy, byla to NOC OŽIVLÝCH MRTVOL, „neslavnější půlnoční film z dílny režiséra Johna Waterse ROCKY HORROR PICUTRE SHOW“ NENÍ od Waterse, stojícím jinak za např. v textu jmenovaných PINK FLAMINGOS, ale od Jima Sharmana, ad.). Tyhle faktografické chyby a vyložené hlouposti a nesmysly jsou ve Festivalovém Právu na denním pořádku.

SOS - LÉTO PLNÉ NAPĚTÍ:

***

PEEGE: Randal Kleiser, tvůrce známý hlavně díky POMÁDĚ, jež letos oslavila 30 let od svého vzniku, uvedl svůj absolventský film s biografickými prvky. Kleiserovi bylo řečeno, že má možnost naposledy mluvit s babičkou, protože to už dlouho nevydrží, a tak si ji natáčel na video a fotil, aby si ji tímto způsobem „uchoval“. PEEGE poté vypráví jednoduchý příběh o rodině, která jede do domova navštívit svou babičku/matku na asi její poslední Vánoce a nejstarší z vnuků vzpomíná na dětství a dobu, kterou u babičky strávil.

Stylisticky klasicky natočený snímek, který jako kdyby vypadnul z 50. let, zaručeně dojme, aniž by násilně citově vydíral. Zajímavý je způsob vyprávění, kdy se dočkáme flashbacků, na nichž kraťas hlavně stojí, před samotnou návštěvou babičky. Patřičnému účinku lehce moralistního příběhu o stáří dodávají na působivosti herci, z nichž stojí za vypíchnutí představitelka titulní Peege Jaenette Nolanová, známá z mnoha seriálů či Wellesova MACBEATHA, a vnuk v podání Bruce Davisona, známý ze seriálu „V“ či z prvních dvou dílů série X-MEN, v nichž si zahrál senátora Kellyho.

****

ŠESTIHRANNÝ TROJÚHELNÍK: Krátkometrážní absolventský film britského režiséra Christophera Milese a jeho známější sestry, herečky Sarah Milesové, byl v roce 1964 nominován na Oscara za Nejlepší krátkometrážní film. ŠESTIHRANNÝ TROJÚHELNÍK se vypořádává s divácky vděčným tématem nevěry, přičemž chápe dobu 60. let jako přehlídku různých stylů, které se snahou o přesáhnutí kvalit předobrazu a výsměšností napodobuje. Podíváme se tak, jak by téma nevěry, kdy ženu s milencem přistihne její manžel, ztvárnili různí tvůrci v různých zemích, např. v Anglii, Itálii, Švédsku, Japonsku ad.

Tentokráte platí, že čím víc máte nakoukáno a znáte styly let minulých, budete se bavit královsky, přičemž ani jedna z epizodek členěných dle zemí nestihne při své délce nudit. Patrný je i postupný vývoj, kdy se začíná u výsměšných napodobenin stylů a vyjadřování různých režisérů dané země přes jednoho filmaře napříč jeho filmy (švédský „bergmanovský“ segment) až k jednomu filmaři a jednomu filmu (italská pasáž, jednoznačně nejvtipnější, okázale se vysmívající Godardově POHRDÁNÍ).

*****

NAF - KLUK Z ULICE: Měli-li jste chuť po hraných či animovaných filmech na dokument, pátek byl v tomto ohledu naprosto ideálním dnem až na ono nedopatření, že všechny tři dokumenty se navzájem kryly. OD POBŘEŽÍ K POBŘEŽÍ, třicetiminutovka, začínala ve 13:00, o půl hodiny na to NAF – KLUK Z ULICE na zcela jiném místě a o půl hodiny na NAFA zase VY BÍLÍLIDÉ, přičemž pouze NAF byl celovečerní svou stopáží, zbylé dva byly krátko- a středometrážní.

Název odkazuje na Flahertyho legendárního NANUKA, ČLOVĚKA PRIMITIVNÍHO a, upřímně, hlavní hrdina NAFA (jmenuje se… Naf – rodiče, které dají dítěti takové jméno, ho musí ale nenávidět) s člověkem primitivním rozuměl. Podobných sociálních dokumentů o tom, kterak kluk skončí na ulici kvůli nepohodnutí s rodiči, dostane se ke drogám, je znásilněn a nakonec skončí ve vězení je nepřeberné množství a neexistuje důvod, proč byste s tímhle klučinou z ulice měli ztrácet svůj drahocenný čas.

