Nejnovější film britského žánrového režiséra Neila Marshalla (PSÍ VOJÁCI, PÁD DO TMY) dělí diváky na dvě skupiny, kdy jedna kritizuje zmatečný střih, kvůli kterému si nemůže užít vykrádání a celkovou béčkovitost, a druhá film označuje za dokonalé „guilty pleasure“, jež svou uvědomělou idiocií až debilitou rozesmívá jako máloco. Filmy o zániku civilizace, kdy se lidstvo sníží na úroveň zvířat poháněných pudy, vyžadují, aby divák odhodil jakékoliv zábrany a užíval si roller-coasterovou jízdu na pocitové, nikoliv rozumové rovině. Chtěli byste snad víc od béčka s rozpočtem kolem 30 milionů dolarů (přičemž vypadá několikanásobně dráž), ve kterém se dvě vedlejší postavy jmenují po výrazných inspiračních zdrojích tvůrce – Carpenterovi (ÚTĚK Z NEW YORKU, ÚTĚK Z LA) a Millerovi (trilogie MAD MAX)?
Přestože je SOUDNÝ DEN zaškatulkován jako „post-apokalyptická sci-fi“ (dějová linie vypráví o skupině lidí v čele se sexy vůdkyní, která se rozhodne vydat do uzavřeného a nakaženého Skotska, aby zachránila zbytek světa - Británii), vymyká se jakémukoliv žánrovému označení a přechází od apokalyptické sci-fi přes akční film po fantasy a horror. Střídání žánrů s jasně vymezenými samostatnými deadliny připomínající víc videohru než film má za následek „nestylovost“ filmu.
Nevadí ale, že hříčka jako SOUDNÝ DEN nemá vlastní styl, když k ní lze přistupovat jako k vyjednání mezi několika různými estetikami, které se ve filmu střetávají na několika plochách, aby to vyvrcholilo jejich soubojem ve famózní akční závěrečné scéně – dálniční honičce. Ta začíná jako propagace nového modelu auta s typickým záběrováním pro reklamy, aby přešla do kompoziční nápaditosti a bezohlednosti k fyzikálním zákonům videoher, a vyvrcholila soubojem osmdesátek (hlavní hrdinka, rebelka plissken-ovského rázu) s videoklipy (výborný arcilotr hrající jako rocková hvězda).
Označení „béčko“, které sedne na SOUDNÝ DEN jako zadek na hrnec, má své historické pozadí, v rámci nějž se jako „béčka“ označovaly filmy bez hvězd či známých hereckých jmen a s malým, až mizivým rozpočtem, u nichž měli ale tvůrci zajištěnou svobodu a výsledek nebyl vůbec soudržný, ale o to byl zábavnější. Kritérium béčkovosti má v současnosti spíše hodnotící než-li ekonomický charakter. Říká nám, že budeme mít co dočinění s podívanou, která má nepodstatný děj, výrazně čerpá od svých starších a mnohdy lepších kolegů a triky jsou při nejmenším úsměvné; ve výsledku je pak film hodnocen podle „zábavnosti“ – nakolik se mu podařilo navléknout korálky idiocie na chatrnou dějovou nit.
SOUDNÝ DEN se skládá jen z těchto korálků, nit k tomu nepotřebuje, protože z hodinu a třičtvrtě dlouhého filmu je skoro hodina a půl vyhrazena akci. Mohlo by se tak zdát, že se jedná o „ultimativní béčko“, které je už téměř nesnesitelné pro neustálý příval dalších výrazných „what the fuck“ momentů… ale je nutné si určit, čí optikou je nám vše podáváno. Jednotka se má dostat za vědcem, který by mohl mít lék na virovou nákazu, ale žije daleko na hradě a zjevně zešílel.
Jeho optikou, kdy ho zprvu považujeme za vševědoucího vypravěče, je nám SOUDNÝ DEN podáván: spraví nás o nákaze a příčinám, ke kterým vedla, dozvídáme se i další podstatné informace nezbytné pro alespoň minimální orientaci ve fikčním světě filmu. Jenže když se s ním jednotka střetne, vidíme, že žádný lék nikdy neexistoval a vědec, zahraný skvostně přehrávajícím a charismatickým Malcolmem McDowellem, je šílenec. Film si tak nalézá formální alibi pro svou eklektičnost, výstřednost a nadsazenost, do jisté míry i frenetičnost.
