Recenze: Žena ve vodě

Nejnovější film indického režiséra Manoje Night Shyamalana na základě pohádkového příběhu na dobrou noc, který vyprávěl svým dvěma dcerám a který poté zpracoval do útlé knihy, je pokračováním v cestě, na níž se vydal rozporuplně přijímanou Vesnicí. Dokonce kvůli své autorské vizi opustil i distribuční společnost Disney, která mu produkovala jeho 4 úspěšné filmy a za pomocí spisovatele Michaela Bamberga ze Sports Ilustrated napsal o „rozchodu“ a natáčení Ženy ve vodě knihu s dlouhým a obtížně zapamatovatelným názvem The Man Who Heard Voices: Or, How M. Night Shyamalan Risked His Career on a Fairy Tale (Muž, který slyšel hlasy: Nebo, jak M. Night Shyamalan riskoval svou kariéru kvůli pohádce)...

Jak sám režisér prohlásil, jeho jméno se stalo synonymem pro něco strašidelného a on to chtěl změnit – ovládnout divácká očekávání, která předcházela jeho předešlé filmy a pohrát si s nimi. Z toho jasně vyplývá, že trend nastolený Vesnicí pokračuje a pokud bude někdo čekat mrazivou podívanou s šokující pointou, bude notně zklamán. Vesnice se podle upoutávek a plakátů tvářila jako další film „mistra napětí“, ale nakonec se z ní vyklubal romantický příběh, který je strašidelný pouze první půlhodinu před odhalením jedné z mnoha point, která dá postavám motivaci a celému filmu i smysl. Podle první upoutávky na Ženu ve vodě se zdálo, že se bude jednat o bed-time story s neuchopitelnou atmosférou, v němž se údržbář v podání Paula Giamattiho musí postarat o návrat vodní nymfy-víly zpátky do jejího světa a brání mu v tom podivná stvoření; dle druhé to zase vypadalo na děsivou podívanou nevhodnou pro děti, v které naopak podivná stvoření pomáhají nymfě. V Ženě ve vodě, která dle mého bude ještě problematičtěji přijímána (svědčí o tom i pouhých 22% na Rottentomatoes), se nenachází ani jedna pointa (dokonce ani minipointy, jak tvrdí někteří) a hororové atmosféry je pomálu, když se ve skutečnosti jedná o z žánrového hlediska obtížně zařaditelný film-pohádku, která do sebe absorbuje žánr jak fantasy, tak i hororu spolu s melodramatem a všechno to dohromady překvapivě dokonale funguje!

Chápu, že někomu nemusí sednout přerod mainstreamového tvůrce na experimentátora, který v Ženě ve vodě staví na kontrastu skutečného světa zmítaného násilím a nevírou ve vše ostatní, i neschopnosti pospolitosti s žánrovou alegorií pohádkového příběhu na dobrou noc, ale už i samotní kritici v případě Znamení tenkrát tvrdili, že se Shye již značně opakuje a mohl by stvořit něco výrazně odlišného. Zaujal mě text Jen-Pierre Rehma, z kterého v recenzi Vesnice mj. cituje i Helena Bendová v Cinepuru (č. 36, listopad 2004, str. 57), konkrétně tahle pasáž: "Fikce už není lékem na realitu, ale sama je nemocná´, přičemž ,fikce je zde spíše než okolním světem ohrožena vyčerpaností své utopie, podvodností své magie, oslabením své vlastní víry v sebe samu." Řekl bych, že tenhle text o Vesnici je dost snadno aplikovatelný i na Ženu ve vodě. V ní jde také o oslabenou víru, navíc za fikci by se v Ženě dala považovat postava nymfy, která není ohrožena okolním světem, jako spíš vyčerpaností své utopie - to by byla i odpověď na její měnící se vlasy po čas příběhu, které z rudých přejdou k žlutým až nakonec k modrým a zpátky k rudým. I když to už je asi nadinterpretace...