Vlastně bych chtěl být dítětem ulice, které chodí pravidelně za radními a Starosty, aby tuto otázku vyřešili, protože když jste dítě ulice, můžete si dovolit drahé oblečení, mobil a počítač, přičemž z tohoto seznamu mám pouze to poslední jmenované. Lze se bavit bezbřehou idiocií hlavního „hrdiny“, který je natáčen na kameru, když zrovna kouří zakázané substance, či přemýšlet, jestli ve svých třinácti letech byl skutečně znásilněn, nebo mu „jen“ onen postarší albín strčil prsty do prdele (v dokumentu se zmiňují obě varianty, která je pravdivá… se nedozvíme). Jako liberálně smýšlející člověk bych měl portrét rappera doporučit, ale něco tak špatného i na dokumentárním poli se jenom tak nevidí a raději tak doporučím zapnout ČT2. Když vezmu v potaz, že jsem na MFFDM měl možnost vidět dva dokumentární počiny (z nichž ten druhý, OBČAN HAVEL, jsem zhlédnul již předtím v běžné kinodistribuci), není to moc dobrá „vizitka“.

**

NADĚJE A SLÁVA:

*****

AUGUST RUSH: Steven Spielberg o jednom z nejpřeceňovanějším filmu roku – ONCE – prohlásil, že mu dal inspiraci na rok dopředu. Až uvidí AUGUST RUSH, je možné, že z jednoho roku se mohou stát desetiletí… a ani příběh o mladém nadaném klukovi vyrůstajícím v domově bez rodičů, který uplatní svůj hudební talent, aby ho rodiče uslyšeli a byli všichni spolu, není hloupým a filmařsky nezvládnutým kýčem jako ONCE.

AUGUST RUSH se příjemným způsobem vyhýbá sentimentu a patosu: buď nedovolí scénu dohrát až do sentimentálního či patetického konce (krásným příkladem je celý závěr). Pracuje se schématy a náhodami, ale natolik odzbrojujícím způsobem, že mu to rádi odpustíte a bez nich by se vyprávění nemohlo posouvat dopředu. Vychází sice z velice ohrané zápletky, kdy dva zamilovaní nemohou být spolu, protože ona je z vyšší vrstvy a on naopak z té nižší, ale nijak výrazně se to ve filmu, snad až na dvě scény, neřeší. Obsahuje figurky a postavy, které jsou žánrové a do světa filmu příliš nezapadají, na druhou stranu jejich žánrovost je v závěru přiznaná a konkrétně Robin Williams v další ze svých netradičních rolí po INSIMNII a EXPRESS FOTO představuje záporáka tak trochu jinak, než jsme ho u něj měli možnost vidět a vyloženě si každou scénu náležitě užívá.

Všechny klady, které jsem výše vyjmenoval, a zápory, které nenacházím, by stačily na nadprůměrné a silné čtyři hvězdičky, ale tu pátou si film vysloužil za okázalou a promyšlenou orientaci v časoprostoru prostřednictvím montáže, kdy odlišné časové a prostorové plochy spolu spojují hudební motivy, resp. to, nakolik se navzájem proplétají či narušují. A co víc, krom skvostných hereckých výkonů (Jonathan Rys Meyer je od filmu lepší a lepší, navíc zpívat umí, viz SAMETOVÁ EXTÁZE, Keri Russelové věřím jak její krásu, tak i oduševnělost a Freddie Highmore je nástupcem Haleyho Joela Osmenta, jeho civilnost je odzbrojující) film režírovala žena. Ne ledajaká, ale dcera Jima Sheridana (MOJE LEVÁ NOHA, AIR AMERICA či hudební ZBOHATNI NEBO CHCÍPNI). A žen-režisérek, jejichž filmy stojí za pozornost, je neuvěřitelně málo… ale Kirsten Sheridenová se jí po AUGUST RUSHOVI stala.

