Vidět v necelém měsíčním odstupu dva výborné české filmy by svádělo k myšlence, že se něco zajímavého konečně začalo dít. Jenže poté se divák podívá do kolonky „režie/scénář“ a zjistí, že se jedná o „jistoty kultivovaného českého artu“ se Slámou v jednom (VENKOVSKÝ UČITEL) a Zelenkou v druhém (KARAMAZOVI) případě; navíc v prvním byla podstatná výpomoc německých producentů a v druhém zase polských spolu s převažujícím polským filmovým štábem.
Jenže zatímco v UČITELI byl výjezd do německé Halle pro vyprávění retardující a nadbytečný, v KARAMAZOVÝCH zasazení na film zaznamenané Dostojevského adaptace (dle Schormova scénáře) divadelních Bratrů Karamazových do polských hutí přidává snímku další rozměr. Film nemůže nikdy poskytnout to, co divadlo: kameraman Alexander Šurkala těží z majestátnosti a zároveň hrozivosti továrny, často užívá jízd a různých rakurzů, pracuje s více plány najednou a hloubkou ostrosti (přeostřování mezi postavami v pozadí a popředí a nadužívání detailů dělá své), aby divák neměl pocit televiznosti anebo záznamu inscenace. Dialogy i zvukové efekty přehlušuje jeden neustále variovaný motiv hudby oscarového (HLEDÁNÍ ZEMĚ NEZEMĚ) skladatele A.P. Kaczmareka, který má již teď minimálně „lvovou“ nominaci jistou.
KARAMAZOVI technickou stránkou ční nad ostatními domácími filmy (přestože bych mohl vytýkat nepatřičně „racionální“ střih, který na rozdíl od kompozičně zajímavé kamery a dramaturgicky netradičně užité hudby je profesionálně provedenou prací bez duše) a jsem v pokušení je označit za nejlepšího Zelenku.
Všechny Zelenkovy postavy se snaží překonat svou situaci a expandovat, nejlépe do zahraničí: KNOFLÍKÁŘI byli zlým a cynickým filmem o malosti a maloměšťáctví člověka, v němž se „nepřepínalo“ a provozoval se „gaučingstrečink“; ve scénáristických SAMOTÁŘÍCH už se čeština hodnotila jako jazyk „hrubej, a tak zlej, nepohodovej“ a PŘÍBĚHY OBYČEJNÉHO ŠÍLENSTVÍ dovolily titulnímu hrdinovi vycestovat pryč ze země, přestože chtěl být dopraven domů. V KARAMAZOVÝCH se situace obrací, když si divadelní soubor vycestuje sehrát Dostojevského hru do polské Nové Hutě na alternativní divadelní festival, ale jeden z představitelů má u filmu „nočky“, a tak se snaží dostat zpátky do České republiky. Celá tato linie je nadbytečná a slouží pouze k tomu, aby došlo ve vyhrocené chvíli ke střetu postav, aby vyprávění se mohlo posunout dál… ale bez této linie si nového Zelenku nelze ani představit. Nejlepší je film ve chvílích, v nichž se opustí od scén zkoušení hry či civilních přestávek mezi zkouškami, kdy se herci začínají podobat čím dál tím více svým postavám, a odejde se z jedné (zkoušky divadelní hry na alternativní festival) i druhé (příběh místního pracovníka s vážně zraněným synem) fikční roviny do zcela jiných, s dvěma předchozími nesouvisejících (balet, mončičák). Z tohoto hlediska se jedná o další mystifikační „zelenkovinu“, spojující fikci uvnitř fikce (ROK ĎÁBLA: dokument o samovzníceních, PŘÍBĚHY OBYČEJNÉHO ŠÍLENSTVÍ: komunistické týdeníky) s fikcí samotnou, ale mnohem sofistikovanějším a dramaturgicky propracovanějším způsobem, aby všechno do sebe zapadalo. Což, pravda, může někomu vadit.
Pokud se v rozhovorech dokola omílá, že se inscenace Dejvického divadla archivuje do budoucna, aby divák mohl docenit herecké výkony, a v recenzích a kritikách se oslavují herci utápějící svůj talent v podřadných televizních seriálech (především Igor Chmela), je nutné poznamenat, že v práci s herci Zelenka dospěl až do „švankmajerovského stádia“ . Vytáhne z nich jejich machu, hrají karikatury svých předešlých filmových rolí a „šarží“; zde je to povýšeno ještě k tomu na hru, kdy herci hrají sami sebe hrající divadlo. V tomto ohledu je naprosto nesnesitelný Ivan Trojan, představující další ze svých bláznovských figur, zahraných ad absurdum.
Bohužel se ale potvrzuje, že Zelenka-režisér není moc dobrý vypravěč, čili napasování divadelní fabule na filmový syžet není nejhladší (nadsazená stopáž, začátek gradující lépe než konec), a Zelenka-scénárista si opětovně neví rady s ženskými charaktery, jejichž přerod není dostatečně nosný, i když potěší jejich samostatnost. Režisér a scénárista v jedné osobě se může zaklínat tím, že nechtěl, aby jeho film dopadnul jako Trierovo DOGVILLE anebo MANDERLAY, ale ve výsledku jsou KARAMAZOVI takovými PĚTI PŘEKÁŽKAMI: destrukcí auteura v romantickém slova smyslu. Tak se zde předvádí legrační epileptické záchvaty jako humor pro zasvěcené (protože Zelenkova žena je epileptička), Trojan plive na fotografii papeže a ostatní si z něj utahují, že si v Polsku už nezahraje (protože Trojan je v Polsku oblíbený právě díky úlohám v Zelenkových filmech) a nechybí i v dialogu explicitně zmíněné narážky na filmy anebo tvůrce, na které bylo odkazováno předtím (především Kusturica ve spojitosti s PŘÍBĚHY OBYČEJNÉHO ŠÍLENSTVÍ).
Zábavné pro někoho může také být sledovat to, nakolik se povedlo původně dvou a půl hodinovou hru vměstnat do devadesáti minut filmu a nakolik žánrově (ne)čistá je detektivní zápletka s příměsí existencializmu převzatá z Dostojevského knihy či co všechno si KARAMAZOVI vypůjčují z Husy na provázku anebo padesát let starého ruského filmu.
Velkým otázkám (odpovědnost inteligentního člověka za jednání hlupáka, umění upozaďující skutečnou lidskou tragédii a umění sloužící jako katarzní zážitek měnící výrazně lidské životy či otázky ohledně závažnosti „hrdelních“ činů a (ne)existence Boha) v malém filmu stojí o to víc naslouchat, když si tentokrát Zelenka na nic nehraje, ale přesto zůstává hravý. Konečně natočil dílo, které není divácky přívětivé a líbivě zabalené, toužící být ale uměním o něčem, ale nedivácký experiment o tom, že umění nemůže existovat bez diváka. Stojí za to mu naslouchat, i když je to dílo epileptického modrého mončičáka.
Žádné komentáře:
Okomentovat