O Ženě ve vodě se velice těžce píše, ještě hůře než o Vesnici z toho důvodu, protože člověk nemůže přesně říct, co se mu na ní tolik líbilo a nebo nelíbilo, aniž by se dopustil zásadních prozrazení děje, které by mohly těm, kteří film neviděli, zkazit zážitek. Což je jeden z důvodů, proč se o ději zmiňuji tak málo - je nejlepší o filmu vědět co nejmíň a vydat se na něj s čistou a otevřenou myslí do kina. Jednoduchý příběh, v němž každá postava najde své místo a nepůsobí to vůbec vykonstruovaně a příliš vyumělkovaně je neustále reflektován už od úvodních titulků filmu, které prostřednictvím roztomilé animace dávají najevo, že režisér chtěl divákům sdělit něco závažného a upřímného přímo od srdce, záleží teď jenom na divákovi samotném, jestli jeho film, který prostřednictvím žánrové alegorie vypráví o víře v sebe samotného a ve vlastní dílo bude chtít naslouchat. Ozývají se sice kritické reakce, že je Žena ve vodě co do motivace postav a jednotlivých scén pouhou variací Znamení, které též vyprávělo o nalézání víry v sebe sama, ale celý film je neskutečným způsobem sebereflexivní a odkazuje se v něm nejen na Znamení, ale i na ostatní režisérovy filmy. Používá se podobných kameramanských technik jako ve Vyvoleném (tématizuje se tím mj. i motiv vody) a také se nám představuje svět se vší svou mytologií a postavy hledají a nalézají své místo v příběhu, digitální monstra v závěru svou podobou upomenou na Vesnici a hlavní hrdina žije ve společnosti, ale přesto se cítí osamělý - jako tomu bylo v 6.smyslu a vlastně i ostatních filmech režiséra.

Shye, ve skutečnosti docela příšerný, ale nijak iritující herec si navíc připsal do svého nového filmu dost výraznou roli spisovatele, jež díky svému textu spasí budoucnost, která vybočuje z malých hitchcockovských výstupů, prostřednictvím kterých se podepisoval pod své filmy. Zahraniční kritice stejně jako některým českým diváků, kteří měli již tu možnost film vidět, to přijde jako honění si ega a vyrovnávání si účtů s kritiky za nepříznivý ohlas, který se dostalo jeho Vesnici, ale já to tak rozhodně nevidím. Protože na samotných postavách je zajímavé i to, že nedokáží zprvu čelit pravdě nejen před ostatními, ale dokonce i sami před sebou. Postava kritika žijícího v bytovém komplexu nemá nic společného s čecháčkovským vyřizováním si účtů, jak jsme to mohli vidět v Kameňácích, kde fyzicky či psychicky postižené postavy nesly jméno "předních" českých kritiků, či díky "rytířskému" vyřizování si účtů ránou pěstí do zubů Janu Rejžkovi od Marcela Bystroně. Prostřednictvím této postavy, která nikdy nemá pravdu a skončí díky tomu tak, jak skončí, Shye reflektuje samotné dění na plátně, které je oním filmovým kritikem neustále glosováno či pejorativně komentováno. Právě této postavy se týká jeden hodně odvážný tah, který se nesluší prozrazovat, prostřednictvím kterého si vás tvůrce buď úplně získá a dáte mu za pravdu, že se jedná o příběh, jestli dospělý může věřit stejně jako dítě, nebo ho s cynickým posměškem zatratíte.

Výtky týkající se toho, že závěrečná půlhodina s hororovým nádechem je neuvěřitelně laciná a jsou v ní použity "béčkové" techniky jako u raných filmů Jacksona či Raimiho jsou opravdu na místě, ale jedná se vlastně o pochvalu: i tohle má ve filmu své pevně dané místo a je to okomentováno, záleží jenom na tom, jestli vám to přijde zábavné či naopak pouze hloupé. Shyamalan bývá dost často přirovnáván k Hitchcockovi díky svým malým cameo rolím, spoluprácí s vynikajícím skladatelem Jamesem Newtonem Howardem, které připomíná obdobně kongeniální duo Hitchcock-Herrman a Znamení se dají považovat za umnou variaci na Hitchcockovy Ptáky, ale Shyamalan vyvolává napětí prostřednictvím odlišných prostředků. Spílat nad tím, že Žena ve vodě není děsuplným hororem a hudba včetně užitých písní je i přes svou rozmanitost minimálně strašidelná, spíše je krásně náladotvorná a pohádková, je nevhodné a poukazuje to na to, že se výše zmíněná Shyova hra s divákem a jeho očekáváním povedla na výbornou.