*****

POKOJ NAHOŘE: *****

ZLOMKY TRACEYINA ŽIVOTA: Hvězdičky uvedené pod textem berte prosím s rezervou, protože jsem po první třetině filmu, který mě neuvěřitelným způsobem iritoval, přemýšlel o odchodu, načež jsem zjistil, že jsem na sedačce pro zamilované, kde se velice dobře pospává a probral jsem se až na poslední třetinu (a opravdu jsem to po festivalovém maratonu potřeboval). Ale ani lidé, kteří film zhlédli celý a ani ti, kterým se nakonec líbil, nebyli schopni rekonstruovat fabuli mozaikovitě podávaného filmu ukazující bez většího ladu a skladu vzpomínky – střípky ze života jedné „patnáctileté, normální dívky“.

Jako experiment jsou ZLOMKY TRACEYINA ŽIVOTA zajímavým počinem, jako film ale selhává snad ve všech ohledech. Existuje několik experimentátorů, jejichž filmy mají vnitřní řád a i přes jejich nevyvedenost nebo rozporuplnost stojí za to jim věnovat čas, ale tvůrce Bruce McDonald není ani David Lynch ani Mike Figgis.(především TIMECODE). S Figgesem a hlavně s jeho TIMECODEM má společné to, že půlí plátno na několik dílčích segmentů, ale používat půlené či dělené plátno má smysl v tom případě, pokud chcete zvýšit napětí či ukázat věc z více úhlů pohledu anebo odkazujete k určitému kinematografickému období, jenže…

…ZLOMKY TRACEYINA ŽIVOTA jsou ale nabubřelou manýrou, ukázkou „stylu pro styl“ a nezdařilého experimentu, který má ukazovat psychicky rozervanou a otřesenou mladou hrdinku, která je ale naprosto „normální“ a nezajímavá a s ní i příběh a filmový fikční svět, ve kterém se pohybuje. Chybou je, že ve většině případů se jedná spíše o kameramanskou exhibici a tvůrčí onanii, kdy se ukazuje, nakolik jsme měli k dispozici kolik kamer a jak snímáme stejné věci jinak, ale neslouží to vůbec ničemu a jedná se o samoúčel.

Ellen Page je sice výborná herečka, která se pouští do odvážných projektů, ale ztvárňuje neustále jeden typ postavy – rozzlobená mladá dívka a kdybych měl potřebu si pustit s ní film, vybral bych si raději JUNO či V PASTI než žánrovými berličkami a figurkařením si vypomáhající ZLOMKY TRACEYINA ŽIVOTA. Jako kdyby si někdo přečet´Deleuzeho a snažil se ho uzpůsobit vnímání puberťáků, čímž by ho zploštil a vznikla by hloupá pozéřina...

**

SOBOTA 7.6.

Možná to bude tím, že se pomalu, ale jistě blíží konec festivalu, a tak je atmosféra taková ospalejší a pomalejší, méně hektická, ale vsázel bych i na výběr filmů, na které jsem si tento den zašel. Nebo spíš… chtěl zajít, protože překrývání a neinteligentní časové nasazení dosáhlo dnes svého vrcholu. Pokud jste chtěli jít od 20:00 na nějaký film a chtěli jste potom stíhat ještě další, poslední toho dne, tak jste měli na vybranou buď TŘÍDU (kterou jsem již viděl) a SLEČNU ENTEBBE (která byla přehozena na 17:30 a místo ní se od 20:00 dávalo japonské anime ZA MRAKY ZEMĚ ZASLÍBENÁ, které původně mělo být v těch 17:30, ale překrývalo by se s jiným – HOWLŮV KRÁČEJÍCÍ HRAD), ale nikoliv již TEN SPORTOVNÍ ŽIVOT.

Nechápu, když v sále č. 5 byl před TÍM SPORTOVNÍM ŽIVOTEM hodinu a půl trvající film, který začínal ale v 17:30, proč nemohli být Briti posunuti alespoň o půl hodinu dřív, aby diváci mohli stíhat večerní poslední filmy, které nepochopitelně nebyly od 22:00, ale už od 21:45. „Naštěstí“ došlo k oné výše zmíněné výměně, takže má volba padla na hodinu a půl trvající anime ZA MRAKY ZEMĚ ZASLÍBENÁ a stihnul jsem i pozdně večerní film. Alespoň dilema „jít na Brity/přijít pozdě na poslední film“ – „jít na Brity/nejít na poslední film“ – „nejít na Brity, jít na něco jiného/stihnout poslední film“ bylo vyřešeno.