Pokud se ale na něčem oba výše zmíněné tábory shodují, je to v nepřehledném střihu, který si nedovoluje užít akční sekvence, protože nemáme dostatečnou orientaci v prostoru. Jako kdyby nám byla ukázána jen vždy samotná atrakce, od useknutí hlav po bombastické exploze, ale příčina a i následek nám zůstaly utajeny. Faktem je, že pokud se za střihačský pult posadí sám Marshall (jako v případě PSÍCH VOJÁKŮ či tentokrát u SOUDNÉHO DNE), výsledek je chaos.
Proč ale potom závěrečná honička je ukázkou přehlednosti v nasnímání, když proti sobě nebojují jen dvě roštěnky ve vězení, ale hned několik vozů a lidí? Jednak se zde vsází na efekt, nikoliv efektivnost, a jednak zběsilý střih dodává patřičný odstup anebo naopak zainteresovanost: průzkum „vojáků“ jako kdyby byl přepínáním mezi několika průmyslovými kamerami, ale na filtr pro jejich odlišení nevybyly peníze, a šermovačka v zajetí zase je rychlá a rázná, že se divák ani nestačí zorientovat, protože k ní došlo nečekaně a jedná se v ní bezhlavě (doslova).
Někdo by mohl namítat, že napodobování bez přidané hodnoty je pouhým napodobováním, které nikdy nemůže dostihnout své předobrazy a v současnosti nemá místo, zvlášť na plátnech kin. Jenže SOUDNÝ DEN je osmdesátková show, která je uzpůsobena pro dnešní mladou generaci vyžadující atraktivní ženskou hrdinku, aby se bylo na co dívat, když se zrovna neakční, a poučené pomrkávání, že tohle nebylo zase až tak myšleno smrtelně vážně a všichni se na natáčení náramně bavili, což by měl dělat i divák v sále. Zatímco ale taková Alice v RESIDENT EVILECH nakope záporáky do jejich nemrtvých pozadí a povýší na vyšší bytost, Rhona Mitra v SOUDNÉM DNI si vyberu roli rebelky „snižující se“ do role instinkty a pudy hnaného zvířete, čímž film komentuje nároky i diváka. Nešťourat se v tom, nehledat logické lapsy a prohřešky proti čemukoliv filmovému, ale užit si to, jak to jen jde.
Já si to užil. Dvakrát. Za jeden den.
Přestože je SOUDNÝ DEN zaškatulkován jako „post-apokalyptická sci-fi“ (dějová linie vypráví o skupině lidí v čele se sexy vůdkyní, která se rozhodne vydat do uzavřeného a nakaženého Skotska, aby zachránila zbytek světa - Británii), vymyká se jakémukoliv žánrovému označení a přechází od apokalyptické sci-fi přes akční film po fantasy a horror. Střídání žánrů s jasně vymezenými samostatnými deadliny připomínající víc videohru než film má za následek „nestylovost“ filmu.
Nevadí ale, že hříčka jako SOUDNÝ DEN nemá vlastní styl, když k ní lze přistupovat jako k vyjednání mezi několika různými estetikami, které se ve filmu střetávají na několika plochách, aby to vyvrcholilo jejich soubojem ve famózní akční závěrečné scéně – dálniční honičce. Ta začíná jako propagace nového modelu auta s typickým záběrováním pro reklamy, aby přešla do kompoziční nápaditosti a bezohlednosti k fyzikálním zákonům videoher, a vyvrcholila soubojem osmdesátek (hlavní hrdinka, rebelka plissken-ovského rázu) s videoklipy (výborný arcilotr hrající jako rocková hvězda).