Rozhodně nejsem vůči Ženě ve vodě nekritický, i když ji považuji za druhý Shyamalanův nejlepší film hned po Vyvoleném, protože i přes dokonalé kompozice záběrů a vynikající práci skoro se vším ostatním po technické stránce je střih hodně problémový a po prvním zhlédnutí může být divák z jednotlivých scén a hlavně jejich návaznosti zmaten. Vadí mi, že je nám představena na začátku jedna rodinka, která se ke slovu dostane až v úplném závěru a stále nechápu vyústění scény prvního útoku, ale to se s dalším zhlédnutím doufám spraví. Na začátku je nám totiž představeno velké množství postav, mezi kterými se velice obtížně orientuje a napomáhají tomu i dialogy mezi nimi, kdy se mezi sebou překřikují a divák pořádně ani nerozumí, co si to vlastně říkají. Je to jako kdyby přišel člověk do nového prostředí plném neznámých lidí, mezi kterými se musí zorientovat a chvíli mu to potrvá, než si vše v hlavě poskládá tak, jak má.

V případě Shyamalanových filmů bývá zvykem, že se v jedné z rolí vždy objeví někdo, s kým spolupracoval ve svém předcházejícím filmu a nejinak je tomu i zde. Po Bruci Willisovi, který u Shyamalana podal jeden ze svých nejlepších výkonů v 6. smyslu a Vyvoleném a po Joaquinu Phoenixovi ve Znameních a Vesnici přichází na řadu jeho herecký objev Bryce Dallas Howardová, dcera režiséra Rona Howarda, který před lety režíroval film s podobnou tématikou, jakou má Žena ve vodě, rodinnou komedii Žbluňk! Bryce Dallas Howardová, jíž pořádně vytěžil Lars von Trier ve svém pokračování americké trilogie Manderlay, nemá v Ženě ve vodě ani co pořádně hrát a nepředvádí nijak přesvědčující výkon, který navíc se sestává pouze z vyděšených pohledů. Zaujme ale její neustále se měnící barva vlasů, která může být dána buď nepozorností (nechce se mi ale věřit, že až tak velkou, když výrazná práce s barvami byla patrná u Shyamalanových předchozích filmů), nebo - a to spíš - jejím postavením v příběhu, v němž se z "Narf" stane "Madame Narf". Paul Giamatti je na druhou stranu ale naprosto výborný a musím zopakovat jenom často zmiňovaný postesk, že by si konečně mohl zahrát v nějakém mainstreamovém filmu určeném širší divácké obci, v němž by si i ostatní všimli jeho kvalit. Úvodní peripetie s opravami potrubí jsou velice zábavné a na rozdíl od Mela Gibsona ve Znameních, v nichž postava ztratí víru kvůli jisté události, jsem s ním neměl vůbec žádný problém - možná proto, že to není křesťanský fanatik a Žena ve vodě není agitkou za víru, jakými byla Znamení. Pokud někdo čeká hvězdné herecké obsazení či alespoň zajímavé a uznávané herce ve vedlejších rolích, jako tomu tak bylo ve Vesnici, bude zklamán. Shyamalan natočil malý film, který má velké srdce a je oduševnělý, s málo známými herci a pro velice úzkou diváckou obec.

Žena ve vodě je film o vyprávění, o příbězích jako takových a o tom, že v dnešní době dokáže málokdo ocenit jejich čistotu. Shyamalan natočil zatím své nejrozporuplnější a také nejpozoruhodnější dílo, které si bohužel najde víc odpůrců než příznivců právě z toho důvodu čistoty příběhu a zmatečného střihu a mírně přemrštěné stopáže. Nic na tom ale nemění, že hudba je naprosto vynikající stejně jako herecké výkony některých zúčastněných v čele s Paulem Giamattim a atmosféra je opravdu působivá, kamera vynalézavá a to hlavní - příběh je originální! Žena ve vodě se dá číst různými způsoby, od žánrové alegorie o důležitosti příběhu a pospolitosti k víře až přes rýpnutí do hollywoodské mašinérie ničící právě ony příběhy. Nadchne nejvíce ze všeho diváky, kteří se nebojí přistoupit na úplně jiný zážitek, než jsou jinak obvykle zvyklí. Shyamalan se v jednom rozhovoru vyjádřil, že je pro něj Žena ve vodě zatím nejdůležitějším filmem a úspěch svých ostatních snímků by vyměnil za úspěch Ženy. Je opravdu velká škoda, že se jak kritický, tak i komerční příznivý ohlas veskrze nedostavil, ale snad se to ve zbytku světa napraví. Shye je totiž jeden z mála skutečných mistrovských vyprávěců, který se v současnosti dá srovnat leda se Stevenem Spielbergem a pokud máte chuť na E.T.-Mimozemšťana říznutého noční můrou Poltergaistu a ústící v A.I. - Umělou inteligenci, Ženu ve vodě byste si neměli nechat ujít.