Osobně si myslím, že tato výměna mohla potěšit fanoušky anime, kteří tak na velkém plátně mohli zhlédnout oba v sobotu promítané filmy z této sekce, ale nepotěšila příliš cinefily, kteří pokud na něco na MFFDM chodili, byli to Britové a japonské anime. A když jsem u těch výměn, v neděli neodpromítaný OHLÉDNI SE V HNĚVU bude k zhlédnutí v 15:30 v neděli namísto anime TÉ NOCI BYLA BOUŘKA, jehož kopie bohužel nedorazila. Máte-li dilema, kdy byste rádi viděli OHLÉDNI SE V HNĚVU, ale kryje se vám to s předpremiérou KUNG-FU PANDY (s titulky, nikoliv dabingem!), tak onen problém vyřeší Česká televize (kanál č. 2), která na 16:55 nasadila OHLÉDNI SE V HNĚVU.

K výměnám a rušení projekce docházelo – oproti minulým ročníkům, pokud mne paměť neklame – docela často, ale je pochopitelné, že z důvodu neobdržení kopie japonského anime, jehož cesty jsou složité a nevyzpytatelné, je to omluvitelné. Docházelo-li k výměně mezi sály, jako tomu bylo v případě JUMPERA, bylo tomu proto, že sál, kde se původně měl promítat, nestačil svou kapacitou. Pro zrušení 4 MĚSÍCŮ, 3 TÝDNŮ A 2 DNŮ a nahrazením TAHLE ZEMĚ NENÍ PRO STARÝ, která se tak promítala dvakrát (a za posledních několik měsíců ve Zlíně tedy celkem snad pětkrát), neexistuje žádný omluvitelný a ani pochopitelný důvod, když se jedná o film uvedený do naší kinodistribuce (ale sám mám zkušenosti s tím, jak to dopadá, když Králík se má postarat o nějaký film, takže je mi zcela jasné, že došlo k selhání v případě lidského faktoru). Jedinou „nešťastně-šťastnou“ výměnou tak byla ta výše popsaná.

Nedá mi to nevyjádřit se a nevrátit se k „Festivalovému Právu“. Ve zkratce historie: na diskuzním fóru stránek festivalu (www.zlinfest.cz) jsem v dlouhém příspěvku hodnotícím festival napsal v duchu nadsazené řečnické otázky větu „Jo, a je někdo z Festivalového práva, kdo není úplně retardovaný?“, načež se mi dostalo v onom mnou kritizovaném plátku rádobyvtipného ironického „poděkování“, v němž mi redakce dala za pravdu ve svém vyloženě dětinském sloupku. Věc se má totiž tak, že v příspěvku psaném kolem jedné hodiny ranní jsem krom překlepů napsal místo „deník“ slovo „denník“ s dvěma „n“, což redaktorům posloužilo jako zdroj ohromné zábavy zjevně s poukazem, že někoho nazývám retardovaným, a přitom sám se dopouštím hrubky.

Inu, raději se dopustit hrubky, i když v tomto případě to byl překlep, než nevtipných stripů, diletantských rozhovorů, faktograficky chybných textů a zavádějících či nepřesných překladů, jako je tomu u onoho „deníku“ na „denním“pořádku. Nemluvě o tom, že když redakce píše o úplné citaci, zapomínají na těch pár stovek či tisíc slov hodnotících festival a na určitou profesionalitu (které, jak ukázali, nejsou a asi ani nebudou schopni), kdy když se cituje něco s chybou, do závorky se dá kouzelné slovíčko „sic!“ a ne že se hrubka/překlep bude tučně zvýrazňovat. Slibuji, že o Festivalovém Právu píši zde naposled, protože z mé strany se jedná o ztrátu času, když se zabývám někým, kdo si plete režiséry se spisovateli (text o britských filmech) či jednoho režiséra s druhým (blábol o půlnočních filmech).

Abych dostál svému slibu z pondělí, zaměřím se po znělce a simultánním překladu, dramaturgii a Zlínském psu tentokráte na porotu. Jednak mají můj obdiv, protože soutěžní sekce bývají – stejně jako ty z Karlových Varů – přehlídkou toho nejslabšího, co je možné k vidění, snad vyjma pozoruhodných zemí Visegrádu. Ale nad tím bych se nechtěl pozastavovat, protože v mém hledáčku je otázka, jakým způsobem se vůbec porotci vybírají. Je mi jasné, že jde především festivalu o „držky“, takže do poroty zasednul Vojtěch Jasný či Randal Kleiser, a nemám proti tomu větších námitek, protože tak fungují i jiné festivaly (krom Varů i ty světové, hlavně Cannes). Otázkou ale je, jak se do poroty dostali „děti“ a „mládež“, kteří „porotcování“ berou jako možnost, jak se ulít ze školy.

