V minulém blogu se kolega Daniel Vladocký zabýval otázkou, jestli přílišné zobrazování sexuálních praktik ve filmu staví film do pozice umění, nebo naopak spíš do škatulky pornografického snímku s poukazem na estetizaci či deestetizaci nahých těl ve filmu (konkrétně se zaměřil na současné kousky Umíněné mraky, Bitva na nebi a Shortbus). Dovolil bych si na jeho text navázat a pokračovat v otázce těl ve filmu, ale se zaměřením na jejich vnímání a pojetí v komerčním akčním, popř. sportovním filmu v rámci série Rockyho skrz dobový diskurz (gender, maskulinita). Bylo by sice velice výživné zaměřit se na artovější tvůrce, jejichž díla operují s tělem v rámci narativu či žánru, upozorňují na jeho nestálost či naopak možnosti proměny, ale o samorostech jako Pasolini, Clark, Noé či Cronenberg zase někdy jindy.Ve velice výživném rozhovoru se Sylvesterem Stallonem (stojí za pozornost už proto, že dotazovaný je schopný nějakého kulturního a i chytrého, sebeironického projevu, tudíž úplný opak postav, jež obvykle představuje) na stránkách Ain-it-cool-news (http://www.aintitcool.com/node/30861) zazněl jeden pozoruhodný dotaz od studenta, který minulý rok psal na škole práci o vztahu/dopadu prezidenta Ronalda Reagana na akční žánr v osmdesátých letech s poukazem na Studenou válku, napjaté vztahy mezi Američany a Sověty a uvedení dvou Stalloneových filmů – Rocky IV a Rambo II. Ptal se konkrétně na to, jestli si Slye myslí, že politické klima způsobilo vysokou návštěvnost obou výše jmenovaných filmů a jestli měly jeho filmy v té době dopad na pop-kulturní efekt způsobující kolaps jak Sovětského svazu, tak i Studené války. Ten mu na to odpověděl, že to byla pouze shoda náhod, že se cesty Ameriky a Sovětského svazu překřížily (je užit výraz crossroads, viz níže), zrovna když oba filmy byly uvedeny (a rozhodně to ovlivnilo návštěvnost), ale že ty filmy fungují jednoduše tak dobře, protože to nebyli vojáci, kteří byli nepřáteli, ale vládnoucí vůdci v pozadí.
Téhle otázce se věnovala už spousta lidí, většina z nich na slovo vzatých, ať už se jedná o Yvonne Tasker (Spectacular bodies (Film, Media and Cultural Studies)), Susan Jeffords (Hard bodies: Hollywood Masculinity in the Reagan Era), Sharon Williams (High Contrast: Race and Gender in Contemporary Hollywood Films) či Melani McElister (Epic Encountres: Culture, Media and U.S. Interests in the Modele East, 1945-2000 (American Crossroads)). A zaměřím se na ní i já, i když vzhledem k rozsahu „blogu“ ve velice omezené míře, jen s několika hlavními postřehy – a snad text o něčem tak „pokleslém“, jako je gender, fenomén „hard bodies“ a série Rockyho, přiměje se zajímat o otázku více… snad.
Nechci psát o tom, jaké jsou jednotlivé filmy Rockyho, ale zaměřit se zprvu na to, jaké jsou jeho světy. Nabízí se srovnání s taktéž Stalloneho filmem Demolition Man, oslavujícího sílu jednotlivce a jeho ducha na úkor kapitalistických složek společnosti, ve kterém je svět vylíčen jako moc čistý, přehledný a ženský, tj. svět naprosto nevhodný pro hrdinu filmu – bývalého Rockyho a Ramba, libujícího si v chaosu, ušpiněnosti a opožděné chlapeckosti s potvrzováním maskulinní a heterosexuální pozice každým vyhraným zápasem v ringu, jako tomu tak bylo u Zuřícího býka. Jednotlivé díly Rockyho odrážejí společenské sociálně-politické nálady dané éry a posilují ducha společnosti – každý má přece právo na svůj sen, za kterým si musí cíleně jít (jak machiavelistické!) a dokázat ostatním, že i pouhý prosťáček z lidu může čelit mistrovi světa a získat si tak dav, popularitu aj. Nejde o vítězství, jde o samotnou cestu – kdyť Rockymu jenom stačí, aby vydržel 15 kol a mohl se tak postavit sám sobě.
