DIARY OF THE DEAD: Kamera namířená proti sobě

DIARY OF THE DEAD je Romeovým návratem k indie filmařině, v níž si může dovolit být jak pulpový, tak i filozofický, a zároveň představitelem určitého trendu představovaného MONSTREM (CLOVERFIELD) a [REC], který je reakcí na obsesivní zaznamenávání skutečnosti a paranoie vůči vlastním médiím. V pořadí již pátý díl ze zombie-série, kterému předcházel stavební kámen žánru NIGHT OF THE LIVING DEAD, kritika konzumerismu v DAWN OF THE DEAD, reakce na stanné právo a šířící se sexizmus v DAY OF THE DEAD a naposled reflexe světa po 9/11 LAND OF THE DEAD, je odvážným přepisováním sub-žánru a osamostatnění filmů zaznamenávajících události kamerou, s níž je srostlá jedna z postav.

MONSTRUM operovalo s tím, že se celá událost musí zaznamenávat na kameru, protože jinak by tomu nikdo neuvěřil: „Musí to vidět, jinak tomu neuvěří,“ říká Hud-kameraman; [REC] začíná jako dokumentární reportáž a také tak končil, zaznamenávání událostí nebylo až tak posláním, jako spíše povinností; v DIARY OF THE DEAD vše vychází ze sebestředné hlavní postavy, jíž je správně vmeteno do tváře, že „co (pro ni) není na filmu, to jako kdyby se ani nestalo“. Ono „osamostatnění“, o němž jsem psal výše, je ale dáno tím, jak jsou nám záznamy prezentovány: v jednom případě se jednalo o nalezený materiál archivovaný vládou (MONSTRUM/CLOVERFIELD), v druhém o přímý přenos zdánlivě na první pohled nudné reportáže o hasičích zachraňujících kočky ze stromů ([REC]) a ve třetím o dodatečně sestřihaný a jinak zpracovaný materiál (DIARY OF THE DEAD).

„Stojíme za to, abychom byli zachráněni?“ ptá se ve svém nejnovějším počinu mladicky působící Romero (1968) a využívá k tomu partičku studentů-filmařů točících brak s utíkající, ječící a prsatou blondýnkou a pomalou mumií, která ji pronásleduje. Zatímco v MONSTRU byl divákovi prezentovaný neupravený, dodatečně nalezený záznam (z kterého nebyly odstraněny náhlé vstupy videí nesouvisejících s útokem), a [REC] reality-show odehrávající se právě teď a tady, DIARY OF THE DEAD je z téhle trojice „nejfilmovější“. Na začátku nám ženský hlas řekne, že se natáčelo na dvě kamery a video bylo sestříháno, dodány zvukové efekty a hudba, aby se dosáhlo patřičného efektu. Rafinovanost MONSTRA, sázejícího především na zvukové efekty od renomovaného studia Skywalker Sound, a [REC], v němž předvídatelné lekačky fungovaly proto, protože jsme sledovali událost v přímém čase, zde nahradila důmyslnější práce s výstavbou a tvůrčí angažovanost.

Jedna internetová glosa, variující slogan k DAWN OF THE DEAD, praví, že „pokud není dostatek místa v pekle, nemrtví si vytvoří stránku na Myspace“. Debutová NIGHT OF THE LIVING DEAD si vystačila s kladnou(!) černošskou postavou a médii v podobě televize a rozhlasu jako nositeli špatných zpráv, v DIARY OF THE DEAD Romero přichází s ústřední mužskou postavou, která je někde mezi zaníceným a sympatickým filmařem snažícím se podat zprávu světu a nesnesitelným pablbem uploadujícím své filmy kvůli návštěvnosti, a mas-médii jako skutečnost si upravujícími lháři.

Film není o tom, že „si přestáváme pomáhat, ale my se přestáváme dívat,“ řečeno spolu s jednou ženskou postavou, a kamera tentokráte není namířena proti divákovi, ale i proti tvůrci – Romerovi samotném. Ten se objeví v malé roličce v televizním záznamu jako policejní inspektor vyjadřující se k události, kterou vidíme na začátku filmu a kvůli které zjevně propukla zombie-nákaza, a jedna z postav filmu na to zareaguje tak, že záznam je sestřihaný, a tudíž nepravdivý (jako celý DIARY OF THE DEAD).

Nalézání pravdy je tak ponecháno nezávislým tvůrcům a bloggerům, těm, kdo pravdu nezakrývají sestřihem, ale ukazují skutečnost celou a nepřikrášlenou. I z tohoto důvodu si Romero mohl dovolit se výrazně odklonit od své předešlé tvorby tím, že konec není otevřený, ale naopak uzavřený a zbytek je už na divákovi, jak s myšlenkami naloží.

Návrat k počátkům, spočívající ve zdůraznění filozofické stránky filmu a omezené distribuci, se tak neobejde bez přepisování minulosti: problémem tentokráte není to, co onu nákazu způsobilo a jak ji zastavit, bránit se proti ní, ale v tom, které informace z těch mnoha vyselektovat a považovat je za berné. Nestí-rá se hranice mezi fikcí a realitou, jako tomu tak bylo v NIGHT OF THE LVING DEAD, ale – slovy jedné z postav – se „nám filmy dějí“. Promyšlená struktura a výstavba filmu, kdy „filmová skutečnost“ – zombie-nákaza – vstoupí do fikce ve fikci („filmové skutečnosti“) – natáčení braku s blondýnou a mumií – tak řekne víc než všechna studia Jeana Baudrillarda (především Simulace a simulakra)
a Marshalla McLuhana.





Některé jistoty se ale naštěstí nemění: DIARY OF THE DEAD je chytrý, naléhavý, kousavý a mnohdy i černohumorný, místy vyloženě pulpový a kontroverzní film-akt, který má daleko k tezovitosti 28 DNÍ či TÝDNŮ POTÉ a bezmyšlenkovité akčnosti Snyderova DAWN OF THE DEAD. Romerovi jdou gore scény lépe než za mlada a propíchávání těla, vystřelování mozku či rozežírání lebky vyloženě rozplesá fanouškovo okoralé a shnilé, nemrtvé srdce, pulpovost ve scéně v nemocnici či se starým amenitou je pak vyloženě geniální. Po nostalgické LAND OF THE DEAD se vrací tam, kde před lety začal, aby natočil svůj filozoficky nejkomplexnější, možná i nejlepší, protože nepříjemný film.

P.S. Kritizovat ho můžete jen v tom případě, pletete-li si humanismus s nihilizmem. Anebo se můžete bavit rozpoznáváním hlasů z rádií či televize, které patří např. Quentinu Tarantinovi, Simonu Peggovi, Guillermu del Torovi, Wesu Cravenovi anebo samotnému Stephenu Kingovi.