Před lety se uvádělo, že do poroty se vybírají ti, kteří jsou spjatí se zlínským krajem a filmem. Dovedu pochopit, proč se do poroty dostane někdo z dětského domova, kdo žije sportem a jeho zálibu mu podporují Deana Horváthová-Jakubisková a Juraj Jakubisko, záhadou pro mě ale zůstává, proč vedle lidí studujících gymnázia a objíždějících olympiády (i když film je u nich, jak se z textu ve festivalové bichli zdá, až na posledním místě za sportem a hudbou) tam jsou děti/mládež ničím vyčnívající. Setření si pak taková individua zaslouží z toho důvodu, že jaký jiný výběr u nich očekávat než žánrovku ZÁSKOK, která vyhrála, když jejich filmové vzdělání nesahá dál než do 90. let 20. století a mezi své oblíbené filmy uvádí natolik konzervativní a všemi oblíbené počiny jako FORREST GUMP či VYKOUPENÍ Z VĚZNICE SHAWSHANK. Takoví lidé nemohou být normální, protože jsou až příliš normální…

BABIČKA:

**

ZÁSKOK:

****

SLEČCNA ENTEBBE:

****

ZA MRAKY ZEMĚ ZASLÍBENÁ: Prohození času se nakonec ukázalo jako velice rozumné, protože ZA MRAKY ZEMĚ ZASLÍBENÁ je všechno, jen ne dětský či mládežnický film vzhledem k tomu, nakolik je náročná na sledování. Makoto Shinkai, který je slavný tím, že si všechny své filmy dělá skoro sám, natočil velice pomalý film, který jako naprosto přirozeně a neokázale rekontextualizujei scény do nových vypravěčských rámců. Na rozdíl ale od DÍVKY, KTERÁ PROSKOČILA ČASEM není vše ostatní podřizováno vyprávění, ale naopak atmosféře, z které místy vytrhávají přespříliš kýčovité záběry na lidi, již si povídají při západu slunce, či mírně repetitivní hudba.

Netradiční záběrování, které připomíná originálně řešené a co nejefektivnější políčka z amerických komiksů, velice poklidný střih, který nedovolí vyniknout ani několika akčněji laděnými scénám záměrně vytrhávajícím z temporytmu, a časté, ale smysluplné využívání pojmů tento netradiční zážitek s pro někoho problematickým politickým, bagatelizovaným poselstvím činí jeden z nejlepších filmů festivalu a rozhodně nejlepší anime na něm promítaný. To nejlepší na konec. Japonec.

*****

ÁSTROPIA: „Cinefilní komedie“ je něco, co si nemůžu nechat ujít, zvlášť když je plná geeků hrajících počítačové hry, čtoucích komiksy a sledujících filmy jak jen se dá. Jenže nápad, který by fungoval v rámci půlhodinové epizody chytrého britcomu, je rozmělněn ja celovečerní stopáž s chatrně vypointovanými scénami a ve filmu, jemuž by slušel mnohem větší rozpočet. Představa, že by se divák měl automaticky smát, když uvidí geekovskou postavu navlečenou do kostýmu známého fantasy je pouze onou představou a když jsem u těch „představ“, plynulé vyprávění jejich narušováním film výrazně retarduje.

***

NEDĚLE

Důvod, proč text o neděli, bilancující nad festivalem jako celkem, dávám na blog až dnes, je prostý: jednak jsem si nenašel čas, jednak jsem čekal, jak zhodnotí festival jiná média, čehož jsem se nakonec nedočkal. Neměl jsem vůbec čas sledovat festivalové deníky, které pravidelně běžely v televizi, tudíž o jejich kvalitě nejsem schopen cokoliv říct, ale závěrečný předávací večer, jenž se prvně konal v městském divadle a nikoliv kině měl – jak už se stalo zvykem – velice špatnou režii.