Označení „béčko“, které sedne na SOUDNÝ DEN jako zadek na hrnec, má své historické pozadí, v rámci nějž se jako „béčka“ označovaly filmy bez hvězd či známých hereckých jmen a s malým, až mizivým rozpočtem, u nichž měli ale tvůrci zajištěnou svobodu a výsledek nebyl vůbec soudržný, ale o to byl zábavnější. Kritérium béčkovosti má v současnosti spíše hodnotící než-li ekonomický charakter. Říká nám, že budeme mít co dočinění s podívanou, která má nepodstatný děj, výrazně čerpá od svých starších a mnohdy lepších kolegů a triky jsou při nejmenším úsměvné; ve výsledku je pak film hodnocen podle „zábavnosti“ – nakolik se mu podařilo navléknout korálky idiocie na chatrnou dějovou nit.
SOUDNÝ DEN se skládá jen z těchto korálků, nit k tomu nepotřebuje, protože z hodinu a třičtvrtě dlouhého filmu je skoro hodina a půl vyhrazena akci. Mohlo by se tak zdát, že se jedná o „ultimativní béčko“, které je už téměř nesnesitelné pro neustálý příval dalších výrazných „what the fuck“ momentů… ale je nutné si určit, čí optikou je nám vše podáváno. Jednotka se má dostat za vědcem, který by mohl mít lék na virovou nákazu, ale žije daleko na hradě a zjevně zešílel.
Jeho optikou, kdy ho zprvu považujeme za vševědoucího vypravěče, je nám SOUDNÝ DEN podáván: spraví nás o nákaze a příčinám, ke kterým vedla, dozvídáme se i další podstatné informace nezbytné pro alespoň minimální orientaci ve fikčním světě filmu. Jenže když se s ním jednotka střetne, vidíme, že žádný lék nikdy neexistoval a vědec, zahraný skvostně přehrávajícím a charismatickým Malcolmem McDowellem, je šílenec. Film si tak nalézá formální alibi pro svou eklektičnost, výstřednost a nadsazenost, do jisté míry i frenetičnost.
Pokud se ale na něčem oba výše zmíněné tábory shodují, je to v nepřehledném střihu, který si nedovoluje užít akční sekvence, protože nemáme dostatečnou orientaci v prostoru. Jako kdyby nám byla ukázána jen vždy samotná atrakce, od useknutí hlav po bombastické exploze, ale příčina a i následek nám zůstaly utajeny. Faktem je, že pokud se za střihačský pult posadí sám Marshall (jako v případě PSÍCH VOJÁKŮ či tentokrát u SOUDNÉHO DNE), výsledek je chaos.
Proč ale potom závěrečná honička je ukázkou přehlednosti v nasnímání, když proti sobě nebojují jen dvě roštěnky ve vězení, ale hned několik vozů a lidí? Jednak se zde vsází na efekt, nikoliv efektivnost, a jednak zběsilý střih dodává patřičný odstup anebo naopak zainteresovanost: průzkum „vojáků“ jako kdyby byl přepínáním mezi několika průmyslovými kamerami, ale na filtr pro jejich odlišení nevybyly peníze, a šermovačka v zajetí zase je rychlá a rázná, že se divák ani nestačí zorientovat, protože k ní došlo nečekaně a jedná se v ní bezhlavě (doslova).
Někdo by mohl namítat, že napodobování bez přidané hodnoty je pouhým napodobováním, které nikdy nemůže dostihnout své předobrazy a v současnosti nemá místo, zvlášť na plátnech kin. Jenže SOUDNÝ DEN je osmdesátková show, která je uzpůsobena pro dnešní mladou generaci vyžadující atraktivní ženskou hrdinku, aby se bylo na co dívat, když se zrovna neakční, a poučené pomrkávání, že tohle nebylo zase až tak myšleno smrtelně vážně a všichni se na natáčení náramně bavili, což by měl dělat i divák v sále. Zatímco ale taková Alice v RESIDENT EVILECH nakope záporáky do jejich nemrtvých pozadí a povýší na vyšší bytost, Rhona Mitra v SOUDNÉM DNI si vyberu roli rebelky „snižující se“ do role instinkty a pudy hnaného zvířete, čímž film komentuje nároky i diváka. Nešťourat se v tom, nehledat logické lapsy a prohřešky proti čemukoliv filmovému, ale užit si to, jak to jen jde.
Já si to užil. Dvakrát. Za jeden den.
Žádné komentáře:
Okomentovat