Příkladný je v tomto ohledu snad ideologicky nejzajímavější a možná i nejlepší díl Rockyho – Rocky IV, ve kterém poctivá ruční práce člověka a vztah k přírodě zvítězí nad nelidským robotem podrobeným výdobytkům moderní techniky, jinak řečeno: jednotlivec je víc než masa či strašlivá síla. Přestože od začátku Rocky neměl moc šancí, dokázal, že Západ může nad Východem vyhrát – i když byl moc malý a potřeboval by na Ivana Draga žebřík a postrádal všechny možné i nemožné fyzické předpoklady k vítězství. Kulturisté, kteří dávají přednost vypracovanému tělu bez mozku, jsou z principu špatní, nemohou být nikdy kladní hrdinové: podstatná je individualita, self-mademanství, nikoliv velká hora svalů, což platí jak pro Dolpha Lundgrena jako Iva Draga ve čtvrtém Rockym, tak i pro velice populárního Mr. T, který byl ústředním protivníkem našeho hrdiny ve třetím díle. Je jednoduché se ztotožnit s hlavním hrdinou, protože je to člověk z masa a kostí, milující a nenávidící, plakající a smějící, tak lidský a tak odvážný, přestože většinou bezhlavě – socialismus na věčné časy a nikdy jinak, idea kapitalismu je zlá a musí být podrobena kritice (viz Rocky III, ve kterém si vysloužilí boxeři polehávají v bazénech a sledují televizi, jako sluhové jim slouží roboti… těm je ale nutné odstřihnout drátky, jak podotýká Paulie, protože jsou moc starostliví a přejímají lidské vlastnosti).
Třetí Rocky je taky bezpochyby nejhomoerotičtějším dílem série, který si uvědomuje svůj divácký původ - fanoušky sportovních utkání, kde je projev mužské náklonnosti ve chvílích eufórie naprosto běžný (poplácávání po intimních partiích, vzájemné objímání či odhazování dresů v dáli), ale obracuje ho záměrně vůči nim. Jakub Korda v Cinepuru č. 34 v článku "Prostor uvolňování homoerotické energie v ,mužských žánrech´" na str. 52 podotýká, že je běžná posthomérovská variace na dojemné truchlení Achillea nad padlým Patroklem: "Achilleus uprostřed nich též začínal hlasitě kvílet, ruce, jež hubily muže, si položil druhovi na hruď, často a hlasitě vzdychal jako lvice s mohutnou bradou." Takový okamžik ve třetím Rockym nalezneme, jedná se o truchlení nad smrtí blízkého přítele Mickeyho, trenéra, aby poté při zápasu s Mr.T mohly být pronášeny silně sexuálně zabarvené dialogy s homosexuálními konotacemi, od kouření po další činnosti.
Rocky oslavil v roce 2001 25. výročí, Amerika zase 225. výročí – ať mi nikdo neříká, že tohle je náhoda (nevěřil bych mu). Co představuje první Rocky? A co představuje poslední Rocky (Balboa)? Yvonne Taskerové by bezpochyby řekla něco v tom smyslu, že „akční žánr je výhradně mužský vesmír, ve kterém otázky ohledně sexuality a gendru jsou prezentovány skrze mužské tělo“. (V čemž má, aspoň co se týče 70. a 80. let , pravdu... nesmí se ale opomenout na výrazné hnutí 90. let v čele s druhým Terminátorem, Thelmou a Louiseou či Mlčením jehňátek, završeným G.I. Jane, v kterém si Demi Moorová hláškou „vykuř si ho sám“ přebírá falickou nadvládu nad mužským diktátem.) Na prvním Rockym je mj. krom ostatních témat úchvatné i uchopení vztahu mezi ženou a mužem: Rockym, který se prezentuje už od začátku jako muž, který musí udělat několik ryze mužských věcí, kterým jeho přítelkyně Adriana nebude rozumět, a Adrianou, která svou ženskou stránku skrývá za silné brýle a spoustu svetrů (3!). První Rocky boří genderové role, naprosto kouzelný je moment svádění Adriany Rockym, kdy jí sundá brýle a udělá z ní ženu (tomuto a mnohým jiným postřehům vděčím článku 25 Years of Rocky Balboa – The „Progressive“ Left´s Nightmare: http://www.frontpagemag.com/Articles/ReadArticle.asp?ID=1002).
Jenže tělo s věkem chátrá, pryč jsou doby svalovců, kteří pózují a předvádějí své svaly, jsou penisem v erekci, protože současná doba si vyžaduje velice pružné, přizpůsobivé a atleticky založené jedince. První Rocky je oslavou lidství a ducha, zhmotněním amerického snu, rozmělněného v druhém díle zbytečným nastavováním, třetí je kritikou kapitalismu jako takového, v němž svaly představují strach a jinakost, strach z atrakcí, čtvrtý je o vítězství člověka nad strojem (i Gorbačov by zatleskal!), pátému vzhledem k jeho nešťastnému postavení v rámci série se raději nevěnuji (návrat na počátek, mezi dělnickou třídu, ztráta pravého ducha sportu a otázka médií v té nejtezovitější a nejplytší podobě) a šestý díl o tom, co v životě dál po dosažení amerického snu – plný vzpomínek a nostalgie, s tělem, které se nikdy nemůže vyrovnat napodobenému mediálnímu obrazu, ale může se mu postavit a morálně zvítězit. „Každý se dokáže změnit, bojovníci bojují,“ to je rétorika nového Rockyho.
Žádné komentáře:
Okomentovat