Při pohledu na vítězné filmy zjišťuji, že mezi nimi chybí skutečně ty nejlepší, a že jsem jinak viděl pouze čtyři vítězné (což vzhledem k tomu, jak jsou při nejlepší vůli vždy jen průměrné nebo mírně nadprůměrné svědčí o mé dobré volbě filmů v letošním ročníku). ZÁSKOK je žánrově dobře zvládnutá podívaná, která dokazuje, že i Dáni dovedou natočit sledovatelný film zaměřený spíše na dětského diváka, u kterého se ale může pobavit i poučená mládež, a „divácká cena“ za BEZ PŘIPOJENÍ je pro mě naprosto nepochopitelná (televizní, až hloupý film nezvládající standardní žánrová schémata a klišé kvůli problematickému střihu).

Zaráží mě ocenění snímku DO KOHO TEĎ DĚLÁŠ?, který byl k vidění minulý ročník festivalu, a naopak těší cena pro SKVĚLOU BABIČKU, který inscenuje scény natolik důmyslně, že zaručeně každého diváka na konci dojme. Do jisté míry mě těší ocenění ryze žánrových filmů, ale pokud ty až na jednu výjimku jsou i podle ostatních průměrné, maximálně mírně nadprůměrné, tak je někde problém… a ten trvá už několik let.

Docházím k závěru, že přidaný jeden den je naprosto zbytečný, což musí dojít každému, kdo se podívá na program. Zlínský pes se tak sice dočkal projekce vítězných filmů po dobu skoro celého dne, ale nikdo nechce vidět festival, u kterého se vše sklízí, lidé neví, jestli jsou projekce ještě v rámci festivalu či už se za ně platí a u kterého táhne akorát předpremiéra výborného animovaného titulu, zdaleka nejlepšího studia DreamWorks (pokud, pochopitelně, nepočítáme Wallace a Gromita). Je škoda, že se nevyužil k projekci filmů, které měly úspěch a nebo kterých se diváci nedočkali opakování.

Festivaly dělají i hvězdy, alespoň z pohledu managmentu, který moc dobře ví, že hvězdy přitáhnou pozornost médií. Nejsem si jist, nakolik se dá Randal Kleiser či Dakota-Blue Faningová dají považovat za hvězdy, ale když se vytasíte s jmény jako Chris Barrie či Andrew Servis a ti vám nakonec nedojedou, můžete být rádi alespoň za tyhle. Zvlášť když POMÁDA slaví letos 30 let a dle návštěvnosti stále táhne.

Co ale je podstatou festivalu, alespoň pro mě, jsou filmy: jejich kvalita i prezentace. Tím se také dostávám k závěrečnému bilancování: Je pro mě učiněným zázrakem, že s narůstající kvantitou vzrostla i kvalita, protože jsem viděl ani ne jednu šestinu podprůměrných či průměrných filmů oproti těm výborným.

Výrazně horší to je už s dramaturgií, která prokazuje cit pro nesmyslné nasazení filmů ze stejné sekce proti sobě, neodhadnutí jejich potenciálu, co se týče návštěvnosti, a nešťastná přesunutí na jiné termíny. Ani při výběru filmů se ruka dramaturga či programujícího neřídila něčím promyšleným, ale vsázela na jednoduché kategorie, do kterých se dá zařadit téměř vše (např.“ film pro děti a mládež novějšího data, který si tyká s fantasy a je animovaný“).

Titulky byly na vyšší úrovni než v minulých letech, přestože chyby v čárkách či v s/z a mě/mně byly běžné, naprosto otřesné byly potom simultánní překlady, které zabily valnou většinu filmů, u nichž jsem měl tu „čest“ je vyslechnout (čti: vytrpět).

Doufám, že vzrůstající kvalita festivalu pod vedením Petra Kolihy bude nadále pokračovat, ale místo lákání médií (referovala o něčem jiném než o hvězdách a hvězdičkách, které přijely?) a poplácávání se při zjištění čísel návštěvnosti, která byla letos rekordní, by to chtělo více odvážnosti co do výběru filmů, namísto reprezentativních titulů dané země či žánru anebo stylu více sázet na neznámé a dělat něco s překlady a také nesmyslnými časy, v nichž se některé filmy hrály (např. David Lean není vhodný pro základní školy).

KUNG-FU PANDA:

*****